Taťána Králová

MAT

Už už chceš odejít,
ale pak se ozve
podej mi sůl,
a zase se vrátíš ke stolu,
na plotně se vaří jídlo,
v pračce se pere prádlo,
co kdyby se zkazilo,
co kdyby shnilo,
co kdyby došla sůl,
odsypávaná špetku po špetce,
dokud do slánky necvrnkneš,
jako když král hrdě přijme porážku
a táhne do boje
o solné království.

NIC NENÍ NEMOŽNÉ

Mám oprávněnou obavu,
že přetrhnu vlásek na klice,
zakopnu o práh,
pohnu zarážkou,
držící rozevřené čelisti času,
a ty za námi zaklapnou,
až tam budeme,
a vody v dlaních,
kterou obezřetně nesu,
už se nenapijeme,
ale učím se
nemít z toho strach.
Je to ještě těžší,
než se přestat kontrolovat
v zrcadlech jiných očí,
ale ne nemožné.

PODZIMNÍ VÍTR

Stromy už shodily poslední zábrany
a když nemají co skrývat,
dotýkají se navzájem,
nahýbají se k sobě celým kmenem
a jenom doufají,
že ještě tenhle vítr
ustojí svými kořeny.

PRVNÍ SNÍH

Teď, když si stromy komplet odložily,
tak plnou dávkou může přijít sníh,
dodat jim zdání,
že jsou v péči eráru,
dávajícího všem stejný háv,
nepřejícího však přitom nic.
Výsady každý zaznamená
až při lechtání vlastní mízy
a sčítání proutků ze země rašících.

SLOVA

Slova, která se drbou na zádech,
jak jim rostou křídla,
už nevidíme vzlétnout
a poznáme je
od kejhání hus na dvorku
jen slastným zatrnutím,
když brk jediným tahem
odškubne zvetšelé
firhaňky z oblohy.

JISTOTA

Básně jsou všude kolem,
jedno zrnko máku
na tisíc zrnek popela,
jak devět trójských měst
ve vrstvách vědomí,
když odkrýváš další,
poničíš tu nad ní,
a nemáš jistotu,
jestli je nejvzácnější úplně vespod,
odpočívají na policích
za posuvnými dveřmi,
nikdy je nevidíš naráz,
leda bys dal obsah skříně ven,
a nemáš jistotu,
jestli jej vrátíš lépe srovnaný,
a možná jich taky tančí pár
nebo nekonečně mnoho
na hrotu propisky,
kterou pro jistotu nezacvakáváš.

ZÁCHRANA

Hodně básní vzniká
jako vedlejší produkt
touhy po lásce,
ale nejvíc je těch,
která jsou s láskou zajedno,
a jako s flakonkem nejvzácnější vůně
s nimi přežiješ ve výparech závisti,
jako s kyslíkovým náustkem
s nimi přeběhneš i území
s vydýchaným vzduchem,
který si kdekdo kdovíproč
nabral do plic a nevydechuje.

KDYŽ

Když mě povedeš
po nitce svého hlasu,
půjdu dál,
za tvé oči,
budu tak dlouho odnášet
slzy v džbánu,
až se konečně
ucho utrhne.
Když z tvojí ruky
bude střecha,
hned pod ní pro nás rozsvítím.

VÍTÁNÍ

Kdo může vědět,
odkud rostou tvé vlasy,
tváří se světle, hladce i hebce,
vždy s novou odvahou,
že z netušení
mají barvu, vůni, tvar,
a nikdy není možné
je nepřivítat hlazením.
Vždyť to by bylo jako
nerozpřáhnout náruč,
když do ní běží dítě.

CO BUDEME DĚLAT

Co budeme dělat,
až neuneseme se dál?
Sednem si ke stolu,
dáme si kafe,
vyklepem drobky z ubrusu.
Ptáci je sezobou
jako ty tečky
za načatou větou
namísto slov,
která neuneseme dál.

VRCHOLY

V dokonalém momentě jara
jsou lístky sytě smaragdové,
pak se chlorofyl spokojí
s klidným volnoběhem
a bledne do léta.
Když je těsto přesně nakynuté,
zatančí molekuly škrobu
v žáru pece dvorský tanec
a vezmou se jinak za ruce.
A ty máš dokonalý rozhled
z vrcholu štěstí:
jednou nohou v minulosti,
druhou našmátráváš pásmo sestupu
a věříš, že půjdeš v klidu,
s instinktem naučených kroků,
že nesletíš dolů po hlavě.

VEČER

Když za šera nebudou k rozeznání
začátky a konce,
polštář, tvá ruka, obraz na stěně,
oblé, hranaté, šišaté
a všechny další tvary
budou ve zvucích,
modrá, bílá, zlatá
i jiné barvy
zazní v tónech,
vůně moře, trávy i tvé kůže
přetrumfnou věci,
nebudou vidět
křečáky, faldy a opravené zuby,
protože lidé budou v dotecích,
tak s prvním slovem,
které na mě padne,
budu zase úplná.

PŘEDSTAVA

Když po zemi půjdou
klidní bosí ptáci,
lidé si volně zalétají,
čas zapomene,
kudy má letět,
dálka a odloučení se stočí
jako samonavíjecí pásmo
a v blažené embryonální poloze
si vzpomenou,
že nikdy jinak neplatily,
sítnice oka se stane sítem
s jedním otvorem,
kterým proklouzne zlatá rybka
tam,
kde budeme spolu.

Ostatní tvorba Taťány Králové publikovaná v Divokém víně:
DV 107/2020: Za svíčkou a další
DV 105/2020: Čekárna, Chemo a další