Olga Nytrová

SAMOTÁŘ PLNÝ VERŠŮ

14. 1. 20 (ze sešitu)
Josif Brodskij
samotář plný veršů
intenzivně tragických
i lidské praradosti plných
Cejch vyhnanství
pálí svou krutostí
sibiřská dřina v lese
zima ho sužuje
Duchaplně krystalizující básnické obrazy
se vznášejí v jeho pradávně moudrém nitru
metafory jsou záchranná síť
kosmicky napájená

Milosrdní vesničané
v něm ctí básníka
Prastarý vědoucí duch
Mladý muž čte Berďajeva a Šestova
tvůrčí tepny se napínají
štvanec a vyhnanec
se srdcem orla
Osamělý vlk poezie
se sklání před posvátností slova
Zapaluje ticho pokorných
Jeho srdce tvrdě dostává nezvažitelná
závaží osudu
Soudkyně odsuzující ho do mrazivého vyhnanství
se ho zeptala v soudní síni:
„A kdo vám řekl, že jste básník?“
Odvětil: „Bůh“
*

MOCNÉ MÍSTO NADĚJE

19. 7. 20
Stála jsem u Zdi nářků
to mocné místo naděje
mne prozařovalo výsostnou energií
napojenou na kosmický Základ
a zklidňovalo
Zaslechla jsem v duši
tolik naříkajících a utišených
tvým milosrdenstvím
*
14. 1. 20

TOLSTOJ A BERĎAJEV SI PODÁVAJÍ RUCE

Nejde mi z mysli
Berďajevovo vizionářské pokání pro celou Rus
vědomím proběhne vzpomínka
na filmovou Vojnu a mír
naskočí mi husí kůže
Vnímám knížete Andreje i nezralou a lehkomyslnou
hraběnku Natašu
prožívají spolu valčík zamilovaných
vidím je oba živě před sebou s přehmaty jejich vyostřených
i prohlubujících se povah
Poeticky působí snové pasáže
jsou vznešení a křehcí ve svých pošetilých i silných činech
filmovou řečí jedinečně promlouvají duše
Těžce raněný šlechtic Andrej podstupuje vnitřní proměnu
prožívá velikost odpuštění naivní a chybující snoubence Nataše
Zapůsobí na nás ve své místy strhující víře
a pokoře v přijetí pravdy
Kristovský tón zaznívá u obou hrdinů
Vůle Boží je obtížila závazky a světlem
cítím s nimi jako bych snad i já jim ubližovala
nepochopila jejich memento nejhlouběji zraňovaných
*

Řecké variace /bude asi 5-10 básní výhledově/

ZLATÉ ROUNO

22. 7. 20

Afrodita zastihla svého Eróta
jak vrhá s Ganymedem kostky
a podvádí při každém hodu
„Erote, synáčku, přeji si, abys šíp lásky
vyslal do Medeina srdce“
Bohyně lásky slíbila svému potomkovi
zlatou kouli s modrými kroužky
kdysi hračku samotného malého Dia
Natěšený Erós slíbil
že matčinu prosbu splní

Na božském Olympu se v tu chvíli
bohyně Héra a Athéna
radovaly že díky intrikám
jejich oblíbenec Iáson
bude moci získat slavné zlaté rouno
Chalkiopé se nabídla jako prostřednice
Zamilovaná Medéa dychtivě navrhla
„Iásone, pomohu ti zapřáhnout
ohnivé býky“ a podala mu krvavě rudou
šťávu z kavkazského krokusu
„Mám jedinou podmínku, že na Argo
odpluju s tebou jako tvoje žena“
Amore proč šíp lásky k vlastním dětem
jsi do Medeina srdce nevyslal?
Pomsta a zkáza tragicky zvítězila
osud se v peklo rozehrál

*

VZTAHOVÉ BUBLINY

19. 7. 20

Propíchnout vztahovou bublinu
a vydat se jinou cestou?
Být s někým jen pokud mám náladu?
Emoční mělkost skřípe
citová nouze se rozlévá jako škraloup
časoprostor se zdá náhle vratký
všechny dráhy jsou zakřivené
Pro některé situace
nás nenapadají žádná slova
faleš se zažírá do kůže jako rez a svrab
Stesk náhle trčí jako rampouch
všechny bubliny v dohledu zamrzly

*
18. 7. 20

CHYCENI V SÍTI

Touha po spřízněnosti a partnerství
je narušována strachem ze ztráty svobody
Tekutá láska
požitek ze zrychleně a nepřeberně nového a jiného
neustálá změna bydliště a pracoviště i všech pravidel
strach ze zakotvení
obava z marnosti hledání kořenů a stability
vztahy jsou sladký sen a noční můra zároveň
*
23. 7. 20

EXISTENCIÁLNÍ PLÁČ

Slzy bytí pálí
jako slaná hladina
Mrtvého moře
Záludy osudu
mají hadí šupiny
potměšilost plaza
se pošklebuje každému
lidskému kroku
V některých škvírách
myšlenek zebe
vyhnanství z rajské zahrady tíží
Oči nahlížejí do vzpomínek
z některých obrazů naskakuje
i po létech husí kůže

*

ZEĎ OKOLO SEBE

2. 7. 20

Někdo se brání životu a jeho dopadu
tím že znesvěcuje všechno u druhých
Posměšným odmítáním ironickými šlehy
buduje okolo sebe zeď
za kterou polyká chlad depresí a vztek

JOSIF BRODSKIJ VÍ, ŽE JAZYK BÁSNÍKOVI NAPOVÍDÁ

Dosáhl téměř všeho, čeho bylo možné dosáhnout. A ztratil téměř všecko, co se dalo ztratit.
J. Brodskij


Nositel Nobelovy ceny Josif Brodskij je přesvědčen, že ten, kdo píše báseň, ji píše proto, že jazyk mu napovídá nebo jednoduše diktuje další řádku. Na začátku básně autor podle něj většinou neví, jak skončí a někdy bývá dokonce velice překvapen tím, co vznikne, protože výsledek je často lepší, než předpokládal. Jeho myšlení zajde nezřídka dál, než očekával.
V tehdejším Sovětském svazu pronásledovaný básník a později celosvětově slavný profesor literatury spatřil světlo světa v Leningradě 24. května v roce 1940. Žil se svými rodiči v jednom a půl pokoji. Kuchyň měli – podle tehdejších zvyklostí – společnou s ostatními nájemníky na patře. Tatínek byl námořním důstojníkem, geografem, fotoreportérem armádního časopisu. Maminka ovládala cizí jazyky a překládala z angličtiny, pracovala také jako účetní. V raném dětství zažil Josif obležení Leningradu, které se později negativně projevilo na jeho zdravotním stavu. V patnácti letech opustil školu a zvolil si strmou cestu samouka. Místo studia střídal povolání. Pracoval v kotelně, na majáku a zúčastnil se několika geologických expedicí. Zároveň se učil anglicky a polsky, především kvůli překladům svého oblíbeného básníka a přítele Czesława Miłosze. Začal se hlouběji zajímat o klasickou filosofii, náboženství, mytologii a anglickou a americkou poezii.
Ve svých dvaceti se dočkal úředním razítkem stvrzeného titulu „poet – perevodčik“, což v sovětské odborné terminologii znamenalo, že se smí beztrestně živit překládáním cizí poezie do ruštiny, nikoli však publikovat vlastní básně, které psal od svých sedmnácti let. Přednášel tedy svou nekonformní poezii po domácnostech a sklepích, nebránil se ani samizdatům. Jeho velký talent vnímala „bystrá múza“ ruské poezie, významná básnířka Anna Achmatovová. Považovala ho za svého následovníka a vzniklo mezi nimi hluboké přátelství. Literární tvorbu a překlady však nelidské a nevzdělané sovětské instituce nepovažovaly za práci. Brodského potyčky s horlivými úředníky vyvrcholily roku 1964 procesem proti samotáři obviněnému z „příživnictví“. Samozřejmě jim vadil i jeho židovský původ. Přiměli Brodského, aby proměnil soudní jednání v absurdní drama na hranici geniality a idiocie. Na iritující otázku sovětské soudkyně: „Kdo posoudil, že jste básník?“ Brodskij zamyšleně odpověděl: „Kdo posoudil, že jsem členem lidského rodu?“ A s rozpaky dodal: „Myslím, že Bůh.“ Nebylo pochyb o tom, kterou metafyzickou sílu básníkovi protivníci v manicheistickém dramatu zastupují. Dialog mezi soudkyní a básníkem se stal jednou z nejčastěji citovaných soudních replik v dějinách kultury 20. století. Brodskij byl odsouzen k pěti letům těžkých prací na severu. Tam v chladné, zapadlé vesnici u Bílého moře, kde pouze nádeničil, napsal některé své nejlepší básně. Místní vesničané ho přijali s určitým obdivem a úctou. Neuniklo jim, že v noci při svíčce píše poezii, a tak mu pomohli, aby se mohl veršům věnovat i během dne. Brodského tvorba se různými cestami dostávala do Leningradu a byla tajně rozšiřována ve velkém rozsahu ve strojopisných kopiích. Po protestech prominentních sovětských i zahraničních umělců – např. J. Jevtušenka, D. Šostakoviče a J.- P. Sartra mu byl trest zmírněn na osmnáct měsíců. Definitivně byl Brodskij vypovězen ze Sovětského svazu 4. června 1972 a usadil se v USA, kde o pět let později získal americké občanství. Přednášel srovnávací literaturu na několika univerzitách a věnoval se umělecké a publikační činnosti. S rodiči a matkou svého dítěte, kterému byly v době otcova vyhoštění teprve čtyři roky, se již nikdy nesetkal. Syna viděl osobně až v roce 1993 v New Yorku, tedy pouhá tři léta před smrtí.
Náš významný básník a překladatel Václav Daněk napsal, že Josif Brodskij měl „pevný lidský i básnický charakter a prorocký talent a proklatě vzácnou schopnost „otevřít se člověku“. Již jako mladý básník Brodskij pochopil, v čem tkví síla poezie. Svědčí o tom například následující verše, přeložené V. Daňkem, jež vznikly v lednu 1962: „ (...)Můj hlas tak zkalený a okamžitý / zbytečně trpký neklid přináší ti / a ty se nad mým usmoleným šklebem / skloníš svým pozdně zásmutečním nebem / a odvrhneš i celý svět tím činem. / V zemi už jiné – odpusť! – v století už jiném / mé jméno šeptneš jak bezelstné dítě. / I v hrobě sebou trhnu okamžitě.“ Člověk nemůže uniknout sálání poezie, nemůže od ní odejít. V poezii je Boží otisk. V lidské bytosti se zapálí cosi prorockého. Vědomí je zrychlené, stimulace motivovaná. Posvátnost slova byla Brodskému blízká, měl pro ni senzorium. Zamýšlel se nad tím, jak je tomu s proroky, s proroctvími.
O tom, jakou váhu a smysl má poezie hovořil Josif Brodskij velmi zajímavě během svého projevu při obdržení Nobelovy ceny v roce 1987: „Jak víme, existují tři způsoby poznání: analytický, intuitivní a způsob, který používali bibličtí proroci – prostřednictvím vnuknutí. Rozdíl mezi poezií a ostatními druhy literatury spočívá v tom, že poezie využívá všech tří postupů najednou (přičemž tíhne ponejvíce ke druhému a třetímu), protože všechny tři jsou dány v jazyce. Někdy pomocí jednoho slova či jednoho rýmu se pisateli básně podaří ocitnout se tam, kde před ním ještě nikdy nikdo nebyl – a třeba ještě dál, než by si sám přál.“ Jde o jednu z nejzajímavějších analýz poezie, která kdy byla vyslovena. Brodského pravdivý a bolestně hluboký pohled na smysl básnictví je velmi inspirativní a vyvolává další otázky.
Olga Nytrová

DNEŠNÍ SPOLEČNOST PROŽÍVÁ KRIZI DŮVĚRY

Nemůžeme jeden druhému důvěřovat? Pak si také nemůžeme navzájem pomoci!
Josef Čapek


Současná konzumně nastavená postmoderní doba je charakteristická tím, že pociťujeme často až babylonské zmatení hodnot. Užij si, odvaž se, sváděj, vychutnávej si umělé ráje drog. Pod vlivem alkoholu usedni za volant silného vozu, pořádně proženeš policisty Prahou. Vše pro adrenalin, my jsme „bozi“, nám se nemůže vůbec nic stát. Objevuje se přílišné lpění jen na tom nejdražším značkovém oblečení, závislost na luxusu, i to může být takové tetování pýchou. Já, já, já a dlouho nic. Naše ego je citově zploštělé, přebujelé, odcizené, vyplundrované, nadouvá ho infekce sobectví a narcismu, skepse, nedůvěry, bezcílnosti. Zrádným magnetem je tu směřování k nicotě.
K pravdě a spravedlnosti můžeme docházet pouze s druhými, skrze druhé se otevírají horizonty a vertikála. Mnozí z nás by si přáli dialog – pokorný dialog s vrstevníky i ten mezigenerační. Místo toho často pociťujeme zmatek, chaos, schází nám směřování k Řádu. Jak se dá spolupracovat s lidmi, kteří nejsou vnitřně ukotvení? Naše selhávání se projevuje v nezdravé relativizaci hodnot. V malých záblescích pravdy si občas uvědomujeme, že by bylo potřeba vymanit se z jejich povrchního vnímání. Víme ještě vůbec, kdo je bližní a že láska k bližnímu je nezbytnou podmínkou k tomu, abychom vůbec dokázali milovat svého partnera, svou rodinu, své přátele?
Jak jít směrem k pravdě? Co bychom si měli přiznat?
Jedna z možných odpovědí zní: Naslouchejme svému svědomí, vyhněme se zúženému vnímání hodnot. Jde o přesah, o sílu transcendence, o vnímání jiných hodnot, než jaké nabízí povrchní svět, který nás rozptyluje, abychom nešli k podstatě věci, aby nás ukolébala různá „šidítka“. Dnešní povrchní doba také nepřeje tomu, abychom se zajímali o to, co nám říká historické vědomí. Společenské klima ve vztahu k historii je často arogantní a necitlivé. Zaznamenáváme plíživou lhostejnost.
Je třeba jít k meritu věci a uvědomovat si kořeny naší kultury. Není možné nezrale odmítat odpovědnost, žít hédonisticky. Život nemůže být pouze zábava, pohodlí, nezávaznost, zpovykanost, a pak dokonce svévole. Bez ctností se všechno rozpadá. Naším úkolem je být tu pro ty druhé, jednat prosociálně, být schopni sebereflexe, dušezpytu, spoluodpovědnosti, moudrosti a návaznosti na tradiční křesťanské hodnoty.
Uzavřeme naše malé zamyšlení spřízněnou úvahou nadčasového českého myslitele Jana Amose Komenského, stručně shrnutou Janem Háblem: „Jádrem všech ctností je služba druhým. V lidské pokažené přirozenosti tkví ohavná ‚sebeláska‘, která působí, že každý si přeje, aby péče byla věnována skoro jen jemu. Proto je třeba bedlivě vštěpovat, že se nerodíme jen sobě samým, nýbrž Bohu a bližnímu.“

NADĚJE V POEZII ČESKÝCH BÁSNÍKŮ ANEB O FENOMÉNU DOSTI ZANEDBÁVANÉM

Naděje je tematizována v náboženství, v mýtech, v literatuře, v hudbě, ve výtvarném umění i na divadle a ve filmu. Zabývat se nadějí je inspirativní pro cestu do hlubin vlastního nitra. Jsme bytosti, omezené svou smrtelností, pohybující se mezi nadějí a beznadějí. Na tomto napjatém laně visíme nad propastí. Ale naději nám nevezme nikdo, nepustíme se jí, ona nás vede k plnosti příslibu věčnosti. Už latiníci věděli, že dokud dýchám, doufám.
Bytostmi, které mají pro odhalování fenoménu naděje zvláštní senzorium, bývají básníci. Mysticky nasvícený a prorocky laděný Otokar Březina, světící svátky modlitbou duše své a meditacemi, napsal Modlitbu za nepřátele. Jak známo, v Bibli, v Novém zákoně je převratným momentem ono rozhodnutí nepřátelům odpustit. Zbavíme-li se pomstychtivé posedlosti, záštiplný uzel se rozplétá. ODPUŠTĚNÍ je výsostným aktem, který teprve otevírá cestu NADĚJI v její plnosti. Ze své vlastní síly nejsme nikdo s to plně odpustit – jde o hnutí duše, které v běžné psychologii neexistuje v té plnosti a bytostném nasazení.
Čin odpuštění je událostí, která se může odehrát jen z moci Ducha, lidská bytost sama se nedokáže zbavit nečisté příměsi zbytkové zášti a egoistické spekulace i když odpouští s největší upřímností a opravdovostí – i tam máme své lidské limity, jsme omezení, koneční, vztažení a neabsolutní. Ostatně generální pardon se může odehrát jen z moci Krista, z moci Boží. Tato naděje je pilířem světa.
Březina se modlí za ty, kteří čekají v budoucích jitrech na jitra našeho rodu. Tvůrce vnímá kosmickou naději lidského rodu, jde tu o nejhlubší propojení lidstva, lidstva duchovně naplněného a přicházejícího k Všudypřítomnému, jehož láska padá jako hořící síra v zahrady pozemské lásky.
Zabývat se nadějí je produktivní pro naše sebepochopení. Uvědomujeme si, jak úžasné je spektrum možností či způsobů existence. Velká umělecká tvorba oponuje „zvěcnění“ vztahů. Jestliže druhého neberu bytostně vážně, dělám z něho věc. Zde si promítneme ono osvědčené frommovské „být“ anebo „mít“. Pokud s někým toužíme sdílet společnou budoucnost, společnou víru a naději, bytí jako takové, je onen bližní pro nás živý, v opačném případě je pro nás odbytý, mrtvý.
Poetové nám pomáhají hledat a objevovat své bytostné určení, metaforou poodhalují cíp tajemství, na vteřinu se dotknou existenciální hlubiny. Lidskou nouzi i naději básníci zasazují do organické souvislosti s oblastí transcendentna. Kosmickému dění dává smysl odpovědné osobní společenství nesené láskou a pravdou. Čtenář v dialogu s básníky ukončuje tázání po příčinách, po minulosti a stojí na prahu lidského sebenalezení, pokouší se o sebepřijetí a sebetvorbu.
Halasův symbolický kohout plaší smrt. Něčím, co nad smrtí vítězí, je u tohoto tvůrce klenot, jímž je Slovo. Velkou českou spisovatelku, Boženu Němcovou, velebí František Halas slovy V jesličkách úst Naší krásné paní / ty čtoucí zdali víš / z početí lidu z jeho milování / se zrodila tvá věčnost již. Cítíte z jeho veršů ten příliv povzbuzení a naděje?
Jiří Orten ve svých denících, vydaných pod názvem Žíhaná kniha, vysílá varovný signál: V zemi bez podnebí, / v krajině, kterou minul Spasitel / - A malý úsměv: v zemi, jejíž hřeby / jsou nejsiřejší, neboť není těl.“Autor prožívá situaci, o níž se domnívá, že je horší, než být o samotě s ukřižovaným Ježíšem, protože kolem Ježíše byla půda sice nepřátelská, ale židovsky určená, to znamená nasvícená. Zde bylo možno počítat s odpovědí a nějakým podáním ruky, kdežto Orten se vidí v zemi, kterou Spasitel minul a která je tudíž jakoby vydutě prázdná, protože tu dokonce schází těla, jež by mohla být přibita na kříž. Jde o úděsnou vizi, která evokuje situaci naprosté prázdnoty a nesmyslnosti, což je jakási Golgota na druhou. Co je ostatně horší, než když na nás zívá nicota, čili naprosté opuštění Kristem a Bohem samotným?
Karel Kryl ve své PIETĚ je drastický a ironický: V rohu náměstí / kousek od nádraží / pod černým baldachýnem / komínem vytvořeným / němá bolestí / stála nad drenáží / Madona s mrtvým synem / umučeným / ... /Stojíce u Piety / kouřili cigarety / a šnapsem žízeň hnali / kilometr klusem / Kuplety z kabaretu / zpívali pro Pietu / a když je dozpívali / otřásli se hnusem. O to víc na nás dýchne touha po naději, která z těchto emocionálně silných řádků vyzařuje. Verše sice vykřikují hnus, odpor, zdevalvované lidství, křivdu – ale pod tím vším je skrytá nota, která naznačuje, že člověk žije tenounkým praménkem naděje, kterou si nedá za žádných okolností vzít – v podvědomí básníka je zasazeno hluboké vztahování se k Madoně s mrtvým Synem na kolenou. Cítíme vnitřní vazbu se slovy Matoušova evangelia Mt 27, 57n.
Ivan Diviš ve svých Žalmech znechucen vidinami krematoria prosí: spíš mi pošli vidinu Ježíška / spícího dosud v útrobě Panny. Po výčitkách a deziluzích, týkajících se vlastní osoby a jejích postojů, vykřikne ze dna duše: Nevímjak na to Nevím jak na to / dej mi někoho obejmout /Vlož píseň do mých úst / Uskutečni se, dostav se už dnes,/ už dnes v poledne - / abych všechno pustil z rukou a zajásal / zajásal a všichni se mnou -. Vnímáme tu korespondenci mezi jeho verši a biblickým oddílem Mt 1, 23. Ve své Teorii spolehlivosti Diviš potom napsal: „Myšlenka, že Bůh existuje, je právě tak děsivá jako že neexistuje. A obojí je mimo veškeren pomysl.
Co spojuje jmenovanou pětici českých básníků? Tyto velké umělecké osobnosti se vyjadřují k naději nejen běžně literárně, ale jejich textem proznívá i hluboká existenciální nota. Jmenovaní čeští mistři slova nám vlévají ducha naděje skrze vlastní hledání a víru, prostřednictvím královny poezie. Ona je vanutí, vstup do čtvrté dimenze. Věci jsou zvláštně nasvíceny krásou, na zlomek vteřiny se dotýkáme posvátna a cítíme pokorný úžas před Absolutnem.

Ostatní tvorba Olgy Nytrové publikovaná v Divokém víně:
DV 108/2020: Nadpřirozený úděl člověka
DV 103/2019: Pegasovi, Ahasver a další