Olga Nytrová a Františka Vrbenská

Soubory: wikimedia.commons.org + archiv autorek

VODNÍ KONĚ – ÚCHVATNÍ A NEBEZPEČNÍ


Walter Crane: výřez z ilustrace k řeckým bájím (1910)

Poseidón

Božský Poseidone
jak jsi stvořil ty úžasné koně
s jejichž bujným spřežením se proháníš
po hladině moře?
Ráda bych se dotkla
vlající zlaté hřívy
a vznesla se s nimi do nekončících snů
Olga Nytrová


Mytologie patří k lidskému životu, zdůrazňuje řada významných myslitelů

Motto
Jedinou věcí, kterou může člověk udělat pro druhého, je znovu ho uvést do oněch forem ducha, na které zapomněl při svém zrození.
                   Platón
Stavební kameny, z nichž je vystavěn mýtus, jsou stavebnimi kameny našeho života, našeho těla i našeho prostředí. Živá a pro život důležitá mytologie se jimi zabývá ve smyslu, jenž odpovídá povaze znalostí doby.
                   Joseph Campbell



Bartholomeus Spranger: skica k obrazu Triumf Neptuna s Venuší a Cupidem, konec 16. století

Co je to poezie? Co je hudba? Co je mytologie? Přejeme si jí porozumět a alespoň částečně ji dešifrovat? O nás, lidech postmoderní doby, se tvrdí, že jsme ztratili bezprostřední cit pro velké reality ducha. Zůstává nám cit pro mytologii? Dovedeme se do ní ponořit a vychutnat si ji? Mýtus otevírá současnému člověku možnost porozumění hlubším vrstvám vlastního myšlení. V postmoderní filosofii pravda a lež v mýtu koexistují.
Religionista, historik a filosof náboženství, Mircea Eliade pojímá mýtus jako svébytnou ontologii založenou na opakování archetypů.
Podle antropologa a filosofa Clauda Léviho-Strausse protiklad mezi vědeckým a mytickým myšlením není otázkou nadřazenosti a podřazenosti, protikladu civilizace a divošství, ale je „synchronním jevem“, který dokazuje, že „člověk myslel vždy dobře“. U mytických konceptů neexistuje stálost; mohou se vytvářet, střídat, mizet. Mýtus mýtem ale především činí to, že záměrně potlačuje skutečnost, deformuje ji, vyprazdňuje, posunuje její smysl. Původní koncept se opakuje v mnohotvárných provedeních stále více zeslabených podob skutečnosti, v provedeních, která však mýtus prezentuje jako substancialitu samu. V této sugestivní podobě má ovšem mýtus imperativní a interpelativní charakter. Chce diváka nebo čtenáře ovlivnit v rozhodování. Získáváme mnohé podněty k zamyšlení. Jaký je svět mytického člověka? Jaké je místo člověka v tomto světě? Čím se v mýtu odlišují zvířata, lidé a bozi?
V mytologii je tvoření obrazné, plyne v ní proud mytologických obrazů. A toto plynutí je zároveň rozvíjením. Mytologémata, pevně zachycená ve formě posvátných tradic, jsou nadále svou podstatou uměleckými výtvory. Podle vědce Karla Kerényiho v pravém mytologématu není význam něčím, co by se dalo stejně dobře vyjádřit nemytologicky. Každé opravdové mytologéma má svůj vlastní uspokojivý význam. Tento význam je těžké přeložit do jazyka vědy, neboť jej lze plně vyjádřit pouze mytologicky. Vysvětlení se musí držet týchž zásad jako vysvětlení hudebního nebo poetického uměleckého díla. Pro mytologii musíme mít zvláštní „sluch“ stejně jako pro hudbu nebo poezii.


John Singleton Copley: Neptunův návrat (1754)

Mýtus v primitivní společnosti, tj. ve své původní živoucí formě, není pouhá pohádka, ale žitá realita. Mytické příběhy domorodcům potvrzují původní, větší a mnohem důležitější, která ovládá současný život, osud a práci lidstva. Její poznání poskytuje lidem na jedné straně motivy pro jejich rituální a morální činy a na druhé straně směrnice pro jejich chování.
Myslitel Ernst Cassirer se zabýval filosofií symbolických forem a v rámci tohoto zaměření analyzoval mytické myšlení. Konstatoval nově oživený zájem o mýtus. Pro mytické myšlení i pro mytickou „zkušenost“ mezi světem snu a objektivní „skutečnosti“ stále existuje kolísavý přechod. Také v čistě praktickém smyslu, v postoji, který člověk zaujímá vůči skutečnosti nikoli v pouhé představě, nýbrž jednáním a konáním, přikládá se určitým snovým zkušenostem stejná moc a význam, přísluší jim tedy zprostředkovaně stejná „pravdivost“ jako tomu, co je zažíváno v bdělém stavu. Celý život a působení mnoha „přírodních národů“ se řídí a je až do jednotlivostí ovlivňováno jejich sny. A jak málo v mytickém myšlení existuje pevný rozdíl mezi snem a bděním, tak málo se v něm nalézá ostrý řez, který by odděloval sféru života od sféry smrti. Jejich vztah není vztahem bytí a ne-bytí, nýbrž vztah dvou stejnorodých, homogenních částí jednoho a téhož bytí.
Dlouho předtím, než je vědomí dán svět jakožto celek empirických „věcí“ a jako komplex empirických „vlastností“, je mu dán jako celek mytických sil a působení. Ani filosofický náhled a vlastní filosofické zaměření se nemohly bezprostředně vymanit z tohoto svého duševního základu a mateřské půdy. Počátky filosofického myšlení si ještě po dlouhou dobu podržovaly střední, zároveň nevyhraněné postavení mezi mytickým a vlastním filosofickým pojetím problému počátků.
Cassirer se tedy pokusil o analýzu mýtu (a náboženství) jako zvláštní symbolické formy organizace zkušenosti. Mýtus je pro Cassirera jedním z nejproduktivnějších výtvorů člověka. Rozvíjí se v něm takový obraz světa, který ostře zachycuje jeho rozpory a jenž je zároveň schopný je integrovat.


Neptune Fountain, Cheltenham

Podle spisovatele Manfreda Lurkera je mýtus základní formou lidského odhalování skutečnosti, která se radikálně liší od vědy, ale nelze ji ztotožnit ani s pouhým náboženstvím či básnictvím. Mýtus je obrazné vyjádření skutečnosti, které ji činí pochopitelnou, nikoli však prostřednictvím vědeckých pojmů a teorií, nýbrž odkazem na imaginární svět bohů a polobohů, historicky nikdy neexistujících hrdinů, fantastických tvorů a živlů. Nosným principem je obecné oduševnění vesmíru. Mytický svět je živý a nic se v něm neděje z moci abstraktních principů nebo neosobních zákonitostí. Prostřednictvím mýtu proto člověk zažívá skutečnost bezprostředně a osvojuje si ji. Mytický svět může být i hrozivý, nikdy však cizí. Neopakovatelný půvab mýtu spočívá v naivitě, s níž mytické vědomí věří tomu, co vypráví. Mýtus navíc reprodukuje pouze fantastické dění, zatímco v básni a také ve folkloru je fantastické pouze určitým momentem, vedle něhož se uskutečňuje sice předstíraná, ale přece jen pravděpodobná (Aristotelés) realita, a dokonce dochází k empiricky skutečným, byť „zpracovaným“ událostem (Homérovy eposy). Mýtus je neoddělitelně spjat se zázračným. Mýtus vypráví o událostech, díky nimž si člověk zpřítomňuje původ nejzákladnějších daností světa, původ bohů (např. Afrodítino zrození z mořské pěny), původ civilizace (Prométheus a krádež ohně), osvojení si a ovládnutí divoké přírody. V každém případě mýtus zodpovídá otázku, odkud pochází přírodní a kulturní svět, a odkazuje k počátečnímu času, který předchází veškerému historickému času, k všeobsahujícímu prologu ke známým dějinám. Příbuznost mýtu a symbolu je evidentní. Podle Bachofena je mýtus „exegeze symbolu“. Pro Junga jsou archetypální symboly také nosnou podstatou mýtu.
U filosofa Karla Jasperse se mohou vedle přírody také člověk a jeho historie, mýty a umělecká díla, ba všechno stát „šiframi“, takříkajíc symboly, které otevírají vhled do neproniknutelných hlubin bytí a jsou prostředníky mezi lidskou existencí a transcendentnem.
Mytické myšlení se ontologicky vyznačuje pojetím světa jako jednoty „provládnuté“ temným, neracionálním a nepoznatelným řádem. Hodnotově a eticky se vyznačuje proměnou chaosu v kosmos. Jde o přitakání světu a životu, přizvání do světa s rituálním jednáním a iniciací.
Mytický čas podle pedagožky a spisovatelky Naděždy Pelcové je dobou zrodu archetypu lidství. Antropologický rozměr mýtu poukazuje na nedokonalost lidské bytosti (člověk je hybris, pýcha), na rozdíl mezi časnou existencí a božskou věčností, na existenciální úzkost ze smrti, na slabost i sílu člověka (přijmout a nést svůj osud, žít očekáváním nepoznaného, volit mezi zákonem obce a zákonem krve), na nutnost mít domov a kořeny. N. Pelcová připomíná, že fascinace lidstva příběhem Oidipovým, Prométheovým či Sisyfovým ukazuje, že mýtus uchopil právě to podstatné v lidské existenci.


Poseidon – Neptun, bůh moří, vodního živlu, bouří, zemětřesní… a koní

Podle antropologa, sociologa a etnografa Bronisława Malinowského mýtus sděluje, co se v prvotních časech stalo, cosi z obsahu světa. Ovšem vyjadřuje také něco univerzálnějšího.
K. Kerényi, klasický filolog a religionista, jeden ze zakladatelů moderního studia mýtu, nám připomíná, že základním rysem každé mytologie je návrat k počátkům a prvotnosti. Noříme se do sebe a přivádí nás to k živému zárodku naší celistvosti.
Profesor C. G. Jung zjistil již dávno, že moderní člověk, jenž o orientálních mystériích nic neví, kreslí nebo sní o obrazcích podobných mandale, když je na cestě k úplnosti, ke splynutí protikladů. Je to jakási „reorganizace“ individua, Jung má pro to pojem individuace.
Jung vysvětluje: „Takové věci se nedají vymyslet; musí znovu vyrůst z temných hlubin zapomnění, pokud mají vyjádřit nejvyšší předtuchy vědomí a nejvznešenější intuice ducha, a tak smísit jediněčnost vědomí v jeho dnešní existenci s nesmrtelnou minulostí života.“ Živoucí mytologie se rozpíná do nekonečna, a přece do mnohočetných tvarů, asi jako rostlinný svět, když jej srovnáme s Goethovou „prvotní rostlinou“. Ze zřetele nesmíme nikdy ztrácet obojí: historickou mnohost ani sjednocující princip, který má nejblíže k prameni.
Člověk se ptá: „Kdo jsem, jaké je moje místo ve světě?“ po celou dobu vývoje evropské civilizace. Má otázky od starověku až po současnost. I děti se ve svém dotazování snaží jít k jádru věci, proniknout k podstatnému, je to jejich bytostná potřeba.
Filosof Martin Buber uvádí, že lidský život ve svém vlastním, přirozeně daném zvláštním smyslu, počíná zážitkem chaosu jako stavu, pociťovaného v duši. „Pouze z této zkušenosti a kvůli jejímu zobrazení mohl vzniknout pojem chaosu a vstoupit tak do mytických kosmogonií; nedá se totiž odvodit ze žádné jiné empatie. V období svého dozrávání, jež se nejvíce podobá pubertě, uvědomuje si lidská osobnost nutně existenční kategorii možnosti, která se objevuje právě u člověka patrně jako jediné ze všech nám známých živých bytostí, pro niž je skutečné trvale obklíčeno možným.“ Buber nám připomíná, že existují pravdy jistého druhu, které, jak věděl již Platón, mohou být člověku v plné míře sděleny jenom v podobě mýtu.
Ernst Jünger myslitel, básník a esejista chápe mýtus jako „bezčasou skutečnost“, neboť „mytické figury (...) jsou symboly, jsou to klíče ke kosmickému a elementárnímu světu“, k němuž podle Jüngera patří také člověk jako individuální a dějinná bytost.


Guillielmus Becanus: mědirytina zachycující Filipa Španělského jako Neptuna, jenž řídí vůz tažený dvěma mořskými koni; (polovina 17. stol.)

Podle spisovatele Ervína Hrycha můžeme tvrdit, že znát mytologii dnes svým způsobem patří k dobrému tónu. Nelze si nepovšimnout, že došlo k určité renesanci zájmu o ni v širších vrstvách. Souvisí to částečně se zájmem o hlubinnou psychologii, ale i s obdivem k příběhům, které svým způsobem ustavují vědomí lidstva. Obdobně jako pohádky mají hlubokou návaznost, jsou to archetypy.
Mýtus obsahuje prvky sakrální i zárodky pozdějších věd: filosofie, etiky, umění, práva a také ideologie. Co je považováno za základní funkci mýtu? „Zprostředkovat sociálně závazný výklad světa uvnitř dané kultury a vytvořit v ní model chování pro různé oblasti lidské aktivity (práce, výživa, právo, sex, vědění, válka atd.), a tak zaručit stabilitu kultury, která mýtus produkuje.“
Mytologický systém je organizací kulturně podmíněných spouštěcích signálů. Je dobré dnes přemýšlet o úloze řádně fungující mytologie, konstalace signálů, afektových obrazů a znamení evokujících a uvolňujících energií.
Ervín Hrych dále uvažuje o tom, že rozumné práce s mytologiemi a znalost mytologie vlastní kultury nás pomáhá chránit před komunistickými „vizemi“, před úklady satanistů a jiných sekt, ale i před tím, aby se jedinec nekriticky ztotožňoval s fanatismem rasistů, aby nepodléhal přílišnému vlivu hnutí, jako byli hippies, pankáči, skinheadi, ale aby se vyhnul i nekritickému vlivu vykladačů karet, astrologů a hadačů i pseudovědců.
Velmi výstižně se k tématu vyjádřil specialista Joseph Campbell, podle nějž mytologie plní čtyři funkce. Zaprvé mystickou funkci: má povzbuzovat a udržovat v člověku pocit vděčnosti a úcty k tajemnému rozměru vesmíru: nikoli proto, aby žil ve strachu, ale aby si uvědomoval, že on sám je jeho součástí. Zadruhé podávat obraz světa odpovídající vědění doby. Třetí funkcí je vštěpovat a podporovat normy morálního kodexu společnosti. Čtvrtou funkcí pak je vést jedince etapami jeho plodného života ve zdraví, síle a harmonii ducha.


Annie Stegg Gerard: Hippokampoi

Poseidon, jinak též Neptun, a jeho stádo
Koně zrození z vod, obývající řeky, tůně, bažiny a moře, se podobají vodě samotné. Mohou být hraví, drsně žertovat, vzbuzovat obdiv i přinášet krutou smrt. Vlastně… skuteční koně dokážou tak jako voda pomáhat, zachraňovat, uchvacovat svou krásou, v kritických případech však i zabíjet. Snad proto se objevil obraz vodních bytostí v podobě koní, aby připomněl jejich divoký původ, sílu a dávnou nespoutanost.


Hippokamp zpodobněný na mozaikové podlaze antických lázní

Vodní koně postrádají popularitu kentaurů, ušlechtilost pegasa, tajemnost jednorožců. Ve své nejznámější a vlastně nejméně osobité podobě představují pouze pohonné jednotky Poseidonova (v římském podání Neptunova) vozu. Hippokampové, „koňské příšery z moře“, byli ve velkém počtu ustájeni v podmořských stájích vládce oceánů; dva až čtyři z nich zapřahal pro své jízdy po vlnách. Původně podle artefaktů jejich vzhled nepřipomínal ryby ani vzdáleně. Později zadní část těla nahradil dlouhý, hadovitý rybí trup s nápadně zdobným ocasem nebo kratším vějířem ocasní ploutve. Existují obrazy, na nichž se objevuje Poseidon nad linií zpěněných vod, vlastně svých běloušů s měděnými / mosaznými kopyty, rozevlátými zlatými hřívami – a dračí zádí.


Walter Crane: Neptunovy koně (1910)

Kdo kdy spatřil vodu řítící se vodopádem, povodňový příval, běsnící nebo jen v prudkém slunci tepající moře, peřeje či bystře ubíhající řeku, jistě se mu v mysli vynořila vidina pádících koní. Ne nadarmo býval obrat „Neptunovi koně“ metaforou pro mořské vlny. V „Pánu prstenů“, vícedílném románu, který výrazně zapůsobil na rozvoj moderní fantastiky, se v první části „Společenstvo prstenu“ objevuje sugestivní scéna. Protagonista, hobit Frodo, prchá k údolnímu Brodu přes řeku Bruinen. Je pronásledován devíti přízračnými Černými jezdci, kteří za ním vjedou do říčního toku. „První z černých koní byl již téměř u břehu. V tom okamžiku se rozlehl rachot a řev: burácení vod valících spoušť kamenů. V mlhách spatřil Frodo řeku, jak se pod ním zvedá a jejím proudem se žene chocholatá jízda vln. Zdálo se mu, že jim na hřebenech jiskří bílé plamínky, a napůl měl dojem, že vidí ve vodě bílé jezdce na bílých koních s pěnící hřívou…“ Bruinen, kterou elfí kouzla rozbouřila – či vodní koně s jezdci, které probudila, černé Prstenové přízraky smete a zastaví.


Představu rozbouřených vod jako řítících se koní s rozevlátými hřívami literárně ztvárnil také J. R. R. Tolkien

Hippokampy tu a tam zdobí roh, vyrůstající z čela (k mořským jednorožcům se ještě dostaneme), anebo se přidávají křídla, ať už s perutěmi nebo snovaná z vodních závojů. Jindy v představách umělců stvoření, na nichž je koňská jen ušlechtilá hlava, táhnou gigantické lastury se svým pánem a jeho doprovodem: tritony (Poseidonův syn Triton se během dob rozmělnil v zástup mořských polobohů) a Nereidkami, mořskými nymfami. Kůže se jim leskne šupinami, různě jim narůstají dekorativní ploutve a nezřídka nahrazují i zbývající, přední pár kopyt. Může za to nejspíše víra, že hippokampové jsou dospělou formou rybky z čeledi jehlovitých, kterou nazýváme „mořský koník“, správně koníček mořský, Hippocampus guttulatus.


Mořský oř jako personifikace vln za bouře, ozvláštněný čelním rohem

Mořský koník, správně koníček mořský, Hippocampus guttulatus

Podoba mořského koníka morfovala do bájné, fantastické bytosti

Malíř a ilustrátor Boris Vallejo, klasik výtvarné fantasy, a jeho vize mořského koně

Poseidon údajně stvořil koně, kteří mu pak byli zasvěceni a stali se jeho symbolem. Měl pro ně slabost, zavedl koňské dostihy a vychloubal se vynálezem uzdy (nikoli, jejím tvůrcem byla kutilstvím nadaná Pallas Athéna). V hřebce se občas také převtěloval, většinou kvůli záletům; pestré, nevěrou motivované kožoměnství čili proměny ve zvířata sdílel s mladším bráškou Diem. Zplodil s bohyní Déméter, jež před ním prchala převtělena v klisnu, zázračně rychlého, mluvícího a nesmrtelného komoně Areiona / Aríóna, s Medusou pak okřídleného Pegasa. Podle další verze poprvé transformovala Poseidona v oře jeho matka Rhea, aby jej ochránila před kanibalským otcem Kronem.


Salvador Dalí: Neptun. Barevná litograf ze sbírky Les Chevaux de Dali (1970-72), ve které umělec představuje historické a mytologické koně.

Hippokampové se objevovali na antických mozaikách uvnitř veřejných lázní i soukromých domů, jejich sochy ze slonoviny a zlaceného bronzu zdobily chrámy zasvěcené Poseidonovi. Ušlechtilost koní a estetická líbivost rybích prvků způsobila, že se mořští oři, ať už v doprovodu boha oceánů, nebo sami, stali oblíbeným námětem kašen, fontán a vodotrysků. Krášlí starý nábytek, různé artefakty, i kostelní lavice nebo litinové či bronzové sloupy veřejného osvětlení z 19. století. Počínaje renesancí sám vládce moří zaujal nepřehlédnutelné místo ve výtvarném umění.


Giovanni Paolo Pannini, Nicola Salvi: Fontána di Trevi v Římě (18. stol.). Střed fontány tvoří Neptun stojící na mušli se dvěma tritony na mořských koních. Triton vlevo symbolizuje rozbouřené moře, triton vpravo je ukázkou klidného moře. Ve výklencích se nacházejí sochy, které symbolizují Hojnost a Zdraví. Ve štítu si můžete prohlédnout sochy, které představují čtvero ročních období se svými typickými plody.

Bronzoví hippokampové zdobící sloup veřejného osvětlení v Dublinu (2. polovina 19. století)


Moderní pojetí hippokampa doprovázeného delfíny: fontána u radnice v Kansas City (USA) z r. 1937.

Mořští koně a koníci vstoupili v obou svých formách – bájný tvor a rybka – také do heraldiky. Působí tak dodnes, jak dokazuje logo letecké společnosti Air France přejaté od firmy Air Orient, která s emblémem hippokampa létala od r. 1929.


Heraldické znamení vodního koně

Emblém Air France ve své původní podobě ze třicátých let minulého století

Současné logo francouzské letecké společnosti

Mořští jednorožci

Slavný francouzský lékař Ambroise Paré ve své knize Des Monstres et Prodiges (1585) pochyboval, zda „léčivé“ rohy unicornů, velmi oblíbené v medicíně, skutečně náleží těmto tajemným bytostem. Pozdější polární expedice v 16. a 17. století prokázaly, že mnohé rohy jsou ve skutečnosti kly narvalů, dříve v západní Evropě neznámých. První odborný popis narvala vyšel koncem 16. století, zároveň se vynořily pochyby o léčebných účincích tohoto přírodního prostředku. Přetrvala však víra, že kly narvalů obsahují magické vlastnosti mocnější než u rohů alicornů, vznešeného druhu jednorožce.


Jednorožec zpola pozemský, zpola vodní, jak naznačují plovací blány na zadních končetinách

Jednorožec grónský, dle ostrého chrupu mimořádně dravý

Na počátku r. 1613 působil profesor medicíny Caspar Bartholin starší na kodaňské universitě (University of Copenhagen). Do té doby hodně cestoval po Nizozemí, Anglii, Francii a Německu, což v té době nebylo zcela obvyklé. Navštívil také nejznámější sbírku podivností v Evropě (Wunderkammern), která obsahovala údajné rohy jednorožců. Při jejich bližším zkoumání doktor Bartholin zkonstatoval, že nemohou pocházet od antilop ani jiných kopytníků, nýbrž od mořských tvorů, nejspíše narvalů.
V roce 1636 Bartholinův švagr Ole Worm, antikvář a sběratel, potvrdil systematickým porovnáním, že kly narvalů jsou identické s rohy připisovanými alicornům… a tudíž jednorožci suchozemští zřejmě neexistují. Tyto závěry však přinesly mnoho námitek konzervativních učenců a nevyjasněných otázek. Mají tedy dostupné rohy či kly zázračnou moc? Thomas, syn Caspara Bartholina působil rovněž jako lékař; byl vynikajícím anatomem a objevil lymfatický systém. Zcela prakticky se vyznal i v obchodě s rybami. Studiem starých textů, s využitím experimentů a přímých postřehů potvrdil závěry svého otce a strýce v díle De unicornu observationes novae – rohy jednorožců jsou vlastně kly narvalů. Stále však trval na jejich léčebných účincích; narval se stal Grónským jednorožcem.


Thomas Bartholin byl znamenitým lékařem, pedagogem a badatelem. Vyznamenal se v anatomii a objevil lymfatický systém.

Thomas Bartholin: De unicornu observationes novae, čili Nová pozorování o jednorožci

Obrázek narvala z Bartholinova učeného spisu

Tomasova latinsky psaná kniha analyzovala veškerou zvířenu obdařenou rohy včetně nosorožců, zmije růžkaté, zoborožců, brouků nosorožíků. Aby dodal své publikaci na vážnosti, věnoval se experimentům, jimiž hodlal potvrdit nebo vyvrátit léčivé účinky rohů narvala/jednorožce. Bartholin mladší předpokládal, že bájní suchozemští unikorni měli své reálné protějšky na exotických místech. Důkaz o jejich léčivých účincích mohl být získán výhradně z mořských savců na západ od břehů Islandu, tehdy pod vládou Dánského království.
Tím, že Thomas zobrazil narvala coby mořského „grónského“ jednorožce, získal obchodní a marketingové výhody. Jako lékař mohl tuto medicínu dále podávat svým pacientům a zároveň uchránil skandinávský trh s narvalími kly, tak důležitý pro dánskou ekonomiku. Vydání De Unicornu z r. 1678 s kvalitními ilustracemi udrželo image jednorožce i věrohodnost Bartholinových názorů po řadu dalších desetiletí – až téměř do poloviny 18. století.


Narvalí samec v plné kráse

Podle tvrzení Thomase Bartholina jsou narval a grónský jednorožec samostatné živočišné druhy

Jedno z prvních skutečně odborných zaznamenání narvala působí ještě naivně

Švédský botanik Karl (von) Linné ve svém obšírném a převratném spisu Systema Naturae (1735), zakládajícím systematickou nomenklaturu rostlinné a živočišné říše, odmítl tzv. Gŕonského jednorožce, i když vědecký název ponechal: Unicornus groenlandicus. Pod přísným pohledem vědy magické a léčivé schopnosti jednorožců suchozemských i mořských vymizely a oni sami vstoupili do světa mýtů a bájí.


Carl von Linné , latinsky Carolus Linnaeus (1707-1778) - švédský přírodovědec a lékař, zakladatel botanické a zoologické systematické nomenklatury.

Linného nejvýznamnější dílo „Soustava přírody“ (1735), které vytvořil v pouhých 28 letech

Narval na kresbě, která již splňuje moderní vědecké parametry (konec 18. století)

Od hippokampů k vodním lidožravým koním

Hippokampy nalezneme na dávných nástěnných malbách a reliéfech etruských hrobek, kde bývají opatřeni křídly; možná symbolizovali námořní plavbu na onen svět. Souvisí to se skutečností, že v mnoha starých kulturách působili koně jako psychopompové, průvodci do záhrobí. Můžeme zde postřehnout spojení mezi podsvětím tak často obkrouženým vodou a koněm… motiv, který výrazně vystupuje už na skotských kamenných rytinách z doby Piktů, které rovněž zobrazují vodní koně. Zřejmě neplatí teorie, že se jednalo o výpůjčku z řeckořímské mytologie. Národy na severu Evropy totiž disponovaly vlastními bohatými vizemi vodních bytostí podobných koním.


Kelpie na sebe berou podobu krásného koně, mladého muže i dívky. Jejich pravá tvářnost je však děsivá a lačnost po lidském mase neutuchající.

Abychom byli přesní, po světových mytologiích a folklóru pobíhá, leze a plave pestrá kolekce entit tak či onak s koňmi spřízněných, obývajících vodní plochy a toky. Skotské přísloví říká, že: „Every loch in Scotland has its cold, dark depths. And every loch in Scotland has its kelpie...“ Za prvé, většina horských jezer (loch/ lochan) se chlubí nějakou tradici vodních koní, ačkoli studie dobové literatury z 19. století ukázala, že z tisíců vodních ploch ve Skotsku si v tomto ohledu zaslouží skutečnou pozornost pouze asi 60. Kromě toho některé bretonské a cornwallské příběhy o vodních koních je umisťují do oceánu. A za druhé, toto rčení lze vztáhnout na přemnohá místa na zemi. Moře, jezera, řeky, vodopády, tůně, močály, ba i brody a rybníky mívají chladné, temné hlubiny, v nich pak vlastního vodního démona. Někteří se po většinu své existence prezentují ve fyzické podobě více či méně koňské. Jiní si jen občas hrají na koně, aby zmátli pošetilé lidské bytosti a zmocnili se jich. Vyskytují se i taková monstra, k nimž je označení „vodní kůň“ přiřazováno velmi volně coby přezdívka; ve skutečnosti připomínají spíše draka či hada. Kryptozoologové se obvykle dušují, že se jedná o reliktní jedince z prehistorických populací ryboještěrů nebo dinosaurů. Patří sem populární „lochneska“, její skotské sestry z Muc-sheilch, Loch Lochy a Loch Morar anebo tajemné příšery z velkých jezer Severní Ameriky, Malajsie, Turecka či Kazachstánu.


Kostra bývá nezřídka pravou podobou vodního ducha / démona jak u keltských či severských stvoření, včetně těch v koňském převtělení, tak u východních příšer. Můžeme zde najít odkaz na záhrobní svět temné magie.

Jak dokládá malba z Nového Zélandu, ve vodní / mořské koně – obludy věřili také Maorové

Ovšem třeba netvor z kanadského Okanaganu se chlubí vousatou koňskou hlavou, dravá obluda Seelkee z bažin rovněž kanadského Chilliwacku vlastní šíji a hlavu koně. Také různá, ve své době seriózní pozorování z 18. a 19. století zmiňují „vodní koně“. V roce 1846 kapitán Christmas z dánského námořnictva hlásil, že někde mezi Islandem a Faerskými ostrovy pozoruje „obrovskou šelmu s dlouhým hrdlem, která sleduje hejno delfínů “. Popsal tvora, který měl koňskou hlavu a krk tlustý jako mužský pas, ale pohyboval se ladně jako labuť. Dne 6. srpna 1848 si důstojník korvety královského námořnictva HMS Daedalus všiml neobvykle vypadajícího zvířete, které plavalo směrem k lodi. Vyhlíželo podobně jako mořský had s krkem dlouhým 1,2 metru (4 stopy). Jeho hlava připomínající koně byla asi 38 nebo 41 cm (15 nebo 16 palců) dlouhá. Bylo hlášeno, že nemá žádné viditelné ploutve / ploutve ani ocas, a na krku mělo něco, co vypadalo jako koňská hříva, s mořskými řasami promytými přes záda.
Na konci roku 1883 byla u jižního pobřeží Panamy hlášena dvě zvířata s koňskými hlavami, z nichž jedna byla menší než druhá (což naznačuje nebo předpokládá mladistvého jedince, případně samici). Posádka amerického velrybářské lodi Hope On hlásila, že zahlédla těsně pod hladinou 6 metrů dlouhého tvora. Byl hnědavě zbarvený s černými skvrnami, čtyřmi nohami / ploutvemi a s ocasem, „který se zdál být rozdělen na dvě části“ podobně jako ocas velryby. Všechny čtyři končetiny a ocas byly zřetelně vidět, když se bytost vynořila k povrchu. Druhé stvoření bylo menší kopií svého druha, kterého věrně následovalo. Ve stejném roce došlo v Bristolském kanálu k pozorování dalšího obdobně vypadajícího tvora: zanechával po sobě mastnou či slizovitou stopu.


Mapa z 1. poloviny 18. století představuje velký výběr vážně míněných mořských potvor ; mořský kůň uprostřed nahoře.

Stručná poznámka k tématu kelpie

Je záhodno objasnit ctěnému čtenáři, cože je to vlastně ona výše zmíněná kelpie. Pozor, není totožná s úžasným australským plemenem ovčáckého psa stejného jména. Zjednodušeně se jedná o zlovolného tvora obývajícího vodní živel, který se zjevuje jako kůň, nezřídka velmi krásný. Používání termínu „vodní kůň“ nebo „kelpie“ může být často zdrojem záměny. Někdo považuje tyto dva výrazy za synonyma, zatímco jiní rozlišují vodního koně jako obyvatele jezer a kelpie rozbouřených vod, jako jsou řeky, brody a vodopády. Někteří autoři nazývají jedno stvoření určitého místa kelpie, zatímco jiní ho nazývají vodním koněm. U obou tvorů pak může být v lidové slovesnosti užit výraz „vodní býk“. Aby byla situace ještě složitější, občas je slovo „kelpie“ vztahováno paušálně ke strašidelným vodním potvorám s vazbou na koňský vzhled. Najdeme jich celou přehršel – ceffyl dwr , Capaill uisce / Each-uisge, Bäckahäst, Nuckelavee, Nixe, Nokken, Näcken, Vetehinen, avšak přiřadit k nim je možné českého vodníka čili hastrmana. Sdílí s nimi četné rysy, které odkazují k Poseidonovu kultu a napovídají, že tyto mytické představy sahají daleko za éru archaického Řecka.


Hanuš Schweiger (1854-1912): Pohádka. Ilustrace zachycuje vodníka v hrozivé koňské podobě, velmi blízké kelpiím.

Od našeho vodníka k čínskému drakovi

Podobně jako jiní vodní duchové či démoni, dokonce samotný Poseidon, se vodník rád proměňuje, bere na sebe podobu nejrůznějších lidí, zvířat i věcí. Tak jako u nich jej nejvíce těší převtělit se v koně. Zřídka má na čele roh jako někdy hippokampové, (post)keltští vodní koně nebo jezerní obludy Severní Ameriky. Objevuje se motiv tlamy dřevěné či znetvořené bez dolní čelisti / se zdeformovaným chřípím (totéž různé formy kelpií v širším významu). Bývá bílý; dovede si vykouzlit i sedlo a uzdu. Sedlákovi o půlnoci zahradí cestu přes most a propustí jej až po modlitbě. Ve variantě vraníka mu rudě žhnou oči. Objevuje se i bez kůže nebo srsti jako orknejský Nuckelavee. Také ve své pravé podobě řehtá jako kůň. Ve shodě s Poseidonem chová na dně stáda koní (i jiných dobytčat); zjara, když roztají ledy, žádá oběť: koně pomazaného medem, s hřívou propletenou pentlemi. Vypůjčuje si na pastvě koně (nebo býky i krávy) a prohání se na nich, dokud je neuštve nebo nezažene do bažiny či hluboké vody, kde utonou.


Jaroslav Panuška (1872-1958): Vodník. V Panuškově tvorbě nalezneme motiv vodníka často, stejně jako obrazy tuzemských příšer a strašidel.

Josef Lada, Panuškův současník, vnímal vodníky – hastrmany mnohem vlídněji. Dokonce jim věnoval známou dětskou knížku.

Liberecký rodák a přítel české kultury Otfried Preußler pojal vodnické téma rovněž v odlehčenější a přitom chytré formě. Čerpal i z lužickosrbského folklóru.

K Poseidonovi / Neptunovi a jeho synu Tritonovi (později zmnoženému ve sbor mořských polobohů) odkazuje pověst, že vodník má od pasu dolů trup ryby. K vodním koním Nixe, Nokken zase pověra, že může v noci škodit jako můra / mora a lužickosrbský název pro hastrmana Nyks, Nykus převzatý z němčiny. S kelpiemi jej spojuje i tvrzení, že si jako partnerku – manželku může vybrat lidskou ženu. V koňské formě se vloudí k lidem, a když jej obsednou, snaží se s nimi vrhnout do vod a utopit je. Za určitých podmínek však pracuje pro svého přechodného majitele; tak i kelpie, jak podrobně seznáme příště, v listopadovém vydání.


„Cesty formana Šejtročka“ patří k nejlepším dílům spisovatele Václava Čtvrtka. Postavy Šejtročka a vodníka Česílka se objevili v knižním příběhu už v. 1970.

Víru o převtělování vodníků v koně využil Václav Čtvrtek ve své půvabné (ne zcela) dětské knížce „Cesty formana Šejtročka“ (1977), převedené do série Večerníčků (1993). Když hrdinu příběhu připraví o věrného hnědáčka, dobromyslný vodník Česílko přemiklikuje velikého sumce na mimořádně silného valacha Žemličku, který skoro mluví a svému kočímu nadmíru užitečně pomáhá.


Valach Žemlička, co měl síly za pět, na kouzelné ilustraci Zdeňka Milera.

Jak propojený je svět mýtů a legend, dokládá slavné „Putování na západ“, známé též pod názvem „Opičí král“ čínského literáta Wu Čcheng-ena z konce 16. století. Dodnes je živé, populární a převáděné do filmů, seriálů, komiksů i počítačových her. Ctihodného buddhistického kněze Tripitaku při pouti pro posvátná písma nese bílý hřebec, v něhož je proměněn dračí princ – a vodní draci představují ve východní mytologii obdobu vodních duchů / vodníků Evropy…


„Putování na Západ“ patří k nejznámějším světovým dílům. Politickou satiru (docel nadčasovou) ve vnímání čtenářů převážil prvek fantasy, ale její rebelující hrdina, opičí král Sun Wu-kchung vstoupil do panteonu nejoblíbenějších postav.

Aby bylo zřejmé, že se najdou koně (téměř) skuteční, leč vodní a se zázračnými schopnostmi, zmiňme na závěr irskou legendu o několika variantách, vzpomínající Morvarc´ha, kouzelného vraníka krále Gradlona z Ys. Uměl cválat po vlnách, rychlejší než vítr předstihoval bouře. Uměl mluvit, z nozder mu šlehaly plameny a byl přinejmenším dlouhověký, podle jedné z bájí možná i nesmrtelný...


Útěk krále Gradlona od francouzského malíře Evariste-Vital Luminaise (1884). Plátno zachycuje dramatickou situaci, kdy Grandlon prchá na kouzelném koni Morvarc´hovi před mořem rozbouřeným kouzly a snaží se přitom zachránit svoji dceru

Redaktorsky se na text podíval a štábní kulturu/řádkování, pomlčky a další/ upravil jako vždy pečlivý a důkladný Václav Strachota.

Ostatní tvorba Olgy Nytrové a Františky Vrbenské publikovaná v Divokém víně:
DV 108/2020: Úchvatný, tajemný jednorožec
DV 107/2020: Okřídlený oř pegas v mytologii
DV 106/2020: Mytické postavy kentaurů a kentaurek a další