Olga Nytrová a Františka Vrbenská

ÚCHVATNÝ, TAJEMNÝ JEDNOROŽEC


Úvodní obrázek.

Bělostný jednorožče
cváláš plavným krokem koně
vyzařuješ čistou sílu
s ní budeš vzdorovat zlu
zosobněnému Ahrimanem
odpůrcem dobra

Olga Nytrová

ÚVODEM

Člověk je bytostí tázající se. Nespokojuje se většinou jenom s povrchem jevů, nýbrž klade si otázku po jejich smyslu, jejich hlubinném významu. Setkává se stále se světem symbolů a obrazů: při čtení díla české nebo světové literatury, během sledování filmu, při vnímání hudebních klipů, při návštěvě divadla, muzea, na poznávací cestě po stopách starých kultur. V neposlední řadě i ve chvíli, kdy se snaží porozumět svým vlastním snům, svému složitémuu podvědomí.
Symbolika je důležitá zejména proto, že otevírá přístup k porozumění minulým dobám, ale je rovněž velmi úzce vztažena k přítomnosti. Rádi bychom porozuměli silám, které v nás jsou a neustále působí.
Známý teolog F. Heer v knize „Věčnost začíná dnes“ hovoří o nesmírném duchovním potenciálu, který existuje v každém člověku. Problém spočívá v tom, jak jej rozvinout. „Velcí světci rozvíjejí snad dvacet, třicet procent potenciálu, který do nich byl vložen,“ uvádí. „Dobří lidé rozvíjejí asi pět až deset procent. Velká masa a většina lidí využívá jen dvě až tři procenta svého potenciálu (...) Tito lidé (...) rozvíjejí tedy jen nepatrnou část potenciálu, který jim byl svěřen, nevyužívají možnosti dozrát a rozvinout se.“ A pokračuje, že jen zřídka, v mimořádných dobách si uvědomíme, čím bychom mohli být, co se z nás mohlo stát.
Podle filosofa Karla Jasperse se mohou vedle přírody také člověk a jeho historie, mýty a umělecká díla, ba všechno, stát „šiframi“, takříkajíc symboly, které otevírají vhled do neproniknutelných hlubin bytí a jsou prostředníky mezi lidskou existencí a transcendentnem.
Filosof N. Berďajev byl přesvědčen, že probíhá proces, v němž jsou dějiny s konečnou platností zbavovány duše a jejich niterná tajemství umrtvována. „Mizí jakési základní tajemství, jež bylo dáno samotnou účastí na mýtu a participací subjektu na objektu a zůstává pouze mrtvý inventář dějin. (...) existuje i posvátná historická tradice, posvátná kulturní tradice a niterné zakoušení a sdílení posvátného. A tak jenom tehdy, když poznávající subjekt nezpřetrhá pouta s tímto niterným žitím, může se účastnit jeho niterné podstaty. (...) Člověk je dějinnou bytostí v nejvyšší možné míře. Žije v dějinnosti a dějinnost žije v něm. Je v prazákladu s ‚dějinností‘ tak bytostně a tajemně srostlý, tak navzájem provázaný, že jejich roztržení je zcela nemožné. Člověka nelze vyčlenit z dějin, nelze ho pojmout abstraktně, právě tak nelze vyjmout dějiny z člověka. (...) Člověka proto nelze zkoumat vně nejhlubší duchovní reality dějin (...) V ‚dějinnosti‘ se v nejvlastnějším smyslu otevírá podstata bytí, skrytá duchovní podstata světa, a proto není jenom vnější jev, vnitřní duchovní bytnost člověka.“


Jednorožec z Aberdeenského bestiáře.

O mytologii se dozvídáme již na základní škole a mladí lidé v období dospívání mívají zesílené senzorium pro vnímání mytologických postav, které jitří jejich obraznost. Sžívají se s nimi jako se svými hrdiny, vyprávějí o nich na svém blogu, mají je zobrazené na oblečení nebo dokonce vytetované na těle.
Někteří jedinci se zajímají o výklady C. G. Junga k mytologickým souvislostem. Jiní si naleznou pro sebe oslovující mytologickou symboliku v literatuře, filmu, výtvarném umění či v písních. Získají žádoucí inspirativní podněty pro svoje vlastní mnohdy invenční vize.
„Hlubiny našeho nitra jsou hlubinami kosmu, z nichž se zrodili všichni ti bohové, které si v dobách minulých lidská mysl promítla do zvířat a rostlin, do hor a řek, do běhu planet a do vlastních podivných společenských zvyků. Mytologie našich dnů musí proto vonět nedozírnými hlubinami vesmíru a vyzařovat jeho světlo, které je vně i uvnitř,“ píše Joseph Campbell ve své knize Mýty.
A na otázku, jaká by měla být současná nová mytologie, odpovídá: „Je a do posledních dnů existence lidského rodu to vždy bude stará, neměnná a věčná mytologie ‚v subjektivním‘ slova smyslu, poeticky obnovovaná nikoli v duchu vzpomínek na minulost či vysněných dnů příštích, ale v duchu přítomnosti, určená nikoli k lichocení ‚národům‘ ale k probouzení jednotlivců k poznání sebe samých ne jako prostoduchých nositelů ega bojujících o místo na této překrásné planetě, ale jako středů vesmírného vědomí, jdoucích každý svou vlastní, a přece společnou cestou.“
Dnešní postmoderní doba je roztříštěná, epizodická, řečeno se Z. Baumanem, stále se mění pravidla, hodnoty jako láska jsou „tekuté“. Lidé touží po přesahu. Možná i to vede ke zvýšenému zájmu spisovatelů, čtenářů, filmařů a diváků o žánr fantasy. Dochází tak k účasti na neskonale bohatší skutečnosti. Lidská bytost vítězí nad svou pomíjivostí a malostí, pohlíží tak dál, než umožňoval vlastní chudý a úzký obzor.
Mytologie nám pomáhá poznávat sama sebe, nahlížet do skrytých vrstev podvědomí. Zapojujeme svou fantazii, uvědomujeme si smysl příběhů, souvislostí a zákonitostí, které si potřebujeme ozřejmit. Setkáváme se během života na divadelních prknech například s dramatem Oidipus a jinak ho vnímáme v mládí, ve středním věku a v séniu. Podobně nás provází příběh Odysseův, útrapy a nástrahy jeho cesty domů k manželce Penelopé, která na něho věrně čeká a vzdoruje neodbytným nápadníkům.
Výtvarník a básník Jiří Kolář prohlásil, že každý potřebujeme nalézt svou osobní mytologii. Zdá se, že měl pravdu. I my jsme hledající. Navazujeme na dávné předky a jejich hledání. A mytologie nám podává pomocnou ruku.


Vodoznak jednorožců z r. 1694.

JEDNOROŽEC A MYTOLOGIE

Svět mýtů a folklóru nás nepřestane překvapovat: není divu, protože – jak bylo řečeno – rodí se z kolektivního podvědomí a zkušeností lidského rodu. Kentauři a jejich partnerky či bájný Pegas představovali rozsáhlou a spletitou kapitolu variací na téma bájného koně, avšak jednorožec se jim přinejmenším vyrovná. Mezinárodně uznávaný znalec symboliky Manfred Lurker uvádí, že jednorožec je jednou z nejrozšířenějších fantaskních bytostí Starého světa. Legendy o něm se objevují nejen v Eurasii, ale také v Africe.
Na rozdíl od Pegase a Kentaurů, snad původně válečnického kmene s totemem koně, nebyl jednorožec během svých kulturních proměn a rolí vždy pravým ořem. Jeho nejpopulárnějšímu vtělení nádherného, zářivě bílého koně s ještě zářivějším rohem na čele předchází tvor s jeleními kopýtky, případně prackami, dokonce ozbrojenými drápy, nebo s chodidly podobnými kachním, vybavenými plovacími blanami, s prapodivnými chvosty a všelijakými pseudohřívami, co více – s jeleními parohy. Zkrátka co zváno jednorožcem, nebo za něj pokládáno, je fyziologicky různorodým stvořením, kterému však byla přidělena vznešená, mimořádně bohatá a sofistikovaná symbolika i magické schopnosti.
Snad na žádné jiné entitě nepracovala lidská fantazie tak vydatně a pestře; o to více, že zatímco Pegas, Kentauři a další nadpřirození i strašidelní koně byli zrozeni v drtivé míře mytologií či lidovou kulturou, jednorožec vystoupil z reality. Zprávy o něm, zobrazení, zmínky a příběhy pocházejí ze vzdálených koutů dávného světa. A téměř všechny se tváří, že jednorožec skutečně žije. Informaci o něm přináší i velmi spolehlivý kronikář (převážně vlastních vojensko-politických akcí a válečných tažení) Gaius Julius Caesar. Leonardo da Vinci i Jan Amos Komenský o existenci jednorožce nepochybovali. Víra v jednorožce pominula až s osvíceným obdobím konce 18. století. Do té doby byl pravidelnou položkou pozdně antických přírodopisných a historických spisů i středověkých bestiářů.


Jednorožec jako lovná zvěř (kbelík s krví naznačuje praktické využití).

Kdyby jen bestiářů… Pro případné lovce byly dokonce písmem i obrazem zpracovány „metodiky“ jeho lovu. V kuchařce Geoffreye Fuleho, kuchaře na dvoře anglické královny Philippy of Hainault v pol. 14. století, nalezneme iluminaci, na níž je podáván jednorožec na roštu a jeho hlava je na míse nesena ke slavnostní tabuli. Ale údajně jednorožčí tuk, maso i roh nalezneme v prodeji i dnes, stačí zalovit na internetu (těžko říci, zda jde o reklamu či podfuk).
Roh jednorožce, nazývaný „alicorn“, oplýval zázračnými schopnostmi. Působil jako protijed, který lze použít při uštknutí hadem nebo proti smrtonosnému dryáku namíchanému travičem. Vyráběly se z něj proto poháry, které měly přítomnost jedu odhalit. Keratin – třeba z rohu nosorožce – může s některými jedy (např. arzenik) chemicky reagovat, proto mohlo dojít k určitému pěnění či šumění, ojediněle snad i k puknutí poháru. U organických jedů však k podobné reakci zcela jistě dojít nemohlo. Urození a majetní lidé s sebou pro všechny případy nosívali luxusní krabičku s práškem z alicornu. Čistil vodu, chránil před morem a horečkou, účinkoval jako afrodiziakum, léčil malomocenství a zranění, dokonce oživoval mrtvé. Narazili byste na něj v každé dobré lékárně až do časů osvícenectví.
Jednalo se o jeden z nejdražších a nejvyhledávanějších léků ve středověké i renesanční Evropě: královna Alžběta I. zaplatila za alicorn 10 000 liber. Ve skutečnosti se zřejmě jednalo o roh (vlastně kel, modifikovaný špičák) menšího kytovce narvala, „mořského jednorožce“. Tento až dva metry dlouhý útvar slouží narvalům ve vodě jako citlivá anténa: senzor teploty, tlaku a slanosti vody. Zarazí nás však, že na severu Evropy a v Rusku byl ve středověku narvalí kel dobře znám jako „velrybí zub“ a využíván podobně jako slonovina.


Už samo zjevení jednorožce zahánělo podle dávného přesvědčení hady, ale také ještěry a jinou jedovatou žoužel.

Hojivá síla se připisovala i srdci jednorožce. Když se k víře v úžasný medicinální potenciál tohoto tvora přidala popularita, převzali apatykáři jednorožce jako svůj znak (např. Ctihodná společnosti londýnských apatykářů). Vložili ho do emblémů a pojmenování svých podniků (U zlatého jednorožce). V českých zemích lze roh jednorožce alias zub narvala najít k roku 1602 v inventáři Kunstkomory císaře Rudolfa II. na Pražském hradě (nyní ve sbírce Národního muzea v Praze), na zámcích ve Žlebech, v Lednici, kde je zasazen do dřevěné atrapy jednorožčí hlavy, nebo v lékárně barokního špitálu v Kuksu, kde je zasazen do preparované hlavy koně.

GENEZE JEDNOROŽCE

S jednorožci se potkáme v afrických pověstech, kde prý dokážou svým dlouhým a tenkým rohem probodnout lva či přemoci slona. Stvoření podobné býku s jediným výrazně prohnutým rohem se objevuje na hliněných pečetích civilizace Harappa v údolí Indu z doby cca 2500 př. n. l. Má jediný, prohnutý roh. Nejedná se o skot nebo nosorožce, ti jsou totiž na pečetích zachyceni v dokonale přesné podobě a perspektivě (žádný roh nechybí). Nelze tedy vyvozovat, že průvodní jednorožec byl odvozen z nosorožce, ať indického nebo afrického.


Jednorožec: pečeť z Harappy.


Nosorožec na harappské pečeti (pro porovnání).

Uvažovalo se o velké gazele oryxovi, česky přímorožci, která žije v Africe a některých asijských oblastech. Jejich rohy jsou podobného tvaru jako u později zobrazovaných jednorožců. Skutečně se tu a tam vyskytne jedinec s jedním z rohů deformovaným, ulomeným či zakrnělým; podobné defekty zahlédneme na parožích jelenů či srnců (špičák, vidlák). Jenže tvar těla i rohů zvířete na hararských pečetích se od přímorožce liší.
Dodejme, že ve Štětkově časopisu „Myslivost“ z roku 1934 je reprodukována fotografie jelena s nezvykle zrůdným parožím ve tvaru dopředu trčícího rohu; jeho hlava byla údajně vystavena na lovecké výstavě v roce 1881. V tomto ročníků „Myslivosti“ je uveřejněna i další kuriozita – kresba z knihy „De prodigiis Dei“ (O zázracích božských) ze 17. století. Ukazuje dva „třírožce, jeleny to, žijící v Africe“; ale jelen se třemi parohy, srnec se dvěma páry parůžků a jiné kuriozity se reálně vyskytly.
Bližší záhadnému kopytnatci z Harappy jsou jednorohá mytická stvoření mezopotamských a perských civilizací. Třeba ochranné bytosti zdobící zdi Dareiova paláce v Susách byly vybaveny navíc perutěmi, jejich jediný roh je také uprostřed prohnutý a nikoli rovný jako roh nosorožce nebo oryxe. Kde se tedy tvůrce inspiroval?


Nosorožec se podle četných teorií mohl stát předobrazem jednorožce.


Gazela přímorožec – oryx má na genezi jednorožce údajně také podíl.


Narval a jeho slavný roh, totiž kel.

PÁTRÁNÍ PO JEDNOROŽCI

Těžko říci, odkud se vzaly představy o jednorohých tvorech z mytologie dávných Peršanů. Bílý jednorožec podobný divokému oslu s třemi tlamami střežil magický strom Harvisptochm (Strom všech semen), rostoucí uprostřed nebeského jezera Vourukaša. Druhý z perských jednorožců, Šadhavar, patří naopak mezi démonické bytosti, nepřátelské lidem. Má děrovaný roh, který nastavením proti větru zní jako flétna a přitahuje zvědavé tvory. Ty pak šadhavar rohem probodne a sežere; další z případů, kdy „uni-roh“ nenese dobro, neléčí a nepomáhá, ale zabíjí… Zato Bundahišn, „Prvotní stvoření“ z 9. – 10. století chválí jednorožce jako bytost, která překonala moc zla (jedná se o tradiční označení středoperské encyklopedické kompilace pojednávající především o zarathuštrické kosmogonii a kosmologii).
V hinduistické mytologii je ryba, která před povodní zachránila Manua, prvního člověka, označována také jako jednorožec. Tady by mohla být předobrazem tropická ryba z Indického (a Tichého) oceánu – boldok krátkorohý (latinsky Naso brevirostris), v angličtině známá jako unicornfish, a její rohatí příbuzní.


Bodlok krátkorohý.


Manu a jeho záchrana zázračnou jednorohou rybou, vlastně avatarem boha Višnu.

Někdy je řešení nasnadě: perská verze jednorožce se jmenuje karkadann, kargadan nebo „pán pouště“. Prý obýval travnaté pláně a pouště Persie a severní Afriky. Je poprvé popsán na počátku 11. století n. l. perským učencem Abu Ray?an Aliboronem. Zvíře má „stavbu buvola… černou, šupinatou kůži; lalok, který visí dolů pod kůží. Na každé noze má tři žlutá kopyta… Ocas není dlouhý. Oči leží nízko, dále dolů po tváři, než je tomu u všech ostatních zvířat. Na špičce nosu je jeden roh, který je ohnutý směrem nahoru.“ Fragment Al-Biruni uchovaný v díle jiného autora přidává několik dalších vlastností: „roh je kónický, ohnutý dozadu směrem k hlavě a delší než rozpětí (...) uši zvířete vyčnívají na obou stranách jako u osla, a (...) jeho horní ret je utvářen do podoby prstu, jako je výstupek na konci sloního chobotu.“ Jasné, jedná se o indického nosorožce.
Jenže perský jazyk používá pro mytologické zvíře a skutečného nosorožce stejné slovo, karkadann. Tento zmatek je patrný i na ilustracích stvoření. V islámské literatuře se pak objevuje štíhlý harish s psími (?) tlapami, karkaddan získá tělo antilopy a křídla žhnoucí jako plameny (obojí se tu už ve spojitosti s jednorožcem mihlo). Ostatně v orientálním umění se vyskytovaly různé „typy“ jednorožce s rozličnými jmény. Tak např. „Ekašringa“ byl indický jednorožec, „Sz“ malajský, „Toe Nayo“ barmský s tělem koně. S různými modely jednorožců si hrály i staré evropské prameny…


Karkadann.


Jednorožec z Dareiova paláce, Susy.


Thrácký zlatý pohár s jednorožcem, podobným perským vzorům, 4. stol. př. n. l.


Karkadann s ohnivými křídly.


Harish.

Termimonogicko-lingvistický šum se vloudil i do Bible. Zdálo by se, že hebrejský Talmud dokládá přítomnost jednorožce mezi zvířaty, která vzal Noe do archy. Biblická kniha Jóbova v kapitole 39 o záhadném tvoru praví: „Domníváš se, že ti jednorožec bude sloužit a že zůstane u tvých jeslí? Můžeš ho uvázat na provaz a orat s ním v údolích?“ Moderní badatelé zjistili, že se jedná o nepřesný překlad hebrejského slova re´em (divoký buvol). Například Žalmy 22, 22: „Zachraň mne ze lví tlamy a před rohy divokých turů!“ Ačkoliv hebrejské starozákonní biblické texty, především Mojžíšovy knihy (Tóra), tedy neznají jednorožce, v judaistických reáliích zemí diaspory se jeho zobrazení sporadicky objevuje.
Podezíraným předobrazem jednorožce se poměrně nedávno stal pravěký srstnatý nosorožec s jediným mohutným rohem, jehož pozůstatky byly nalezeny v jižní Číně a východním Rusku. Při délce 5–6 metrů a kohoutkové výšce až 2,7 metru byl docela čiperný. Vyhynul před 29 000 lety, ale možná před 10 tisíci let, takže mohl vstoupit do lidských vyprávění.. Zdálo se, že je záhada vyřešena, protože připomíná některá středověká vyobrazení jednorožce. Jenže neodpovídá nejstarším známým zpodobněním jednorohého obratlovce.


Sibiřský jednorožec, elasmotherium, žil podle posledních výzkumů až na Ukrajině.


Čchi-lin (kirin).

V Číně totiž už ve 3. tisíciletí př. n. l. uctívali hřivnatého jednorožce, čchi-lin (kirin). Znají ho také v Japonsku, Vietnamu a v Koreji. Podle pramenů je pokládán za symbol panovnických ctností. Problém spočívá v tom, že toto vznešené stvoření, řazené mezi čtyři nejvýznamnější zvířata zdobí jeden či dva jelení parohy. Má zelenomodrou šupinatou kůži, tělo a kopyta koně nebo jelena (ale také dravčí spáry), dračí hlavu a medvědí oháňku, občas plive oheň jako drak. Žije více než dva tisíce let, vidět je jen zřídka. Podobně jako evropský jednorožec symbolizuje dlouhověkost a štěstí. A s nosorožcem si jej nemohli splést ani náhodou, protože zbroj z této kůže nosili čínští vojáci.
Zajímavé ovšem je, že jako jelenu podobné stvoření s jedním dlouhým přímým parohem, který se ke konci široce lopatovitě větví, popisuje Julius Caesar jednorožce z nekonečného Hercynského hvozdu, táhnoucího se i přes naše území. Že by existoval nějaký kryptický živočich? Možná by tomu odpovídalo zdobení skytských koní, přetrvávající až do moderních časů v maďarském folklóru…


Rekonstrukce koňského postroje z hrobu skytského bojovníka (Altaj).

JEDNOROŽEC V EVROPSKÉM KONTEXTU

Příchod jednorožce do Evropy, či spíše příchod prvních nám dochovaných informací o existenci takového stvoření, se uskutečnil poprvé pravděpodobně v 5. století př. n. l., kdy řecký lékař a historik Ktésiás z Knidu na dvoře perského krále vyslechl líčení kupců a cestovatelů, kteří mu živě vypověděli, co že je to ten jednorožec a jak vypadá. Sám Ktésiás ho nikdy nespatřil, pouze zaznamenal, co slyšel od druhých.
„Tvor bílého těla oslu podobný prohání se po divokém kraji indickém, jen málokdy byv spatřen či polapen, neb úskočný jest a rychlý převelice. Hrozivý jeho roh poctu vzdává nebi, maje délku lidské paže. Protkán jest mocnými kouzly a trojí barvou ozdoben, u čela bílý, vprostřed černý, na špici karmínově červený. Temně ryšavou hlavu krášlí dvé jak voda modrých očí. Kdo uzmuv roh tvoru číši z ní zrobil a otráveného moku se napil, ten nemusí se smrti obávat, roh jedy odhalí, mok pitelným učiní, křeče a třesy všeliké zmírňuje a zastavuje.“


Renesanční zpodobení jednorožce a nosorožce coby příbuzných živočichů.


Vyobrazení jednorožce, na kterém jsou dobře pozorovatelné barevné pruhy: černý, bílý, červený.

Prý jde o popis nosorožce indického, což dokazuje důraz na jednorožcův roh a jeho údajné léčivé a magické vlastnosti. Na jeho zmínku navázal přibližně po stu letech Aristotelés, který popsal dvě zvířata s jedním rohem: arabského přímorožce oryxa (který má samozřejmě rohy dva) a „takzvaného indického osla“, patrně opět nosorožce. Podobné údaje přinesli také Plinius Starší, Strabón a Claudius Aelianus, jehož jednorožce již zřetelněji identifikujeme coby (snad?) nosorožce.
O jednorožci se píše v přírodopisném pojednání „Physiologus Bestiarius“, které se stalo základem křesťanských legend o zvířatech, např. o pštrosu, pelikánu, pávu, lvu a samozřejmě o jednorožci. Sepsali je kolem roku 370 n. l. křesťanští učenci v Cesarei na podkladě o více než století starších novoplatónských prací. Novoplatónská filosofie spekulovala o magii, mystice a extázi, hledala různé alegorické mytické významy jevů, což se do díla promítlo (spolu s nedostatkem empirického poznání). Vzdor množství pověr se „Physiologus“ stal vůdčí knihou evropského středověku, pronikl do všech západních zemí a poskytl předlohu pro početné tzv. bestiáře, bohatě ilustrovaná a leckdy silně fabulující pojednání o životě zvířat (někdy naopak výstižná a docela přesná – třeba co se týče koček ?).


Iluminace jednorožce ze spisu „Physiologus Bestiarius“.


Barokní vyobrazení jednorožce s jeho pojmenováním v různých jazycích.

Díky záměně za divokého tura z Písma se jednorožec dostal do křesťanského světa víry. I když… zčásti jistě připutoval z antické literatury, a kdo ví, možná i germánské ústní tradice, pokud měl Caesar pravdu. Órigenes srovnává jeden roh s Kristovou mocí nad světem, jenž „podobný jednorožci přebírá vládu nad všemi říšemi“. Jako symbol čistoty a cudnosti se jednorožec stal mariánským symbolem.
Podle Udo Beckera jednorožec často mívá bílou barvu a podobu kozy, osla, nosorožce, býka nebo (především později obecně) koně opatřeného jedním rohem. Tento roh sice může být vykládán jako falický symbol, protože však vyrůstá z čela „sídla ducha“, je zároveň symbolem sublimace sexuálních sil, a mohl se proto stát i obrazem panenské čistoty. Přímý a hrotitý (často spirálovitě vinutý) roh, je kromě toho symbolem čisté síly, kterou je poražen Ahriman (v zoroastrismu zosobnění principu zla, odpůrce dobrotivého Ahura Mazdy). Už v Assýrii jednorožec chránil vladaře i jeho lid a bojoval s temnými silami. Křesťanství zná jednorožce jako symbol síly a čistoty.


Různé typy jednorožců, 17. stol.


Mořský jednorožec.

Typické středověké vyprávění oslavující neposkvrněnost jednorožce líčí, jak se lesní zvířata přišla napojit k tůni, ale její vodu našla otrávenou. Žíznivá zvířata zachránil teprve příchod jednorožce, který do vody ponořil svůj roh a vrátil ji tak čerstvost a čistotu. Podle další pověsti je jednorožcova láska ke všemu čistému a neposkvrněnému tak velká, že když někde nalezne nevinnou dívku sedící pod stromem, složí ji hlavu do klína a usne. Tato představa nedávala spát těm, kdo toužili jednorožce polapit a odlehčit mu od jeho tolik žádaného rohu. Podniknout hon na jednorožce totiž nebylo bez úskalí, neboť se tradovalo, že zvíře dokáže svůj roh použít také jako meč, a je-li pronásledováno, skočí klidně z útesu či skály, dopadne na svůj roh a odkluše bez nejmenšího škrábnutí.
V křesťanském umění se setkáváme s vyobrazením Marie s jednorožcem spočívajícím hlavou na jejím klíně, které ukazuje na Mariino neposkvrněné početí. Rovněž v souvislosti se zvěstováním bývá Marie znázorněna s jednorožcem na klíně. Hon na jednorožce může být interpretován jako milostný příběh zahrnující v sobě postavu Krista jako jednorožce, lidstvo a pannu. Jednorožec na řetězu představuje Krista vzkříšeného v rajské zahradě, řetězy samy představují řetězy Kristovy lásky k panně (Marii) a k lidstvu.
Panna svádí jednorožce, Žena se odříká fyzického světa ve prospěch světa spirituálního. Muž se vzdává ženě a ona se odevzdává jemu. V 16. století byla tato vyobrazení zakázána, protože byla vnímána jako stále erotičtější. „Toto bájné zvíře mělo vždy čistě symbolickou funkci. Představovalo lunární a ženský prvek, a díky výbojnému rohu také vítězství muže nad ženou,“ sděluje nám David Fontana.


Panna s jednorožcem, autor Domenico Zampieri (1581 – 1641).


Jak se svádí jednorožec podle raně středověkého vzoru.


Lovec a jednorožec - tváří v tvář…


Na tomto goblénu je zachyceno použití zrcadla (mající ještě další mystické konotace).


Zkrocení či ulovení jednorožce se neobešlo bez sexuálního podtextu.

CO SI MYSLEL O JEDNOROŽCI STŘEDOVĚK

Slovem monokéros překládali překladatelé řecké Bible (Septuaginty) hebrejské slovo re´em, které původně znamenalo pratura. Latinská Vulgata je přeložila jako unicornis, odtud se název i pojem jednorožce rozšířily do všech evropských jazyků. Tento „jednorožec“ je v Bibli (zejména kniha Jób) obrazem síly a nezkrotného divokého zvířete.
Nezávisle na Bibli se již od 12. století téměř ve všech středověkých bestiářích objevovaly tři druhy jednorožců: Monoceros černé barvy má ocas jako kanec, nohy jako slon a tělo jelena nebo koně a je nepřítelem slona. Je zmiňován též ve staročeském Lucidáři a Kronice o Bruncvíkovi pod zkomoleným jménem Monetrus. V nich má koňské tělo a nohy, kančí ocas a lidskou hlavu se zářícím rohem na čele. Je prý útočný a nebezpečný a žije v Indii. Za těmito popisy můžeme tušit nosorožce indického.
Odlišným druhem je Unicornus, tedy „pravý“ jednorožec, ušlechtilé bílé zvíře, podobné koni, avšak s rozštěpenými kopyty (tedy sudokopytník) a s hřívou nebo také bradkou. Uprostřed čela má dlouhý, spirálovitě stočený (tordovaný) roh. Jeho domovem má být Arábie. Ač je to divoké zvíře, ke své samičce se chová velmi něžně a dvorně. Proto se mohl stát vhodným symbolem rytířské lásky v poezii středověkých trubadúrů. Podle jiné pověsti má ve velké úctě panenství. Lze ho ulovit jen tak, že se do lesa vypraví čistá panna, jednorožec k ní přijde, složí jí hlavu do klína a může být tak chycen. Panna musí být navíc vybavena zrcadlem, aby mohla jednorožce rozeznat. Jen v lesklé stříbrné ploše se objeví jeho pravá podoba s rohem, který je jinak obyčejným lidem neviditelný.
Právě proto je tato scéna ve výtvarném umění, zejména v 15. století, symbolem panenství a čisté křesťanské lásky. O tom svědčí například česká gotická oltářní archa s Pannou Marií a jednorožcem z Jeníkova z doby kolem roku 1460 (v galerii na zámku v Duchcově) nebo nástěnná malba v kapli děkanského kostela v Prachaticích. Jednorožec doprovází také svatou Justinu. Římskokatolická církev jednorožce odmítla jako nekanonické zvíře na Tridentském koncilu roku 1563.
Třetím, zřídka zmiňovaným typem jednorožce je Camphurh, camphur či campchurch, vodní či obojživelný jednorožec, připomínající kozu nebo ovci se zadníma nohama podobnýma kachním. Na čele má jeden roh se stejnými připisovanými léčivými účinky proti jedu jako pravý jednorožec. Žije prý ve východní Indii, blízko města Malaky. Zmiňují se o něm autoři 16. století, zejména André Thevet a Ulisse Aldrovandi. Ale to spolu se severskými mořskými jednorožci patří do dalšího pokračování o bájných koních.


Přesto se lov na jednorožce stal prvkem křesťanské mystiky a jednorožec sám aspektem Ježíše Krista.


Jednorožec malý, maličký v náručí neznámé dámy portrétované Raffaelem Santi – symbol, dobová narážka, módní doplněk?

HERALDIKA

Ortodoxní heraldické zobrazení vyžaduje, aby roh jednorožce byl trojbarevný – de sable, d'argent et de gueules, tzn. černý, bílý a červený, jako pocta alchymistickému nigredo-albedo-rubedo, jehož tři barvy představují Velké Dílo. Jednorožec bývá většinou znázorňován vztyčený a obvykle vyvažuje extrovertní sílu lva. Je zpodobněn coby kůň ve skoku s dlouhým rovným rohem, vyrůstajícím z čela zvířete, s paznehty a chvostem. Symbolizuje srdnatost a bojechtivost, nezkrotnou divokost, někdy lov. Bývá atributem sv. Justýny. Častěji se však vyskytuje jako štítonoš než přímo v erbu.


Na mé jediné přání – závěrečný obraz patřící k cyklu šesti tapiserií, podle námětu později nazvaných Dáma s jednorožcem; vznikly ve Flanderech na konci 15. století a patří mezi významná renesanční díla.


Rytina Albrechta Dürera zachycuje únos Persefóné (1516) – Hádés si coby oře vypůjčil jednorožce.

Jednorožec jako erbovní znamení je nanejvýše oblíben. Nosili ho v erbu anglický básník G. Chaucer (1340–1400), italská větev knížecího rodu d'Este (a po ní např. italské město Ferrara), rodina německého malíře Hanse Schillera (1759–1805) a L. N. Tolstého (1828–1910).
I u nás se vyskytuje jednorožec v erbech; např. rodina Smíšků z Vrchovišť měla zlatého jednorožce v modrém poli, v klenotu polovičního jednorožce (výtvarně je zobrazen v chrámu sv. Barbory v Kutné Hoře). Z jejich erbu přešel do znaků měst Třeště (jednorožec v modrém poli) a Žirovnice (v červeném poli). Konečně i ve znaku Vamberka je borovice a před ní cválající bílý jednorožec v červeném poli. Příkladů by se však našlo velké množství –za všechny zmiňme Horní Beřkovice, které v obecním znaku použily starobylý erb beškovického jednorožce.


Nejslavnější erb s jednorožcem (a lvem) - Spojené království Velké Británie a Severního Irska.

Už sice nejde o heraldiku, ale co se týče komerčního využití, názvů, firemních log, marketingu a všelikých možných i nemožných předmětů jednorožec zdárně páruje Pegase. Tím by však náš článek zbytněl do neúnosné délky!
Kvůli své výrazné symbolice se jednorožec často objeví v královské heraldice. Jako národní zvíře si jej zvolili Skotové za časů krále Roberta Bruce na počátku 14. stol. Dnes, když vídáme éterické jednorožce se závojem jemné hřívy, by nám mohlo přijít zvláštní, že země známá silným, hrdým a drsným naturelem by si vybrala takové „jemné“ stvoření. Pak ovšem nerozumíme Skotsku ... nebo jednorožci. Ztělesňuje divočinu, inteligenci a urputné odhodlání být svobodný. Protože Skotsko má dlouhou historii boje za svou nezávislost, jednorožec je ve skutečnosti dokonalým symbolem tohoto hrdého národa.
„Známť vznešeného oře,
roh čelo mu zdobí,
by zahnal bolest, hoře
a černý jed zloby.
Diadém má nad hřívou
z hvězd, stromů a luny,
duši čistou, poctivou,
nejvzácnější z koní.“

(skotský bard Brenhin, 14. století)
Z erbu skotských panovníků se za vlády Jakuba Stuarta, kdy byly Anglie a Skotsko navždy spojeny personální unií, dostal do britského státního znaku. Za anglické království z druhé strany štítu stojí lev. Rivalita mezi symbolickými entitami – lvem a jednorožcem, odpovídající i politickým a vojenským svárům mezi oběma zeměmi, přešla i do nursery rhyme, dětské říkanky o tom, jak se obě mytická zvířata perou, a vyhrává lev.
Básnička se objevuje i v i v knize „Za zrcadlem a co tam Alenka našla“ Lewise Carolla. „O korunu se Jednorožec se Lvem porvali. / Lev přes město ho prohnal, shon byl nemalý. / Chléb bílý, černý, koláče jim podali, / až za město je potom vybubnovali. Alenka v příslušné pasáži (kapitola 7) dělí mezi rozvaděná stvoření koláč zmiňovaný v říkance. „Tak a teď jsme se navzájem spatřili,“ řekl Jednorožec. „Když ty uvěříš ve mne, já uvěřím v tebe. Platí?
Na rivalitě mezi lvem a jednorožcem je pozoruhodné, že se objevuje už v mezopotámských mýtech, kde lev znázorňuje slunce a jednorožec měsíc…


Lev a jednorožec z Carollovy „Alenky za zrcadlem“ se v míru pouštějí do darovaného pečiva.


Konflikt či kontrast mezi jednorožcem a lvem sahá nejen do středověku, objevuje se už v prvních velkých civilizacích.

JEDNOROŽEC VÝTVARNÝ

Málokterá bytost prošla tolika proměnami vzhledu jako právě jednorožec. Hlavu měl jelení s bradkou, krk se lví hřívou, tělo či postavu – podle jednotlivých autorů, doby, kulturní oblasti a momentálního vkusu – koně, kozla, lva, jelena, daňka, antilopy nebo gazely. Taky najdeme cosi, co má zevnějšek lasicovité šelmy zvící rosomáka. Jak na počátku sděleno, kopýtka koňská či dělená, občas tlapy či plovací blány. Ocas lví, kančí pírko nebo „jen na konci chvostnatý“. Barvy byl tmavé, nebo byl pokryt bílými skvrnami, nebo byl i bílý. Z čela mu vyrůstal roh různé síly, délky a formy: někdy spirálovitě točený, jindy hladký a rovný, někdy uprostřed prohnutý jako reflexní luk, jindy jen lehce zakloněný. Tak jako byla různě zasazena Pegasova křídla, umísťovali výtvarníci také jednorožcův roh na jeho lebku odlišnými způsoby (nezřídka fyzikálně i fyziologicky absurdními). Podle některých popisů se na jeho lebce nacházela navíc zduřenina a v ní – prý – drahokam. Tím ovšem připomíná severoamerickou obludu Uncegilu, která také měla na hlavě jeden roh a v něm magický drahokam – jenže připomínala spíše draka.
Motiv jednorožce našel ve výtvarném umění velkou oblibu; uvedeme několik typických příkladů. Jednorožec byl zobrazován kreslířsky i malířsky. V dochovaném anglickém bestiáři ze 12. století je kresba lovu na jednorožce, který se ukrývá v klínu panny. V knize „Historia animalium“ (Přírodopis) švýcarského lékaře a přírodovědce Konráda Gesnera (1516–1565), vydané roku 1551 v Curychu, nechybí samozřejmě ani zobrazení jednorožce. Dokonce na středověkých hracích kartách mistra E. S. se objevuje divý muž s jednorožcem. Vídeňská grafická sbírka Albertina uchovává mědirytinu Jeana Duveta (1485–1556) „La chasse royale attaqué par la licorne“ (Královský lov napadený jednorožcem). V dómě v Erfurtu se zachoval oltářní obraz z doby okolo 1420 „jednorožec v rajské zahrádce“. Velmi známá je olejomalba sv. Justiny s jednorožcem od Alessandra Moretto de Brescia (okolo 1495–1564), deponovaná ve vídeňském Uměleckohistorickém muzeu.


Jednorožec, ušlechtilé zvíře, se nezbavil temných tónů divokosti a nezkrotnosti; býval spojován s lesními, divokými lidmi (což souvisí s dalším středověkým mýtem o tajemných obyvatelích hvozdů).


Nejen lesní muž, ale také divoženka.

Avšak i v novější době se jednorožec objevuje např. na obraze Arnolda Böcklina (1827–1901) „Mlčení v lese“ a na francouzských poštovních známkách. Motiv jednorožce se uplatňuje v uměleckých pracích ze dřeva, kovu a kamene. Kamenný reliéf „Lov na jednorožce“ na západní fasádě katedrály v Lyonu pochází z konce 13. století. „Panna a jednorožec“ je na medaili pocházející z Paříže (okolo roku 1330, stříbro a email; Bavorské národní muzeum, Mnichov) a obdobný námět je na bronzové plaketě pocházející z Porýní z konce 15. století. Na chórových lavicích dómu v Kostnici je vyřezán reliéf „Divoženka s jednorožcem“ (okolo roku 1470) a na oltáři lübeckého dómu je obdobný motiv, nazvaný „Marie s jednorožcem“ (1560; Muzeum sv. Anny, Lübeck). Dokonce na užitkových předmětech se objevil tento námět, jako např. na dřevěné vyřezávané šperkovnici (Porýní, okolo 1500; Uměleckohistorické muzeum, Vídeň) a na cínové lžíci ze 17. století (Muzeum Wolfenbüttel). Ovšem nejčastěji se s jednorožcem setkáváme na různých výrobcích z textilu, ať to jsou např. tkané povlaky polštářů (1450–1500, Německá práce z Kolína n. R.) nebo různé výšivky (např. dolnosaská výšivka ze 14. – 15. století zdobená perlami).


Jednorožec v plné kráse.


V komičtějším podání na gotické drolerii.


Jednorožci a jejich kulturní dějiny jsou předmětem řady odborných prací.

Z mnoha středověkých loveckých a jiných závěsných koberců se zmíníme o dvou světoznámých cyklech s motivem jednorožce; oba jsou francouzské práce z konce 15. století. V pařížském muzeu Cluny je vystavena série šesti tapisérií „Dáma s jednorožcem“, symbolicky zobrazující pět smyslů. Z námětu poslední tapisérie usoudili historikové umění, že celou sérii objednal francouzský šlechtic Jean de Chabannes – Vendenesse jako dar ke svatbě v roce 1513 pro svou nevěstu Claudii, pocházející z lyonského rodu Le Viste. Další série sedmi tapisérií ukazuje „Lov na jednorožce“ (Metropolitní muzeum umění – Muzeum Cloisters, New York). Zachycuje všechny fáze lovu, od odchodu lovců až po boj s jednorožcem, který se ukryl v klínu panny, jeho zajetí a uzavření do „zahrádky“. Vetkané monogramy svědčí o tom, že série byla určena pro Annu de Bretagne, pravděpodobně u příležitosti její svatby v roce 1499 s vévodou Orleánským, pozdějším francouzským králem Ludvíkem XII. Oba cykly náležejí svou velikostí (např. 360 x 250 cm) a dekorativností (nádherné barvy vlny, hedvábí, stříbrná a zlatá vlákna) k tomu nejkrásnějšímu, co vytvořilo pozdně středoevropské umění.
Za povšimnutí stojí, že v českém výtvarném umění posledních tří set let se motiv jednorožce příliš nezabydlel…Pročpak asi?


Moderně prolehčené podání fantasy: jednorožec a Mallory, hrdinka knižní (a později filmové) série „Kroniky rodu Spiderwicků“ od Holly Blackové (2003 a dále).

LITERATURA, FILM, ASTRONOMIE

Vynechaly jsme další souvislosti, hlubší rozbor mystiky jednorožce, metafyzických výkladů, křesťanské esoterní symboliky. V moderním umění a literatuře kupodivu vede v oblibě Pegas.
Zastavme se alespoň u fantastiky, do které jednorožec patří a kde se mu docela daří. Určitě musíme uvést minule zmíněný fenomén „My Little Ponny“, kde jsou alicorni nejušlechtilejšími a nejmocnějšími stvořeními. Jednorožec střežící bránu Snění vystupuje v úchvatném komiksu Neila Gaimana „Sandman“. Jednorožci se vyskytují v sérii „Harry Potter“, kde je zmiňována léčivá síla jejich krve, i v cyklu „Letopisy Narnie“ britského křesťanského autora Clive Staples Lewise – samozřejmě pak ve filmových adaptacích obou děl.


„Poslední jednorožec“, kterého napsal americký autor Peter S. Beagle, získal statut kultovní knihy.


Animovaný stejnojmenný snímek se řadí mezi špičkovou produkci současné kinematografie.


Ne každé fantasy se podaří vymanit se z průměru, ale „Legenda“ významného režiséra Ridley Scotta získala vysoké hodnocení a trvalou přízeň diváků¨.

Výtečné animované filmové verze se dočkal kultovní „Poslední jednorožec“ (1. české vydání 1997), kterého napsal Peter S. Beagle: příběh jednorohy, která ve středověkém světě zůstala ze svého národa sama, a aby jej zachránila, změní se v lidskou dívku. Beagle se k tématu jednorožce mezi lidmi vrátil ještě jednou, v novele „V Kalábrii“ (česky 2017). Odehrává se v současnosti: osamělý farmář s duší básníka se ujme jednorožce a musí jej chránit před zvědavci, médii a mafií. Přátelům dobrých fantasy filmů lze jen doporučit snímek slavného režiséra Ridley Scotta „Legenda“ (1985) v hlavní roli s tehdy mladičkým Tomem Cruisem. Také zde jde o jednorožce ohrožené zajetím a zánikem.


Souhvězdí jednorožce na mapě z první poloviny 17. století.

Pocty se ale jednorožci dostalo. Jméno Monoceros (řecky jednorožec) obdrželo souhvězdí na nebeském rovníku. Protože v antické mytologii se jednorožec nevyskytuje, o křest se postaral až vlámský mnich Petrus Plancius kolem roku 1612. Do hvězdných map ho zanesl Jakob Bartsch ve svém díle „Usus astronomicus planisphaerii Stellami“ roku 1624. A navíc – jednorožec představuje jednu z nejoblíbenějších a nejčastěji se vyskytujících entit postinformační popkultury.
Uzavřeme nikoli růžovou jednorožkou, která se stala symbolem ateismu, nýbrž daleko ušlechtilejší a krásnější představou tohoto podivuhodného a zázračného stvoření. Rilkeho báseň dokonale charakterizuje nejen bájnou bytost, ale také náš vztah k ní…

Ó, to je to zvíře, které není. Nic
o něm nevědouce, milovali
přec jeho šíji, postoj, toulky dálí
až po tichou zář jeho zřítelnic.

Nebylo. Že mu však lásku dali,
vznik ryzí tvor. Vždycky měl dost místa.
V prostoru, který mu ponechali,
zdvih lehce hlavu a ani být snad

nemusel. Zrnem ho neživili,
vždy jenom možností, že být by moh.
A ta mu poskytla tolik síly,

že roh mu vzpučel z čela. Jeden roh.
Přistoupilo k panně bělostné zvíře –
bylo v ní a v zrcadlícím stříbře.

(Rainer Maria Rilke: Sonety Orfeovi, Praha, 2003; překlad Otakar Karlas)


Přes prastarou historii se jednorožec těší neutuchající, ba stále rostoucí oblibě.

Ostatní tvorba Olgy Nytrové a Františky Vrbenské publikovaná v Divokém víně:
DV 107/2020: Okřídlený oř pegas v mytologii
DV 106/2020: Mytické postavy kentaurů a kentaurek a další