Xerodoth Sigmius

Xerodoth Sigmius (* 1995)
zkráceně Sigma, je performativní básník působící na pražské undergroundové scéně, povětšinou na barových čteních a malých literárních festivalech.
V roce 2019 se stal finalistou MČR ve slam poetry. Je spoluorganizátorem básnických akcí "Poezie, vole!", které vnikly za účelem propojit básnickou scénu a postavit vedle sebe jak začínající, tak známé autory. Tato autorská čtení probíhají každý měsíc v pražském Baru Behind the Curtain (k únoru 2020).
V současné době nemá vydanou žádnou oficiální publikaci. Většina jeho textů vychází z cynismu každodenního života nebo reakcí na aktuální situaci.

ČAS PRO ŠPATNOU POEZII V OBDOBÍ TVŮRČÍHO BLOKU

ve spánkovým deficitu
s chvilkovým zamlžením zraku
nemůžu se zbavit pocitu
že všechno chutná po tabáku
za šedýho šumění
zmizelo mý umění
múzy svý drinky dopily
a s úsměvem se oběsily
každý ráno dvě pilulky nihilismu
bez rozmyslu uzmu
a chleba pomazanej melancholií
zapiji
kafem se splínem místo mlíka
zatímco tik tak tik
ta relativní svině čas
mi utíká
a mezitím já se pod obraz
potácím z postele do postele
a den je jako okamžik
když celý hodiny
beze změny
hustím svoje issues do holý stěny
a ona na ty mý hovadiny
reaguje opadající omítkou
metaforizující rozpad mojí identity
a když někdo přijde s nabídkou
co by mě mohla vrátit do starý dobrý reality
mávnu nad tím rukou protože vím
že prostě asi jenom rád trpím

SNAHA O OBHAJOBU VLASTNÍHO BYTÍ

Vzpomínám, že už jako fetus,
tvořil jsem si obrannej mechanismus
vůči nepoznanýmu vnějšímu světu.
Tehdá v hlavě jen blues
o plavání v plodový tekutině.
Bez stresu, nevinně.
Když tu, a ani jsem nestih začít vřeštět,
sevřely mě porodnický kleště.
Zrod dalšího tragéda na entou,
co vylez na svět společně s placentou,
procházka noční můrou,
výčitky, že jsem se neoběsil pupeční šňůrou.
A tak to začlo:
Život. Přímá cesta z píči do hrobu.
Přerod ze slintajícího stvoření
v kultivovanou osobu.
Výsledek syndromu potulnýho genitálu
svýhobiologickýho otce.
Většinu snů a ideálů
jsem splách do kanálu.
A i když bych se po vzoru starejch králů
moh vydat ve stopách svatýho grálu,
žádná vyšší síla to po mně prostě nechce.
Protřískáš se dospíváním
a najednou zjistíš, že se všechno daní.
Zklamání střídá zklamání,
učitelé i rodiče ti lhali,
živíš se čínskejmapolívkamapochybnejch kvalit
a smysl života? Ten si musíš najít.
Teda ne najít, ale vsugerovat
upravovat, zas a znova,
uplácat si vzdušný zámky,
do kterých ti střílej tanky
armády Skutečnosti.
A tak děláš blbosti,
abys odved pozornost, pořád někde lítáš
a o pár let pozdějc…
Emocionální labilita,
morální kocoviny,
pocity viny,
sbírka cizích vlasů a spodního prádla,
naděje na zlepšení, dávno už zvadlá,
obličeje blízkejch, kterýs zradil,
neschopnost se usadit
a plíseň v hrnku od kafe.
Tak chci říct jen sorry za:
citovou skarifikaci
a mrzí mě, že to furt krvácí,
ale asi nemám kvalifikaci
na mezilidský vztahy.
Sorry za paranoidní úvahy
a strachy o budoucnost,
za nemístnou upřímnost
a milosrdný lhaní.
Sorry za každou spálenou snídani.
Za to, že se to celý bude opakovat znova.
Ale hlavně za tu plíseň v hrnku od kafe.
Tak tu nějak existuju a vzdám pokus
shodit to celý na determinismus,
abych se zprostil
zodpovědnosti.
Možná první věta, co jsem na tomhle světě slyšel byla:
„Tak jseš tady, i kdyžs měl namále,
ale neboj, život není trvalej.“
A tak se bojím následků
mejch činů,
zatímco coby hromada ostatků
budu živit hlínu
a zbude po mně jen půl vzpomínky a několik chabejch omluv.

AŽ ZAKLEPU BAČKOROU

Nechci bejt na svým funusu
zasypanej haldou humusu.
Takže pokud někdy zahynu,
nechci tebe ani svou rodinu
stojící nad dřevěným šasí
svádět vnitřní zápasy
a debaty o tom, jakej jsem byl zaživa.
A vlastně nechci asi,
aby se mý tělo našlo, ať nemusíte zažívat
ty vsugerovaný muka
a poslouchat, zda zevnitř neťukám.
Páč většina mýho života,
byla jen blbá anekdota.

Bojím se, že svět zítra zapomene,
kdo jsem byl a kdo jsem.
Nechci mít na náhrobku svůj rodnej stav,
věk, jméno, co nikomu nic neřekne,
nebo krátkej epitaf
plnejgramatickýho rýmu.
A ne jen proto, abych vypad z mainstreamu.
Nechci, aby na mým náhrobku byla busta
nebo klišé socha Krista,
kterýmu ulámou v budoucnu pravici,
protože neni nic divněješího než hajlující
Žid nad depozitářem memoárů lidskejch ostatků.
Nechci jeden svátek v roce, kdy uctíte památku
svejchblízkejch, jen proto, že je to tradice.
Debilní věnce a svíce
z výprodeje na benzínce.

***

Chci strávit chvíle věčnýho klidu,
naloženej ve formaldehydu.
S neonovým podsvícením!
Show a bizár, to se cení!
A výběr ze škály životních audionahrávek.
O tom, že jsem byl taky kdysi člověk
a nejen nějakej kus plovoucí tkáně
ve skleněný oválný schráně.

A abych moh pokračovat v další práci,
chci svou duši podrobit digitalizaci.
Abych neochudil další generaci
o nevyzdálejsvětanázor.
A chci, abyste věděli,
že kdysi jsem byl živej tvor,
co stejně jak vy, nenáviděl pondělí.

***

Až budu pod drnem, čuchat kytky ze spodu,
chci, abyste na mou počest postavili hospodu,
útočistě pro ztracený existence.
A nechci debilní věnce ani svíce
z výprodeje na benzínce.
Páč na něco se prostě umřít musí.
Tak možná bych měl zrušit
plány na další měsíce,
páčnevim, jestli mý chabý plíce,
to ještě utáhnou.

Nicméně, občas tu bylo fakt fajn.
Dík za to a sbohem.

KRÁTCE A BEZ RÝMU II.

znal jsem holku
který do oka spadla galaxie
v zrnku prachu
neměla tušení
tak ji vyslzela
třeba nás teď
taky někdo zrovna slzí
i když mám spíš pocit
že naše galaxie je spíš v třísce
zarytý
pod nehtem

KRÁTCE A BEZ RÝMU VII.

Kdyby ses mě
někdy
rozhodla opustit,
z tvých vlasů,
co vysbírám
z gauče,
kabátu
a odtoku ve sprše,
si poskládám psa.
A pojmenuju ho
po tobě.

POSLEDNÍ VEČEŘE

Už zas večeřím pránu
s posledním plátkem tvý okoralý duše
a celým tělem prahnu,
abys mohla slyšet
mý poslední přání.
Jak bych rád
ukojil emocionální
hlad
kusem fyzična.
Jenže jseš pryč na
pořád.

DOKOLA

Přehlídka marnosti,
karneval patosu,
kráčející maso a kosti
bez naděje na spásu.
Pochodující bytosti
postrádající barvy
procesí nahé lidskosti,
budoucí hostina pro larvy.
Šedivá masa jedinců
v determinovaný skutečnosti.
Jednodenní propustky z blázinců
a falešný masky příčetnosti.
Mějte se na pozoru
před kordonem revizorů,
máte neplatnou jízdenku
do Stanice naplněných ideálů.
Už jen pár zastávek
a budeš z toho venku!
...nebo skončíš v kriminálu.
Jeden starej mudrc řek:
„Jde-li tvůj život do sraček
neměl sis srát pod nohy, debile.
A netvrď mi, že to bylo omylem!“
Ale toho už taky zavřeli,
protože upřímnost se trestá.
Buď připoutat k posteli,
nebo rovnou zastřelit.
Pokračovat a nestát!
Žádný pauzy na čichání k růžím,
přestaňte se kolem kytek družit!
Další zbytečně ušlapanej záhon
kvůli přeceňovaný metafoře.
Neberte to doslovně!
Proti tomu by měl bejt zákon.
Zbytečný škody na flóře.
Jako by nestačilo to zaprasený moře.
Za trest postav pomníček
pro každou z otrávenejch želviček.
Ale ne teď! Až doma!
Hezky v kruhu za průvodem.
Půjdu, pojdi, půjdeš, půjdem.
A směj se tomu jak starýmu vtipu.
Páč tohle je manifestace stereotypu.