|
na další stranu
Zora Wildová
ZA TÍM BEZEM, POD TÍM BEZEM
Ne že bychom se dosud vůbec neznali,
tuším však,
že se vám nyní, po té spoustělet,
budu muset znovu představit:
tehdy jsme byli hodně blízkými sousedy.
Tehdy jsme si zcela nezávazně vyměňovali
naprosto nevýznamné pohledy…
Jen dva domy nás od sebe dělily;
ale to bychom oba nesměli
být tak, jak jsme byli, nesmělí,
aby se některý z nás osmělil!
Takže aniž bychom to na sebe věděli
jsme o sobě věděli;
já byla ta malá růžolící Japonečka
s předlouhými řasami
a vy ten starý usedlý úřednický typ
a, aspoň podle mojí maminky, velmi škaredý.
Občas jste prošel podmračeně kolem našich vrátek
a já před vámi za tím bezem, pod tím bezem
u nás na dvorečku schovala se.
Styděla jsem se vás pozdravit. Jakkoliv si zadat s vámi.
Jenomže i nepozdravit.
Nedbat na svoje slušné vychování.
Totiž donést se ten hříšekk uším našich,to by bylo zase hubování!
Pořád vidím vaši mlčenlivou, uzavřenou tvář,
její rysy všední,
a váš oblek střízlivě elegantní
v barvě nevýrazné, nevýstřední střední šedi.
Ažjednou jste, výjimečně celý v černém, sestoupil
ze svého bytu v druhém patředolů zahrady…
A záhy nato se naše ulice stala vaší.
Tak jste se nám zdejším vloudil do adresy.
Čímž bylo vtipně zařízeno,
aby mi nebylo dovoleno
dodnes na vás zapomenout.
Přestože vaše doba pominula.
Přestože vaše sláva vyvanula.
A já mezitím dospěla…I k tomu, že jsem už půlstoletí dospělá.
A za ten čas vícekrát u vászaklepala,
ne však na dveře,
nýbrž na desky skryté pod obálkou vašich knížek
zdvořile ťukala jsem,
smím-li dále.
Ale vy nic, ani ehm, ani náznak kašle!
Ovšem já je přece otevřela, vkročila dovnitř odhodlaně
a obrátila něco stránek.
Až jsem vypátrala,
až jsem kápla na ten řádek,
jímž se přiznáváte,
kde byste mě nejraději potkal.
Že prý v lukách.
Kvůli tomu vlání na všechny strany…
Ohó, ve čtvrti plné dýmajících fabrik
a jedovatých spalin?
Kde louku, nejprostší života stůl,
kazisvětskypohltily silnice, sklady,
domy,velkoměstskýlidský úl?
A kde váš zpívající Splav lze objevit leda na polici
s popelkou poezií ve veřejných knihovnách?
Vždyť i já si ho tam půjčila,
abychom měli kde si dát spolu sraz.
Neboť spoléhám na váš slib, že když budu chtít, vyjdete mi vstříc
a ve své pokorné a oslavné a kající encyklopedii
lásky mě necháte po libosti listovat a číst a číst…
a se ptát, jak to brát,
jak si vaše slova vykládat.
A znamenají-li totéž, co dřív.
A pak s radostným zadostiučiněním labužnicky
poslouchat váš prosebný i děkovný hlas…
Mohu s ním, doufám, počítat!
Mohu snad vaši odpověď i na sebe vztahovat!
V šálivé hře všudypřítomných krásných lží a iluzí.
Tam se hodí pouhým stínem být.
Pouhým jménem z plechové bíločervené pouliční tabulky.
KDO BY UMĚL UVIDĚT
Chtěla bych být ten na obzoru nekonečný
temný les.
Ten nad okrajem kraje táhlý černý lem,
kde nenajdeš žádné město, žádnou ves.
Ani těžní věž.
Kterou nekřižuje žádná dálnice.
Ani jen blátivá místní silnice.
Chtěla bych být ta zubatá pilka
vřezávající se neúnavně do nebes,
poháněna tam a zase sem
větru siláckým ramenem.
Les, kam ledva vstoupíš, očisklopíš.Kdyžse tipod
nohama hned zhoupne celázem.Kdenež se
naděješ, po jehličí uklouzneš,klopýtneš o kořen.Kde
není cest kromě těch, jež jsou schystané tě z té tvojí svést.
Kde se nadechneš
a vzduch přesycený pryskyřicí
roztrhne ti nos i plíci. Kdetěpodvarovněpraskající
klenbou korunvesmíremdivoce
kvedlajícíchstromů,vznosnýmsloupovímimpozantníc
h kmenůze všech stran vyčkávavěobstoupen,kde tě
jako v síni chrámovétíseň z vlastní nicotnosti a
mrzkosti přepadne.A kdetéž,ozvěně vydav
svůjkrátký flagelantský sten,
na mechový polštář,srozuměn smým
starosvětskýmzákonem,
přemoženě poklekneš.
Chtěla bych být les, jemuž sluší každý věk,
ať mlází, ať prales.
Kam by směl pouze ten,
kdo nepřišel ničit a zabíjet.
Kdo by se uměl jenom tiše a obdivně a obezřetněpo mně rozhlížet,
kdo by uměl uvidět,
jak vypadám ve stínech i na slunné mýtině.
I v záludné slatině.
Takový les by nebyl přelidněn.
Tam by se neodvážil ani leckterý myslivec.
MISTR ŠTĚKŮ A MISTR ŠTĚKU
Tu podvečerní scénku mám pořád v merku: Mistr štěků kráčí beze spěchu ve vleku mistra štěku. Obrážejí spolu svojikaždodenní štreku po cestě z poštěrchávajícího štěrku. Mistr štěků se táhne vzadu krokem šneků, ač ho vpředu mistr štěku táhne obojkem přidušen až do ztráty dechu. Neboťvlivem příhodného směru fénku, právě zvětřil fenku. Po parfémku, jež z fenky dělá fenku. Fenku, jež mu posíládo terénkuneodolatelnou aroma navštívenku. Žel zároveň i omluvenku. A už je to venku,a totiž, že mistr štěku zrovna dostal do čumáku tu nejsvůdnější virtuální permanentku na milenku.Toliko vodítko se postaralo, že za ní z fleku neutekl. Načež Mistr štěků na mistra štěku povel štěkl: a prý to by bylo, aby neposlechl! A tak mistr štěku z vzteku honem ještě jednou levou zadnílehce zvedl a na onom fleku zanechal aspoňsvoji aktuální sympaticky chlapskou podobenku. A pak seMistremštěků, který měl naráz důvod k spěchu, nechal docloumat domů jako z trestu do arestu.
NA NI SE NIKDO ANI NEPODÍVÁ
Není nic horšího než být stará žena.
Která je jako leprou nakažená
z lidské společnosti vyvržena.
Což však přináší i jistá, ač nepodstatná pozitiva:
může na ostatní poblíž sebe, (dál už nedohlédne),
až do aleluja zírat,
na ni se nikdo ani zběžně, ani znechuceněnepodívá.
Zejména zhroucená pod tíhou neseného břemena
se stává i bez čarovného prstenu zcela neviditelná.
Jenom velmi malé děti mají pro ni oči,jakmile se
ocitne v jejich vyzvědačském zorném poli.
Ze své přízemní batolecí perspektivy
k ní vzhlížejí,ale ne, aby si ji naklonily, ne, aby se jí
vlichotily,strmě do výše;
leč ani z drahého luxusního kočárku podobného
zemské tíži jižjiž unikající kolotočové lodičce
ji, chudou a bezvýznamnou,
nedokáží lhostejně přehlížet.
Na potkání každé trochu lehkovážně
nabízejí okamžitý živý kontakt,
jenž je spolu na tak dlouho spoutá,
jak dlouho se vydrží na sebe koukat.
Jedno vstříc jejímu plachému úsměvu
nevinně vyslané mrknutí jim postačí
k navázání krátkodobé,
ale o to intenzivnější a důvěrnější známosti. A že to
myslí poctivě, dívají se ještě uctivě.
I když pohledem nezbedy do tváře baby šeredy!
No, vždyť já se taky divím, co na ní vlastně vidí.
Snad její kdysi sličné dívčí rysy,
jež ze světa už brzy bez náhrady i škody zmizí?
Ó, to by bylo krásné,
takto znovu podat rámě dávno z módy vyšlé dámě!
Jenže pak ten zlobílek
na objekt svého upřímného zájmu přemítavě
růžový jazýček z uslintané tlamičky povytáhne…
Nebo se před tou cizí paní,
za hojného výměnného ušklíbání,
schová stydlivě
do až na bradu stažené čepice.
KDE SE ASI NACHÁZÍ?
V mírné nedůvěře k oné často užívané metafoře,
pátrám nad atlasem světa po aspoň jedinké
láskou přenesené hoře.
Ve škole jsme se o žádné takové neučili,
ale třeba bychom na ni přesto někdy někde,
třeba na opačné straně zeměkoule, narazili.
Je si však zapotřebí uvědomit,
že přestěhovat horu, horu čehokoliv,
znamená pohnout celou horou věcí,
jež na svém místě mnohdy hezky pevně vězí.
A právě v tom to vězí:
že totiž každé hoře prý na ničem jiném
než na vězení nezáleží.
Z čehož mimo jiné plyne, že je-li větší
než z pískudětská bábovička
douškem vánku v okamžení do ztracena rozptýlená,
natolik vzroste její tíha,
že ji potom jen tak honem něco nerozhýbá.
Proto probírám kontinent za kontinentem a říkám si,
kde se asi nachází.
Přece není možné, že nikde nikomu neschází.
Nebo že nikde náhle nepřebývá. Kde dříve nebyla a
kam znenadání přibyla.
Kam byla, z kořenů vytržená, nově přesazena.
A zdali je tam konečně spokojená?
A jaké jméno jí dali v té bůhvíjaké dáli?
Stojí osaměle coby nepřehlédnutelná dominanta kraje,
anebo je to ta v houfu sobě rovných
druhá zkraje?
Tvarem oblá jako hrb obra
nebo spíš jako kužílekna špičce do špice?
Dá se po ní snadno vzhůru stoupat
či ji dokáže pouze zdatný horolezec zdolat?
Když z ní trčí nepřístupná skalní stěna…
Když je po úbočích neproniknutelně zalesněná.
Nebo holá. Zpola nebo zhola.
Když si urputně hlídá svoje taje.
Navždy nebo jenom dokud na ní ledovecneroztaje.
Co kdyby v sobě ukrývala starý vzácný poklad!
A co kdyby čerstvý jedovatý odpad?
Jenomže jak to všechno z malé ploché
papírové mapy poznat…
Ostatně copak je naprosto vyloučeno
objevit ji, pozvolna časem
z ryze tuzemských hornin
navršenou, u nás doma, jak ji
tam ještě pořád
držíme, vzpíráme
a pečlivě, a nerozhodně vyvažujeme na ramenou?
|
