na další stranu
Oldřich Damborský
V POLÍCH
Mezi zlatým obilím jde černých chromý pes
skřivani létem opilí trylkují až do nebes
říčka Trkmanka se vine mezi zelenými břehy
vinen není ten kdo rozdá i náprstek něhy
Sladce meruňky zrají majíce hořké jádro
žluté hrušky hladím jako tvoje oblé ňadro
klikatou prašnou cestou jdu prostovlasý
vedle mne chromý černý pes jež zajíce hlásí
Vinohrad se vlní jako lev se zelenou hřívou
letadlo rozpůlilo nebe dýmu bílou křídou
Je léto, doba setkávání horkých malin i jahod
zamilovaných ztracených i šťastných náhod...
DOPIS II
Já píši Vám drahá
o tom co cítím
jste blízká jako ležící Pálava
ne jako honosná Praha
Já rád uvíznu ve Vašich
hebkých sítích
Vaše oči jsou modře blankytné
jako len
ve Vašem úsměvu
hledám lano záchytné
když na mne útočí
neúprosný nevypočitatelný
den
málokdy jsem zaváhal
projevit Vám svůj bezbřehý cit
jen jednou byl jsem na vahách
když ztratil jsem radosti
zlatou nit
Nezakolísám už více
má víra ve Vás je pevná
hoří jako vysoká svíce
jako slunečnice
uprostřed ledna
Zůstaňte taková jakou Vás znám
křehká vtipná krásná
vždy popluje k Vám můj lásky
prám
a nade mnou Vy Jitřenka
jasná...
OBYČEJNÉ PŘÁNÍ (VZPOMÍNKA)
Ta šije roušky
ten vozí jídlo seniorům
jsou to pro nás zkoušky
jak nepodlehnout
smutku a koronavirovým
vzdorům
Neumím šít
ani nemám vůz závozní
chrání mne jen přátelství štít
a tak aspoň posílám
obálky mailové i dopisní
Dám do nich
kapku medu
i vzpružení tonik
těm co jsou v prvním sledu
jež za nás drží štafetový kolík
Držte se přátelé
vy literární s tituly
i vy bez titulů
ať je vám dobře
na duchu
i na těle
a ten proklatej vir
má smůlu...
STUDENTSKÉ PRÁZDNINY
Stíhačka na modrém nebi rozděluje
bílým řezem modrojasno na půlky
žlutý koláč slunce si bezstarostně pluje
a holky v plavkách si dávají té dobrůtky
Je čas prázdnin a hrátek na koupališti
skokanské prkno se pokaždé zachvěje
radost z každého pohybu náhle prýští
škola je daleko pryč jako italské Pompeje
Zmrzlina se roztéká sotva si ji koupíš
sýrové langoše jsou jako kola od vozu
kradmými pohledy křivky dívek loupíš
a na klavíru léta je jen tisíc bílých úhozů
ČERNÉ LABUTĚ A BÍLÍ VLCI
Hluboký modrý sníh postního večera
satelity zaměřují modré obrazovky
a netechnický Bůh táhne svého kačera
Však chrání ho dva tisíce let soucitu
bezbřehé lásky smíření a odpuštění
a básníci o tom pějí chválu v holobytu
Dej mi své havraní vlasy jako podušku
pod mou snivou hlavu plnou bolehlavu
a nazývej mne Můj cukrovej cukroušku
S ránem se z nás stanou dvě černé labutě
doprovázené bílými vlky náruživosti
a za úsvitu si usneme v náručí nehnutě
ÚDĚL BÁSNÍKA (ÚVAHA)
Básník by měl žít tak jak tvoří
žít prostě ze skromných prostředků
a přitom psát o zázracích i chmurách
být přítelem všech pevnin i moří
mít rád ženy ze všech krás i důsledků
držet svůj osud srdce ve svých rukách
neboť básník je napojen na vesmír citu
a hvězdy jsou prosté duše z malachitu
|
