na další stranu
Oldřich Damborský
ZNÁMÁ VĚC
Vrabčákovi stačí k životu
pár zrnek a kaluž kalná
i v hadrech lze tančit gavotu
s tvým úsměvem nejsou rána nudná
Rybě stačí trochu planktonu
a volnost dravé řeky
tulákovi stačí neztratit fazónu
když jde za horizont řeky
Každý zná své možnosti
a nemusí mít zrovna kartu zlatou
opájet se ve slunci boží milostí
s načechraných mráčků vatou...
V LESNÍCH TIŠINÁCH
(Pocta S. K. Neumannovi)
Dubiny podél řeky Svitavy se vlní
tak jako rozevláté vlasy básníka
našel žlutou růži poezie v černém trní
zatímco kukačka si hraje na cynika
A sčítá mu roky městské i ty na stráni
toulky parným létem v hlubokém lese
bílou zimou mu skřehotají černí havrani
do těžké chůze jež netouží po noblese
Někde v hlubokých tůních koupe se žena
zelenými řasami něžně nahá ovívána
tuší jeho pohled a přitom není zostuzena
v jedné chvíli jím projde rozkoš i hrana...
STÁČENÍ MEDU
Temně modrý obzor nad Pálavou
stříbrné vlny Mušovských jezer
pírka sojčí i havranů táhnou hlavou
přichází tma jako kaviár co má jeseter
vrabci do igelitu marně klovou
Žloutne listí třešně mahalebky
vrásní se vrásčitá kůra dubů solitérů
za pohorky vyměnil podzim trepky
střílí melancholií z říjnových kvérů
říkáš mi:"Aspoň ty buď ke mně hebký."
A já nalévám víno dotyků jež jiskří
je to starý ročník z našich dávných let
to jsi měla hlas skřivana a tělo vydří
a já se je teď snažím poslepu vrátit zpět
černým medem a sladkou lékořicí hýřím...
ŠETŘENÍ (BOŘKU MEZNÍKOVI)
Každou dvoutisícovku
z důchodu
si dávám do spořitelny
na pozdější horší časy
abych mohl zaplatit elektriku
Už mě to štve jednou asi
vezmu tu dvoutisícovku
a půjdu si ji pročíst
do knihkupectví
k Barvičovi
a budu si číst
celého Foglara
při svíčkách
NEZÁVIDÍM OBDIVUJI
Když jdu kolem zedníků již staví zeď
práce jim jde od ruky ani nelamentují
je to daleko namáhavější než slovosled
vůbec jim nezávidím naopak obdivuji
Když míjím na kole vinaře jež orají vinici
a přiorávají hlínu ke kmínkům a meditují
v duchu jak sířit víno aby bylo čisté ve sklenici
vůbec jim nezávidí naopak obdivuji
Když kolem mne projde krásná sošná žena
a třeba pár vrásek pod víčky jež zavibrují
vím že Bůh stvořil skvost jež nemá jména
trochu mu závidím a dlouze dlouze obdivuji...
POSTŘEH ZDRAVOTNÍ SESTŘIČKY
Říkala mi :Do nemocnice
vzít si Rimbauda
to je odvaha
samá těžká poezie
zabírá srdce mysl i plíce
tam kde je duše
svlečená donaha...
HEJNO DIVOKÝCH KAČEN
Podzime Podzime Podzime
ty posmutnělý starý brachu
tvůj synek Léto klečí na hrachu
tvůj chladný trest ho nemine
A ty se díváš po ledové královně
jež má místo srdce střípky ledu
zapomněl jsi na svou věrnou Lédu
skromnou labuť na rybníka rovině
Ta držela se tě majíce v srdci Září
její duše ševelila jako rákosí ve vánku
však teď obrátil vítr listu jinou čítanku
monstrance Měsíce se chvěje na oltáři
Na oltáři z ocelových chladných mračen
hostie hvězd jsou za nimi schovány
ministranti vrány zazvonili na hrany
na mé líci její polibky hejno divokých kačen
PANÍ POMLUVA
Je oděna v neviditelném plášti
bez vůně barvy a skupenství
bojí se jí ti silní slabí i ti plašší
těžko se na ni hledá podobenství
Snad Medúza s tisíci hlavami hadů
a nic proti ní nezmůže lesklý štít
mluví napůl úst trochu lež trochu pravdu
oči jí svítí závistí jako malachit
Drž se mě lásko pevně kolem pasu
právě kolem nás prošla rozevlátá
černý klíč k srdcím váhajících na atlasu
podušky která je celá od bláta
Však pravda vždy na povrch vypluje
jako olejová skvrna nad vodu
čas poklidně poplyne jako proud u Dyje
zase zakusíme bílou pohodu
BÁSNÍK V DŮCHODU ?
Básník nejde nikdy do důchodu
pokud má jiskru v oku a žasne
nad křivkami ženských boků v úvodu
a obdivuje oblé kopce krásné
Pokud jej rosa na stéble rozněžní
a vykotlaný dub má svou skrýš
pokud i láska někdy krutě zní
někdo zhůry mu umanutě říká: Piš!
Básník nejde nikdy do důchodu
třebaže sotva udrží v ruce tužku
když podzimní vítr zpívá tisíc šansonů
on čeká na jarních kuřátek snůšku...
|
