na další stranu
Oldřich Damborský
Pium desiderium (Zbožné přání)
Ještě než mě Cháron převeze na druhou stranu řeky Léthé,
chtěl bych vidět bájnou slavnou rozborcenou Tróju,
kdy jediná krásná blond žena pohnula starověkým světem
a dřevěný kůň pokynul hlavou k nelítostným bojům.
Ještě než dám do ruky převozníka stříbrnou minci,
chtěl bych slyšet naživo chraplavý hlas Springsteena,
Narozen na Moravě jdu polňačkou v ohrnutém límci
a sladkotrpká jablka lásky chytám dychtivě do klína.
Ještě než předám Cháronovi z loďky dubová vesla,
chtěl bych vidět tvé rusé vlasy na polštáři rozhozené,
jak do bran Jericha by se ozvěna tvého dechu nesla
a rozbořila by všechny zášti, ty chtěné i ty nechtěné.
Jarní tání v ZOO
Pole žíhaná sněhem jako africká zebra
v modrém blátě nebe si rochní hroši mraků,
okousaným keřům od zajíců jsou vidět žebra
žirafy topolů se kývají na dosah ptákům.
A nad tím vším bdí rozevlátá lví hříva slunce
opice klaksonů náhle do toho zavřeští,
ty, má gazela s plyšovýma očima, řekneš sladce:
"Jsi můj orel i vrabčák, spása v neštěstí."
Ostrovy plující k Březnu
Ještě studený křišťálový vítr na duby duje
a stříbrné ostrovy ker putují k Březnu,
ještě osamělý habr nahými větvemi salutuje
a už les první sněženky náhle vyhřeznul.
A sněhobílé sněženky se vyvalily z boku
březí doubravy, co měla zelené oči lístků,
a sklenění plukovníci vánků veleli do útoku
markytánky jívy nabízely opojných vůní plisku.
A ty už jsi měla na rtech písničku skřivanů
a přece ještě v tobě střípek ledu pochybností,
nejprve se rozsvítalo v tobě brzy po ránu,
když jsem tě hořkým medem polibků hostil.
Plecháč Měsíce
Stříbrný plecháč Měsíce s fleky kráterů
drsně poroučí přílivu a odlivu,
věčný prach zimomřivých hvězd si naberu
do mých myšlenek plných obdivu.
Korzují komety po nekonečné kouli vesmíru
blonďatý cop prachu táhnou za sebou,
naše Země je modrá kulička z krepového papíru
a přece má střelka srdce se otáčí za tebou.
Tu střelku srdce přitahují tvé rezavé vlasy
a dobrota duše jako právě upečený chléb,
mám ukrutnou žízeň a něhou chci ji hasit,
chci z mých dlaní touhu věštit, věštkyně z Théb.
A rozkročena nad klubkem klikatých zmijí
hádek a nesvárů, co přilévají olej do ohně záští,
z vyvrženého jehněte sametu věštíš harmonii
a lásku, co chodí v semišovém neviditelném plášti.
Kytarové preludium (Z. Patočkovi)
Uši máš pro Mozarta, však srdce rockové,
prsty po strunách kytary letí bujaře,
tvá víra v úspěch nepotřebuje faráře,
snáší k tobě inspirace jako na ostrov rackové.
Kytara je náhle krásná zralá žena
a jen málokdo ji dovede vlasy strun naladit,
aby ucítila mužný stisk a oči jako malachit
muže, s kterým by byla roztoužena.
Kovové vlasy nejsou vlasy Medúzy
jen více přitáhneš je silou a už praskají,
opodál ve stéblech kavylu při mezi, při kraji
hraje na španělku ohnivý cikán Šerkézy.
Tři W
Tři W jsou ve světě nepředvídatelná,
Wind, vítr,co věje si do všech bran
a jeho slova jsou tak trochu potutelná.
Wine, víno, co rozváže jazyk i myšlenky
a nikdy nevíš, či s ním smát se či plakat
a náhle uvidíš pravdu na dně sklenky.
Women, žena, co je prchlivá i stále věrná,
její obliny tě přivádějí do stavu extáze
a ráno zmizí a čeká tě jen její káva černá.
Hvězda Aldebaran (Aničce)
Jako nůž, co projede do másla,
jako se mačkají hrozny v kádi,
jako rozteklý vosk pod svíčkou,
jako hvězda, co doletěla k Zemi a zhasla,
jako slunce, pod nímž se vyhřívají hadi,
jako slza, co spadla pod víčko,
tak se musí cítit každé citlivé srdce,
co nemá drátěnou košili
a bijí do něj ze všech stran
a ona přece věří, že dobrota neváží ani půl unce
a mnou ji jako prsty v dlani zrnky obilí
a přece a přece a přece
oči jí svítí jako hvězda Aldebaran.
Dědictví
Mimo jiné
zdědil jsem čtyři polstrované židle,
dávám je do obýváku
ke stolečku s vázou
a květinami.
Je to jako o vánocích, kdy jeden
u stolu chybí.
Ale já vždycky,když se na ty židle
podívám,
je u mne celá rodina...
Cyklus Sakura voní nad jezerem (japonská čtyřverší)
Peřina
Někdo roztrhl peřinu
a v bílé se změnily černé vrány,
dej mi, lásko, navíc vteřinu
a medem polibku zacelím tvé rány.
Vycházka
Jehlice zlatochmýřích stébel bodají do azuru
v restauraci lesa popíjím listů zelený absint,
číšnice kavky podávají zajícům mladou kůru,
dnes mám schůzku s nadějí, i když na blind.
Vzlétnutí
Luna vábila, paže se objímaly, srdce prudce bušila,
z letiště pelesti vzlétala vášeň v turbulencích,
tryskový motor rozkoše pohltil smutku motýla
a stevardka Láska nás navigovala hvězdnou nocí.
Hašiš
Z lesa se kouřil tabák mlhy jako z hašiše,
zajíci březňáci byli ještě poloslepí,
dala mu malou pusu skromného bakšiše,
odloučení jejich lásku zase pevně slepí.
Ta pravá
Laně našlapovaly podobny baletkám,
v mechu zůstaly po nich důlky,
možná tu pravou lásku nikdy nepotká,
bez lásky jsou srdcí jenom půlky.
Společně
Vyšli si spolu vlci dne a beránci noci,
téměř se dotýkají, ale nikdy nezadáví,
vlci dne jsou náhle soumrakem krotcí
a beránci noci jsou ostříháni za svítání.
Bělovlasí básníci
Popíjeli Li-Po a Tu-Fu z kalíšku saké,
vysoké hory v dálce byly v mlhovině,
probírali milostné příběhy ledajaké,
jak v mládí byl střed světa v jejím klíně.
Orchidej
Láska odkvetla s noční orchidejí,
zůstal po ní jen důlek na polštáři,
její sandály na zápraží v mlze tlejí,
o její proutek těla se dělí jiní košíkáři.
Dilema
Čáp zakroužil nad klidným stojícícím meandrem,
z vykotlaného dubu sojka sála vláhu k ránu,
buďto se staneš v životě poddajným hadrem
nebo diamantem, co má ostrou každou hranu.
Gejša
Zapřemýšlela gejša v hedvábném kimonu,
zda si vzít za manžela bohatého úředníka
a vzdát se lásky na úkor zlatého mamonu,
či nechat se zvábit verši chudého básníka.
Klekla na rohožku, zlatou jehlici si vyndala
z černých vlasů, jež byly do modra, a snila,
básníka bude mít pro samet slova mandala
a úředníka pro hedvábná kimona barvy lila.
Básně
S jasnou myslí
vstupuji do pralesa noci,
vlky skepse a smutének za patami.
Předhazuji jim flákoty básní,
abych unikl a spasil svou duši.
Sytí vlci
postávají u mých nohou
a já jim vyprávím o kráse života,
a tak se den naplnil.
Hej, Jitřenko,
stejně tě dostihnu
a ze svých nadějí a tužeb
vyklenu nad tebou duhu...
|
