na další stranu
Oldřich Damborský
Tělo a duše ženy (Něco jako úvod)
Já nevidím na těle ženy nic nemravného, rád si posvítím na ty dvě kopule ňader, jež jsou krásně vykrouženy, na klín z pepře černého. Ty rytiny svůdných oblin, něžná zákoutí, ňadra, boky, klín, obličej jako samet, vlasy jako z hedvábí málokoho zarmoutí. Po staletí je vzývána ženská krása jako vzor dokonalosti, vábí umělce i obyčejné muže a když je spojena s láskou, nic to vábení nepřemůže, když tě svým tělem pohostí.
Když do té hostiny dá i duši, ztrácí se všechny stíny, jen málokteří jsou k ženské kráse hluší.
Kupole jasu
V tomto krásně zlém světě,
krutém i něžném,
nejkrásněji je v létě,
kdy jsi vlahé noci
dobrovolným vězněm.
Cvrčci rozehrají
svůj stohlasý koncert,
tvé oči, lásko doutnají,
v klínu máš
na milostné hrátky patent.
Nazí a nesmělí
prostupujeme sebou,
jsi bělostný sníh,
já drsné štětinky jmelí.
Andělé milosti
se nám pletou do pohybů,
v prudkém červenci
máme vánoce.
Závratné vteřiny,
jako utopenci
plují v potoce času,
chytnu tě kolem pasu,
prstem přejíždím tvou hruď,
vidím kupoli jasu,
jaké bude ráno, bůh suď.
Ta blond kráska
Ta blond kráska na mne hrála
jako na saxafon,
vyslovila slovo láska,
pak se na mne smála
a já vydal něžný tón.
Moje touhy byly pro ni klapky,
co zmáčkla i poslepu,
za týden pouhý mne vyždímala
jak obleva jinovatky
a pak uprostřed pokoje
dala se do stepu.
Byl jsem pro ni
jen omšelá partitura jazzu,
co vymáčkla jedním dechem,
melodie těl mi v uších zvoní.
Nevěděla,
že má duše je zakletá v bezu
a její obitá plechem.
Teď hraje v jiným sále
s očima přimhouřenýma
pěstěnými prsty
na stříbrném saxafonu,
jenž vzlyká v nejvyšších tóninách.
Propánakrále,
ukradněte pro ni srdce zvonu,
zahrajte jí pořádný pastorále,
ať zmizí
ty záblesky s očima zelenýma,
jinak bude její srdce
věčně bloudit v pustinách...
Pierot
Tvé tělo
je chladný mramor
a tvá ústa puklý rubín,
tolik by se mi chtělo
zapříst s tebou teplý rozhovor,
vyjít s tebou do zelených rovin.
Ten Bůh, co tě stvořil,
byl sám Matyáš Braun,
marně se tobě, socho, kořím,
jsem spíš smutný pierot
než potrhlý klaun.
Usměv v koutku
Ležela jsi vyvrácená z pelesti
hlavou dolů, tvé zlaté vlasy
padaly jako sluneční vodopád
do nebeských kaňonů.
Zvednout pírko je tíha
po tak vášnivé noci,
už všední den číhá,
aby tě měl ve své moci.
A přece usměješ se tence.
jako Leonardova Mona Lisa,
k jablíčkům v tvé košulence
bych se ještě rád lísal.
Poslední pohled ode dveří,
poslední tahy milostného štětce,
kdo na lásku nevěří,
ať se stane v klášteře světcem...
Zamilovaná prostitutka
Už si líčí tvář
láskou, nejkrásnějším mejkapem,
probírá ve dne svůj snář
stojící před chrlícím okapem.
Jemu by dala
všechny vydělané marky,
u něj by si jen psávala
za milování čárky.
S ním by spávala
jen za pohlazení dlaně,
však ráno
za ním vlaje šála
a káva se slzami
je cítit slaně...
Dýchání
Je nádhera cítit dýchat
tělo ženy,
když ruku máš na ňadrech,
opouští tě pýcha,
na ňadrech zamilované ženy.
A držet nad nimi stráž
jako na Svatém kopečku u Olomouce,
ňadro se tyčí jako melounek
obalený v mouce...
Zase jaro
Jaro je stav duše,
malátné odpuštění nenávisti,
pučící květy soucitu,
jaro je ďábel v plyšovém rouše,
jaro je rozpouštějící se led
ve sklenici říční whisky.
Jaro je tvůj parfém, když jsi tu,
jaro jsou zvonky tvých ňader,
jaro je černá bylina tvého klínu,
jaro je zamilovaný páter,
jaro je klaun proti splínu.
Jaro je vše,
na co se díváme dychtivýma očima,
plnýma otázek,
jaro je za Vichřici zádušní mše,
jaro je v supermarketu
madonin obrázek.
|
