na další stranu
Marek Řezanka
Text nebyl redakcí korigován
BEZ MAPY
Myšlenky pramení kdesi v nedohlednu,
šel jsem již mnohokrát jejich zřídla hledat.
Na cestě kamení, které neuzvednu.
Tu šlápnu do mokra – tam je mlha šedá.
Sám v sobě bez mapy chodím všemi směry.
Cíl je mi záhadný. Přesto kráčím. Někam.
Snad mě to netrápí. Že je správný? Který?
Změním ho za dva dny, když se noha smeká?
Vše, co zde naberu, tady opět nechám
jak dítě u moře, jež hrad z písku staví.
Docházím k závěru, že je marná střecha,
když základ uhořel v žáru bez představy.
Mám tonout v pohodlí? Znát kříž vyděděnce?
Jsem v roli diváka – či snad režiséra?
Copak nám dohodly smysl existence
síly, jež vyláká zdroj, jenž nevyvěrá?
Otázek přibývá – nejsou odpovědi:
Zda hustá temnota jasem střídána je?
Zda cesta líbivá kroky nerozředí?
Zda hlavu nemotá do ní daný zájem?
Nevím, co vystavět – ani destruovat,
co za co zaplatit – a kdy že být skoupý,
kdy říci tři sta vět – kdy užít tři slova,
kdy, stižen závratí, tím být, kdo sny skoupí.
Hledám své vrcholy – zkoumám dna svých hlubin
nic z toho nezměřím – hledím na obojí
Někdy jen mrholí – jindy průtrž hubí
pěšiny ke dveřím, na nichž srdce stojí
Někdo spí na trnech – jiný na nebesích
Na růžích ustlané lože nekrvácí?
Je vcelku patrné – aniž mě to děsí
To, co dám, zůstane
Co si vezmu, vracím…
NAD PLATANY SMUTEK
Srpen voní po prázdninách
stírá prach, jenž sedá
na fotku, jež zavzpomíná
jaká byla doba jiná
Na fotce je děda
Vidím ho, jak houby sbírá
úsměv svůj mi předá
Les – to byla jeho víra
kde se srdce otevírá
Měl ho rád – můj děda
Vysílačku sám si stavěl
bavila ho věda
jazyky mu též šly hravě
co jen mohl, nosil v hlavě
milovaný děda
Ze školy mě doprovázel
cítím, jak mě zvedá
Hledám cestu na obraze
na které bych našel snáze
jak kráčí můj děda
V září roku nula čtyři
obloha je šedá
Nad platany smutek víří
Chtěl jsem napsat o rytíři
jímž byl vždy můj děda…
NENÍ TO CHŘIPKA…
V srpnu čpí dusno – nebe mraky valí
Evropa mnohem méně vozů prodá
Trh velmi hubne – menší je než malý
Němcům je trnem v oku česká Škoda
Tryzna je tam, kde dříve zněla óda
Propuštěným pak nikdo neporadí
co dělat s dětmi, jak nezmařit mládí
Bankovní sektor? Červotoč v něm hlodá
Systém je na dně – marné boje svádí:
Není to chřipka – ani epizoda
Pacient čeká operační sály
namísto léčby doktor zprávu dodá:
„Teď není místo.“ Žít byste si přáli?
Na tom, kde jsme, již panuje i shoda
Chudoba stále více lidí bodá
Vyloučeni jste – jdete do pořadí
Pracovat chcete? Mlčte. Buďte rádi
Poznáte rychle, co je nesvoboda
Nemáte na byt – kolaps venku řádí:
Není to chřipka – ani epizoda
Stín zhoubné války každou radost halí
Za louží velmoc – ostře nesourodá
v smrtelné křeči ukazuje svaly
Spálí ji oheň – či zalije voda?
Kdo tonoucímu ruku ještě podá?
Vnímáme, co je zhoubné na pozadí
dějů, v nichž čile vylézají hadi
a rovněž štíři? Je to nová móda
Kdo plive krev, ten všechno zaneřádí:
Není to chřipka – ani epizoda
Krize nám bobtná – události pádí
Od porobení jdeme do bezvládí
Říkat zde pravdu, bývá nevýhoda
Ekonomika padá – a to vadí:
Není to chřipka – ani epizoda…
BALADA O DUŠI FUGGEROVĚ
Pod zemí matka oplakala syna
dcera pak otce, z manželky je vdova
Desítky mužů – čípak je to vina?
Hamižný vlastník jako vrah se chová
Jako nůž srdcem prošla jeho slova:
„Závaly občas postihují doly“
Záchranu mužů zmetek nepovolí
„Není tam žádná žíla opravdová“
Viděl jen zlato, ne však život holý:
Skončila v Pekle duše Fuggerova?
Štola je úzká, vlhká, nehostinná
Nedolehnou sem zvony u hřbitova
Nejsou zde kříže – není tady hlína
Snoubence dívka ani nepochová
Tma, kámen, voda – rakev ocelová
Říkejte pánům, co chudáka bolí
Neznají z mrtvých jméno kohokoli
Bahno pak těla po staletí schová
Mohlo by směle mluvit o svévoli:
Skončila v Pekle duše Fuggerova?
Zlotý Stok v černém zvolna zapomíná
Podzemí stopy hrůzy nezachová?
Arsen je jako časovaná mina
Vybuchne tiše – vraždí zasyrova
S Barborkou Kryštof pomodlí se znova
Bezcitný skrblík pouze mávne holí
On nikdy potmě s horou nezápolí
Nebe se večer barví do nachova
Připíjí slznou číší na mrtvoly:
Skončila v Pekle duše Fuggerova?
Otrlý boháč dál prostírá stoly
Břevna tam dole zuby času drolí
Namísto starých jednou dají nová
Odkryje někdo ty, jimž vzali roli?:
Skončila v Pekle duše Fuggerova?
KOŘENY VE VĚTVÍCH
V očích jí zrály švestky
nejen ke konci srpna
občas ji napadla
Šárka či jiná podobná zhouba
to proto
že kocouři za ní táhli přes ploty
Ti, kdo rovnají polštáře do řad
s vizitkou pečlivě vyžehlené košile
utrousí něco o běhání
špíně a ošoupaných botách
Sami ošoupaní v sobě
Přitahovala za mlada
skutečnou krásu
získala až s pozdními letokruhy
Pršelo do ní hodně
ale nikdy v ní nezůstal kal
Mohutněla s bolestí
Syna spojeného s pupeční šňůrou
viděla připoutaného ke lhostejnému stropu
Nakreslila ho znovu ve vnukovi
Pak jednou i dceru jí sklidili s obilím
Své city nikdy neoblékala do saténu
a nestříkala na ně Chanel
zato voněly po třešních
anebo po cibuli
Nikdy na ní nic nebylo ze silikonu
natož duše
Čím užší kmen
tím více květů
s kořeny ve větvích
Pro to vše ji objímám
Nikdy nezradila
život
NA KONEČNÉ
Za oknem slunce rozprostřelo deku
Ptačí morseovka poskytuje
větru souřadnice
o životě
Nikdo by neřekl
že cokoli zlověstného
Slyšíte však o obětech
které kosí neviditelní
Nic není bezpečné
nikde neexistuje jistota
I doteky klik jsou s otazníkem
Nevíte, jak se bránit
Soupeř mění podobu a způsoby
napadení
Někdo jen mávne rukou:
„Přízraky přece neexistují“
Zrovna včera jednoho pochovali
stejně by řekl, že šlo o náhodu
Jakoby za mostem končily koleje
kde vždy byly
a už nikdy nebudou
Vlak prolétl mezi stromy
do prostoru nikoho
Příští stanice…?
Nikdo netuší
Prý jsme již na konečné
Vytřeštěné zmatené pohledy
A kam jako teď?
Nevymírají města
pod maskou černé smrti
Jednoduše umřel dosavadní svět
s nablýskanou fasádou
jež pro trhliny není vidět
Byli jsme mu na pohřbu
ale nechceme to přiznat
tváříme se
že stále existuje
že vše plyne setrvačně
bojíme se pustit prázdnoty
Možná proto
jak silně nás svírá…
PŘEDEVŠÍM
V dětství pod ním pukl led
mokrý běžel až domů
a nebylo to zdaleka jedinkrát
kdy za patami propast
Vždy dokázal přejít po duze
Kvůli otci právník
ačkoli kondenzátory
a transformátory mu srostly s rukama
Měl vlastní vysílačku
během války schovával aspoň její prsty
k cestě do nicoty
by vedlo jediné zabušení
na dveře
Znalec jazyků
třesoucí rukou navlékal nit do jehel
Košile u něho nikdy neměly kázeň
a to na vojně prošoupal několik bot
Jednou velitel zabloudil
že boláky pochodovaly po obou nohách
Miloval hudbu
Když náhle: „Pánovi zahrála“
a on věděl, po jaké trase dál půjde
Jeho anglická královna
kterou nosil v srdci na procházkách kostelem
ze smrků a borovic
a také buků a bříz
Rozuměl dopravě
rád červené víno
a elixír z česneku, medu a citrónu
Vždy počítal s tím horším
aby nebyl zaskočen
Neznal hrubost
objímal šedomodrým pohledem
v němž jsem viděl nebe i borůvky
a především
svého dědu…
|
