na další stranu
 Marek Řezanka
K NEZAPOMNĚNÍ
Z oken šlehal oheň KŘIK ZTRACENÝCH
Zarostla travinami UKRYTÁ V PROKLETÍ
Nadpozemsky krásná DEFINICE VÁLKY
Domky zmizely jako mávnutím proutku DODNES NEMOHOU SPÁT
Suti zrzavého písku BALADY JELEŇSKÉ
Krev se drží vedle těla Země se houpe jako moře pekelné brány otevírá stíny se baví o Pandoře prokletým chybí moc – i víra bílý kruh silou uzavírá příběhy těch, kdo chtěli mír a vědí, že tma si nevybírá toho – i toho pohltí Pod zmrzlou zemí plane síra nezmizí ani po smrti Po těle rány budou hořet otázka všivá se však vtírá: Čí ruka sahá po závoře? Je vůbec pravda? Natož čirá? Na nebi svítí bledá lyra v akordech bezmoc rozebírá Je to snad pomsta od satyra? Beznaděj všechno rozdrtí Na ni snad nic už nezabírá nezmizí ani po smrti Oděni zmarem, tedy spoře z úst jim to mlha odezírá vědí, že nejsou na táboře bobříky jiný jinde sbírá V brusinčí pod sněhem je škvíra bažina náruč rozevírá je to smrt, která neumírá ocasem šelma dovrtí jeden krok, pod ním zeje díra nezmizí ani po smrti Klečí, už ruce nerozdírá anděla zvěční jako štíra továrna na cín rozčtvrtí amen, v němž se již všechno stírá nezmizí ani po smrti Klíč ke dveřím od továrny Komín se místo kříže tyčí zídky jsou zlité pod obrazy sprejerů, aniž něco ničí nicota z jindy dnem se plazí Hluchotu křiku doprovází les, který chmurně šumí: vrazi Rozbitý pohled, oko vázy dívá se, jak je zápas marný dívá s skelně tam, kde schází klíč, a to k dveřím od továrny Hluboké jámy do jehličí minulost vedou jako žlázy snad se jim všechno dlouho příčí není čas na stesk, na obvazy někomu byli vězni drazí dodnes je pohled doprovází pohled, jenž zakrývá mrak sazí Je jiný čas, tak krutě tvárný v dlani pak svírá – mnohé mrazí klíč, a to k dveřím od továrny Vyrvaná okna, schody klíčí kde jsou ty boty, které vrazí do snů těch, kteří nejsou ničí a které duněly až k hrázi? Když se noc kradla pro provazy říkala, že nic neporazí To jenom můra sebou hází můra, co není na šaškárny Vyndává z hrsti mnoha frází klíč, a to k dveřím od továrny Všichni se třásli, skoro nazí zase je něčí ruka srazí tady vzduch není blahodárný exil má kromě metastázy klíč, a to k dveřím od továrny Tristní průvod odevzdaných Stromy o příběh se dělí v němž cesta je již ztracená kořeny se spojí s těly snad jenom vánek zasténá Krajina je znavená poklesla jí ramena co vůbec ještě znamená klepot větru na plech brány? Hned zapomíná na jména tristní průvod odevzdaných Staré džbery osiřely je to holt značná proměna ve zdech zavrtané střely pod hladinou pak ozvěna sčítá tabu zbořená prý je trochu pozdě na lítost, jež srdce odřená nezbaví té věčné rány Rozláme vlastní kolena tristní průvod odevzdaných Strach připadl na neděli stále je celá zpocená oči skla se zahleděly jak podlá stvůra, krocená krví čmárá po stěnách pouze spoře oděná Kus vedle hnijí polena mají výraz ustaraný Říká: Tak pojďte podle nás tristní průvod odevzdaných Tupá bolest zrozená ruší jako siréna elegie nářků planých slabounce šeptá Otčenáš tristní průvod odevzdaných Zavolá, že nic nenamítá Z betonu boky, v srdci krusta vězeň, jenž právě pokleká ztratila slova jeho ústa sám v sobě ztrácí člověka Život mu divně protéká noha se noří do měkka ví, že si marnost obléká přehrada mlčí, lačně sytá Hrobový hlas pak zdaleka zavolá, že nic nenamítá Mlha se snesla, snivě hustá smrtelné lože povléká kde se zem boří, velí zůstat stromy – ji balí do dek a mrzí je, že tak otéká Snad jako z pláten Lautreca tanec, ta vášeň odvěká ve stínech zimy pohled skýtá Mráz všechen odpor oseká zavolá, že nic nenamítá Každý prý podle svého gusta duši svou k ránu vysvléká Zpustlá je, nadto velmi pustá lehčí však ani o deka Bažinu zprvu poleká že ji to bude bolet, lká jak se nit jehlou provléká provlékne těla, silně zbitá v očích má škraloup od mléka zavolá, že nic nenamítá Omylem šlápne na šneka děsivým hlasem haleká kyvadlo dějin, mrcha hbitá antikrist spásu nečeká zavolá, že nic nenamítá Mrtvý – a přesto zachovalý V útrobách staré rašeliny dávno již hlásku nevydává poznával kdysi hezčí klíny až tahle s kosou je ta pravá V černém se touto dobou vdává převážně vážná, tvrdohlavá vyhaslým očím přečte práva dotkne se čela – divně pálí Tváří se, že ji nepoznává mrtvý – a přesto zachovalý Sevřen je jako nikdo jiný vakuum je teď jeho strava kladivo v hlavě kovadliny buší a buší, zanadává Mumii zdobí hrdá hlava oči své do tmy zabodává oči, z nichž vylila se láva oči tak tvrdé jako skály Není tím, kdo se snadno vzdává mrtvý – a přesto zachovalý Podzemní svět, kde sirné plyny honí se, a kde nezní sláva nahradil peklo, kde jen stíny zavládly. Stín však nevyhrává Ještě ji vidí, jak mu mává v Paříži, byla usměvavá Tehdy však chyběla jí šťáva tušila, že se hrozně vzdálí Z ní je již popel, a on – vstává mrtvý – a přesto zachovalý Pozdě je – a on zakopává o limit, na němž roste tráva jízlivá – čeká, nepozná-li epigon strachu, kým se stává mrtvý je – přesto zachovalý Minulost však nezardousí Bez pohnutí mezi dráty bez padáku, modrý, visí na provázku, blízko chaty neví snad, co bylo kdysi nijaké jsou jeho rysy otázka, zda rady ví si zapadá – a dole krysy ostré zuby již si brousí na tlející letopisy minulost však nezardousí Louka sčítá dávné ztráty nízký břeh je téměř lysý čím jsem byl tak zaujatý? Voják z plastu býval čísi Moci kouknout za kulisy kdo ho vyslal na tu misi na níž ostal – vzduch se mísí s atmosférou, o níž čtou si sloupy zasažené hnisy minulost však nezardousí Vítr šahal pod kabáty z kaluže pil jako z mísy v noci přešel do sonáty k ránu šeptal: Vstávej, ty jsi ten, kdo k životu ho vzkřísí po francouzsku volá: ici ještě známky na dopisy Dráty bručí mezi vousy: Athosi a Aramisi minulost však nezardousí Koukal na mě: Mohl bys i ostat. Hledím na tyrkysy líce přišla o licousy ententýky, mráz tne tisy minulost však nezardousí Historie nezná kdyby Nejezdí tam autobusy jeden tam však přesto stojí vrak rozpadlý na dva kusy jeden padlý – a ne v boji Se svou rzí se nespokojí k zatáčce ho něco pojí jako by byl v novém kroji zůstal obal, obsah chybí Příkrasy? Ty neobstojí historie nezná kdyby Bez kol, prý ho všechno dusí rozpadá se v trávě, chvojí chátrá, zvyklý na pokusy není z těch, kdo se jen bojí Zda zub času nezakrojí? Jenom stiskne čelist svoji někdy, co se dlouho hojí rozbolí se – bez alibi Vzpomínky nic neopojí historie nezná kdyby Stojí klidně, nehartusí do svých děr se, smířen, strojí pára vychází mu z pusy lid již není – ani trojí krávy nikdo nepodojí v kostele pak pod obojí nepřijímá smutek pojí žaludku pak sousto slíbí vítr zpívá o odboji historie nezná kdyby Ve stráních se tráva rojí zídka šrámů bolest kojí těžké je to, bezpochyby apoštol ví na orloji: historie nezná kdyby Než si oběť najde vraha Ústa dávno umlčená k řeči vánek stejně svádí vysoká se platí cena za nenávist za hřích mládí za to, že jen někdy hladí ruka, která jindy chladí ruka, která na pozadí dějin někdy hrubě šahá kdysi byli kamarádi než si oběť našla vraha Vrátka nikdy nezavřená místnost – a v ní harampádí zbledla již tak bledá stěna všechno kolem nějak pádí Pravda má prý jazyk hadí to když lež jí skromně radí Pozornost však neodvádí vzrušená – a mírně vlahá od tónů, jež radost ladí než si oběť našla vraha Nikdo. Nikdo nezasténá stromy do pozoru řadí ruka můstku, unavená ruka chabá, bez nářadí V zimě závěj noci sladí ač vše vidí, nepodvádí vplouvá šikmo, napřed zádí zakotvit se ale zdráhá měli se prý vcelku rádi než si oběť našla vraha Všechen obsah těžkých kádí ihned mizí, lampa čadí noc přes sebe deku tahá elán novou víru vsadí než si oběť najde vraha Stal se peklem kousek ráje Větev sněhem obepnutá diriguje les a vzkáže víle, která chodí zutá aby pozvedla k ní paže Slunce tančí a stín, páže bez světla se neukáže polyká ho jako dražé vše tak čisté bílou hraje Takto člověk nepozná, že stal se peklem kousek ráje Kde je něha, síla krutá rána adekvátní ráže s krví na rtech sotva dutá vězeň, jehož zima sváže Stál tam, schlíplý, bez bagáže rána pěstí, jeho gáže slunce? To se neukáže ptačí zpěv? Jen vichr laje O ovečkách vlk teď káže stal se peklem kousek ráje Košilka je rozepnutá zapnout ji však nedokáže Ruda ze země se kutá Že to známe? Známe, baže tyto prapodivné stáže místo recepčních jsou stráže moře sněhu nemá pláže Kdo nic nechce, neprohraje nepovolí, nezakáže stal se peklem kousek ráje Obrys trosek mlha maže Továrna se lesa táže: Řekni, zda se někdo kaje? Eden je prý bez pakáže Stal se peklem kousek ráje SONETY JELEŇSKÉ
Střepy vět Sloupy se hroutí a oči planou všude jen trosky, nářek, pláč zbyl jen koš z proutí Měl na vybranou? Zazní hlas vozky Neměl, nač? Z hrudníků stéká snad potok branou kam nikdo nesměl, slzy, dým Strach je jak deka Teď přešel stranou Úzkost řve: Nes mě Neprosím Znovu strom padlé listy sčítá dopadá mlha na vrásčitá úžlabí kůže marnosti Nikdo již větvím nevyčítá ať už to ta je, tamta, či ta která se břemen nezprostí Opuštěný ráj Je ticho, tma, je po vymření vánek si s větví nepohrává slyšet je, i jak roste tráva smrt dýchá snad, že mrtvá není Chlad stiskl kliku ode dveří z klíče je rampouch, neroztává postava v plášti, chybí hlava je blízko mráz ji neudeří Pupeny v ledu, kámen v hrudi kdyby jen nedul, vichr studí sen se dál do snu propadá Přibyla jména do osudí jedno z nich žena neprobudí žena, jíž patří zahrada Zapadlá Kde dřív zněl smích, už ani pláč vichřice nářek nepřerývá jen na dně tich prý nemá zač děkuje záře proměnliva Za stín, jenž rád si ze všech stád vybere mládě bez hlídání snad si chce hrát když listopad vzpomínky na děs krutě daní Stéká proud potu v minus pěti po čele svahů bez paměti kam slunce občas zavítá Kolona tanků neposvětí cesty jež znaly hlavně děti a jež jsou dnes jen rarita Léto v Údolí ticha Asfalt se leskne šňůrou potu horko ho přes den polévá pohledem bodá do dřeva s výrazem ztupeného hrotu Vzduch se zas třese s ránou v pase z jeřabin spadlé podloubí vrásky cest ještě prohloubí vypráví, aniž vychloubá se Rolava svléká se a vzdychá Rolava do Údolí ticha spěchá a šeptá: Domine Památník kousek za Přebuzí zkameněl nejspíš přímo v chůzi Každý děs jednou pomine Pes a jeho tma Sedí tam sám, tak smutně, na ulici dešťové biče musí dopadat promoklý pes jenž neví, co má říci oční stín stéká mlčí ohrada Uměl se smát, moc mile, nedovede tma se ho chytá, drží okraje rozpitá světla oči dávno bledé neštěká, sedí s tím, že prohraje Jako by říkal, pomozte mi, chcípám v obojku bliká nejspíš mikročip a chybí mi můj pán Zmáčený chodník, dva bonbóny lipa nervózní půlnoc cigaretu típá vzdor je ušlapán V tmách nezná děj Zhoupne se kyvadlo, nanovo se píše na pomoc přichvátá, kdo nůž do zad vráží Pár stránek vypadlo jde prý o Ježíše Chválíme Piláta: Spasit se nás snažil Uctíme Heroda, děti máme rádi všechno se převrací – a hnůj tomu vládne Kain bratra nebodá Ábel ho prý zradil Slavíme negaci Pozitivum? Žádné… Koně se splašili, ten tam je i vozka na mrtvém raší list chrámy leží v troskách kolem strach, beznaděj Okna se vytloukla, vytrhaly prahy úzkost je vypouklá bude vládnout záhy Člověk v tmách nezná děj Když potok vzpomíná O kámen mince s orlem cinká potok se líně převalí je zvyklý plynout bez chvály horská stráň voní po brusinkách O cestě z písku stojí zmínka v trsech trav, které zůstaly potok si zdříml u skály slunce ho šimrá – a on spinká Tanky se vryly do potoka před lety když se hnědá stoka valila jako lavina Dnes již zas život potok loká řasa se vyplavila z oka a něco nové začíná Zoufalství vřesoviště Šeří se chladné vřesoviště kde půda čvachtá pod nohou bažiny mrtvým pomohou uchovat kdysi v slibné příště Borůvčí modrá do blankytu kroky se vzdálit nemohou stop zbylo vskutku nemnoho Chybí, kdo zvolá: Haló, jsi tu? Do mraků bodá ostrá srha ruka již plody nenatrhá osiřel vytržený práh Pohledy bezradnosti vrhá kapradí, které stíny mrhá které chce hýčkat bez nástrah Bez hodin Peřinu přitáhla si blíže nevěsta v bílém závoji věří, že rány zahojí až přejde večer do negližé Ve větvích zatřpytí se víra kopyta v hebké závěji zahřejí novou naději že cesta křivd se uzavírá Nesypou písek na náledí kotvička z vleku ruce svědí dětství se sněhem přebrodí Jeleni vystupují z šedi krušných mlh, jež nic nenaředí čas kráčí tiše bez hodin PROCHÁZKY PO JELENÍ
Ranní koupel Pamatuji si na svůj první rozhovor s vločkami na cestě k polorozpadlému mostku skruž tisknoucí rezavý drát dávno se vzdal naděje na ocelový lesk Vítr hrál na stromy jen nebylo černých kláves zaniklé oktávy minulých let Válka schovaná pod návějemi vody proměněné v peří chodila na svůj vlastní hrob Smích běžkařů překrýval nářek vězňů Sklepy si zakrývaly uši aby neslyšely sonátu zaniklých Hluboký lavor nesl vzpomínku kostela odšroubované kohoutky ukradené koleno Co povědí vločky tříletému? Vůně časopisu s obrázkem ryby s příměsí kojenecké výživy křik vétřiesek v rozladěné době Vyprávěly mu o pohádkové říši která vyrostla na troskách pekla Život od jinud Vichřice rozeznívala varhany píšťaly stromů pařezy místo lavic Hláska bez hlesu polámaná ohrada namísto oltáře Kopule chrámu byly o to vznešenější krápníky místo soch netřeba kříže Vitráže obstaralo zimní slunce barvami dráždilo černo bělost A v tomto království bez panovníka byl jedno jeden dům červené cihličky u krku vyžehlený límeček K jídlu svolával úder gongu pamatuji si na vůni okurek po ránu a zmrzlinový pohár večer V mrtvém kraji zněl život odjinud Týden ráje Bylo to pro mě probuzení jednou v roce stromy si hrály na slepou babu koulovaly se Potok převlékl povlak na peřinu spokojeně klimbal Těšil jsem se na dobrodružství celý jeden týden daleko od úzkosti kousek od blaha Z kmenů jsem cítil tajemství střelnice se slepenými víčky Smrky si oblékly overaly ještě kulicha a šálu odrážely sípavý smích zimy Cesta vedla tichem meluzína měla zákaz vstupu leda na chviličku směla přitisknout tvář na okno a dýchat se zavřenými ústy Nerad jsem se loučil ještě jedno zamávání ještě pohled na symbol štěstí Malý kluk netušil kolik bolesti nese jehličí na svých bedrech Přešrktnuto: Hirschenstand Nezapomenu na tu specifickou vůni mnozí by řekli smrad Lyžárna napěchovaná botami lyžemi a vosky Bylo v tom něco poetického kouzlo z pohádky jež nesměle pohupuje nohou na parapetu vteřinu do půlnoci Bývalá celnice se z dozorkyně převlékla do domácího Je zvláštní jak poslední se stávají prvními snad proto, že ostatní zmizeli snad proto, že čas měří všem podobně, ne-li stejně Dnes je z ní stařena s vylámanými zuby krb dopekl poslední vánočku ping-pongový stůl rozsypal třísky snad pro zahřátí Knihovna se začetla do Koniáše kulečník si tágem roztrhl obočí stolní fotbálek dal vlastní gól Na zorničkách dřevěné desky červenobílé kostkové povlaky hnijí spolu s mrtvolami koček v polo zaplaveném příkopě Krajinou již opět nezní dětský smích Procházky po Jelení Vybavuji si je do jedné čvachtání bláta trávy, které melou něco o zapomnění a jimž nevytrhali ostrý jazyk Cesty končící někde v loukách sklepy zalité slzami některé v plenkách že se pomočují Země, která se propadá na libovolném kroku Neznám výstižnější bod kde by se stýkalo peklo s nebem kde by mraky bily křídly do kotlů s beznadějí Komín propichující hvězdy tegy pokreslená stehna děvky jejíž pohlazení bylo tím posledním co zbědovaní zažili Zákruty kolem pomačkaného plechu autobusu z minulosti zelené měděná mince s orlicí v drápech záplavy hub To asi skřítkové vítají léto po svém Srpnové intermezzo Meluzína zrovna souložila s několika stromy najednou vyťukávání morseovky spálené prsty sklo v očích V bažinách se odráželo slunce asi že zvon ticha odbíjel pět minut po dvanácté Kmenům ztvrdly rysy spálené kořeny svíraly slunce které k nim nikdy nedolehlo Slatinný potok ohlašoval za rozbřesku půlnoc brusinčí se rozlévalo jako spalničky po zeleni zorniček Pásy tanků dávno snědly traviny na břehu času hned vedle silnice kde bezejmenného utloukli pažbou mlha si již nevzpomene na datum rostly hřiby Jako po explozi jader aspoň se to říká deštěm omyté hnědé obrácené mísy zvaly do pohádky říše víl a trpaslíků To už ani nebyl snímek hororové scény ale kraj dětství kraj naděje Jednou se rozední Bezstarostní hráli si na vojáky zrezivělé nábojnice bez hlav Polámaná hláska hleděla k nebi pohledem nevidoucích Viděla ovšem vše i střelbu ostrými do odsouzenců beze jména Nikde nejsou vidět kříže jenom stébla jako mementa padlých bez dat a iniciál Možná proto jsem trhal stvoly ohýbal je a vymýšlel příběhy mluvil jsem se stíny v plném odpoledním letním slunci se stíny všude kolem se životy zrcadlícími se v rose a pak později na hladině potoka Možná jsem tušil že až zapadne slunce krvácející a celé zadýchané až schová dlaně pod peřinu a na chvíli přivře oči že pak se rozední Když se rozléval cit Ten týden neodložil kapesník celý prosáklý v šedi mračen z nichž nepřestávalo padat Roztržené aorty nestíhaly pumpy rozhodily rukama a tělo se zalilo krví Nevím, zda si oblaka vyprávěla s lesem o malém pašeráckém doupěti z něhož nezbyl ani cigaretový kouř Závory upjatě pohlédly vzhůru jako by se nechumelilo také že ne lilo jako z konve a nemínilo se zastavit V obalech z plastu dotýkali jsme se krajiny jež se modlila a přijímala pokání Bylo to dojemné vůně léta chuť odpuštění barva lásky Znala potopu Mohutnými prackami popadl lávku svalnatý a zocelený proud bělmo podlité vínem šedé prameny po ramena umolousané zkroucené Každý krok mohl být vstupenkou do světa stínů nebo tmy? Vrásky se plnily kapkami potu louka odhalila svůj klín zmáčená a zbitá ponížená Liják s ní smýkal držela se dávno zaplavených sklepů a zbořených zdí Nevím zda četla Bibli ale zneužitá a prodejná měla v sobě stejně kouzlo ctnosti Navíc znala potopu Mezi dráty Jednou svítilo slunce léto se chvělo nedočkavostí a nad sloupy oblak plastových parašutistů Jeden v modré kombinéze uvízl mezi dráty Díval jsem se s rukou nad očima uvnitř se líhly příběhy a já doufal že se jednou setkáme Jako od Andersena v létě i zimě statečně čekal na záchranu tlející padák odhodlaný muž Několik let ve vichrech, v dešti chumelenicích v nesnesitelném palu i mrazu Čekal Dva týdny z dvaapadesáti rok za rokem naděje že budu u toho až lana uhnijí Jednou bylo léto a večer vichřice hýřila až do rána provokující, promiskuitní Ležel v trávě věděl jsem, že ten okamžik přijde bylo hodně co vyprávět Stačilo snít… Vzpomínám na malý červený plastový kroužek bylo mi šest a cítili jsem nepředstavitelnou chuť žít Asi nebylo jaro netála energie nebyla ani zima nemrzlo nadšení Chlapci se zdálo že vše je možné roztáhl křídla a letěl Nádherný pocit orla nad lesem Jí tehdy nebylo více tvář ze zrcadla umývárny tak nějak se rodí příběhy rytířů a princezen Věřil, že přemůže všechny draky bezpočet hlav kraj okolo mu předával čáry Stačilo je pouze pospojovat a snít Vždyť je léto Rezavé hrudníky i hlavy srdce i mozek zalité kyselými dešti smuteční pochod ne jehlicích rezignace Kousek od závory cesta mezi smrky pak dolů, přes potok a do prudkého svahu na Blatnou rozlévaly se tanky po letech pouze chuchvalce trav Mezi brusinkami tančily víly jako by nebylo šlápot v potoce jako by tudy neprojel děs v životě Stromy obalené zlatem vítaly slunce šrapnely utopené v bahně již neměly co říci Kdysi tu válka řvala u porodu všude krev a bezmoc plody nenávisti Smrky si předávaly své spiklenecké „pšššt“ mrkaly jako šibalové kdepak válka vždyť je léto Rok tanečních Nahazoval jsem kotvičku Chtěl jsem ji zaháknout až někde v nebi „To půjde“ chlapecká víra nic není nemožné Rolava si měnila polštáře pod hlavou měla nové bílé sypky vrněla jako rozmazlená kočka drbaná pod hlavou Léto nato mi nějak mrznul úsměv pod každou ofinou hřiby měl jsem mrazení že poslední rok Nějak jsem se loučil „ještě něco řekni smrčkům“ celnici odsoudily do eldéenky byla noc rozpaků Pingpongový míček ustrnul nad síťkou cínové šminky rozmazaly křemenům tvář Skládali jsme houby do krabic a těšili se na svíčkovou se šlehačkou Sobota mi vypalovala otazník na kůži něco mi říkalo, že se již nepodívám do kraje utonulých tajemství Byl rok do maturity rok tanečních Pak mohu spát Dlaň naplněná borůvkami postele vysvlečené z prostěradel návrat z pohádky do obavy Cítil jsem smutek když autobus míjel zatáčku větve mi mávaly na pozdrav a něco se svíralo Vytržen ze snů opět nejistým chlapcem který nerozumí betonu Vracím se tam častěji v poslední době opět usedám na klády poblíž zetleného autobusu znovu se koukám na starou hospodu a stodolu s hromosvodem z něhož pily blesky není nad brčka Vracím se do krajiny která zažila tíhu naleštěných bot do krajiny dmoucích se ňader a hlubokých očí Přitahuje mě to tam stavuji se co chvíli abych pohladil potok a objal zmizelé cestičky Abych se ujistil že dveře do pohádky nezarezivěly Pak mohu spát ŽE JIŽ NELZE…
Pamatuji léta STÁLICE
Přemýšlím, kdy se začnou stavět kostely HAPPYEND NA ZÁVĚR
Tanečnice se uklonila Tanečnice Do pohybu duši vtělí éterická jako chmýří pomíjivost vzduchem víří pitvoří se na anděly Smutek, poutník osamělý unavené přepadává ty, jimž nebere již hlava proč a kam by spěchat měli Kvítek padá, rozechvělý přes trny mu stonek sdělí že v tanci se aurou stává V tanci, kdy takt doba velí kdy tuš střídá akvarely a zní píseň usedavá ZA TO DÍKY…
Když barvy jizvy nezacelí DEFORMACE
Čáry se zpily v neforemné cosi MÍSTO HVĚZD…
Žijeme v mlze PŘIBITI NA KŘÍŽ
Přibiti na kříž své lhostejnosti SLUNCE POD HLADINOU
Slunce ponořené v číši FANTAZIE VESMÍR SKÝTÁ
Chycena v rozbouřených vodách NAD NÍM ČERNÁ DÍRA
Noc křídly máchá DALŠÍ VRSTVA ŠEDI
Světlo je ve tmě, svíce mihotá PODZIMNÍ PORYV
Opadal pocit – zvláštní – vlastně, jaký? TEMNÉ PROBUZENÍ
Tvář není vidět – či je neforemná |
|
|
Vidíte zjednodušenou podobu stránek.
Chcete-li mít stránky zobrazené v plné kvalitě, použijte takový prohlížeč, který podporuje moderní standardy používané na těchto stránkách a současně si zapněte ve svém prohlížeči podporu JavaScriptu.
