Marek Řezanka

KDE JE RÁJ, NEVÍM…

Chci napsat sloh čím že se Eden
podstatně liší od Pekla
máme rok dvacet a je leden
krev opět světem protekla

V Ráji je mír – tím stať má začne
přetvářka se tam nenosí
není tam pranic setrvačné
a nejsou rána bez rosy

Žije se v lásce v dialozích
nevedou se tam procesy
Strach ani úzkost nezahrozí
(ani že vás tam oběsí)

Jako když do přístavu vpluje
loď jež se v bouřích kymácí
Nejsou tam draci ani sluje
a ani slizcí slimáci

Namísto tmy tam světlo vládne
které se šíří od slova
Nejsou zde strže natož zrádné
k nimž vás chce kdosi přikovat

Pro peklo válka hlavní bude
od mala vás tam otupí
řídit se máte pouze pudem
neměnit vžité postupy

Vezmou vám nadšení i s vervou
myšlení v hloupost promění
máte-li duši hned ji servou
všichni jsou nějak zlomení

Kdo zvedá hlavu toho srazí
dokud hřbet řádně neshrbí
Nejvzpurnějším pak zlámou vazy
oběsí vás i bez vrby

Vychovat děti nedovolí
vlastně vám je hned seberou
aby vás hnaly vlastní holí
(případně sekly sekerou)

Kde je Ráj nevím Peklo ale
jako když z oka vypadne
světu jenž zhoubě kyne: Dále
a vše zlé je vněm příkladné

DŘÍVE, NEŽ HO ZAHUBÍ…

Říkáte že svět nemarodí?
Vždyť celý leží v kómatu
Kolik v něm žije šťastných rodin?
Kolik jich mluví o matu

Nevidíte ty metastáze
ani že téměř nedýchá?
Přikázáno má nevycházet
bez noh je hlavy bez břicha

Přesto kdos tomu světu tleská
jak že je opět svěží dneska
(všechno v něm bude naruby)

Hroutí se mramorová deska
po zádech pacienta pleská
dřív než ho zcela zahubí

HLAVNĚ, KDYŽ ODEMYKÁ…

Když talíře se na pařezy mění
a svíci v okně slza stéká
sprostá tma přišla dávno před setměním
a na stole schne suchá veka

Když papír zmačkán – mašle zahozená
Pak ve sklenici prázdno těžká
pocity které udržet má stěna
s ní v srdci prasklá rovnoběžka

Stromek má zažrán smutek do jehličí
Zubatá pila
jeden řez ho zničí
marná je o tom polemika

Jestli mám přání? Jedno ne moc skromné:
Ať balvan zmizí – nemusí jít o mne
hlavně když srdce odemyká

ZÁSADNÍ DOTAZ

Denně pobíháme po stejném kole
křečci v kleci
ohlodáváme mříže
hlavně když voda a zrní
a nějaké ty piliny

Práce nám těžkne
O co méně smysluplnosti
o to přidáno na zbytečnosti

U sousedů se děti učí
jak pranýřovat babičku
úcta ke stáří je škrtnuta
podobně jako v Bibli:
Nezabiješ

Potom vychovávejte děti
k lásce k bližnímu svému
Zlato je dávno proměněno
na bahno
odmala jsme v něm ponořeni
zatímco listy knih
spaluje nezájem

Soudci píší zločincům omluvenky
policisté zatýkají jenom ty
kteří se sami hlásí do cel

Kocourkov je etalonem éry
kdy chybí ukazatel
cesty se vytrácejí jako historické povědomí
pouta jsou nejvyšším
projevem svobody

Hlavně se o nic nezajímejte
nepoznávejte
nechtějte vzpouru

Ubiti, otupeni
zabaleni do nejistoty
s razítkem a slevou
připraveni na padnutí v poli

Nesměle prostrčím mezi mřížemi v sešitě
nos:
Je ještě šance
z tohoto vybřednout?

POHÁDKA O DUZE…

Holčička vzala do ruky zelenou
že prý lesy a tráva
a také rosničky
žlutá barva duhy
paprsků
písku a obilí na podzim
modrá záštita nebe
oceánů a očí v nichž plave mír
a konečně červená
tep srdce a vína
a vůbec mízy v žilách

Učitelka strnula
Již pochválila skoro celou třídu
za černou a bílou
za tytéž skvrny v rozích
za naprosto stejnou délku čar
na milimetry
Všichni pochopili látku
až na jednu

Holčička dostala poznámku
že se vysmívá autoritám
že nekázeň a propadá
jediná nemá talent
nad jedinou je třeba
zlomit hůl

Bude bez kamarádů
za bučení tabule a cynismu křídy
která vrže za smíchu hadru
co se dusí pod umyvadlem

A teď si zazpíváme, děti
ty ne – zlobíš a nemáš fantazii
neptáš se, jak máš
překročila jsi hranici

„Hej ty“
zaburácel amplion
paže vytrčené do prostoru
a nikdo nevnímal
jak se jedné dívce
kutálejí slzy na papír
a z jednotlivých barev vzniká
duha

KARANTÉNA PRO VYVRHELE

Že prý se neumí smát
říkali mu to všude, kde se objevil
v obchodě,
kde prodávali bezcitnost
ve škole
kde učili tupost
v nemocnici
kde ordinovali zapomnění
v lese
kde zůstaly jen pařezy
v televizi
kde kázali pokrytectví
v práci
kde vtloukali nezájem

Všichni kroutili nechápavě hlavou:
Proč se neraduje?
Má mít děti
chodit na pravidelné demonstrace
platit hypotéky
rukovat do celé řady válek
a sakra měl by se smát
jenže je vážný a nechutně zodpovědný

Ještě ty druhé nakazí
a tak mu byl doručen povolávací rozkaz
do karantény

POVZDECH

Chtěl bych napsat něco
co potěší
o princi, který porazí draka
o stromech, které přečkají staletí
o lásce, kterou nezavalí zemětřesení
ani ji nesmyjí povodně
o rozumu
který nevymýtí sebeprudší požár

Mám rád humor
miluji jemné pohlazení Múzy
hřeje mne plaché oko
laně
za zaroseného rána

Jenomže nežiji v lese
ani v kapitole pro děti
jsem obklopen ignorací
infantilitou
a nebetyčnou agresí

Cokoli kolem
mění se na kámen či trus
zkuste pak najít společnou řeč

A tak rád bych se dělil…

Ostatní tvorba Marka Řezanky publikovaná v Divokém víně:
DV 104/2019: Divoká réva a další
DV 102/2019: K nezapomnění a další
DV 101/2019: Letmá pohlazení noci