Michal Rejžo Pavlík

MALBY

VÝLET KE KONTEJNERŮM

Variace na Jáchyma Topola
The town was changing…
Žlutej na petky
zelenej na flašky od vína
modrej na kartóny.
Než jsem se poprvý sjel, stál tu jen jeden
černej
na všechno
Dneska přibyl hnědej na slupky
od banánů
Ale banán byl dřív žlutej, ne?
Město se měnilo…

MOSTY

Tři ploché betonové střechy vrhají
stín na řeku
Duše kmitající v prostoru pod nimi
si už neuvědomují proud šustících pneumatik
Spatříš mě
až mi sáhneš na lebku

ŘEKA

Sestoupil jsem k řece
a vypil její vodu
Nesla barvu piva
když protékala kolem pivovaru
Přemýšlím
jestli je její voda ještě
pitná

AUTOPORTRÉT I.

Opil jsem se
protože jsem neměl co dělat
vlak jel za dvě hodiny
déšť a zima uprostřed léta
v nádražní hale pár existencí
Opilý
Nádražní hala:
1. poslouchat chlápka
co hraje na klavír Baladu pro Adélku
2. zašukat si s tím klukem
co si právě sednul na schody
Hučení přijíždějícího vlaku

AUTOPORTRÉT II.

Ležím v posteli
plné zaschlého spermatu
chlastám pivo
a nenávidím
a miluji

VSTUP DO EVANGELICKÉHO KOSTELA

Popraskaná malba na klenbách
pseudoklasicistní okno za pavučinou
mouchy nevyčerpatelně lezou
po komunisticky strohém osvětlení

Kdy se zastavil čas?
Od zdi ke zdi se prochází
strnulost

SUDETSKÁ VES

Mokrá omítka se koupe
v dešti padajícím prorezlou
dírou z okapu
a plave v rozcuchané
trávě která ztratila řád

Silnice stále užší a tenčí
přikrytá mlhou a křovím
tak vypadá ráj

Tři šlápoty míří z louže
přímo k lesu

KAMENNÁ ALEJ U CESTY

Kde se tu vzaly?

Snad druidové přinesli je sem
a položili na posvátnou zem

A co bylo dál?

Války jdou
Svátky jdou
Pohřby jdou
Svatby jdou
Dny, týdny, roky
kolem táhnou
a kameny se nehnou

Paměť neznající slova

MILÍŘE

Les dušený mlhou
kapky se lesknou na zmuchlaných loňských listech
ještě stále přikyvujících větru z dubových větví
při zemi se táhne vůně kouře zabíjeného deštěm

Přitažlivá vůně kouře
vůně dětství
vůně zapomenutého domova

Vejít na čerstvě vykácenou mýtinu
kde ještě doutnají hromady napůl zpopelněných větví

Vzpomínka na svět s horami provoněnými dýmem z milířů
na svět kde ještě čas
jen pomalu plynul

STEJNĚ ŽIVÍ NEBO STEJNĚ MRTVÍ

Už dlouho prší a je tma
Ustrnulé tváře za okny
se lesknou jako voskové figuríny
zalité vodou do zrcadel
Sedmý týden za oknem šustí déšť
nezbývá než utíkat
jako Jáchym Topol
do krajiny s Indiánama
a vidět jak nad městem visí růžovej
Mikimaus s dvoumetrovým pérem
a chčije na tebe
a všichni pořád na něco čekají
na zázrak nebo co
dneska je možná tak spolkne velryba
jako Jonáše
jenomže je nevyplivne zas ven
Naše krajina je krajina s bouřkou
kde lítá blesk za bleskem
a pořád hřmí
a všichni stále někam spěchají
asi aby pak mohli dlouho na něco
čekat když přes clonu deště
nevidí ani do oken na druhé straně
ulice co se v jejich očích stala široká
jako dálnice
a stejně neosobní a nepřekonatelná
Vidíš je všechny sedět za zamlženým
sklem
stejně živé nebo stejně mrtvé
na tom už snad ani nezáleží
Všichni jsme vlastně stejně živí
nebo stejně mrtví
a nesejde na tom
To co nás splachuje
je přízrak moru
vrací se v popelavém lesku kůže
co mění lidi v postavičky
panoptika

OÁZA DNEŠNÍ NOCI

Silnice se táhla pustinou. Stáčela se mezi lány ječmene mírně doprava a zase mírně doleva, jen aby nevedla stále rovně a neztratila veškerá tajemství. Obilí vzrostlo do zdánlivé výšky a za každou zákrutou mohlo přijít překvapení v podobě divokého prasete, jež se vydalo na cestu neznámo odkud, neznámo kam. Nebo snad v podobě sešlé stařeny tlačící kárku s klestím? Nezáleželo na tom, do koho se vtělí. Možnost překvapení ovšem přidávala staré silnici punc nevšednosti a odívala ji leskem, který ji vyvyšoval nad dálnici, širokou a rovnou, jež ji nahradila. Kde zmizely doby, kdy tudy proudily řady vozů a v nich lidí cestujících k západním hranicím?
Dnes svištěl po opuštěné silnici spojující malá pohraniční města a vesnice sám. Jiná auta potkával zřídka. Spočítal by možná na prstech, s kolika se míjel. Přesto si stále dokázal představit dobu, kdy na cestě panoval ještě rušný život. Zastavil se na chvíli na benzínce, která stála osamělá kdesi mezi poli za vesnicí, již tvořilo všehovšudy pár otřískaných chalup. Velké parkoviště před pumpou zelo prázdnotou, postarší pumpařka luštila za prodejním pultem křížovky a nenechávala se od své činnosti vyrušit ani jediným zákazníkem. Koupil si doutník a znovu usedl za volant. Tiše vykuřoval nechávaje svůj vůz chvíli odpočinout na parkovací ploše a vychutnával si pohled na výmoly pomalu zapadající do šera i na kouř, který právě vystoupil k nebi z komína jedné z chalup na blízkém kraji vesnice.
V září už soumrak zakrýval krajinu brzy, mizely pod ním i lány zralého obilí, už jen několikrát se ponoří do večera a bude šelestit s pravidelně se vracejícím větrem, zbývá mu už jen několik nocí, než ulehne v silech. Tentokrát ale ječmen ještě ševelil na pokraji přicházející noci. Vousatý ječmen, který se možná časem promění v pivo a vrátí se zpátky sem, do regálu na benzínce schované kdesi v díře u hranic. Ječmen vousatý stejně jako tvář muže sedícího se zapáleným doutníkem za volantem, samotného v autě, samotného na parkovišti, samotného na silnici, široko daleko samotného.
Jakmile doutník uhasl, opět naskočil motor, muž šlápl na plyn a auto se rozhýbalo směrem do houstnoucího šera. Pumpařka mohla brzy vidět už jen dvě červená světla vzdalující se v lesním průseku, ovšem neviděla je, protože nezvedala oči od sešitu křížovek, v jejichž tajenkách se skrývalo jedno životní moudro za druhým. Snad už na svého zákazníka dokonce zapomněla, přestože jich patrně za celý den obsloužila nemnoho. Mohla by si je zapamatovat klidně všechny, ale patrně jí v hlavě neutkvěla jediná tvář. Ani zarostlá tvář onoho podvečerního hosta, jeho mladistvě lesklé černé vlasy s dlouhou ofinou rozcuchanou jako od větru, jeho dlouhé prsty s mírně popraskanou kůží ukazující na padesátníka, který poznal dotek holé ruky a kovu v tuhém mrazu.
Po téhle silnici jelo jeho auto poprvé. Podobných už ale sjezdilo, ani si snad samo nepamatovalo kolik. Sobotu co sobotu do něj muž nasedal a vyjížděl na neznámé cesty. Vyrážel s naprostou pravidelností, kolem poledního, když se dostatečně prospal, a s nedělním večerem následoval návrat na parkoviště před panelákem. Tam pak auto zase do další soboty odpočívalo. Mohlo by odpočítávat dny, kdy znovu vyrazí na cestu, snad i hodiny, s takovou přesností vždy otvíral dveře, usedal za volant a mizel za dobrodružstvím. Alespoň jeho autu to jistě jako dobrodružství muselo připadat, protože pokaždé zamířili někam jinam a končili na všemožně se klikatících cestách.
Noc padala na krajinu a v lese, jímž auto právě projíždělo, už jediným světlým místem zůstávala dlouhá čára volné oblohy přímo nad silnicí. Zpod větví stromů se rozlézala tma a dotýkala se i černého asfaltu cesty. Když vyjel z lesa, na chvíli se před mužovýma očima opět rozjasnilo. Nedaleko před sebou uprostřed luk zahlédl křižovatku. Rozpoznal ji už z dálky především díky ohromné šipce, která trčela uprostřed pláně. Velký nápis OÁZA přečetl také ještě dříve, než ke směrovce dojel. Než zatočil směrem, kterým ukazovala, stihl si prohlédnout i spoře oděnou tanečnici pod palmou ozářenou červenou lucernou, dokonale kýčovitou fotomontáž. Usmál se. Auto uhánělo po silničce úzké na jeden vůz opět k lesu.
Byla to samota. Jeden jediný dům daleko od všeho a od všech. Stál pod lesem a do noci oznamoval svoji přítomnost červenými lampami, které svítily na cestu od improvizovaného štěrkového parkoviště ke vchodovým dveřím. Velký dvoupatrový dům, na kterém už příliš nedržela omítka ani tašky na střeše, musel pamatovat císaře Františka Josefa, ne-li už jeho předchůdce, dobrotivého hlupáčka Ferdinanda. Tehdy bydlelo v tomhle domě zcela jistě několik rodin, ačkoli co tu mohly dělat? Snad to bývala nějaká velká hájovna, nebo hostinec kousek bokem od cesty k hranicím – dávalo by to smysl, pokud byl postaven v době, kdy se ještě běžně cestovalo v dostavnících tažených koňmi a bylo potřeba někde všechny cestující i zvířata občerstvit a uložit na noc. Dnes zářil nad vchodem neonový nápis OÁZA, písmeno Á navíc na rozdíl od ostatních písmen blikalo. Je jen otázkou času, kdy zářivka doslouží úplně a z oázy se stane pouze oza. Zatím zůstávala ale samota stále oázou a muž věděl, že tentokrát se stane právě ona oázou jeho dnešní noci. Stiskl kliku masivních dřevěných dveří a vstoupil.

Uvítala ho rudě ozářená chodba a z reproduktorů vyhrávající diskotékové hity z dob normalizace. Připadalo mu, že dojel na místo, kde se před lety zastavil čas. Jen lidé a věci na rozdíl od hudby stárli dál. Za barem seděla obstarožní dáma s hustými kudrnatými, jistě barvenými tmavými vlasy k ramenům, kůže ve velkolepém výstřihu vypovídala o každém roku, který se přes ni převalil, a poněkud vypelichané červené boa kolem krku už také dávno vyšlo z módy. Muže přivítala podobně jako žena na benzínce – ačkoli v celém prostoru kromě sebe nikoho jiného neviděl, zprvu si ho nevšímala a zírala do počítače za barem. Až po chvíli, co se postavil přímo k pultu, k němu zvedla oči.
Ohromná místnost s barem přímo proti dveřím, jež vítala jako první všechny hosty, byla plná stolků, jako by očekávala celý zájezd, nalevo od barového pultu pak stálo pódium s třemi tyčemi a pod ním se rozkládal taneční parket. Nikdo ovšem netančil ani u tyčí, ani na parketu pod nimi, přestože celá místnost zářila světlem, nad pódiem blikaly duhové reflektory a nad parketem blýskala diskokoule.
Dáma se zvedla z barové židle u počítače, opřela se o pult a dívala se na něj. Neobtěžovala se zatím mu nabídnout ani něco k pití.
„Bude tu dneska někdo tančit?“ ukázal muž po chvíli na tyče.
„Když si to zaplatíte, tak jo,“ odvětila konečně dáma chraplavým hlasem. „Pro jednoho se holky jen tak kroutit nebudou.“
„Dejte mi pivo,“ utrousil.
Žena vzala sklenici a čepovala, pak přistrčila půllitr k němu. Pivo mělo pachuť dnů, po které stálo v naraženém sudu a nikdo ho nepil.
„To je tu tak prázdno každou sobotu?“ zeptal se.
„Je to různý,“ řekla. „Někdy přitáhnout Němčouři, pak je tu plno. Ale už to neni jako dřív. To tady na těch tyčích holky visely každej den do rána!“ Jako by se ještě vychloubala, připadalo mu. „Za komančů tady bejvali uraňáci, měli prachy, manželky kdovíkde doma, ty tu bejvali pečený vařený. A pak, když se votevřela hranice, šprechtilo se tu zas každej den německy, všechny moje holky umí plynně deutsch! Muj podnik byl vyhlášenej. To byly zlatý časy.“
Ještě jednou přejely jeho oči po jejím zevnějšku a změřily důkladně i celý prostor kolem. Opravdu, jako by stále žila v těch zlatých časech, o kterých právě mluvila. Jenže každý na ní hned na první pohled poznal, že je spíš unavenou pamětnicí než energickou dámou v nejlepších letech, jíž jistě v oněch zlatých časech bývala.
„Nepotřebuju, aby mi vaše holky tančily u tyče,“ řekl po chvíli. „Stačí mi jedna. A v soukromí.“
„Jistě,“ ušklíbla se a zablýsklo se jí v očích. Pravděpodobně ji zahřála na duši vidina výdělku alespoň z jednoho zákazníka. Snad si o něm myslela, že si dá jen jedno pivo a zase zmizí, když vešel. Nevěděla, že peněz má dost a je mu jedno, kolik z něj vytáhne, nepůsobil tím dojmem.
„Na ceně nezáleží,“ dodal, aby mezi sebou měli jasno.
„Dostanete tu nejlepší společnici,“ ujišťovala ho.
Mozkem muži prolézala jen jediná obava – aby její holky nebyly podobné pamětnice jako ona sama. Ne že by rád neposlouchal vzpomínky, zajímala ho historie, ale vidina šedesáti nebo dokonce sedmdesátileté prostitutky mu naháněla hrůzu.
Bordelmamá ho vedla po točitých schodech do druhého patra a poté spolu procházeli dlouhou rovnou chodbou, z níž vedly vždy proti sobě dvoje dveře do pokojů. Podlahu zakrýval těžký huňatý koberec, který tlumil kroky, aby nerušily návštěvníky noční oázy, jen občas zavrzala dřevěná podlaha pod ním. Dáma jako by plula nad kobercem a z jejího letitého boa pomalu opadávalo rudé peří a tvořilo za ní cestu.
Za dveřmi ho přivítala žena asi pětatřicetiletá. Když ji uviděl, poněkud si oddychnul. Napůl seděla, napůl ležela na rozestlané posteli, odbarvené blonďaté vlasy, které odrůstaly a těsně u hlavy vypovídaly o své původní tmavé barvě, jí splývaly po zádech a skrývala se za nimi zatím i prsa.
„Dobrej,“ prohodila napůl úst, když za ním zaklaply dveře a stará dáma odvála chodbou zpět do prvního poschodí. V jejím pozdravu slyšel nejprve aroganci, rychle ho ten pocit ale přešel. Co od ní čekal, od prostitutky? Jako kdyby byla první, kterou kdy v životě viděl. Ne, rozhodně nebyla první, nedokázal by ani spočítat kolikátá. A přesto jako by pokaždé čekal, že za dveřmi neznámého pokoje na něj promluví z postele doktorka filozofie. Jenže něco takového by se mu mohlo přihodit patrně jen ve snu, obrazy ženy, která nabízí svoje tělo a nechává si za něj platit, a doktorky filozofie se navzájem prakticky vylučovaly. Musela by se zabývat hodně zvláštní filozofií, aby dospěla k názoru, že smyslem světa je sex. Čistý sex bez citu, sex beze jména. Sex jako životní poslání. Pochopitelně, že o takové si mohl nechat pouze zdát. Ale představa, že jednou právě takovou potká, ho vzrušovala. Možná proto neustále zapadal do bordelů, snad právě proto je pořád vyhledával, pravidelně, každou sobotní noc.
„Támhle je sprcha, umejte se,“ vyzvala ho žena z postele, aniž by se pohnula. A aniž by zatím on vyslovil jediné slovo. Ani teď nic neřekl, jen se otočil a zmizel za prosklenými dveřmi koupelny. Svlékl se, proud teplé vody dopadl na nahé tělo.
Vrátil se do pokoje jen s ručníkem kolem pasu. Tmu za oknem přesně v té chvíli prořízly dva kužely světla a blížily se k samotě. Někdo další jako on, kdo přijíždí zabít svou samotu do samoty uprostřed lesů. V duchu se usmál. Neskutečný paradox – utíkat před samotou a skončit právě tady, v téhle pustině, kde neexistuje cokoliv jiného než právě samota. Jsem zoufalec, napadlo ho, ale zároveň mu v tom okamžiku připadalo tohle hořké uvědomění krásné i vtipné dohromady.
Žena mu podala kondom, poté se začala pomalu svlékat. Sledoval ji, jak se u toho kroutí. Nevzrušovalo ho to. Svůdné kroucení prostitutek, ať už u tyčí, nebo u postelí, ho nudilo. K čemu to všechno, když stejně oba víme, kam se řítíme? říkal si. K čemu nějaká hra na panenku? K čemu hra na tajemství? Shodit všechno a šukat. Pořádně, tvrdě šukat, až u toho bude řvát. To je všechno, co chtěl.
Díval se z okna a představa ožívala v jeho hlavě. Až ta ho vzrušovala. Ručník se rozvázal a spadl. Rychle si nasadil kondom, žena ze sebe v té chvíli už sundávala velice úsporné kalhotky, poslední kousek prádla, který na ní zbyl. Pevně ji uchopil a hodil na peřinu. Vrhnul se na ni. Řvala, jak si představoval.
Jakmile skončil, posadil se na kraj postele. Ona přitom zůstala ležet jako mrtvá na zádech. Zhluboka vydechovala, jen z toho bylo zřejmé, že je živá. Mělo by to být naopak, říkal si. To on měl z vrcholu upadnout rovnou do hlubokého spánku a užívat si dál ve snu. Ležel by v něm nahý v písku pod palmou, kolem něj by plynul horký tropický večer a pak by přišla krásná doktorka filozofie a odvedla ho do oázy, kde by celou noc diskutovali o povznesení nad prostou tělesnost, o nesmyslnosti strohého, prázdného sexu, on by byl nahý, ona oděná jen ve volné bílé říze jako v dobách antiky, a jen by disputovali, nevyspali by se spolu. Ráno by ho vyvedla z oázy, on by znovu usedl za volant a odjel vstříc dalšímu týdnu v kanceláři pojišťovny. Místo toho tu ale seděl na posteli, bděl, a vedle něj chrápala, alespoň se tak zdálo, žena, které zaplatil za to, že bude tuto noc jeho společnicí.
„Ty si tu v klidu spíš…,“ promluvil do ticha, aniž by očekával, že ho uslyší, „kdybys tak věděla, co mně zatím putuje hlavou…“ Vstal a došel k oknu. Za závěsem se rozprostírala jen tma, hustá, černá tak, že nedávala ani tušit čáru korun stromů nedalekého lesa. Ale slyšel je, když se do nich opřel vítr. Ohýbaly se, větve praskaly. Vítr cítil i na své kůži, vstupoval do místnosti špatně utěsněným oknem s prasklou skleněnou tabulkou, byť bylo dvojité, nezapřelo svůj původ v dobách dávno uplynulých, v dobách ještě německých.
Pohnula se a promnula si oči. Zřejmě zaregistrovala změnu, když vstal, a probrala se.
„Spala…“ otočila k němu hlavu, „jsem dlouho?“
Usmál se na ni a zakroutil hlavou.
„Pardon,“ omlouvala se mu, rychle vstávala a zahalovala se do županu, jejž měla pověšený v šatníku. „Nevim, co to se mnou dneska je. Jsem ňáká hotová.“
Otočil se. Opíral se teď zády o okno.
„Proč to děláš?“
„Co?“ sedla si na roh postele a dívala se na něj. „Proč spim?“
„Ne. Proč děláš tuhle… práci?“
Pokrčila rameny.
„Upřímně. Odhoď všechno a mluv, jako bys to říkala do vrby. Prosím.“
V pokoji zavládlo na okamžik opět ticho a jen vítr narážel zvenku do okna a pískal na díry ve zdech starého domu.
„Baví mě to,“ řekla po chvíli. „Nebo… Nevím, jestli jsem to vyjádřila správně. Prostě to potřebuju k životu. Potřebuju to dělat. Každej večer mě to sem táhne, a když tu jeden jedinej den nejsem, jsem z toho úplně mimo, klepe se mi celý tělo, nedokážu se na nic soustředit, nedokážu myslet na nic jinýho. Prostě musim každej večer sednout do auta a jet sem, do tohohle malýho zašlýho pokojíku s rudýma závěsama a rudýma peřinama, svlíknout se a čekat tu na někoho, jako seš ty. Upřímně,“ podívala se teď přímo na něj a z jejích očí ani z tónu jejího hlasu nečišela vůbec žádná arogance, kterou se mu zdálo předtím cítit, „je mi úplně jedno, jestlis přišel ty nebo nějakej jinej chlápek. Potřebuju jenom, aby ho do mě strčil a šukal, jako by mi chtěl vyšukat duši z těla.“
Díval se zamyšleně kamsi do koberce, mimo ni. Táhlo ji sem vlastně něco dost podobného jako jeho. A přitom každý hrál od začátku s tím druhým svoji hru. I on přece trávil každou sobotní noc v nočních podnicích, pokaždé s jinou prostitutkou a bylo mu úplně jedno, jak bude vypadat – šlo mu v té chvíli vždycky nakonec jenom o sex. Stejně jako pro ni stalo se z toho i pro něj něco, za čím táhl pravidelně, jako ptáci na zimu táhnou na jih, byla to pro něj nutnost, bez níž by následovalo fyzické i psychické strádání, byla to jeho – droga.
Vítr znovu zadul a okno zasténalo.
„Nebojíš se tu?“ zeptal se.
„Čeho bych se měla bát?“
„Nemyslím teď. Myslím, když tu sama čekáš na zákazníka… Tenhle dům vydává tolik zvuků… I když jsme tu sami, jako by tu pořád někdo chodil.“
„Nebojim se duchů,“ prohlásila. „Já jsem se v tomhle kraji narodila. Celej život bydlim ve starý chalupě na kraji malý vesnice kousek odsud. Odmala jsem byla doma samotná, když máma pracovala, a slyšela jsem duchy. Proč by mi měli něco udělat? Moje děcka teď hlídá moje máma, v noci, při práci. Mě nehlídal nikdo. Babča už byla mrtvá.“
„Ty máš děti?“
„Jo. Dvě. Holku a kluka. Šest a čtyři.“
Nevyptával se jí dál.
„Vy, lidi z měst, se všichni bojíte duchů. Ale duchové nejsou zlí. Musíš se je naučit poslouchat a nestavět se jim do cesty. Já to umim. Tenhle kraj je plnej duchů.“
Beze slova popošel k posteli, nadzdvihl peřinu a lehl si pod ni.
„Chceš si ještě jednou zašukat?“ zeptala se.
„Můžeme jít jenom spát?“ poprosil ji. „Můžeš si ke mně lehnout, obejmout mě a jenom takhle usnout?“
Znovu pokrčila rameny, jako předtím, když si sedla na postel a on na ni promluvil. Pomalým, líným krokem přešla k šatníku, zavěsila na ramínko župan a nahá se vsunula vedle něj pod peřinu. Když se k němu přitiskla, cítil se najednou bezpečně, její objetí bylo plné mateřského citu, zdálo se mu. Okamžitě usnul a spal až do rána klidným spokojeným spánkem dospělého dítěte. Dítěte, které alespoň na chvíli přestalo cítit ze světa samotu a strach.