literární časopis založený v roce 1964

Jiří Novák

VĚČNOST

Všechno, co bylo včera, je včera. I to desetileté. Minulost. To zítřejší den, i dalších deset let, je zítra. Stále dál, dopředu. Budoucnost. Snad. Dnes je ten správný den. Přibývající minuty znamenající přítomnost odsunují ráno do propasti minulosti. Vzpomínka je jako ranní káva. V poledne ji musíme ohřát, aby potěšila. Lžičkou probuzené aróma okupuje smysly. Zrovna nyní si uvědomuji, jak letošní svátky utekly. Neuvěřitelné. Kolik mi bylo let, kdy jsem si uvědomil první Vánoce? Nevím, ale pamatuji si, možná mi bylo tak pět, možná šest let. Brodil jsem se tenkrát v hlubokém sněhu u nás za domem. Vlčák Rolf vesele nořil čumák do sněhu. Pak se v něm válel jako malé štěně. Já samozřejmě s ním. Byli jsme v tu dobu stejně vysocí. Můj ochránce. Ze stráně bylo vidět do oken našeho domku. V obýváku se třpytila nazdobená jedlička. Na špičce nesla hrdě zlatou hvězdu z jemného foukaného skla. Dodnes si pamatuji, jak mne oslnila. Od té doby jsem jinou, krásnější neviděl. Maminka s tatínkem se skláněli pod stromečkem a cosi kutili. Dnes už vím, kdo byl onen tajemný Ježíšek. Postupující tma i zima, co se do mne najednou dala, zahnaly mne domů. Promočenému mráz dal za vyučenou. Bodavé jehličky útočily hlavně na nohy a ruce. I uši přes pletenou čepici zábly. Plakal jsem, jak jinak. Už na zápraží mi maminka zula boty a svlékla mne z mokrých tepláků. Tatínek mi třel nohy vlněnou šálou. „Zatímco jsi byl venku, byl na návštěvě Ježíšek. Možná ti něco přinesl,“ šeptal spiklenecky. Opět ohřátá káva je dopitá. Nepamatuji si, co mi tenkrát Ježíšek přinesl, určitě něco velkolepého. Snad plechové autíčko, nebo meč? Nevím. Pak se mi vybaví vánoce našich dětí. Snad vždy měly opravdovou radost z dárků, i když poslední dobou je toho zboží příliš. Opravdu těžko vybrat. Naštěstí jsou dospělé. Moc dobře ví, že jde o radost. I vzpomínku. „Co ti letí zase hlavou“? Vyrušil mne tvůj hlas. Dívám se na tebe. Co jsem se tě natrápil. I co jsme se natrápili navzájem. Zkrásněla jsi z toho děvčátka se zdánlivou nevinností. Byl jsem tenkrát naivní, vím, že jsem tě tenkrát „nesbalil“. Dospělá, možná trošku víc. Co je komu po letech. Stále kveteš do krásy. Milovaná. „Vzpomínal jsem na vánoce, když mi bylo snad pět let. I na děti, jak rychle vyrostly.“ Mlčíš, opět máš takové ty hluboké, vážné oči. V ten okamžik mi vše došlo. Minulost je krásná. Je to neskutečná zásoba vzpomínek. Budoucnost je naděje. Ale přítomnost je věčnost. Je věčná každým prožitým okamžikem…