Lenka Vitvarová

VÁNOČNÍ

Krásně nazdobený vánoční strom před nasvícenou katedrálou, stojím a jen se dívám, obcházím katedrálu ze všech stran se zvláštním pocitem, jako by ve vzduchu byly slyšet hlasy osob procházejících minulostí, zvedám oči a zakláním hlavu, dívám se nahoru po majestátných zdech...
muž v sutaně, přebíhá silnici a spěchá ke dveřím, rozběhnu se za ním, co kdyby byl chrám otevřený… bohužel zamknul za sebou, ale i tak stojím za vstupními dveřmi a sklem dalších dveří, s nosem až na skle, nahlížím dovnitř...
myšlenky mě přenesly do dávné doby, před oltářem klečí ona a on, na hlavách se třpytí koruny , krásné pláště lemované kožešinou jim padají z ramen, nádherné divadlo...
Někdo mi zaťuká na rameno, ohlédnu se, muž v sutaně se usmívá, pokynu mu a odcházím do skutečného světa.

SETKÁNÍ

Jdeš se projít stmívajícím se městem, adventní čas, vůně jehličí, punče, svařeného vína a medoviny se line ze stánků na nábřeží, v dálce slyšíš koledy… stojíš a díváš se na řeku, tmavou a stříbrnou ve večerním světle, jen tak bez
čepice a bez rukavic, ruce si zahříváš teplem medoviny... znám tě, vím, že vzpomínáš… zase jsi kluk, mráz, sníh, tma, brusle, hokejky, sáňky, promočené tepláky, rukavice studí, pozdní příchod domů, tatínkův přísný hlas, maminka na tebe mrká, hodná, milá...vzpomínky běží hlavou… zamčené dveře, šustění papíru a ztichlé hlasy uvnitř… ještě vydržet do večera... stopy ve sněhu na balkoně, otisk dvou bosých nohou… Ježíšek?! ..tatínek přeci, usmíváš se, ale lesknou se ti oči... maminka odešla tenkrát rychle, brzy za ní i tatínek...
Najednou se otočíš a díváš se směrem ke mně… kývneš...
Na věži se rozezněl zvon.

Ostatní tvorba Lenky Vitvarové publikovaná v Divokém víně:
DV 104/2019: ***