Marta Ehlová

TICHÁ VODA BŘEHY MELE

Kája Kloboučník patřil k jedincům, u nichž se člověk podivuje, jak mohou být dětmi svých rodičů. V brýlích se zlatými obroučkami a vlnitými světlými vlasy sčesanými dozadu vypadal jako neviňátko, ve skutečnosti to byl recesista a původcem většiny neplech ve škole. To jeho mladší sestra Kamila své rodiče reprezentovala, jak se patří.
Paní Kloboučníková byla křehká, modrooká plavovláska a nosila stejné brýle jako Kája. Vždycky mi připadala, jako kdyby si z vlasů právě sundala natáčky. Úřadovala prý někde v sociálních službách. Pan Kloboučník byl pán s vysokým čelem, prořídlými plavými vlasy a pobledlé přísné tváře. I on nosil stejné brýle jako Kája. Pracoval v jakémsi výzkumném ústavu jako inženýr. Trochu jsem se ho bál; říkalo se o něm, že je to nadmíru pobožný člověk a snad i proto působil jako mravokárce. Když nás, několik spolužáků, Kamila jednou po vyučování pozvala domů, zjistil jsem, že tyhle povídačky o jejím tatínkovi jsou pravdivé. V jednom z pokojů jejich velkého bytu stál u stěny oltář se dvěma vysokými mosaznými svícny a kostelními svíčkami, před ním klekátko potažené sametovým koberečkem. Nad oltářem dominoval velký kříž s Kristem, na stěnách visely pochmurné olejomalby svatých včetně Panny Marie. Puch kadidla v pokoji udržovaly těžké závěsy na oknech. Zíral jsem na tu svatyni a nechápal, jak může být Kája synem svého otce… Nebo snad právě proto…?
Kája byl stále rozevlátý. Hlavu mírně zakláněl, takže to vypadalo, že má delší vlasy, nohavice kalhot měl nad kotníky a při chůzi se pokaždé lehce zhoupl. Díky zálibě ve čtení o Divokém západě se slušně naučil anglicky. Když ho tahle vášeň přešla, vrhl se na japonštinu. Prohlašoval, že po maturitě odjede do Japonska a bude tam chovat bource morušového. Ukázal nám dokonce učebnici japonštiny. Byly tam samé kliky háky, takže jsme ničemu nerozuměli a hlava nám z toho šla kolem. Podezíral jsem Káju, že i on je z té japonštiny tumpachový. On se ale jako intelektuál nezapřel a vybafnul na nás nějakou hatmatilku. Připomněla mi zvuky, jaké vydávala gramofonová deska, když jsem s ní naschvál točil pozpátku. Pak nás Kája dorazil dotazem, zda jsme si též povšimli, že tenhle východoasijský jazyk je zvukově spřízněn s jazyky altajskými.
Nejlépe se Kája etabloval coby autor všelijakých hlášek. Stručně a moudře v nich vystihoval stav mysl člověka a jeho věcí. Pravda, při výběru slov nelovil ve vznešeném slovníku, využíval spíš lidovou tvořivost, ale to budiž Kájovi ke cti. Odměnou mu za to byl záviděníhodný dav dychtivého posluchačstva, který se kolem něj houfoval. Dodnes klasický je jeho citát ,,A je po prdeli!“ Traduje se, že jej pronesl po úspěšné závěrečné zkoušce a pak školní brašnu roztočil nad hlavou a mrštil s ní do kouta.
Kája slovo prdel povýšil na svou životní filosofii. Prohlašoval, že prdel je chrám, kam se všichni posílají, všechno se tam vejde a že lidstvo v něm nakonec šťastně skončí. Já, slyše jednou ono proroctví, vzpomněl jsem si na bratrance Bedřicha alias Samoklofa z Napajedel. Bedřich si tu přezdívku vykoledoval, za to,že tak říkal kovové slepičce, co po natažení klíčkem klovala do země, jako že zobe zrní.
A tak když náš Kája své filosofování zakončil: ,,Moji zlatí, boubelatí,“ a zanotoval ,,a po prdeli jel…,“ vyhrkl jsem ,,až do Napajedel.“
A jen taktak, že mi ještě nevyklouzlo ,,náš milý Karel.“
Kája zavětřil konkurenci. Bylo by to jinačí, kdybych mu o těch Napajedlích řekl jen mezi čtyřma očima, ale já to vyslepičil rovnou před vším posluchačstvem! S předstíraným klidem a s významným pohledem na mne, se nás Kája dotázal, zdalipak víme, proč je v onom chrámu zvaném prdel tma? Měl jsem nutkání se přihlásit, ale raději jsem s ostatními mlčel.
,,No,“ tajuplně zafilosofoval. ,,Přece proto, že tam nejsou okna.“
Vida Kájovu tvář, v duchu jsem se pochválil. Uvěřil, že Napajedla jsou moje konečná.
Za pár dní, před hodinou tělocviku, za mnou přišel do šatny, že prý se mnou chce něco probrat. Než prozradím, o co šlo, musím předeslat tohle. Kája byl kvůli ,,očím“ z tělocviku osvobozen, takže přišel oblečený, zatímco já byl jen v trenýrkách a v tílku. Takhle vymóděn jsem měl sám před sebou mindráky. A teď si přijde milostpán s těmi svými zlatými brýlemi a ulízanými vlasy! Však se také Kája náležitě pokochal borcem před sebou, než spustil.
,,Lvíčku, žes věděl, proč je v onom chrámu zvaném prdel tma.“
To mě překvapilo. Došlo mi, že jsem ho těmi Napajedly asi dost ranil. Že já nemlčel, durdil jsem se na sebe.
,,Ano,“ řekl jsem nerad.
Kája posmutněl. Chvíli postál, pokýval hlavou a tiše odešel.
Proč já, idiot, jsem to přiznal! V hodině tělocviku jsem nestál za nic. Po laně jsem se nevyšplhal a přes kozu jsem se převalil jako žok.
Dlouho potom jsem Káju neviděl. Jen občas jsem ho o přestávce slyšel mudrovat v hloučku posluchačů. Pak o Kájovi nebylo ani slyšet. Po prázdninách jsem se dozvěděl, že přešel na jazykové gymnázium. Takže Kája to s tím bourcem morušovým myslí opravu vážně, vzpomněl jsem si na jeho plány do budoucna.
Až pár let po maturitě jsem se s Kájou zase viděl. Seděl jsem v kavárně Fénix u kávy a minerálky a četl noviny, když jsem uslyšel známý hlas. Nenápadně jsem se po hlase otočil. U stolku poblíž seděl Kája Kloboučník a při placení s číšníkem hlasitě rozmlouval. Vůbec se nezměnil. Vlasy měl sčesané dozadu, na nose brýle se zlatou obroučkou; a když pak odcházel, udělal mi radost, že má nohavice nad kotníky.
,,Kájo,“ oslovil jsem ho, když mě míjel.
Kája se zastavil, zvolna se otočil.
,,Napajedla!“ zahalekal, když se na mne vynadíval.
,,Chrám!“ opáčil jsem.
Vmžiku seděl vedle na židli, popadl mě kolem ramen a tiskl mi ruku.
Z toho povídání, co následovalo, se mi skoro zavařil mozek. Ale to důležité si pamatuji dodnes. Kája na universitě vystudoval přírodní vědy. Seznámil se s Kubánkou z Havany, během studia se s ní oženil, po promoci oba odjeli na Kubu a tam se jim narodil syn Carlos, kterému říká Carlito. Na Kubě se zajímal o orchideje, napsal prý o nich i několik studií. Pak se nadchl plánem mladých budovatelů vymýtit na ostrově negramotnost a přidal se k nim. Vyjížděli archaickým autobusem na venkov, kde vesničany učili číst a psát. Podle zápalu, jakým to líčil, byla mise těch nadšenců korunovaná úspěchem.
,,Když se aspoň pár lidí dokázalo podepsat a přečíst pár vět ze slabikáře, vyvěsili jsme na návsi prapor s nápisem Territorio libre de analfabetismo, zajásal, jako by ten prapor i s rolníky viděl před sebou. ,,Pak jsme s klidem odjeli na další štaci.“
Nechtěl jsem ho rušit ve vzpomínkách a tak jsem mlčel.
,,Milý brachu, zdalipak víš, proč v onom chrámu zvaném prdel ta okna nejsou?“ navázal z ničeho nic na náš dávný rozhovor.
Samozřejmě, že jsem to věděl. Ale neřekl jsem to. Zvoral bych to, jako tenkrát v šatně před tělocvikem a zase bych si vyčítal, že Kájovi konkuruju.
,,Pomohu ti, milý příteli,“ začal. ,,Copak se nám to z chrámu občas ozve…?“
Zarytě jsem mlčel.
,,Suma, sumárum, ona filosofická věta zní: V prdeli je tam, nesou tam okna, i kdyby tam okna byly, prdy by je vyrazily!“
Uvolnil ruku z pod brady a dal mi pořádný štulec do zad.
,,Ty, jako slušňák, můžeš říkat větry,“ pokračoval Kája. ,,Ale je to falešné. Filosofie faleš nezná. Zalekneš li se slov, které obecenstvo pokrytecky pokládá za sprostá, byť si v nich libuje, pak nejsi ten správný muž. Úděl filosofa je hlásat pravdu slovem i skutkem, ať se děje co se děje!“
,,Prdy! Prdy!“ syčel jsem Kájovi do ucha, abych mu své filosofické schopnosti dokázal.
,,Tak je to dobře, milý Lvíčku…,“ uznale mě poklepal na záda. ,,Teď i ty můžeš kráčet ve šlépějích svatého Augustina, jež byl, jak nejmenovaný světový umělec tvrdí, svými prdy proslulý…. Víš, kolik odrůd prdy mají?“ položil si řečnickou otázku. ,,Nespočet. Vyjmenuji jen prdy lidské a zvířecí. A což teprve jejich chemické složení! To by bylo na dlouhou diskusi,“ povzdechl.
Dnes na Káju už jen vzpomínám. Ta tam je šance zaposlouchat se do jeho filosofování. Tenhle výjimečný žák, student a člověk se nedožil třiceti let. Od Kamily jsem se dozvěděl, že Kája zemřel na následek choroby, která měla mít cizokrajný původ…
,,Kája je už v nebi.“ oznámila mi klidně. ,,Jsi taky rád?!“
Rád?! Rád?! Jak můžu být rád?! Omlouval jsem ji jen tím jejich zatraceným domácím svatostánkem.
,,Do prdele!“ zařval jsem do nebe a ještě dvakrát to zopakoval, aby to tam Kája dobře slyšel.

Ostatní tvorba Marty Ehlové publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Had
DV 97/2018: Kavárna Fénix
DV 96/2018: Rádio Luxembourg
DV 90/2017: Habeo litem ergo sum
DV 89/2017: ADVOKÁT doktor Alois R A Š Í N
DV 88/2017: Dorota Míčanová a 28. pluk
DV 87/2017: Nekorunovaný český král Albrecht Václav Eusebius z Valdštejna
DV 86/2016: V I V A T dědička Země české
DV 85/2016: Jan z Jesenice
DV 84/2016: Osudový glejt
DV 83/2016: Studium generale
DV 72/2014: Můj přítel Karel Svolinský
DV 104/2019: Zimní kapesníky
DV 103/2019: Naši stateční studenti
DV 102/2019: Kluci ze zadních lavic
DV 101/2019: Z L O – věčná inspirace literatury
DV 100/2019: Paní Polanková