Zora Wildová

NEJRADĚJI DO ZLATÉHO JAVOROVÉHO LISTÍ

Přihodilo se mi to před asi čtyřiceti až pětačtyřiceti lety. Rok si přesněji vybavit nedokážu, zato vše ostatní si pamatuji tak zřetelně, jako by se to odehrálo včera.
Jednoho pozdního říjnového večera, a tudíž už za naprosté tmy, tedy jaká v tu dobu umí v Praze být, jsem pospíchala z práce domů. Pospíchala jsem, protože jsem opravdu pospíchala, ale taky proto, že jsem se na cestě, kterou jsem musela od tramvajové zastávky u Malostranského hřbitova na Plzeňské třídě urazit ještě po svých, vždycky, a ne bezdůvodně, panicky bála. A tak ledva jsem dvěma postranními uličkami a výrazně stoupající ulicí Mozartovou docválala na její slepý konec, zachvátil mě obvyklý děs.
Jelikož mě tu čekal dlouhý a poměrně prudký výšlap po špatně vydlážděném, škarpou ohraničeném a několika etážemi schodů proloženém úzkém chodníku, nadto podélně rozpůleném kovovým zábradlím. Po chodníku vinoucím se mezi opukovou ohradou kdysi venkovské hospodářské usedlosti Bertramky a protilehlým strmým a vysokým svahem impozantně po způsobu gotických katedrál sklenutým korunami až k nebi vytáhlých javorů. Po chodníku šplhajícím na sám vrch Černého vrchu, kde jsem bydlela. Po chodníku jen velmi řídce a chabě přisvíceném pozůstatky na tomto místě vskutku nemístně úsporného veřejného osvětlení. Vkročit na něj po setmění, kdy sem nikdo svého života dbalý ani nepáchl, znamenalo, zejména pro ženu, koledovat si o náramný průšvih.
Ačkoliv jsem dané riziko vůbec nepodceňovala, podstupovala jsem jej poměrně často, protože zrovna tudy vedla moje nejkratší spojnice s městem et světem.
A tehdy jsem dole u hlavní brány Bertramky, na startu běhu do fakt pořádného krpálu, nasadila obzvlášť svižné tempo, neboť mi vycvičený instinkt hlásil nutnost mít se mimořádně na pozoru. Takže s očima na šťopkách a ušima ostražitě našpicovanýma, a dokud se to dalo vydržet, i se zatajeným dechem, jsem metelila tichou a liduprázdnou končinou. Nic však nesignalizovalo, že by se schylovalo k nějakému maléru. Ovšem jenom do momentu, než jsem dorazila ke druhým schodům, kde se mi za mírným ohbím odkryl výjev jako z drásavého severského hororu.
Na temném pozadí se rýsoval, nad pátým patrem schodů, přímo pod, vzhledem k popsaným okolnostem, zázračně a současně přízračně zářící lampou, se tyčil muž. No, tak docela se netyčil, protože se zádí pohodlně opíral o klandr, aby ležérně překříženýma nohama téměř dokonale zatarasit levou čili „mou“ půlku cesty. Štíhlé postavy v upjatém a přepásaném plášti vypadal na mladého a pěkně urostlého, a tím podezřelejšího chlápka. Ze svého vyvýšeného a ke svahu obráceného stanoviště, s rukama sebevědomě založenýma na hrudi a s hlavou vyzývavě otočenou mým směrem, soustředěně sledoval, jak se k němu blíží jeho budoucí oběť. Poněvadž co jiného by tam mohl, kristepane, v tenhle čas tak asi dělat, že? Jeho úmysly mi byly absolutně jasné.
Načež jsem se jala horečně uvažovat, jestli by přece jen nebylo rozumnější pokusit se, jakkoliv pozdě, o ústup. Jenomže tím nápadným přiznáním strachu bych dotyčného určitě pouze podnítila ke stoprocentně úspěšnému lovu. Jenomže já jsem z těch skutečně nejzávažnějších osobních důvodů už dávno a naléhavě potřebovala být doma. Jenomže veškeré alternativy (minimálně čtyři) náhradních přístupových tras k mému bydlišti se vyznačovaly neakceptovatelnou složitostí a zdlouhavostí a podobnou, ne-li ještě šílenější riskantností. Jenomže zatímco jsem svou situaci vyhodnotila jako zcela beznadějnou, nohy balancující na jehlových podpatcích, zasekávajících se každou chvíli mezi uvolněné dlažební kostky, kupodivu odmítaly zpomalit a hnaly mě, obtíženou z obou stran objemnými nákupními taškami, nezměněnou rychlostí vstříc neodvratné záhubě. Proto jsem se alespoň v duchu, a taky skoro v bezvědomí, hotovila k obraně, abych, až na svém útlém krku ucítím pracky toho odporného a všehoschopného dobytka, který mě jistě považoval za snadnou kořist, abych mu to jakože nedarovala.
Tomu mrzkému zmetkovi, jenž si mě evidentně, a zatím bez sebemenšího fyzického, natož emocionálního pohnutí, hodlal svým utkvělým hypnotizujícím vejráním sadisticky vychutnávat až do samotného finále.
Nicméně nepočítal s tím, že ve vyhrocených situacích dovedu svoje, byť zanedbatelné síly patřičně zmobilizovat. Neboli když jsem ho užuž míjela, odlepila jsem neohroženě svůj zrak od bortícího se posledního schodu, na který jsem se právě bojechtivě vyhoupla, a veskrze vyděšeným pohledem, leč s omračující razancí šlehla po..., po uniformovaném příslušníku Sboru národní bezpečnosti, elementu do tohoto okamžiku v tomto odlehlém a těžce romantickém zákoutí pražského Smíchova se bezpečně zhola nikdy nevyskytujícím.
Avšak než se ke zde přítomnému a upřímně se nudícímu chasníkovi stihl vznést, periferním viděním jsem v nejsilněji osvětlené výseči srázu zaznamenala na spadaném listí položenou, či spíš odloženou, zesnulou stařenku. Stařenku drobounkou, úhlednou, prostovlasou, v tenkém šedivém utíkáčku a šněrovacích polobotkách a s dosud nevyhaslým úsměvem na přívětivé tváři. A proč by se neměla usmívat? Vždyť tu teď nad ní, aťsi v žalostně nepředpisovém postoji, drží čestnou stráž ztepilý, statečný a spolehlivý představitel zákona, aby ohlídal a zaručil, že jí tu, opuštěné a bezbranné, už nic horšího než přirozená smrt nepotká.
Ten nečekaný dějový zvrat mě úžasně rozradostnil. Jak já byla šťastná, že jsem svému neblahému osudu opět unikla, že los padl, třebas omylem a třebas o vlásek, na někoho jiného, že padl na tu ubohou starou paní! Stačilo však maličko povolit k prasknutí našponované nervy, ubrat z bláznivé srdeční tepové frekvence a posléze se trochu prospat a jakmile se rozednilo, zase si to Mozartkou, stále ještě v nejlepší náladě a zase na jehlách, ano, zase si to hasit do práce, a mě v prostoru včerejšího dramatu zavalila nová tíseň. Úzkost z jakéhosi provinění, z nezasloužené a toliko dočasné výhry, z varování před odplatou, která na mě bezpochyby jednou přikvačí.
A stalo se. Po čtyřech letech, během nichž jsem absolvovala sérii nepříjemných, leč nijak zničujících incidentů s rozličně sexuálně hýbnutými individui, z nichž jsem přesto byla tak vyjukaná, že jsem se tuhle lekla i úplně nevinné pěší souputnice, jejíž existenci jsem zaregistrovala, až když ve snaze mě předejít, mi těsně za zády klidným hlasem pravila – s dovolením. Vyjekla jsem a s legračním škubnutím se ohlédla. Čehož se lekla zase ona. A rovněž jaksepatří nedůstojně. Za své přemrštěné reakce, které však o čemsi svědčily, jsme se navzájem poněkud křečovitě, ale chápavě omluvily a s úlevou se v míru opět sobě vzdálily.
A takto zpracovaná jsem první dokonané přepadení schytala z kraje letních prázdnin okolo půl jedenácté v noci před hlavním vchodem do Bertramky, další o tři měsíce později v půl osmé ráno na schodech, u kterých skonala moje nenadálá stařičká zachránkyně. Oba útoky provedené zezadu trapnými diletanty jsem odnesla pouze mohutným výronem v kotníku a nespočetnými výtvarně extravagantně pojatými oděrkami a podlitinami v obličeji a na bezmála všech zbývajících částech těla. A neochotně a vlekle se hojící psychikou. Jo, a taky párem luxusních černých sandálků na parádních šteklích.
Závěrem se však musím, a to důrazně, ohradit před vnucujícím se zdáním či dokonce přesvědčením, že bych vůči té mně sice neznámé, ale pro mě takřka myticky obětované nebo se obětující spasitelky, neprojevila kouska citu. Naopak, bylo mi jí velice líto. Připadalo mi přehnaně nespravedlivé, surové a smutné, že ji smrt, zpěčující se aspoň výjimečně přibrzdit své obligátní dravčí pečovatelské pudy, že ji vyřídila tak ukvapeně, pokoutně a bez jakýchkoliv cavyků v čase a prostředí tolik nevhodném k lidskému umírání. A že jí při tomto věru intimním, skličujícím a bolestiplném aktu nedopřála účastenství a útěchu ani jedinké blízké, ne-li milující bytosti.
Ovšem dnes i já již věku povážlivě pokročilého, postup smrti v kauze vzpomínané a tenkrát možná nikterak přestárlé paní posuzuji méně přísně. Mezitím jsem totiž dospěla k názoru, že nyní bych vlastně setsakramentsky uvítala, kdyby i na mě zubatá, samozřejmě až se mi to bude hodit, vybafla někde zpoza stromu při mé pravidelné odpolední zdravotní couračce nádhernou podzimní přírodou, jen lehýnce do mě drcla, mně se podlomila kolena a ona, bez námahy a beze svědků, mě ihned opatrně uložila do měkkého; do mocné vrstvy pečlivě nastlaného a načechraného čerstvě shozeného nejraději zlatého javorového listí. Kde by mě ještě do soumraku našli. A brzy potom pro zahřátí a na rozloučenou odevzdali poctivě do žhava rozpálenému ohni.

POŘÁD NA STEJNÉM MÍSTĚ

Já se tam taky vrátím. Totiž až budu mít kam.
Vrátím se, přestože couvat nepatří k mým zálibám.
Avšak tím spíš se na cestu přichystám.
Ačkoliv co člověk potřebuje, je-li sám?
Sám, byť přátel má přeplněný adresář?
A k nimž ho vábí letos opět nový jízdní řád?
Ve kterém se ovšem opět vůbec nevyznám…
Naštěstí příliš nespěchám.
Tak proč tak nedočkavě hned do prvního vlaku nasedám?
Jen ještě lhostejnému nádraží rukou v kapse zamávám
a pak tradá, pryč odtud, vstříc milosrdným dálavám.
Ale že si pořád na stejném místě připadám?
Navzdory za oknem opřekot vzad se vrhajícím krajinám?
To je tím, že je od vzpomínek stěží rozeznám.

ZNOVU SE TRÁPIT?

Jaképak já se tam vrátím!
Nanovo se vydat všanc? Nanovo se trápit?
Ani jako bez citu kámen
nechci podruhé mezi vás, lidi, zpátky na zem!
Teď už jen z těch několika málo si kdysi dávno s nadšením mládí vyvolených,
ale i z těch později si určitě dobrovolně nezvolených
krátkých a hrbolatých místních cest
svoje neznatelné stopy smést
a příště se už nikam sem znovu nepřiplést.
Teď už jen těch pár až kdovíkam zapadlých
památečních smítek vyšťárat a uklidit po sobě
a pak adié a nikdy víckrát nevědět
a nedat vědět o sobě,
ať hlavní, ať vedlejší, ať naprosto marginální osobě.
Jelikož kašlu na tu čest mít tu čest
ještě někdy tady s vámi možná dokonce přímo osobně!
Už nebudu stát o tyhle známosti
nevalné úrovně...
O kamarádíčky pramálo záhodné...
Ovšem pro případ, že přesto neodolám,
že přece pro to lstivé co když, co kdyby, co asi
podlehnu pokušení se tu zase někdy vyskytovat,
a zase se tu stejná stejným v stejném
do puntíku i na vlas stejně opakovat,
neboť jinak bych to stejně nedovedla,
dávám téhle vaší zablácené, šupácké a ignorantské firmě jednou provždy
svoji, doufám, dostatečně jasnou a výmluvnou výpověď,
zde prosím v poslední, a tudíž definitivní
a neodvolatelné,
protože písemné podobě.
A ta ať o mně rozhodne.
O mém odchodném.
I když, počítám, nijak ohromném...

ANI MNOU SAMOTNOU

Mě, lhostejností a zlobou světa zevrubně poučenou,
pojalo mlčení, jež dosud není promlčeno.
Jež ještě nemá domlčeno.
Mlčení tiché jako pěna.
Jako já jako úplně vyměněná.
To mlčení, které ani nedutá
na ústa
jazykem za zuby
i prstem na rtech zamknutá.
Které mlčky činí, o čem by ti,
co si řeč osvojili, jen aby si ji přisvojili,
co si ji jen pro sebe zamluvili,
o čem by toho zrovna tihle namluvili,
aby z něj nic, ale vůbec nic nebylo zamlčeno.
A aby nikým,
ani mnou samotnou,
o níž tu proto taky zatím,
a rovněž ne bezdůvodně, a rovněž ne bezvýznamně pomlčeno,
nemohlo, nesmělo, nedokázalo být umlčeno.
Mlčení stále živé, stále aktuální,
které bude pořád platit.
I když ho bude vždycky něco hatit.

TAKOVÁ TA BOUCHACÍ KULIČKA

Samozřejmě vím, že se patří, že se sluší,
aby člověk aspoň jednou v životě
vyplivl do prachu země místo sliny
svoji duši.
Jen si nejsem jista,
bude-li na to v onen okamžik dost ustrašená,
dost maličká,
aby se z ní udělala taky taková ta vláhou čpící
s nebe svržená aerodynamicky upravená třaskavá bouchací kulička,
jako když na vyprahlou cestu dopadne právě začínajícího deště
první kýžená kapička.

Ostatní tvorba Zory Wildové publikovaná v Divokém víně:
DV 99/2019: Má-li dojít na placení a další
DV 98/2018: Jak upadnout a při tom se o zem neuhodit? a další
DV 97/2018: To já sama a další
DV 96/2018: Jenom samé vteřinky a další
DV 95/2018: Odmítl je jako zrcadlo a další
DV 94/2018: Vyzrát na všecky a další
DV 93/2018: Starost jara a další
DV 92/2017: Jen si mě oťukává a další
DV 91/2017: Už jen v dobrém a další
DV 90/2017: Jak jim jeden píská a další
DV 89/2017: ***
DV 88/2017: Pro sólo vlastních kroků a další
DV 87/2017: Osud a další
DV 86/2016: Jen vlastní stín mi tady kryje záda a další
DV 85/2016: Mohla bych se vsadit
DV 84/2016: Být tak máminou beruškou
DV 83/2016: Kalamita vzniklá od labutího křídla
DV 82/2016: Nejvyšší kočičí vyznamenání
DV 81/2016: Lenoška na lenošce
DV 80/2015: Přiznávám ke své haně a další
DV 79/2015: Až za hranici viděného a další
DV 78/2015: Stříbrný šém noci a další
DV 77/2015: Čím větší tma, tím lépe vidí a další
DV 76/2015: V poměru jednoho ku jedné a další
DV 75/2015: Ihned zbaběle neutéci a další
DV 74/2014: Jdou, ačkoliv stojí a další
DV 73/2014: Jenomže já vejdu i tak
DV 72/2014: Když váhají a další
DV 71/2014: Jen ať si přivstanou a další
DV 70/2014: Mouchy, pokakejte si mě a další
DV 69/2014: Až on nakáže a další
DV 68/2013: Ihned se poslechnu a další
DV 67/2013: Až mi bude nejhůře a další
DV 66/2013: První po ruce a další
DV 65/2013: Kopřivy, Těžko pak rozhodnout a další
DV 64/2013: Vstup zdarma a další
DV 63/2013: Bez řečí, Žádný drahokam a další
DV 62/2012: A každý by chtěl něco slavit a další
DV 61/2012: Až se to bojím říct a další
DV 60/2012: Ať si zpívá pouze pro sebe a další
DV 59/2012: Nejen podle jména a další
DV 58/2012: Mezi cenami, Svoji nejteplejší čepici a další
DV 57/2012: Smrt nelze usmrtit a další
DV 56/2011: Ani mu to nevadí a další
DV 55/2011: Cíle dosud v plné síle a další
DV 54/2011: Až tam jsme se zadýchali, Odkud takhle zplihlá? a další
DV 53/2011: Na konci krve, Nejkrásnější mišš a další
DV 52/2011: I maličko nábožné, Vyzrát na všecky a další
DV 50/2010: Kousek nad hladinou a další
DV 49/2010: Jak upadnout a přitom se o zem neuhodit a další
DV 48/2010: Jako ulitý, Prozatím a další
DV 47/2010: Sama v celém rychlíku a další
DV 46/2010: Sama v celém rychlíku
DV 27/2007: Už jen v ústech mám sucho a další
DV 26/2007: Pomluva, Pravda trochu hravá a další
DV 25/2006: Jen, Ač právě pršelo a další
DV 24/2006: Pořád na stejném místě, Prosba a další
DV 23/2006: Nic k ničemu přidané, Asi jsem tě jenom špatně pochopila a další
DV 22/2006: Nic, Co? a další
DV 21/2006: Co může být horšího?, Jaká možná jsem a další
DV 20/2006: Tři přání, Rozhovor s matkou a další
DV 19/2005: Něco by tu mělo být mým domovem, Zklamání a další
DV 18/2005: Osidla naděje, Jako ty a další
DV 17/2005: Štěstí, Slabší místa a další
DV 16/2005: Ani náhodou, Brýle a další
DV 15/2005: Statečnost je chlebový štít na dveřích, Čeho zaseješ a další
DV 15/2005: Ani náhodou, Brýle a další
DV 12/2004: Postav mi bránu
DV 104/2019: ***
DV 103/2019: Být tak paličkami a další
DV 102/2019: Teď mě jenom braň! a další
DV 101/2019: ***
DV 100/2019: Dnes imrvére v cukrárně a další