Zora Wildová

Co může být horšího?

Nic není horšího než první sníh.
Kolikrát potom ještě jaru skřípnou
prstíčky ve dveřích?
Není nic horšího než neoblomný ptačí zpěv,
když se strhne v bezděčnou odpověď.
Zatímco zima ve všem všudy sází
na okamžitou inspiraci,
jaro má povinnost nezadržitelného příchodu.
A každý den
za oknem
pečlivě vyšrafovat déšť.

Jaká možná jsem

Nevím, opravdu nevím,
zdali jsem se už narodila.
Či jinak hloupě si život nadrobila.
Nevím, zdali jsem tu správně na světě,
zdali je tady na svrchu uvedené adrese.
Nevím ani, zdali vskutku vyslovuji,
co jsem zvyklá vždycky nahlas říkat.
Zdali se jen prázdným dechem nezalykám.
Nevím, prostě nevím,
zdali jsem vůbec kdy byla živa!
Zdali jsem se pouze živěji nezasnila!
Avšak i kdybych se určitě v sebe,
jaká možná jsem,
přece někdy proměnila,
nevím,
zdali bych zrovna tohle sama sobě uvěřila.

Na pamětnou

Tvůj dopis včera poslední,
to je uražené, nevraživé a vyděšené mlčení
na přečtenou.
Čtvrté skupenství lehkovážné hmoty slov,
jež těžce nesouhlasí se mnou.
Píšeš známým jazykem
ze mně neznámého kraje
v dialektu jakémsi komicky škobrtavém
řádky trvanlivě
jako prstem do písku vytesané.
Na pamětnou.

Sníh

Na lavičku v parku marného čekávání
usedá vedle mne jenom sníh.
Bez pozdravu. A bez zeptání,
zdali smí, jelimánek nezdvořilý,
z nebe odprýskaný.
A taky pěkně nafoukaný.
A že mu zjevně není do povídání,
dál mlčí
mrazem nejostřejším dovedně zařezaný.
Toliko se na mě,
černou jako noc před svítáním,
bíle tiskne z obé strany,
nedbaje, že slušnost zakazuje
dotýkat se cizí dámy.
Avšak ten velký zájem
je stejně pouze předstíraný.
Stačí ho nepatrně opětovat
rukavičkou, zkřehlou dlaní
a hned ucítíš,
jak je tuze, tuze chladný
a jak ani pomyšlení nemá
na delší setrvání.
Zmizí dřív,
než se zmůžeš na pobavené pousmání.

Jak by ne

Tvůj smích
mého smutku
nespravedlivě přísný odsudek.
Můj pláč
tvého smíchu
znalecký posudek.

Tmí oči

Věžní hodiny úderem jediným
odbily čehosi půl.
Avšak po půlnoci se mnou o čase ani nevtipkuj!
Neboť ještě stále marně
chytám spánek
na vějičku
u postele shozeného pantoflíčku.
A tak se tmě
kolem mě
dívám upřeně do očí.
Jelikož také ona mně upřeně
hledí do očí.
Aby uzřela, co spatřuji,
když se jí jen tak, ale upřeně
koukám do očí,
kterými opět ona mně,
jak jinak než upřeně,
čučí z očí do očí...
Do očí, skrz oči, ba i za oči...
Ovšem to už skoro vím,
že už skoro spím.
A tmí oči už skoro
nevi...,
nevi...,
nevidím...

Stín

Nás dvou
jeden stín
ve střídmém grafickém ztvárnění.
To světlo se slilo s tmou...
A neoddělí je ani Bůh.
Ani jiný bloud.

Nevídáno

To ráno, se kterým na mě už nebude počítáno,
mi smrt tkanice žil
pevněji uváže přes kotník.
A obnovena bude titěrná souhra
spánku a rozkoší.
A jako v září strom snadno setřepne jablko,
tvoje oko slzu pláče vlahého
kdykoliv sestrojí nasucho.
Avšak já a v cizí lítosti hledat zastání?
Lásko, uchovej aspoň moji nenávist!
Moci si vzít na paškál
tvůj pimprlový smích!
Nebo smutek, který se v tobě na okamžik
pomateně zhlíd´!
I nakřapaný hlas,
jímž slovům zkroušenost podkládáš!
I tu pošetilůstku
rozmachovat se v hněvu rukama.
Nevídáno!
Jedno ráno se mnou tak jako tak
už nebude počítáno.

Slib

Až do nejdelší smrti na to nezapomenu,
slibuji si.
Ale jak je vlastně smrt dlouhá?
Jako vteřina rozmachrovaná ve věčnost
nebo jako věčnost zmuchlaná do vteřiny?
Nebo jenom jako život?
I ten nejkratší?

Proti čemu nemám zbraň

Vědět, který z nás dvou jsi,
ani jedním bys mě nebyl obelstil.
Měsíc nehybně a neslyšně boxující
s hodinami na věži,
se pokaždé natěšeně zahemží
a divoce zadupe po střechách.
To když se s přísahou zříkám všeho,
proti čemu nemám zbraň.
A co ty na mém těle něžně bráníš
svou rozpálenou a neodbytnou dlaní.
Když je noc zase
tma a loupež dohromady.
Když se přikrádá únava,
jež nás snům předkládá.
A když mi nic z toho stejně nepomůže.
Když buďsi raději ještě hůře.

Až do špiček nehtů

Zima má jen to,
co je k vidění.
A samé sliby a odklady.
A o sobě představy,
ze kterých nás vždycky
až do špiček nehtů zamrazí.
Ale ty máš můj vzdor,
jenž nesnese žádné dohady!
A já mám tebou poklidně
podomácku
obydlený klín.
Ovšem kdyby mělo být pouze po mém,
i na motýlích křídlech rorýs
k jihu doletí.
Jenže kdybys v tom,
co máme jen a toliko k vidění,
chtěl změnit cokoliv,
přijde na tebe neprodleně
mnou podepsané anonymní udání
osamělosti,
smutku,
zoufání.

Až po mně

Naděje, když ty poslední,
tak tedy až po mně!
Neboj se,
pro nás pro obě bude místa dost
i v mém nevelikém hrobě.

Holá skutečnost

Zima není nic jiného
než sněhem zasypaná holá skutečnost.
A zmrzlý drozd na výhost.
Touha taky není nic jiného
než za pět minut pět
čtvrt na devět.
A láska,
ta teprve není nic jiného
než z krvavých hloubek odrazu
dlouhé, tázavé a užaslé
do sebe patření
dvou navzájem se zpytujících zrcadel.
A tak buďsisi v přesile,
když já jsem v převaze!

Jednou začas

Samozřejmě, že se dostavují
i nezvládnutá rána,
rána poprcháváním pokrápaná.
Také přesně ohraničený půvab zim
nás jednou začas
pozorně a obětavě zaskočí
na mráz navnadit.
Samozřejmě, že budeme vyhledávat svou smrt
a budeme se jí bránit.
Ale nic neplatí bez výhrad.
Protože přicházejí poslové bolesti.
I strach.
Ten, co nám ústa do kroužku otvírá.

Čím to vůbec nekončí

Až se mi lhostejnost zvědavě
podívá do očí,
až se na ulici za mnou
už pokolikáté otočí,
až mě přítulností trumfne v posteli,
až vezme v potaz
veškeré moje souhlasy i protesty,
budu mít, co mi přesto nejvíc schází,
starostlivě zaneseno u tvého jména
v loňském kalendáři.
Jako když všechno končí,
ale tím to ještě nekončí.
Jako když se únor jen na patě otočí.

Čekání

Vybledlá naivní malůvko na skle,
k němuž tě tiskne zvědavost,
vidím tě den co den
z okna nad vchodem
do domu mě trpělivě vyhlížet.
Ale možná to bylo jen tak,
jen pro čekání samo o sobě.
Pro čekání plné jiných vděčných záminek.
Jenomže teď mého smutku věčný plamínek
se chytá jakýchkoliv vzpomínek...

Trest

Jsi mi platný,
můj živote, jako...
takže s tím koukej ihned přestat.
Ber to tak,
že jsme do jednoho páru dvojí neřád.
A že bychom se proto měli brzy znovu setkat.
Někde na překocené židli
u politého stolu
v haluzně světa.
O důvod víc nenávidět tvoje potutelná gesta.
Jistě, už jsme spolu ztratili něco slov
a tak nezbývá, než se bez nich obejít.
I hlas ukryjeme v ústech
chvatně ohrazených dlaněmi.
Protože je příjemné mlčet a mít pravdu.
Ale já se jí vzdávám v tvůj prospěch.
Z čísi laskavosti nebyla zrovna o mně.

Jsi mi platný,
můj živote, jako...
takže s tím rač okamžitě přestat.
Tvůj bořivý smích
by se měl šílenstvím tvořivosti trestat.
Co může být horšího?

Nic není horšího než první sníh.
Kolikrát potom ještě jaru skřípnou
prstíčky ve dveřích?
Není nic horšího než neoblomný ptačí zpěv,
když se strhne v bezděčnou odpověď.
Zatímco zima ve všem všudy sází
na okamžitou inspiraci,
jaro má povinnost nezadržitelného příchodu.
A každý den
za oknem
pečlivě vyšrafovat déšť.

Jaká možná jsem

Nevím, opravdu nevím,
zdali jsem se už narodila.
Či jinak hloupě si život nadrobila.
Nevím, zdali jsem tu správně na světě,
zdali je tady na svrchu uvedené adrese.
Nevím ani, zdali vskutku vyslovuji,
co jsem zvyklá vždycky nahlas říkat.
Zdali se jen prázdným dechem nezalykám.
Nevím, prostě nevím,
zdali jsem vůbec kdy byla živa!
Zdali jsem se pouze živěji nezasnila!
Avšak i kdybych se určitě v sebe,
jaká možná jsem,
přece někdy proměnila,
nevím,
zdali bych zrovna tohle sama sobě uvěřila.

(současná tvorba)

Ostatní tvorba Zory Wildové publikovaná v Divokém víně:
DV 133/2024: Beránci ducatí a další
DV 131/2024: Autogram, Jasno
DV 130/2024: Jen na rýmu mi bývá dosti dobrý a další
DV 129/2024: Pan M. Potměžil
DV 128/2023: Přesto mě nedokázala zastavit a další
DV 127/2023: Tak kam dnes půjdem, Žakelín? a další
DV 126/2023: Až se zajíkáme a další
DV 125/2023: Dědečkův virtuální pomník
DV 124/2023: Kominík pro neštěstí
DV 123/2023: Čím se dalo udobřit
DV 122/2022: Když mně ale ještě pořád byly v pase! a další
DV 121/2022: Vždyť ty celý jenom hoříš!
DV 120/2022: Žádný budižkničemu a další
DV 119/2022: Jenom jestli jsme tenkrát přece nechybili?
DV 118/2022: Závist aneb proč jsem se zase já jednou fakt dožrala
DV 117/2022: Můj biják nabíják a další
DV 116/2021: Včela jedonosná a další
DV 115/2021: Práce prací a další
DV 114/2021: Proč tolik stouply v ceně? a další
DV 113/2021: A přesto horentně vydělává a další
DV 112/2021: Jak kdo na ně a další
DV 111/2021: Psí majstrštyk a další
DV 109/2020: Moje kuchyň, můj kulinářský Olymp a další
DV 108/2020: Za tím bezem, pod tím bezem a další
DV 105/2020: Nejraději do zlatého javorového listí a další
DV 104/2019: ***
DV 103/2019: Být tak paličkami a další
DV 102/2019: Teď mě jenom braň! a další
DV 101/2019: ***
DV 100/2019: Dnes imrvére v cukrárně a další
DV 99/2019: Má-li dojít na placení a další
DV 98/2018: Jak upadnout a při tom se o zem neuhodit? a další
DV 97/2018: To já sama a další
DV 96/2018: Jenom samé vteřinky a další
DV 95/2018: Odmítl je jako zrcadlo a další
DV 94/2018: Vyzrát na všecky a další
DV 93/2018: Starost jara a další
DV 92/2017: Jen si mě oťukává a další
DV 91/2017: Už jen v dobrém a další
DV 90/2017: Jak jim jeden píská a další
DV 89/2017: ***
DV 88/2017: Pro sólo vlastních kroků a další
DV 87/2017: Osud a další
DV 86/2016: Jen vlastní stín mi tady kryje záda a další
DV 85/2016: Mohla bych se vsadit
DV 84/2016: Být tak máminou beruškou
DV 83/2016: Kalamita vzniklá od labutího křídla
DV 82/2016: Nejvyšší kočičí vyznamenání
DV 81/2016: Lenoška na lenošce
DV 80/2015: Přiznávám ke své haně a další
DV 79/2015: Až za hranici viděného a další
DV 78/2015: Stříbrný šém noci a další
DV 77/2015: Čím větší tma, tím lépe vidí a další
DV 76/2015: V poměru jednoho ku jedné a další
DV 75/2015: Ihned zbaběle neutéci a další
DV 74/2014: Jdou, ačkoliv stojí a další
DV 73/2014: Jenomže já vejdu i tak
DV 72/2014: Když váhají a další
DV 71/2014: Jen ať si přivstanou a další
DV 70/2014: Mouchy, pokakejte si mě a další
DV 69/2014: Až on nakáže a další
DV 68/2013: Ihned se poslechnu a další
DV 67/2013: Až mi bude nejhůře a další
DV 66/2013: První po ruce a další
DV 65/2013: Kopřivy, Těžko pak rozhodnout a další
DV 64/2013: Vstup zdarma a další
DV 63/2013: Bez řečí, Žádný drahokam a další
DV 62/2012: A každý by chtěl něco slavit a další
DV 61/2012: Až se to bojím říct a další
DV 60/2012: Ať si zpívá pouze pro sebe a další
DV 59/2012: Nejen podle jména a další
DV 58/2012: Mezi cenami, Svoji nejteplejší čepici a další
DV 57/2012: Smrt nelze usmrtit a další
DV 56/2011: Ani mu to nevadí a další
DV 55/2011: Cíle dosud v plné síle a další
DV 54/2011: Až tam jsme se zadýchali, Odkud takhle zplihlá? a další
DV 53/2011: Na konci krve, Nejkrásnější mišš a další
DV 52/2011: I maličko nábožné, Vyzrát na všecky a další
DV 50/2010: Kousek nad hladinou a další
DV 49/2010: Jak upadnout a přitom se o zem neuhodit a další
DV 48/2010: Jako ulitý, Prozatím a další
DV 47/2010: Sama v celém rychlíku a další
DV 46/2010: Sama v celém rychlíku
DV 27/2007: Už jen v ústech mám sucho a další
DV 26/2007: Pomluva, Pravda trochu hravá a další
DV 25/2006: Jen, Ač právě pršelo a další
DV 24/2006: Pořád na stejném místě, Prosba a další
DV 23/2006: Nic k ničemu přidané, Asi jsem tě jenom špatně pochopila a další
DV 22/2006: Nic, Co? a další
DV 20/2006: Tři přání, Rozhovor s matkou a další
DV 19/2005: Něco by tu mělo být mým domovem, Zklamání a další
DV 18/2005: Osidla naděje, Jako ty a další
DV 17/2005: Štěstí, Slabší místa a další
DV 16/2005: Ani náhodou, Brýle a další
DV 15/2005: Ani náhodou, Brýle a další
DV 12/2004: Postav mi bránu