Zora Wildová

ČÍM SE DALO UDOBŘIT

Pamatuju zimy,
kdy Černý vrch býval natruc svému jménu
pohádkově sněhobílý.
A kdy ho my děti braly dolů do školy přepychovou skluzavkou,
kterou z dosud neposkvrněného a kyprého vydupali dospělí,
co se před námi tudy opatrně krok sun krok šinuli
ráno už na šestou.
A než nám ji metaři nejpozději do oběda posolili.
Nebo než nám kvůli nedostatku uhlí školníci
zazvonili na prázdniny.
Když republice došel koks,
zatímco doma ve sklepech zbýval aspoň z mouru čoud.
A kdy rodiče ještě po přesčasech v zaměstnání
do brigád, schůzí, školení a závazků nad plán uvrtaní
na nás přes den osiřelé
nemohli se svým otravným nevýchovným nadáváním.

Takto ponecháni sami sobě,
a nadto bez kontroly telefonem,
jsme, já a starší brácha, byli pořád v sobě.
On, že na mě, menší, slabší, ale rozumnější,
nezřízeně žárlil,
nevynechal žádnou příležitost, aby mě nepotrápil.
On si začínal a já se bránila.
Ač proti němu prcek,
jednou dokonce s nabroušeným nožem v ruce.
Tehdy se ten zlobratr polekal
a můj bojový výpad zastavil až násadou kuchyňského pometla.
Při potyčce se však koncem jeho dlouhé tyče
jako šťouchem tága kulečníkového mága
strefil pinktlich do knoflíku našeho hodně nahlas puštěného hradla,
našeho v onen osudný moment
natuty hluchého, slepého a chromého či co,
rádiového přijímače.
Čili dostavil se malér: knoflík porouchal se.
Následkem čehož si zatvrzele vzpomenout odmítal,
jak se jím zapnutý přístroj vypíná.

A následkem čehož nás oba dva
obestřela pochopitelná obava,
co skrze to s námi máma udělá,
až se vrátí z práce a nákupů uštvaná a naštvaná.
Že ta nás docela oddělá.
A hned jsem na sobě ucítila rány,
které na brášulínka, nyní u kredence skrčeného
v potupném sebeobranném postoji, po zásluze
hustě a pleskotavě kam dopadají, tam dopadají.
Natolik jsem s ním byla solidární!
Že jsem se stejnou dávkou empatie
podlehla svodům i jeho srabácké,
ovšem osvědčené únikové strategie
a včas se z domova vytratila do doby,
než se máma na hlavním pachateli z nejhoršího vybouří.

Jakmile se ale venku setmělo,
cosi mě přimělo opustit svou převesmírnou skrýš
a zmrzlá na preclík
a s odhodláním hladového psance
se vydat na pospas rozzuřené mamce.
I vstoupila jsem do domu mně povědomé adresy
a na podestě v prvním mezipatře setrvala chvíli v napětí,
šestým smyslem sondujíc,
co se asi děje u nás za dveřmi,
než jsem se je odvážila otevřít.
Uvnitř teplo, klid a mír;
maminka v kuchyni právě finišovala s večeří,
tatínek odfukoval na gauči
a bratříček, živ a zdráv a zahloubán
do knihy, předstíral,
jak to běžně dělával,
že se pilně vzdělává.
A rádio? Zaraženě mlčelo.
Drželo pěkně tiše za zuby
všechny svoje zvuky i pazvuky:
několik vzrušených anebo rušených světových i lokálních jazyků,
veškeré ruchy a komplet muziku.

Jeho zamlklost mně však přišla nějak neupřímná,
nějak vynucená,
mně připadalo, že by, a jak rádo, žalovalo,
co se to s ním dopoledne dálo,
s jakou chutí by to na nás napráskalo,
leč se bálo, leč mělo dost odstrašujících zkušeností
s naší zlostí a darebností.
Neboť kdykoliv v něm třeba jenom nepatrně zapraskalo,
snesla se na jeho ošuntělou dřevěnou kysínku
pohrůžka jejího skorého a ukrutně krutého zániku.
Tak poznalo, že si s námi nesmí přespříliš zahrávat,
chce-li nám i nad námi (na svém vyvýšeném stanovišti) nadále vyhrávat.

Tudíž jedině z pragmatického pudu sebezáchovy
si netrouflo na nikoho z okruhu sobě nejbližších
nic vskutku nelichotivého prozradit.
Za to ale dostávalo ještě po řadu let od této příhody
habaděj příležitostí
naší nezdárné rodině co nejnaléhavěji, ač málo úspěšně,
promlouvat do duše.
A byť pak námi na oplátku nešetrně proháněno
tu po stanicích, tu po stupnicích,
až občas vyjeklo, zmučeně zařvalo
na celý amplión,
že ho bylo slyšet až na ulici,
nikdy však ani nepíplo o tom,
čím si ho bráška tenkrát dokázal tak šikovně udobřit,
aby znovu jako dřív my jeho směli poslouchat
jen na půl ucha a jen když se nám bude chtít,
kdežto ono nás muselo, kdykoliv se nám zlíbí
jen lehce ho zatahat za knoflík.<

Ostatní tvorba Zory Wildové publikovaná v Divokém víně:
DV 122/2022: Když mně ale ještě pořád byly v pase! a další
DV 121/2022: Vždyť ty celý jenom hoříš!
DV 120/2022: Žádný budižkničemu a další
DV 119/2022: Jenom jestli jsme tenkrát přece nechybili?
DV 118/2022: Závist aneb proč jsem se zase já jednou fakt dožrala
DV 117/2022: Můj biják nabíják a další
DV 116/2021: Včela jedonosná a další
DV 115/2021: Práce prací a další
DV 114/2021: Proč tolik stouply v ceně? a další
DV 113/2021: A přesto horentně vydělává a další
DV 112/2021: Jak kdo na ně a další
DV 111/2021: Psí majstrštyk a další
DV 109/2020: Moje kuchyň, můj kulinářský Olymp a další
DV 108/2020: Za tím bezem, pod tím bezem a další
DV 105/2020: Nejraději do zlatého javorového listí a další
DV 104/2019: ***
DV 103/2019: Být tak paličkami a další
DV 102/2019: Teď mě jenom braň! a další
DV 101/2019: ***
DV 100/2019: Dnes imrvére v cukrárně a další
DV 99/2019: Má-li dojít na placení a další
DV 98/2018: Jak upadnout a při tom se o zem neuhodit? a další
DV 97/2018: To já sama a další
DV 96/2018: Jenom samé vteřinky a další
DV 95/2018: Odmítl je jako zrcadlo a další
DV 94/2018: Vyzrát na všecky a další
DV 93/2018: Starost jara a další
DV 92/2017: Jen si mě oťukává a další
DV 91/2017: Už jen v dobrém a další
DV 90/2017: Jak jim jeden píská a další
DV 89/2017: ***
DV 88/2017: Pro sólo vlastních kroků a další
DV 87/2017: Osud a další
DV 86/2016: Jen vlastní stín mi tady kryje záda a další
DV 85/2016: Mohla bych se vsadit
DV 84/2016: Být tak máminou beruškou
DV 83/2016: Kalamita vzniklá od labutího křídla
DV 82/2016: Nejvyšší kočičí vyznamenání
DV 81/2016: Lenoška na lenošce
DV 80/2015: Přiznávám ke své haně a další
DV 79/2015: Až za hranici viděného a další
DV 78/2015: Stříbrný šém noci a další
DV 77/2015: Čím větší tma, tím lépe vidí a další
DV 76/2015: V poměru jednoho ku jedné a další
DV 75/2015: Ihned zbaběle neutéci a další
DV 74/2014: Jdou, ačkoliv stojí a další
DV 73/2014: Jenomže já vejdu i tak
DV 72/2014: Když váhají a další
DV 71/2014: Jen ať si přivstanou a další
DV 70/2014: Mouchy, pokakejte si mě a další
DV 69/2014: Až on nakáže a další
DV 68/2013: Ihned se poslechnu a další
DV 67/2013: Až mi bude nejhůře a další
DV 66/2013: První po ruce a další
DV 65/2013: Kopřivy, Těžko pak rozhodnout a další
DV 64/2013: Vstup zdarma a další
DV 63/2013: Bez řečí, Žádný drahokam a další
DV 62/2012: A každý by chtěl něco slavit a další
DV 61/2012: Až se to bojím říct a další
DV 60/2012: Ať si zpívá pouze pro sebe a další
DV 59/2012: Nejen podle jména a další
DV 58/2012: Mezi cenami, Svoji nejteplejší čepici a další
DV 57/2012: Smrt nelze usmrtit a další
DV 56/2011: Ani mu to nevadí a další
DV 55/2011: Cíle dosud v plné síle a další
DV 54/2011: Až tam jsme se zadýchali, Odkud takhle zplihlá? a další
DV 53/2011: Na konci krve, Nejkrásnější mišš a další
DV 52/2011: I maličko nábožné, Vyzrát na všecky a další
DV 50/2010: Kousek nad hladinou a další
DV 49/2010: Jak upadnout a přitom se o zem neuhodit a další
DV 48/2010: Jako ulitý, Prozatím a další
DV 47/2010: Sama v celém rychlíku a další
DV 46/2010: Sama v celém rychlíku
DV 27/2007: Už jen v ústech mám sucho a další
DV 26/2007: Pomluva, Pravda trochu hravá a další
DV 25/2006: Jen, Ač právě pršelo a další
DV 24/2006: Pořád na stejném místě, Prosba a další
DV 23/2006: Nic k ničemu přidané, Asi jsem tě jenom špatně pochopila a další
DV 22/2006: Nic, Co? a další
DV 21/2006: Co může být horšího?, Jaká možná jsem a další
DV 20/2006: Tři přání, Rozhovor s matkou a další
DV 19/2005: Něco by tu mělo být mým domovem, Zklamání a další
DV 18/2005: Osidla naděje, Jako ty a další
DV 17/2005: Štěstí, Slabší místa a další
DV 16/2005: Ani náhodou, Brýle a další
DV 15/2005: Ani náhodou, Brýle a další
DV 12/2004: Postav mi bránu