na další stranu
Vladimír Stibor
O ČERNÝCH HVĚZDÁCH
Věřím na nepotopitelnou loď,
na bouřkové hvězdy;
nepotřebují doprovod,
mají s námi nevyřízené účty.
Leskne se jim v očích pižmo Indie,
hádají z dlaní a pak se na nás přisají.
Musíme rychle vrátit acháty i rupie;
přece tu minci, po níž všichni volají.
Na rubu režné košile vysvlečený had,
opustil sebe, již dávno břehy řeky Pád,
kam připlouvají světlušky z Dolomit.
Mají tu vůli nevyhrát, přesto dávají mat;
za místo schůzky, proč by ne, zvolí vinohrad.
Poslední z večernic na klín smí se posadit.
O MÁŘÍ
Každý má tu svou Máří;
leze k ní po kolenou.
Ve studni září,
šperky ji má ověšenou
od hlavy k patě a ještě níž;
v blátě vysychají trny smutku,
její ruce. V mracích tají kříž,
své dětství, vzdalující se matku.
Nemohla postát u domovních dveří;
vůně noci, té nejdelší, jí padá do kadeří.
Pak se zachvěje, pozvedne hlavu.
Ve stínu se krčí dav i ti, co nevěří,
že když pohasne, už se sotva rozhoří.
Přinesla trochu soli, nabídla ji až k ránu.
|
