Tomáš Mladějovský

OBRAZY

obr. 1

náhled 1. obrázku

obr. 2

náhled 2. obrázku

obr. 3

náhled 3. obrázku

obr. 4

náhled 4. obrázku

obr. 5

náhled 5. obrázku

obr. 6

náhled 6. obrázku

obr. 7

náhled 7. obrázku

obr. 8

náhled 8. obrázku

obr. 9

náhled 9. obrázku

obr. 10

náhled 10. obrázku

Galerie obsahuje celkem 15 obrázků.
1-10   11-15  

NAVZDORY CHAOSU DO BLATNIČKY

Ženy bez ňader chodí v korzetu,
prvňáci neumí číst, ale na mobilu čile obchodují,
šábes se nedrží už ani osmým dnem,
lásky a práce se raději tají
a Babylonská věž Evropy se plní střelným prachem.
Kdosi za nás ve večerních zprávách vytrvale cizí řečí mluví…
Snad jen ti ptáci si ráno zpívají stále stejné melodie,
ale před zimou už zdaleka ne všichni odlétají
a lidská svoboda je natolik pointilisticky přepestrá,
až některé základní barvy jaksi zanikají…

Velký třesk,
třaslavá hmota a v ní rosol s „dé en á“.
Hle, pračlověk, jeskyně, oheň a malby mimozemšťanů,
boj o přežití, pečené maso, mnoho žen
a mnoho orgasmů a hodně dětí,
sotva vyrostou, už se vražděj
pak hrady a opilí lid v podhradí,
krev ve jménu křesťanství,
bible jako řád, chléb chudým a daně za něj,
povstání, revoluce, objevy, hojnost,
prohibice, parní stroj, prášky na hlavu, prášky na prostatu,
raketa na měsíc, roboti, krakatice, arogantní rudosti,
masturbanti a evoluce, která tu prostě je a jí jedno
jestli o ní bude někdo mluvit…
Dost! Ne, hrubosti dost nikdy není…
Rakety do sebe, skartace nebe a pekla,
svobodné popření sama sebe.
Zpátky se nedá řadit…Člověk je tu host,
akorát, že to neví.

Ovace, lidé jako ovce, na recepcích šunka a africké ovoce
a taky válka nadčlověka v nadnárodním prostoru debility
a taky Šoa a sprchy k poslednímu omytí…
Bože, jak moc chutná moc,
zlato a bohatství a tuny masa do lednice,
podpis na petice a hodně piva,
pak odpustky s hořkou příchutí mandlí,
prý pravda je to, co říkají ti, kterých je více,
chrámy a láska na úvěr, blázince jsou plné těch,
kterých je méně…
zítra vás pustíme, udavač se udal,
to je prostě pech, že, no tak můžete jít…
Nesplaceno, co má se dědit,
nevyřčeno to, co už se dávno mělo říci alespoň šeptem,
ale je to asi jedno, vždyť, co včera, už dnes přece neplatí,
vůbec nic, ani měna, desatero už je k popukání,
Carpe Diem.
Lhaní plodí nové vlády,
všichni chtějí všechno a ti hloupí ještě víc.
Muži mužům darují kolébky a květinové plédy,
žena ženě píše předmanželskou smlouvu
a pak je zase jiná žena rozvede,
zákony se píší jako Láry Fáry
a slečna Evropa si v tom chaosu jen infarkt užene…

Starý pár, muž a žena, co už léta spolu žijí
jdou na dvě deci do Blatničky oblečení
jak na festival v Riu. Je advent, tedy dny sváteční.
Muž jí dá Tramín
/sobě Merlot, v tomhle jsou už dávno každý jiný/
a květinu a taky tu knihu, kterou tolik chtěla.
Přeji ti krásný advent, Ivanko, řekne tiše.
Já tobě taky… Políbí ho a má pro něj dva lístky na Hraběte do Violy.
Jistěže - on jde pak ještě pro víno.
Popíjejí a je jim fajn, jako tenkrát v roce osmdesát dva, když tu otvírali.
Dívají se ven, jak začíná chumelit
a v tom kolem výlohy prochází Golem.
Kouří se mu z hlavy a zdá se jim, jakoby se na ně pousmál…
A to bylo bezesporu dobré, velmi dobré znamení…

NESMĚLE V SIŘEMI SE STMÍVÁ…

/vzpomínka na Franze Kafku a na jeho ozdravný pobyt u sestry Ottmy v Siřemi u Blšan v roce 1917/

Světlu už je stydno

a tiše šeptem modlí se a lká: Ach, ty má jemná jepičí pavučinko,
tak prosím, zachyť se z posledních sil
hrubého zdiva siřemského kostela,
ale i břehu rybníka, který se choulí
do koberce popadaného hnědavého listí.
Než světlo vyřklo, všude tma,
žlutavé louče hostinců mžourají
do půllitrů plných hořkosti, přátelství i lstí.
Tam i sem, tedy i na stranu opačnou
povívá neposlušné šustí
pod taktovkou chaotického metaře.
Za chvíli bude pět, z komínů statků se kouří o sto šest
a tajemství závisti, či tajné lásky,
prozření v odlesku neznámé mladé tváře,
to vše mizí v těžkých naškrobených duchnách z peří…
Sýpky jsou plné, před stodolou dřeva dost a ze snáře,
v němž hemží se to prý pravdou
a taky z Bible pomalu, přepomalu kanou
kapky ještě teplého sádla z poslední zabíjačky.
Kdo věří, kdo věří opravdu, tak se taky někdy směje,
ale častěji prý pláče, protože prostě ví…
Není divu, jsme v malé, než menší vesnici a rok píše letokruhy
1917, toho času v Petrohradě chlastem, násilím, hloupostí a krví…

Ve svém jednoduše zařízeném pokoji
už skončili svou noční bitvu neúnavné myšky,
šedavé proletářkya spíše nevyspalý,
než odpočinutý se budí do mlžného
siamského rána Franz K.
Těší se na koblížky
smažené na másle a plněné tou pravou domácí jahodovou marmeládou,
už hodinu to z kuchyně tak nepředstavitelně voní
a nikdo jiný, v roli šéfkuchaře jeho milovaná sestra Ottla,
jen ona tak dobře umí…
Nedá se říci, že jeho pobyt tady je ztrátou,
kašle o trošičku méně, rád se prochází,
vždyť ty lesy tady tak zadumaně šumí, pozoruje domácí zvířata,
kdeže by se pásla na Staroměstském náměstí,
rád chodí mezi lidi, někdy jsou si podobní,
mají třeba stejná gesta, podobné bradky
jako místní kozlové, prostě odpočívá a taky,
pravda, zkouší psát…, trochu ráno, trochu v noci
Snad dnes večer potká podivného pana K.,
ptá se ho, ale nikdy na nic neodpoví, kroutí se jak Derviš
a ti jeho pomocníci v přiléhavých oblecích? Dívám se na ně, ale očím nevěříš…,
jsou nesourodí, ale mají systém, poskakují,
hladí se a jinak nikdo nevyzná se v nich.
Nejhorší je, že je tu prý zámek, ale nikdo k němu nezná cestu
a zámecký pán je k nespatření,
jako ti pytláci, prý, že tu žádný není,
ale věru, když se vzbudím, ozývá se střelba jako ve válčení…
„Píše ti Max“ *, křičí Ottla ze dvorku, rychle otevřít obálku… uzdrav se,
v pojišťovně se po tobě také už ptají, aha… tady…, tady to je…
v kavárně Axa máš pořád svůj stůl,
prostě, držíme ti místo, jiní na něj zkrátka nárok nemají!
K pozdravení se přidávají také Rilke**, i tichota Musil***,
všichni jsou zvědavi, jak daleko jsi s tím Zámkem, prostě co je nového.
Bože, pomyslil si Franz, co já mám kromě rodičů s těmi Židy společného!
Vždyť mám i dny, kdy nemám ani sám se sebou nic společného…
Jsou hotové kapustové závitky s rýží, tak, jak to máš rád.

Díky, sestřičko!
Dám si je později.
Musím ještě k rybníku.
Je tam pan K.

Světlu už je stydno.

Musím jít rychle,
protože on ví, že ho vidím,
ale i tak vím.
Že mě v podstatě vůbec nikdy nechce potkávat…


-----------------------------------------------------------------
*Max Brod
**Erich Maria Rilke
***Robert Musil

Ostatní tvorba Tomáše Mladějovského publikovaná v Divokém víně:
DV 110/2020: Kristus už není, tam kde byl a další
DV 100/2019: Na kus řeči s paní S. a další
DV 98/2018: Byť bych třeba i chtěla… a další
DV 89/2017: Těsně po vánocích
DV 85/2016: Až nám bude 117 roků, to nám bude hej!
DV 79/2015: Plenér, to je základ, říkají mistři
DV 75/2015: Operní douška a další
DV 71/2014: Barokní hostina
DV 67/2013: Pražské ajavajování, Roztrojen
DV 64/2013: Pozvolna ovíván jarními dešti a další
DV 60/2012: Pábinka vonná a další
DV 57/2012: Prchlivý ptáčník pořadové číslo 22
DV 51/2011: Dívka za oknem a další
DV 48/2010: Absintové odpustky a další
DV 41/2009: Obrazy a další
DV 34/2008: Letmé a nejenom předvánoční myšlenky českých žen s lehce nadprůměrným IQ
DV 31/2007: PARFÉM EXODUS, ONTOGENEZE SVOŘITELE a další
DV 30/2007: Muž bez vlastností má náhradní volno a další
DV 21/2006: Jaká vlastně byla ta Eva?, Osmý TIBEŤAN se zove PIN a další
DV 17/2005: 13. Je jedno, pod jakým symbolem, 15. AŽ /nepochvalné polaskání/ a další