Tomáš Mladějovský

KDYBY SNAD NĚKDO PŘECI, TAK…

Matka měst je po zimě v běloskvoucí spodničce
tak trochu plachá a popraskaná.

Vymodlení andělé se v klenbách loubí smějí,
v potemnělé zákristii hrají na babu,
on píše básně jemu
a ona zase miluje k uzoufání právě jenom ji,
Bohu šeptají své tklivé sbohem
a ve zpovědnici se dotýkají hroty ňader a taky jazyky,
umějí jich několik a tak se dnes dorozumí vlastně s kdekým
a ani s Ptydepe nedělají žádný cavyky.
Před barokními chrámy
postávají u svařáku prapodivně barevně nesladěné
hloučky veselkavých spasitelů, neřku-li ekologů
a o cigarety a naději se dělí s vyžehlenými čerty,
mimochodem, s těmi už dnes rozhodně nejsou žádné žerty,
mají stravenky na prdelačku a rudé rety jako Coco Chanel,
jsou z nich manažeři a už dávno, hodně dávno nestraší.
Veřeje kostela se vrzavě otevírají,
klíče má dnes rozjarněná Ester,
je nevylosovaných květů svátek, Purim,
požehnané vody je v kropenkách dost i pro hříšníky,
je vysvěcená nebo košer?
Kdo ví… Snad jen I.N.R.I.
Dreidl se točí jako divá káča
a ten, kdo často vyhrává o tom nikdy s nikým nemluví…

Kdyby snad někdo přeci, tak…

Tuhle jsem od někoho slyšel, že prý s tou Prahou
to zas není tak žhavý, jak se povídá,…
já bych ho vzal Královskou cestou do Blatničky,
do místa provoněného vínem
a trochou plísně z prastarých sklepů,
do místa plného malířů, básníků a snílků,
do místa, kde se nikdy nepije voda
a kde se na jazyku mísí trpkost filozofů
s nasládlým buketem milovníků,
studentů, žvanilů z pohádek a herců.
Kdo tu nikdy nepobyl,
je beznadějně nezasažený…
A povětšinou ani neví,
kde je vlastně ta Kafkova Siřem,
ani, co o šábesu nejraději popíjela Golemova babička.
Carpe Diem!

Kdyby snad někdo přeci, tak…

musím podotknout,
že jak se říká, že všechny cesty vedou do Říma,
tak bych na té „on the road“, asi někde u Bechyně,
hned za mostem, který vypadá jako žebro velryby
nebo jako horní půlka Božího oka na fasádě synagogy Čkyně,
tak hned tam bych vystoupil a na peróně
bych chvatně polknul desítkovýho Kozla,
sliby chyby, možná bych dal dva
a jal se chytit taxůvku směrem ke kočičím hlavám.
No, popravdě řečeno, vím, ty pražské jsou tak trochu nafoukané
a většinou se tváří líně, ale v noci, když zaprší,
většinou o sobotě, kdy neděle ještě spí,
lze za naprostého ticha a se zatajeným dechem
zaslechnout jejich mňoukání.
Pokládám tedy opatrně svou hlavu k jejich hlavám,
pár minut se ani nehnu, ale,… marně naslouchám…
Řeči dlažby kočičí
rozumějí jen zhrzené milenky
a hodně staří dlaždiči.

Kdyby snad někdo přeci, tak…

Bylo to za dávných časů,
kdy Godot chodil ještě všude včas
a kdy Rohovín Čterrohý, ranhojič,
nebyl ještě pardubický náfuka.
Pražský Břevnov, malebné předměstí
plné loretánské zvonkohry
a barevný k srci klíč se dal za pár kaček vystřelit
na pouti U Svatého Vojtěcha a Markéty.
Fronta se naštěstí nestála jenom na kysané zelí,
ale každý čtvrtek i na knižní novinky
a kdykoliv na lupeny na pana Suchýho do Semaforu,
Hrabě a Kafka se četli pod lavicí
a kavárny byly plné dlouhovlasých chudých básníků,
pilo se čůčo a hospoda byla na rohu v každý ulici
a telefonovalo se, ano, z těch budek, kde jsou dnes knihy,
a to jenom, když se rodilo nebo randilo.
/Dnes by se, to milé dítě, pravděpodobně intenzivně zbláznilo…/
Václavák byl černým pupkem Evropy
a večer se na něm rozsvítila krvavá hvězda.
Vlastenci poslouchali Plastiky, neměli „styky“
a jezdili k jezeru Blatenskému
do Uherské nížiny,
tam si totiž u tokajského mohl říkat každý, co chtěl,
Imre, ani Eržika nebo Gábor,
nikdo ničemu nerozuměl.

Podivné mládí a divná doba,
vzpomínky žhnou, drásají i hladí.
Divná doba a podivné mládí,
vzpomínky také lžou a nadržují,
ale jsou jenom moje, a to mi ladí…


Matka měst je po zimě v běloskvoucí spodničce
tak trochu plachá a popraskaná.

Ostatní tvorba Tomáše Mladějovského publikovaná v Divokém víně:
DV 132/2024: Asi by byl rád,, že ho nemám na triku a další
DV 126/2023: Teprve pětašedesát
DV 123/2023: Navzdory chaosu do Blatničky a další
DV 110/2020: Kristus už není, tam kde byl a další
DV 100/2019: Na kus řeči s paní S. a další
DV 98/2018: Byť bych třeba i chtěla… a další
DV 89/2017: Těsně po vánocích
DV 85/2016: Až nám bude 117 roků, to nám bude hej!
DV 79/2015: Plenér, to je základ, říkají mistři
DV 75/2015: Operní douška a další
DV 71/2014: Barokní hostina
DV 67/2013: Pražské ajavajování, Roztrojen
DV 64/2013: Pozvolna ovíván jarními dešti a další
DV 60/2012: Pábinka vonná a další
DV 57/2012: Prchlivý ptáčník pořadové číslo 22
DV 51/2011: Dívka za oknem a další
DV 48/2010: Absintové odpustky a další
DV 41/2009: Obrazy a další
DV 34/2008: Letmé a nejenom předvánoční myšlenky českých žen s lehce nadprůměrným IQ
DV 31/2007: PARFÉM EXODUS, ONTOGENEZE SVOŘITELE a další
DV 30/2007: Muž bez vlastností má náhradní volno a další
DV 21/2006: Jaká vlastně byla ta Eva?, Osmý TIBEŤAN se zove PIN a další
DV 17/2005: 13. Je jedno, pod jakým symbolem, 15. AŽ /nepochvalné polaskání/ a další