|
na další stranu
Tomáš Mladějovský
LETMÉ A NEJENOM PŘEDVÁNOČNÍ MYŠLENKY ČESKÝCH ŽEN S LEHCE NADPRŮMĚRNÝM IQ
Rozbal mě,
miluj mě pod vánoční snítkou,
líbej mě a mačkej,
vždyť jsem tak křehká…,
šeptej mi, můj rétore,
a pak se mi už neptej na nic,
ani jak se jmenuji a odkud jsem.
Konej a nepátrej,
je-li noc, je-li den.
Neomylně nahmatatelné
jsou ty české ženy,
v záňadří lehce krajkované
s nejobvyklejší středoevropskou velikosti 3 Cé,
mají trochu příliš smělé plány na víkend,
stejně se to všechno nestihne, protože
zase bude fotbal…kožené kulaté vánoce…
A co budeme vařit a kam půjdeme?
Já bych si to přece konečně chtěla koupit, a kytky na hrob a kytku babičce,
hlavně že nedá kytku, ani malou, nikdo nikdy mně,
děti miluju, jo, děti zbožňuju, děti nás mají rády, děti nás milují,
jednou mi ani nezavolají a dříve, než je přepustíme
jen a jen jim samým,
tak nás usouží,
přepuštěné je dobré i máslo, žluťoučké
a měkké, neodmlouvá a je bez viny, dříve, než se zatoulají, tak nás vysají,
kudlančí mláďátka nás roztomile zabijí,
ale když je odešlu ke tchýni,
tak je mi blaze, den, ale druhý už mi chybí, ale vždyť konečně nikdo není doma,
dám si lázeň, něco si přečtu, přepuštěné máslo je také dobré, chybí mi a jsou bez viny…
Ležím zády na rovné podlaze, hladím si tělo, hladím si myšlenky, myslím jen na jedno,
bohužel, jen na neurčité štíhlé tělo, jsem v roli děvky a nemám jméno…přepouštím se
V igelitce šunku, rohlíky a pacholíka
A pod pekařským výrobkem
dárek pro vousatého staříka, dárek pro Jezucha
A pod Jezuchem blok a taky skripta
A bulvár a knihu a jízdní řád a Boha rozkroku
A rolničky a svícen a sušenky a nakousnutou klobásu místo odpustek
A láhev slivovice, moravskou krev, pijeme ji spolu a posledně si divně
zaržál, když sis u toho pak klek…Už fakt nevím co mám ještě udělat,
abych si byla více jistá, manželem, pomalejším odpočítáváním hodin,
orgasmem i složenkami, dělená strava je šílenost, když potkám blbce,
tak se vždycky rozhodim, musím pak za šera na Karlův most, abych věděla, že nejsem pako a kolik je vlastně v Čechách, kolik je tam ciferníků jdoucích opačně, kolik je tam vlastně hodin, pak je mi lépe a taky decka ráno, ta je košér, smrtka vchází tiše, smrtka neklepe, památky pod hradbou jsou krásná troufalost a ulice chce, aby si děti užívaly a Nešlehaly…ulice chce různé věci a někdy je připuštěna, vařím večeři a chce se mi tančit, tužby Popelčiny, ztracený oříšek, tužby falusní a nový kožíšek.
Jen těžko pohladitelné jsou ty ženy z České kotliny,
přijímají podobtrojí,
Odpustky lásky, ostrovy identity a pak se už jen rozdávají
A přijímají podobčtveří,
sebe tratí pod hradbami a přepouštějí se,
sebe a své vize,
jsou rozrozkošněny pod svým,
však stále pod cizím a nejediným pyjem
a mají kdesi vzadu, tam kde končí hlava a ještě nepočíná aura smilstva,
nenápadnou, ale nekončící myšlenku na nepozorovaný a náhlý odchod
do jiné středněroviny, konečně, vždyť, kdyby a také…a navíc,
Vždyť, považ, kdyby…,
tak kde já už jsem mohla být…
Správné je prý být věrná, a milá a pracovitá, vyšívat a žehlit a vychovávat a vydělávat, dělat muži pomyšlení a taky pochopit
a správné je rovněž být sama sebou,
tak kdo se tím má prooscilovat.
A přitom muži považují za zcela normální,
že když přijdou domů, domů odkudkoliv, tak, že jejich kočička je doma.
Zdaleka netuší,
jak velká je to vlastně náhoda…
Rozbal mě,
miluj mě pod vánoční snítkou,
líbej mě a mačkej,
vždyť jsem tak křehká,
šeptej mi, rétore,
a pak se mi neptej na nic,
ani jak se jmenuji a odkud jsem.
Konej a nepátrej,
je-li noc, je-li den
ROZLIČNÉ DOVEDNOSTI A MISTR JAN
Ostrovanem sám v osídleném oppidu,
ve středu tokajských siločar u zastrčeného
kavárenského stolku
črtám čipy minulého tisíciletí,
jsem trochu nahranej a kdybych byl žena,
měl bych místo rodidel už řešeto anebo
knihu vzpomínek a místo kapesníku uslzenou žmolku…
A zatím, nedaleko odtud, v oparu duhy, v opatu smogu,
jak v podzápatří Babylónské věže ční k nebi létavci pokálený Mistr
Hus, stojí tam na rád by se zeptal, proč o něm říkají,
že byl dobrým rétorem, jak přišli na to, že co se týče
žen a slova, měl dobrý vkus. Kdo ho vlastně kdy slyšel? A zatím,
pod jeho nohama vetkávají do orosených šedavých
kočičích hlav nějací lidé vrchní stan, polévka se platí,
pivo ne, jsme přeci v Čechách, na to dav slyší, na to se pohne,
je s nimi jedna jediná žena, vypadá jako muž, všichni jsou na ulici, je poledne
ženomuž hledí vrtivě kolem a nad průčelí plachtoví připichuje nápis:
"Soft skills, aneb kdož mluvíš, nezůstávej sám"
Obchodníci s komunikačními dovednostmi
zvou zástupce zvídavého lidu dál, popíjejí grog a hovoří o tom, jak
je zapotřebí umět hovořit lépe a jinak
a ještě lépe a s každým vždy odlišně a nebo úplně jinak
a jak tak rétoří o měkkých dovednostech, tak pozvolna počínají měknout.
Stanoví je doposud plné, ale z okolních uliček už pozvolna
paprskovitě vycházejí ti, co ovládají jiné, totiž tvrdé dovednosti…
Čekají na krásné ženy, aby jim to konečně vysvětlili… Čarují slovy, ale jen
úvodem, pak napichují a berou na kolotoč či na koníčka. Mistr Jan pootáčí ztěžklou hlavu
do dálky. Pak neví, kam má vlastně hledět, ale ovládne se, přec se nebude točit jako čamburína.
"Ať žije soft, ať žije hard!" ozývá se náměstím…
Jan přivírá oči a nechápe,
vždyť slovo bylo platidlem,
bylo jako sadu květ
a dnes jak motýl,
ráno letí tam
a večer povívá zas lehce zpět…
Prapodivná harmonie
Z nebe kanou okluzní šrámy,
z nebe kanou krvavé haluze,
a když se pokoukneš pod
sukni pondělí,
je ti podivně,
je ti krásně a nemnoze.
Díváš se v chvatu,
pomrkáváš internetově,
z portálu jak z baru
v kvapíku lokáš cizí víno,
koštuješ svou krev.
Z věží za oparem Hradu
opadává podivné hašé,
courám se k nim, zmenšují se
a tam, kde se protínám,
oslovuji mne stále tytéž ženy. Hřmí
a svatováclavský falus chrlí
chvástavé potomstvo do předpeklí k nebi.
Stmívá se, chudí vylézají z nor,
čpí pátek
a v sobotě zní zvony,
Nikde žádný vzdor…
Homo errectus
Neudržitelná je snivost starců
a neomalenost těch,
co se právě naučili mluvit…
Lákají mne vrásky tvých rtů
a jsou chvíle, kdy se stydím
za váhavé postávání…
Nepokořené fluidum chtíče
překonává mimosmyslové vnímání
a to vždy v tom naprosto nečekaném
a nepřístojném či nevhodném rozpoložení,
chtíč padá zlehounka do klína oběti
jako touha pápěří,
tu na finančním krchově,
tu v přecpané tramvaji
onehdy na metodické poradě,
jsou chvíle,
které bohužel v našem věku
už rychle pomíjejí, popadnou tě
nečekaně vprostřed ladných křivek
a v kvapíku zas
do jiného záňadříčka odlétají…
|
