Štěpán Votoček

SOUKROMÝ LISTOPAD

Vemte si s sebou květinu a svíčku! 17. listopadu si připomeneme 50. výročí slavných i tragických událostí, k nimž došlo v souvislosti s pohřbem studenta lékařské fakulty UK Jana Opletala, smrtelně zraněného při protiokupačních demonstracích. Zdánlivou tečku za tímto protinacistickým vystoupením znamenala okamžitá brutální perzekuce: 9 studentských předáků bylo popraveno, na 1500 studentů odvlečeno do koncentračních táborů a české vysoké školy uzavřeny. Současně se však ve světě zvedla vlna rozhořčení, která vbrzku vedla k ustavení právě 17. listopadu v Mezinárodní den studenstva. Nechceme jen pietně vzpomínat tehdejších tragických událostí, ale chceme se aktivně přihlásit k ideálům svobody a pravdy, za něž jejich účastníci obětovali své životy, neboť i dnes jsou tyto ideály ohroženy. Nechceme se dát zahanbit svými vysokoškolskými kolegy, kteří za ně před padesáti lety odvážně vystoupili. Proto se dne 17. listopadu v 16.00 sejdeme u Patologického ústavu na Albertově, kde pohřeb Jana Opletala započal.

KAPITOLA I. – ALBERTOV

Skládám papír s textem, už týden šířeným po škole, strkám jej do kapsy a přivírám oči před nízkým listopadovým sluncem. Ze schodů sv. Ignáce sleduji vrtulník kroužící po slunečném nebi nad centrem Prahy – zvuk rotorů, řinčení tramvají, mrazivý vzduch a jasná obloha, tak si budu pamatovat tohle dopoledne. Dvouhodinová praktika z histologie mám za sebou a naděje, že se mi někdy podaří pod mikroskopem v modrofialové zrnité struktuře preparátů poznat, o jakou se jedná tkáň, opět o něco zeslábla – ze všeho nejvíc mi připomínají abstraktní malby. Medicína byl omyl.
Sejít se s L. mám až za hodinu. Obcházím park a pozoruji páteční hemžení na Karlově náměstí, třu si ruce o sebe, vzduch je plný výfukových plynů z aut popojíždějících na semaforech a holé keře i trávu pokrývá jinovatka. Měl jsem se víc obléknout.
L. je přitažlivá, charismatická, trochu potrhlá tmavovláska a imponuje mi svojí odhodlaností. Na dnešní demonstraci se těší jak malá. Mám pro ni své básně, které chce uveřejnit v jakémsi samizdatu filozofické fakulty. Na škole se rychle rozkoukala a za dva měsíce stihla navázat kontakty se studentskou opozicí. Před přijetím na filozofii už pracovala, v devatenácti letech je životem omlácená, alespoň ve srovnání se mnou, o rok mladším studentíkem v péči maminky. Ano, berme dnešek jako pracovní schůzku, nic víc, rozchod s E. je ještě příliš čerstvý.
Během poflakování a přemítání, jak to s L., kterou jsem poznal v srpnu na chmelové brigádě na Rakovnicku, vlastně mám, si všímám žlutobílých antonů, sjíždějících se k Novoměstské radnici – jeden, dva, tři, čtyři, pět… No vida, takže policajti se přeci jen připravují na večer. Dnešní akce je sice oficiálně povolená, ale snad jen imbecil by mohl uvěřit, že se chystáme jen vzpomínat na půl století mrtvého medika Opletala. Letáky vylepené po menzách a kolejích, z nichž jeden mám v kapse, jsou koneckonců dost výmluvné. Něco je ve vzduchu.
L. konečně dorazí, studená pusa, malé zpoždění, drobný nosík pršák, krásné sytě hnědé oči a roztomilé ráčkování.
Sedáme si na ledovou lavičku, otevírám sešit se svou poezií: „Dal bych tam tyhle dvě básničky, ale přečti si to a uvidíš sama. A kdyby to šlo, radši anonymně, rád bych dostudoval.“ Držím se verze pracovní schůzka.
L. začne předčítat poslední sloku mé nejaktuálnější básně Muzeum: „Oblohu zaplavil rrůžový šampon, krrajinu lemují kaskády mrraků, kolotoč sluneční, nasáklý tampon, dává nám znamení, krrev na bodáku.“
„Nech toho, zní to divně.“ Cítím se trapně a mé verše mi najednou připadají hloupé a banální, evokující drogerii.
„Krrev na bodáku, to je dobrrý, ty můj barrde.“ Myslí to ironicky, nebo ne? Objala mě a políbila. A sakra.
Dává sešit do tašky, zvedáme se a Na Moráni naskakujeme do přetopené osmnáctky. Sjíždíme mezi něžným kostelíkem svatého Jana na Skalce a oprýskanou zdí Emauz, míjíme Botanickou zahradu a vystupujeme o dvě zastávky dál na Albertově.
Albertov je místem, kde na člověka snadno dolehne ponurost dlouhých chodeb s monstrózními embryi ve vitrínách Histologického ústavu, hrůzostrašnost kotců s pokusnými potkany ve sklepeních Fyziologického ústavu i memento mori funebráckých aut u bočního vchodu Ústavu patologie a soudního lékařství. Předválečné, nízké, prkny obložené baráky tu kontrastují s velkolepě vyprojektovanými univerzitními budovami, jejichž neudržované dvory však působí venkovsky. Ze stráně porostlé akáty a bezem lze cítit vůni omáček z menzy a pozorovat dění na mramorových stolech prosektury. Pokaždé, když tudy sestupuji od Apolináře, dýchne na mne duch periferie Nového Města z doby, kdy tu Praha končila. Kdy dál byly už jen svahy osázené vinicemi, kdy se v jamrtálském údolí, dnes překlenutém mostem Klementa Gottwalda s tubusem metra a Severojižní magistrálou, krčily podél Botiče chudinské barabizny, hampejzy a pajzly. Kdy pár metrů odsud na podskalském nábřeží končily plavby vltavských vorařů a vyskládané kmeny šumavských smrků lemovaly zablácený říční břeh na Výtoni.
Namísto obvyklé albertovské ospalosti a netečnosti je tu dnes cítit napětí, neklid a očekávání. Přítomní nepřipomínají ustrašené mediky konformisty z prvních ročníků či pošahané přírodovědce, obvykle se vyskytující v těchto končinách. Od tramvaje a z obou albertovských schodišť proudí další a další studenti všech možných vysokých i středních škol s transparenty a vlajkami, a rozhodně se nejedná o alternativní mládež. Před čtvrtou hodinou je prostranství zaplněno, zdají se tu být tisíce lidí, podupávajících, aby se zahřáli, hledajících známé tváře, hlučících. Vřava ale není chaotická, kolektivní duch je téměř hmatatelný. V davu potkáváme mého kamaráda z táborů, blonďáka Davida H., ale nemáme si moc co říct. Netaktně se zeptá, zda L. je „ta“ moje holka. Abych se vyhnul odpovědi, kterýžto úkrok L. zaznamenává, začnu mluvit o muzice. Byl to totiž on, kdo mi poprvé ve čtrnácti pustil Pražský výběr, Abraxas a Visací zámek a zahrál mi Kryla. Zahlédnu několik spolužáků z ročníku, mávám na pošuka Tomáše P. v lennonkách, ale nevidí mě, je jich tu jistě spousta dalších.
Začíná oficiální část manifestace. Z vyvýšeného pódia promlouvá pamětník studentských protestů z roku 1939, připomíná oběť Jana Opletala a povzbuzuje nás k revoltě. Žádné vytáčky, mluví přímo a jasně a díky ozvučení je rozumět každému slovu. Pak hovoří jakýsi bělovlasý akademik v baloňáku, poselství jehož řeči mi uniká, nicméně poznámka L. o senilitě mi přijde nevhodná. Konečně přicházejí na řadu mluvčí nezávislých studentů z filozofické fakulty. Hezká blondýna s velkými brýlemi vyzývá k dialogu, po ní se chápe mikrofonu hubený, vysoký, též brýlatý kluk. Jeho projev je otevřeně bojovný a zvolání „Poroba je horší než smrt“ svou ultimativností nasazuje novou laťku. Bouřlivé ovace potvrzují, že nemluví jen za sebe. Neslaně nemastně vystupují zástupci Svazu mládeže, odměňuje je pískot. Ale mělo by se ocenit, že se zapojili. Bez jejich záštity by úřady dnešek nikdy nepovolily. Koneckonců svazáckou legitimaci máme všichni, ač jí pohrdáme.
Analogie mezi listopadem 1939 a dneškem se nabízí sama. Myslím na matčina bratra, studenta farmacie, který byl před padesáti lety v mém věku jako jeden z oněch patnácti set zatčených vysokoškoláků odvlečen nacisty do koncentráku v Mauthausenu, odkud se nevrátil. Díky jeho smrti jsem na světě – máma se narodila jako pozdní náhradní dítě. „Svobodu, svobodu,“ zní sborově tolika hlasy docela výhružně. Atmosféra je podmanivá a strhující, L. mě chytá za ruku. Napadá mě, že naše vzájemná náklonnost od začátku směřovala k dnešku, a že bych si už konečně měl připustit, že nejde o nezávazný flirt.
Skandujeme jména chartistů: inženýr Petr Uhl, Stanislav Devátý, Václav Havel! Na mnoha transparentech lze číst nebývale rázná hesla, jedno z nich – Kdo, ne-li my, kdy, ne-li dnes? – přesně vystihuje nečekaný pocit síly a sounáležitosti. Organizátoři mají problém dodržet svůj závazek, totiž že z Albertova půjde průvod na Vyšehrad. Radikální část demonstrantů chce vyrazit rovnou na Václavské náměstí, dějiště všech dosavadních protirežimních protestů. Měli bychom asi vystupovat seriozně a splnit vyjednané podmínky, ale centrum města je jako magnet.
Průvod se dává do pohybu a na křižovatce s ulicí Na Slupi navzdory skandování „Václavák, Václavák!“ nakonec přeci jen zabočuje vlevo, tedy směrem k Vyšehradu. Provoláváme své požadavky – Svobodné volby! Chceme novou vládu! i protikomunistické rýmovačky – Jakeše do koše, na Štěpána bez Štěpána a další a další. Smráká se, jdeme pomalu po tramvajových kolejích, podcházíme trať a přecházíme Botič, stoupáme podél vyšehradských hradeb mezi nuselskými činžáky až k Táborské bráně a dál ke hřbitovu. Jan Opletal ovšem není pohřben v Praze a z nám nejasného důvodu – snad že byl buřič – se mají položit květiny na hrob Karla Hynka Máchy. Na Slavín se ale dostali jen někteří, většina nás postává venku. Všude hoří svíčky, od úst stoupá pára. Nikomu se nechce rozcházet, v rozjitřené atmosféře koluje zvěst, že se pokračuje na Pražský hrad.
Musím se ukázat doma, jinak starostliví rodiče neodjedou na chalupu. L. by ráda zůstala na Vyšehradě, dokud se nevyjasní, co bude dál a o co rozhodně nechceme přijít. Jak to jen skloubit, aby si nemyslela, že jsem dostal strach a hledám způsob, jak vycouvat?
„Hele, sjedeme na Budějárnu, bydlím pět minut od metra, počkáš na mě ve stanici. Otočím se doma, řeknu, že už to skončilo a že jdu s holkou do kina. Pak se vrátíme, fajn?“
Neochotně kývne, vyrážíme na Gottwaldovu, popojíždíme tři stanice na Budějovickou, uklidňuji rodiče. U dveří odkládám brašnu a beru si rukavice, L. zatím přešlapuje na nástupišti.
Rodiče startují stopětku, my se vracíme metrem zpátky, ale rovnou do centra, protože předpokládáme, že průvod z Vyšehradu už vyrazil a my se přidáme cestou. Vystupujeme na Muzeu, jít dál pěšky bude nejrychlejší. „Vééčerní Praha,“ vykřikuje ve vestibulu kolportér s haldou novin přehozenou přes předloktí jako každý den touto dobou. Vzpomenu si na babičku, které jsem pro Večerku jako školák chodíval, stála padesátník. Na Václaváku je klid, u koně čekají ti, kdo mají s někým schůzku, lidé postávají u výloh a od stánků voní párky s hořčicí. Spěcháme dolů na Můstek a dál Národní třídou k Vltavě, kde bychom se s průvodem z Vyšehradu měli potkat, míří-li skutečně na Pražský hrad. Sílí mé obavy, že se demonstrace na Vyšehradě nakonec přeci jen rozpustila a pokud ne, policajti do centra nikoho nepustili. Míjíme Národní divadlo, jsme u mostu 1. máje. Otáčíme se vlevo a to, co spatříme, působí jako šlehnutí elektrickým proudem. Po nábřeží se blíží procesí s vlajkami a transparenty, jehož konce nelze dohlédnout.

KAPITOLA II. – NÁRODNÍ TŘÍDA

„Už je to tady, už je to tady!“ burácí unisono tisíce hlasů. Živelnost a energie valící se masy se vymyká všemu, co se dosud během protirežimních vystoupení odehrávalo – tohle je jiné. Jako v transu běžíme naproti, vmísíme se do prvních řad a smějeme se jako malé děti, zaplaveni výronem štěstí v té stěží uvěřitelné chvíli. Na tohle čekám od okamžiku, kdy jsem pobral rozum. Copak je to takhle snadné? Myslel jsem, že u toho budou barikády, tanky, střelba... Krev na bodáku. Doprava stojí, taxikáři mačkají klaksony. „Pražský hrad, Pražský hrad!“ odráží se v salvách od palisády nábřežních činžáků a nasvícené Hradčany se vyzývavě tyčí nad řekou.
Na křižovatce mezi Národním divadlem a kavárnou Slavia se z čela průvodu vyčlení několik mužů, kteří začínají ostatní usměrňovat doprava, na Národní třídu. Jak to? Takhle nedojdeme na Hrad, ale na Václavák... V hlavě se mi rozezní alarm. Co je to za fízly? Sleduji asi třicetiletého světlovlasého muže v zelené parce, jak mává paží jako dopravní policista. Stádo se bez protestů podřizuje, prostě se jde doprava. Něco tu nehraje. Ale euforie nás neopouští, endorfinů v mozku je příliš a davová psychóza je tak opojná. Přesto s L. instinktivně zpomalujeme a propadáme se o několik řad nazad. U Nové scény stojí tramvaj, průvod jí obtéká, cestující nevěřícně hledí ven, naproti z oken divadla mávají herci a baletky a my máváme jim. Ne, není se čeho bát, tohle nemůže nikdo zastavit. Novým cílem je Václavské náměstí.
První vystřízlivění přichází už za pár minut. Národní třída je na křižovatce před obchodním domem Máj, odkud ještě před chvílí vycházeli lidé s plnými nákupními taškami, přehrazena zásahovou jednotkou v bílých helmách se štíty a obušky. Čelní řady se zastavily a sedají si na zem, někteří si klekají se sepnutýma rukama v póze budhistických mnichů. Na dlažbě před ozbrojenci se objevují zapálené svíčky, mává se vlajkami. Jsou tu i starší lidé, kteří se cestou přidali, středoškoláci, náhodní chodci. Jsme zaskočení, ale klidní. Přepočítali se, takovou sílu nemohou zadržet.
Dozvídáme se od ostatních, že k první konfrontaci s policií došlo už cestou z Vyšehradu, ale výsledkem bylo jen k odklonění průvodu. Skandujeme – Praha není Peking! Nechceme Čínu!, zpíváme Jednou budem dál, Kde domov můj, improvizujeme a znovu skandujeme – Z Václaváku domů! Máme holé ruce! Nechceme násilí! Proti tomu monotónní hlas z amplionu, vyzývající k rozpuštění nepovoleného shromáždění. Pro odlehčení ukazuji L. pasáž paláce Metro na levé straně ulice, kam jsem před třemi lety chodil do tanečních, a přidávám historku, jak mi spolužák spláchl bílé rukavičky do záchodu, čímž ukončil mé trápení na parketu, ale příliš ji to nezajímá.
Policisté propouštějí vylekané jednotlivce a skupinky. My zbylí se ubezpečujeme navzájem, že když vytrváme, těžkooděnci nakonec ustoupí dívkám s květinami v rukou a pustí nás, kam chceme. „Make love not war,“ volá ojedinělý hlas. Vypadá to jako hra nervů a my ji samo sebou vyhrajeme. Minuty ale ubíhají a naše sebevědomí nahlodává nejistota a narůstající úzkost. Přesto si nepřipouštíme, že se může stát něco horšího, než že místo kýženého dosažení Václaváku odejdeme potupně už odsud.
Náhle se řada policajtů sevře pevněji a kdo chce ještě na poslední chvíli zmizet, je zahnán pendreky zpátky. Nastává absurdní chvíle, kdy amplion omílá výzvu k rozchodu, ale není kam jít. Nepropustná stěna štítů z plexiskla před dohořívajícími svíčkami připomíná formaci římské setniny. A za námi, aniž bychom si toho byli všimli, nás mezitím od zadního voje oddělily transportéry, mající vpředu svislou plochou radlici k vytlačování demonstrantů. Skandování hesel ustává, jen občas někdo zakřičí – pusťte nás, chceme domů, gestapo…
Nastává okamžik, kdy si i největší optimista uvědomuje, že sklapla předem nachystaná past a že jsme to my, zkrotlí a zahnaní do rohu, kdo tahá za kratší konec. Antony připravené na Karláku, policejní vrtulník mapující terén, tajní manipulující čelem průvodu, všechno to do sebe zapadá. Překombinovaná hra se nachýlila k rozuzlení a každý jen v duchu hádá, jaké to bude. Jak jsme mohli být tak naivní?
L. mi tiskne dlaň, z druhé strany stojí rozcuchaný kluk a nadává policistům do sviní. Pomalu postupující policajti v helmách a chráničích obličeje vypadají jako hokejisté. Někteří vybíhají dopředu, namátkou někoho uhodí a opět se zařadí. Narůstá zmatek a panika. Soused nalevo mě bolestivě chytne pod paží a křičí: „Musíme se držet! Nacisti! Gándhí!“ Chce se nechat za každou cenu zmlátit. Vytrhávám se mu a prořídlými řadami přebíháme s L. napravo na chodník, od téhle chvíle jsme tu sami za sebe. Před vchodem do jazzového klubu Reduta a jazykové školy parkuje několik aut. Intuitivně k nim směřujeme, jako by mohla poskytnout úkryt. Ještě před týdnem jsem tu čekal na E. po hodině němčiny. Sevře se mi žaludek, co když je tu i dneska? Kdo drží za ruku ji?
Od rohu Spálené přichází rychlým krokem asi pětačtyřicetiletý muž v maskáčích, červeném baretu, s šedivým upraveným knírkem, modrooký – je vůbec možné si v takovém zmatku a šeru všimnout barvy očí? Má klidný, důvěryhodný, soustředěný výraz inženýra řešícího úkol. Za námi se tlačí do podloubí houstnoucí chumel lidí. Velitel v baretu mezitím dojde k nám, zastaví se a rozhlíží, ale nezajímáme jej. Pak napřáhne ruku mezi nás a vstup do podloubí, otočí se a hlasem prostým emocí zavolá: „Tady to useknem!“ Pokrčíme se, ještě stihneme podklouznout pod jeho nataženou levicí a vklínit se mezi lidi před námi. A tam, kde před okamžikem vytyčil velitel máchnutím ruky hranici, nabíhají těžkooděnci a uzavírají podloubí. Vzápětí mi dochází, že jsme měli zůstat venku.
Podloubí, mezi jehož sloupy jsme natlačeni, je asi třicet metrů dlouhé a prochází jím chodník skrz dům, jehož klasicistní fasáda je předsazena před ostatní průčelí novoměstské strany Národní třídy. Tlak těl v klaustrofobním prostoru se stupňuje, brzy nejde vzpažit ani volně dýchat. Každý se ze všech sil snaží udržet na nohou, pád by znamenal ušlapání. Musíme se procpat zúženým hrdlem do dalšího oddílu podloubí, začínáme se soukat podél zdi výklenku. Jsme nárazníkem mezi stěnou domu a slisovaným šokovaným stádem nahnaným do ohrady, ale zeď nám umožňuje pomalu postupovat žádoucím směrem.
Křik a nářek vylučují slovní komunikaci. Hrubá omítka nám odírá dlaně a kolena. Myslím na to, že má L. u sebe můj sešit, a až nás seberou, může nám to přitížit. Namlouvám si, že zatčení je to nejhorší, co nám hrozí – naloží nás do antonu, ztotožní a vyklopí v lese za Prahou. Čeho se obávám víc, je následný vyhazov ze školy. Co na to řekne máma? Spolužáka Petra Š., který takhle skončil po jedné z předchozích demonstrací, nevyhodili – jenže jeho otec je papaláš.
Kritická chvíle nastává v druhém rohu výklenku, kdy neudržím ruku L. a roztrhneme se. Zapřu se a L. se po chvíli podaří ke mně protáhnout, suneme se dál. Překvapuje mě, že si zachovávám chladnou hlavu, jako bych sledoval film, se zájmem, ale odosobněně. Napadají mě banality, například že své oblíbené kalhoty rozedřené zdí už nebudu moct nosit. Projevuje se takhle šok? Nechápu, proč průchod podloubím tak vázne. Před očima se mi přehrává klip Pink Floyd ke skladbě Another Brick In The Wall, kde školáci padají do mlýnku na maso a ven vylézá červená hmota.
Konečně se dostáváme k dělícímu sloupu a zhrozíme se. Po vnitřní i vnější straně podloubí stojí kordon červených baretů se štěkajícími vlčáky. Co je to vůbec za jednotku, červené barety? Z Palachova týdne před necelým rokem si je nepamatuji, na jiných demonstracích jsem nebyl. Nenosí barety výsadkáři? Uličkou musí projít každý, barety přitom náhodně vybrané lidi vytahují a tlučou je dlouhými těžkými obušky. Působí to děsivě: na zemi leží rozházené oblečení, tašky, boty, brýle. Vykročíme, obušky nás usměrňují v chůzi. Holobrádka s odbarvenými vlasy, ještě dítě, přímo před námi jeden z agresorů chytá za melír a buší mu pendrekem do zad a bránících se rukou, pak jej odhodí za sebe.
Napravo na Národní třídě osvětlují reflektory brutální divadlo v plné kráse. Ti, kteří se už do podloubí nedostali, i ti, kteří byli z uličky vytaženi, jsou zpracováváni zběsilými mlátiči, biti do hlavy a kopáni do břicha. Snaží se uhýbat, klečí na zemi, prosí. Vidím cákance krve na obrubníku, potácející se holku se zkrvaveným obličejem a starého pána snažícího se posbírat vysypaný nákup, vidím několik ležících těl. Jsme poslední dva, kterým se podaří z podloubí vyjít.
Nadechujeme se a čekáme, kam nás nasměrují teď. Ale nikdo si nás nevšímá. Národní třída je směrem k řece přehrazena transportéry, a tak pokračujeme bez zastavení doleva jedinou volnou cestou – tmavou Mikulandskou ulicí. Vchody domů jsou zavřené a plné těch, kterým se podařilo schovat se včas. Beru L. kolem ramen, hladím ji a konejším, že už je to za námi.
„To je příšerrný, to je strrašný, zasrraný kurrvy,“ vzlyká. Ale já cítím sobeckou úlevu. Panebože, my jsme z toho venku! Podávám jí svoje rukavice, které si poslušně navlékne, aniž by si byla stěžovala na zimu.
Už se neotáčíme, pud sebezáchovy nás žene pryč od toho, co se děje vzadu, snažíme se neutíkat, abychom na sebe neupozornili. Ovšem před námi se vynořuje další řada mužů, všimneme si jich, až když se oči adaptují z reflektorů na šero. Přehrazují vstup z Mikulandské do Ostrovní ulice, mají dlouhé kabáty přepásané řemenem, na hlavách jen brigadýrky s kšiltem. Co je to za uniformy? Esenbácké zálohy? Lidové milice? Se staženým zadkem procházíme mezi nimi a nic se nestane. Jsou to neškodní, bůhví odkud nahnaní taťkové. Otec mezi nimi dnes být nemůže, právě roztápí kamna v chalupě.
Jako zfetovaní bloudíme uličkami, které nás nakonec něco po deváté vyplivnou ve Spálené naproti Městskému soudu. Pokračujeme přes Karlák dál nahoru Ječnou až na I. P. Pavlova, auta jezdí po magistrále a lidé vystupují z tramvají, čekají na ostrůvcích, normální páteční večer. Ve vestibulu metra potkáváme mého spolužáka z ročníku, medika Libora D. v dlouhém koženém kabátě, který užasle vypráví: „Ty vole, esenbáci normálně u koně tlučou každýho, kdo jde kolem, to je soda!“
Přijíždí vlak od Muzea, nastupujeme. Prohlížím si cestující jako obyvatele jiné planety, chce se mi na ně řvát pro jejich tupé, apatické, ovčí výrazy. Objímáme se, nemluvíme.
L. má klíče od bytu své kamarádky, který je o víkendu prázdný. Jezdící schody nás vyvrhnou do mlhy mezi bloky paneláků na stanici Družby nebo Budovatelů nebo Kosmonautů, nevím, nerozeznávám. V tu chvíli na mě plnou tíhou doléhá beznaděj prohry, kterou jsme dnes utrpěli. Není příhodnější místo k připomenutí si reality než noční Jižní Město v polovině listopadu, esence odcizení. Znovu se mi v hlavě rozezní Pink Floyd – I´m just a new boy, a stranger in this town… Tady, na Jižňáku, jsem na videu spolužáka H. ve třeťáku na gymplu poprvé zhlédl pinkfloydovský opus The Wall – žádná jiná hudba mě předtím ani potom tak neoslovila.
Ležíme potmě v cizí posteli v xtém patře xtého paneláku, z chodby je slyšet výtah a od sousedů televize. L. se rozpláče do polštáře. Ví příliš dobře, že k vratkému spojení nás svedly pomíjivé okolnosti. Rozpovídá se, jak po maturitě utekla z domova za milencem, ženatým diplomatem, ale že to byl hajzl a kariérní komunista, pro kterého byla holka z maloměsta jenom povyražením. Konečně chápu tu její roztomile opravdovou nenávist k režimu personifikovanému osobou chlapa, kterému naletěla.
Myslím na ty dva srpnové týdny před čtvrt rokem, na palčivou vůni chmele, kterou jsem cítil z jejích vlasů a šatů. Na to, jak jsme byli od prvního okamžiku naladěni na stejnou notu. Jak jsem jí po odpolední směně v den výročí vpádu vojsk přehrával u kolešovického rybníka svoje protestsongy. Jak jsem jí přes ramena přehodil svůj vaťák, když se třásla chladem. Jak jsme tipovali, kdo ze zemědělců je ve skutečnosti fízl. Jak jsme se v chrášťanské hospodě připletli k hraní Bolívie. Jak mě vzala na ubikaci filozofů na tajnou videoprojekci Nesnesitelné lehkosti bytí. Jak jsem po ní začal toužit, ale zatvrzele jsem se přesvědčoval, že nemůžu, že se nesmím zamilovat, že přeci nepodvedu tu, se kterou chodím, kterou mám rád, od níž dostávám dopisy. Myslím na zklamání L., když jsem jí poslední noc v opuštěné hale česačky řekl o existenci E. Myslím na poslední tři měsíce, kdy jsem L. nemohl dostat z hlavy.
A dneska s ní usínám, jen nevoní chmelem, ale kamarádčiným západoněmeckým šamponem. Člověk ničemu neuteče.
Zdá se mi sen, že znovu procházím uličkou v podloubí, ale s E. Náhle ji chytá policajt za vlasy a odtahuje pryč, ona mě volá, kope a vzpouzí se, ale já nemůžu odpovědět, ani se otočit.
Ráno je depresivní. L. uvaří čaj s broskvovou příchutí a prohlíží si mě smutnýma kaštanovýma očima. Rozloučíme se, zavoláme si.

Všem občanům! V pátek 17. listopadu se uskutečnila manifestace vysokoškolských studentů u příležitosti Mezinárodního dne studentstva, pořádaná nezávislými studenty a Městskou vysokoškolskou radou. Tento pietní akt k uctění památky Jana Opletala byl zjevně podpořen řadou dalších spoluobčanů. Z Vyšehradu se průvod spontánně vydal do centra města, kde byl příslušníky VB a vojsky MV nemilosrdně zmasakrován. Vyzýváme proto studenty, pedagogy vůbec všechny spoluobčany k týdenní protestní stávce…

KAPITOLA III. – STÁVKA

Dlouhé čekání na prázdné metro, několik stanic na Budějovickou. Zapomněl jsem, že sestra neodjela s rodiči a že vůbec neví, kde jsem trávil noc. Neochotně jí vyprávím, co se stalo, a zavřu se v pokoji. Po několikerém zvednutí a položení sluchátka vytáčím 844790 – číslo E. Ale na druhé straně zní jen vyzváněcí tón. Poslouchám ho dlouhé minuty a představuji si, jak rezonuje mezi jejími věcmi. A pak znovu cítím tělo, které mě hřálo dnes v noci, a vidím láskyplné tmavohnědé oči L. Budu hajzl i já? Můžu být hajzl, když to tak bolí?
Pokouším se učit anatomii, ale nepřečtu ani stránku. Svaly, kosti, šlachy, krev, hnus. Pak už jen tak ležím, ve sluchátkách The Wall. Odpoledne naladím Svobodnou Evropu a dochází mi, že se včera přihodilo něco výjimečného, že to nebyla jen další z řady rozehnaných demonstrací posledních dvou let, že sadistickým zmlácením dětí byla překročena hranice. Padne jméno zabitého studenta Martina Šmída. Zazní odhady, kolik stovek lidí muselo vyhledat ošetření, kolik z nich bylo vážně zraněno. Uvědomuji si, jak jsme z toho my dva vyšli lacino. Napadá mě, že jsme možná vůbec neprohráli.
Dávám se dohromady, kontaktuji spolužáky. Na fakultě to vře, svolávají se zástupci všech kruhů, totéž se odehrává na ostatních fakultách i školách. Ještě v sobotu večer se ocitám na minidemonstraci na Karláku, kde hřímá proti policejní zvůli herec Haničinec, ten, co oblažoval ženu za pultem. Po esenbácích ani vidu, ani slechu.
V neděli navečer se v posluchárně budovy děkanátu v Kateřinské ulici schází několik desítek mediků včetně mě s děkanem fakulty internistou profesorem Pacovským. Oznamujeme mu vyhlášení stávky pražských vysokých škol jako reakci na páteční policejní teror, na níž se během víkendu dohodli naši zástupci jako na jediné možné odpovědi. Děkan je inteligentní, a byť komunista, není dogmatik. Říká, že se právě se vrátil z Německa, viděl padlou Berlínskou zeď a pochopil, že se změny nedají zastavit. Ví přesně, co se na Národní třídě odehrálo, a bere si osobně, že se to stalo jeho studentům. Dává nám zelenou a zaručuje se, že nikdo nebude za účast ve stávce ze školy vyloučen.
V pondělí 20. listopadu 1989 se přestává učit. Pospíchám ranním holomrazem od metra z I. P. Pavlova dolů k Anatomickému ústavu. Mnozí spolužáci nemají ani tušení, že začala stávka. Zvláště mezi prváky, kteří se ještě nezbavili šoku z náporu učiva, je myšlenka na cokoli jiného kromě orgánů a buněk nemístná. V malé posluchárně se v dřevěných ochozech i ve zbývajícím prostoru tísní všechny tři paralelky prvního ročníku. Nás pár, kteří jsme v pátek prošli martyriem Národní třídy, seznamuje ostatní se situací. Přes víkend vznikl stávkový výbor pražských vysokých škol, přidala se divadla. Náš děkan sice přislíbil stávku tolerovat, ale na jiných fakultách situace tak růžová není. Třeba na filozofické fakultě se stávkující žádného pochopení nedočkají a děkan Vaněk, kovaný učitel marxismu, jim v plamenném proslovu slibuje vyhazov ze školy, jak mi později líčí L.
Před katedru se protlačí kluci z vyšších ročníků, kteří nás prváky považují, víceméně právem, za úplná ucha, a začnou vysvětlovat důvod a program stávky. Já už díky účasti na včerejším vyjednávání na děkanátu vím všechno. Stávka bude okupační, stejně jako před jednadvaceti lety na podzim roku 1968. Obsadíme posluchárny, v noci se tu budeme střídat. Zabavíme fakultám psací stroje a kopírky, které začnou sloužit k rozmnožování infomačních materiálů. Budeme roznášet letáky, vylepovat plakáty, pořádat besedy, pokusíme se získat obyvatelstvo na svou stranu. Konečným cílem je dosažení celostátní generální stávky 27. listopadu.
Holky z koleje cestou do školy koupily v textilní galanterii dlouhou roli trikolory, ze které odstříhávají proužky a připínají je špendlíkem zájemcům na bundy. Četní spolužáci okamžitě po vyhlášení stávky opouštějí Prahu, aby nečekaného volna využili k biflování anatomie a histologie. Říkám si, jak je takové přizdisráčství charakteristické pro studenty medicíny, už od úvodního prázdninového soustředění před prvákem zastrašované a buzerované, a přemýšlím, zda k němu nepřispívá i sama povaha lékařského studia, vyžadujícího sebeodříkání, ba sebemrskačství až k popření vlastní individuality.
První stávková směna se ihned zabydluje v obávané budově, v jejímž suterénu plavou v kádích formaldehydem nasáklé mrtvoly (legendární esesmani ve skutečnosti došli už někdy v šedesátých letech) a vypreparované části těl zdobí chodby. Já se hlásím až k noční směně, avízovanou odpolední demonstraci na Václaváku si nemůžu nechat ujít. Cestou ze školy na I. P. Pavlova míjím osamělého esenbáka a podvědomě si zakrývám trikoloru. V zápětí se za tu zbabělost zastydím – ale pořád není zřejmé, co se vlastně děje.
Když se však zaplní Václavské náměstí desítkami tisíc lidí s vlajkami a transparenty, provolávajících stejná hesla jako my o tři dny dříve, a policie nezasáhne, vše se vyjasňuje. Takže je revoluce. To, že ubitý student byl jen dezinformací, už nehraje roli. Mně ovšem po pátečním zážitku přijde nepochopitelné spíše to, že mrtvý měl být jenom jeden. Těžko se zbavuji pocitu zklamání, že jsme přišli o mučedníka.
Večer se jde po nábřeží. Před domem, kde bydlí Václav Havel, se mává a skanduje jeho jméno, ačkoli není příliš pravděpodobné, že by byl doma. Chceme přejít Mánesův most na malostranskou stranu, ale policie ho zablokuje. Slovní útoky chlapci v bílých helmách ignorují, ale přes řeku nás nepustí. Rozkaz patrně zní, že levý břeh s Pražským hradem je třeba udržet stůj co stůj.
Snažím se zkontaktovat L., ale marně. V posluchárně anatomie se po celou noc promítají trezorové filmy, o jejichž existenci jsem neměl ani tušení – Všichni dobří rodáci, Ucho, Žert… Proviantu je dostatek, lidé spontánně nosí doma napečené bábovky, štrůdl, řízky, objevuje se várnice s čajem zapůjčená z menzy. Kupodivu nikde nevidím alkohol. Nevíme, zda se policie nepřipravuje k obsazení vysokých škol. Samozřejmě na ozbrojený odpor se nechystá nikdo a upřímně řečeno si ani nikdo nedovede představit, že by policejní komanda vpadla na akademickou půdu.
V úterý dopoledne nás do posluchárny přicházejí podpořit herci Boris Rösner a Jana Hlaváčová, vyprávějí veselé historky z natáčení, debatujeme o situaci. Pak se jdu prospat se domů, abych byl čerstvý na další odpolední Václavák. Znovu telefonuji L. na kolej a konečně se mi ji podaří zastihnout. Jak jsem očekával, je ve svém živlu a překypuje nadšením, beznaděj sobotního rána je dávnou minulostí. Domlouváme se, že se večer sejdeme u ní na koleji. Jen ulehnu do postele, zvoní telefon. Je to vystrašený spolužák z kruhu, který mě varuje, že na Prahu jedou tanky, ať určitě nikam nechodím. Jasně, tak čau. Usnu a další telefon. Prý že nejedou. Když volá potřetí, že přeci jen jedou, raději vyvěsím sluchátko.
Václavské náměstí je přelidněné, organizaci nepokojů zcela přebírá Občanské fórum. Cinkají klíče a tanky nepřijedou, zato z balkonu Melantrichu zazpívá dvacet let umlčovaná Marta Kubišová. Její vystoupení mi připomene E., která její songy zpívala v kupé rychlíku, kde jsme se poprvé setkali, a oslnila mě tak, že jsem se odhodlal pozvat ji na schůzku. Překvapivě přišla a Kubišovou mi pak zahrála ještě mnohokrát. Myšlenka na E. mě na chvíli rozhodí, rozhlížím se, jestli ji tu nezahlédnu, což je při stotisícové četnosti vířícího davu dost absurdní úvaha.
Večer se vydávám za L. na kolej Větrník na Petřinách. Návštěvy ovšem nejsou povoleny stávka nestávka a tělnatá vrátná mě pronásleduje až do třetího patra, kde se ukrývám ve sprchách, dokud nebezpečí nepomine. Pak vyhledám pokoj L. Shledání proběhne bouřlivě, přeci jen se od našeho rozloučení pootočilo kolo dějin na naši stranu. Líčím jí svůj úprk z vrátnice. „Zastřelíme tu starrou krrávu jako škůdce rrevoluce,“ rozhodne L.
Další noc s L., přítomnost její spolubydlící na vedlejší posteli nás neodrazuje, revoluční doba připouští revoluční chování. Snídáme v bufetu na Hradčanské, pak se rozcházíme, každý za svými stávkovými povinnostmi, sejdeme se odpoledne před demonstrací.
Středeční Václavák už je rutinou, Pražáci se úplně přestali bát. Ale večer přichází studená sprcha. Jdeme s L. do divadla, kde se beseduje se členy České filharmonie. Mluví se o lidských právech, utlačené kultuře, mluví se kultivovaně a spisovně, přeci jen filharmonici jsou filharmonici. Pak se přihlásí člověk z publika a praví: „Víte vy vůbec, co se děje na venkově? Nevíte, tak já vám to řeknu, protože jsem odtamtud právě přijel: děje se tam hovno. Vy si tu v Praze hrajete na revoluci, ale vesnice nemá ani ponětí. Jestli se budete každej den akorát sebeuspokojovat na Václaváku a plkat v divadlech, za tejden to celý vyšumí a dopadne to jako v šedesátým osmým, to vám garantuju!“
To je vážná věc, je třeba konat. Na místě se rozhodujeme, že hned ráno odjedeme šířit světlo revoluce do rodiště L., Českého Krumlova. Rovnou z divadla jdeme na stávkový výbor, kde nahlašujeme, kam vyrážíme. Zjišťujeme, že nejsme první, kdo se odhodlal vyjet do pohraničí. Můžeme si vzít potřebné množství peněz z toho, co přinesli lidé. Dostáváme štos namnožených materiálů, telefonní číslo pro případ nouze a studenty práv zpracovaný dvoustránkový manuál, jak se chovat při zatčení, který si máme nastudovat.
Stavuji se doma sbalit si batoh a říct rodičům, co se chystám podniknout. Očekávám protesty, nátlak, pláč. Místo toho máma řekne, že je na mě pyšná a že se stydí, jak se jejich generace posrala. Pak vypráví, jak v srpnu 1968 strávila tři dny v pražských ulicích, jak se účastnila obrany budovy rozhlasu na Vinohradské třídě při jeho dobývání Sovětskou armádou. Nikdy předtím se o tom nezmínila. Slibuju, že každý den zavolám.

KAPITOLA IV. – ČESKÝ KRUMLOV

Nocujeme v kamarádčině bytě na Jižním městě, ve čtvrtek před šestou ráno vyjíždíme z autobusáku u stanice metra Primátora Vacka prvním spojem na jih. Polovinu cesty v rozhrkané Karose prospíme. Pak začne nad zasněženou krajinou oranžově svítat, příslib dobrodružství probouzí v mé mysli romantické představy. V Českých Budějovicích přestupujeme, L. telefonuje z budky své krumlovské přítelkyni, která prý už cosi organizuje. Nastupujeme do dalšího autobusu, přibývá kopců, na západě se zvětšuje zalesněná Kleť s jehlou televizního vysílače, jižní horizont uzavírá bílá Šumava. Pak začne silnice klesat a zakrátko se objeví věž krumlovského zámku nad meandry Vltavy. Vystupujeme na omšelém autobusovém nádraží, optimisticky svítí slunce a čerstvý sníh křupe pod podrážkami. Z této perspektivy nám dění v Praze připadá asi tak vzdálené v čase a prostoru jako výstřel z Aurory.
Je to jiné město, než jaké jsem s kamarády objevil poslední sobotu předminulých prázdnin, kdy jsme příchodem sem korunovali náš týdenní vandr po Šumavě, vandr se spaním v bunkrech, každodenním legitimováním pohraničníky a hraním si na americké vojáky z filmu Četa, na nějž jsme den před odjezdem zašli do kina a za každým šumavským smrkem pak viděli partyzány z Vietkongu. Krumlov nás tehdy přivítal zalitý vševědoucím světlem pozdního léta, zastihl nás nepřipravené na svou oprýskanou nádheru a zapůsobil na nás, nebo možná jenom na mě, jako žádné jiné město předtím, jako zjevení z jiné doby. Připadal jsem si poutník v ulicích Jeruzaléma, osahával omlácené domovní zdi, nasával svěžest splavů, vzhlížel k nedostupným zámeckým oknům a představoval si za nimi ztrhanou tvář šíleného Rudolfova levobočka Julia d'Austria. Povznesenou náladu jsme nakonec podpořili několika pivy ve vodácké hospodě u řeky. Noc byla hvězdnatá, přespali jsme u ohně vedle polorozbořené besídky na kopci nad městem a ráno nás probudila zima. Další den jsem se ve vlaku do Prahy seznámil s krásnou světlovláskou E.
„Nazdárr, starrá rrachejtle,“ volá L. na ženu, která nám jde rázně naproti, padnou si do náručí. Je to keramička Vlaďka K., které L. cestou volala a v jejíž kuchyni bylo o den dříve založeno českokrumlovské Občanské forum. Rychle chápu, že tato energická osmatřicetiletá žena s tváří a vlasem Apačky je duší zdejší nezávislé komunity. Příjezd dvou studentů z ohniska událostí, a dokonce svědků brutálního policejního zásahu, který se stal spouštěčem následujícího překotného dění, pokládá za dar z nebes.
Vlaďka nás bez zbytečné prodlevy odvádí do tělocvičny gymnázia, kde se právě shromáždili žáci i kantoři, aby si vyjasnili postoj ke stávce. Výzdoba školy připomíná, že listopad je měsícem československo-sovětského přátelství. Ten chlap z divadla měl pravdu! Postavíme se zády k žebřinám a dostáváme slovo. Zde nám dochází, jaký máme pro věc revoluce potenciál. Začíná mluvit L., kterou tu všichni znají. Rozrušeně líčí průběh páteční manifestace až do chvíle, kdy policajti zaútočili. Pak se jí zadrhne hlas, začne vzlykat a spolu s ní i nejedna učitelka. Zbytek vyprávění je na mně. Chraplavě popisuji krvavé detaily a s uspokojením pozoruji, jak v přítomných narůstá spravedlivý hněv. Ale na potměšilou otázku mladého tělocvikáře, jak si to jako představujeme dál a zda bude prezidentem Kaiser a premiérem Lábus, nebo obráceně, odpovědět nedokážeme.
Nebude to tu lehké. Český Krumlov je, stejně jako většina pohraničních měst, baštou komunismu. Další z několika členů místního Občanského fóra, manželé Peškovi, rovněž výtvarníci, nám dávají k dispozici automobil Trabant se svým synem, jehož úkolem je vozit nás po okolí. Máme objet zdejší fabriky, promlouvat k dělníkům a přesvědčit je, aby se připojili ke generální stávce. Brzy nás náš řidič upozorní, že jsme sledováni nenápadným vozem značky Lada. O jeho majitelích nemáme žádné pochyby.
První štací je podnik Jihostroj ve Velešíně. Po telefonátu vrátného si nás vyzvedne soudruh ředitel osobně a odvede nás do své pracovny, kde už sedí soudruh náměstek a nervózní předseda partaje, sekretářka nám prostře kávu. Jednání na takové úrovni jsme nečekali, jsme zřejmě prvními živými reprezentanty revoluce, které potkali. Ale promluvit k zaměstnancům nám nechtějí dovolit, vypočítávají, kolik peněz by takových deset minut přerušené práce podnik a vůbec národní hospodářství stálo. Zaměstnanci ovšem na žádné svolení čekat nehodlají a během naší audience na ředitelství se shromažďují v hale před píchačkami. A tak přes protesty vedení znovu sehráváme své vystoupení z tělocvičny. Schéma raněná dívka a neholený drsňák se ukáže být opět velmi působivé. Přidáváme ještě kouzelnou formuli, že jsme děti z dělnických rodin, a to už chlapi zatínají pěsti a ženy slzí.
Největší továrnu v kraji, papírny Větřní, si necháváme nakonec. Tady ale náš scénář nefunguje. Přivádějí nás na zrovna probíhající schůzi závodního výboru ROH. Ať si prý nejdříve vyslechneme, co obyčejné lidi opravdu trápí. A tak jsme nuceni poslouchat litanie o plnění plánu, závazcích pracujících, úspěších brigády socialistické práce... To je od protivníka tvrdý úder. Asi po hodině utrpení nás konečně pustí k mikrofonu. Ale publikum se nechytá ani na slzy, ani na krev. Naopak na nás pokřikují, že jsme na slušné příslušníky Veřejné bezpečnosti házeli železná ložiska a tloukli je lešenářskými trubkami, že chceme zpátky kapitalismus a že Sudeťáci už za čárou čekají, až si vezmou nazpátek baráky, podniky a celou Šumavu. Jakýsi bělovlasý soudruh začne vyprávět, jak za první republiky bydlel s rodiči a deseti sourozenci v jedné světnici s hliněnou podlahou a měli jedny boty dohromady, a že jedině komunistická strana může zajistit, aby jeho vnoučata znovu nezažila takovou bídu. Nezabírá ani zoufalý apel L., že nejsme proti socialismu, jen chceme ten s lidskou tváří. Mladý Pešek nám prozrazuje, že mezi odboráři sedí příbuzní samotného generálního tajemníka KSČ, soudruha Jakeše, který z kraje pochází. Tím se vše vysvětluje.
Utahaní dorážíme odpoledne k Vlaďce. Má starobylý dům v ulici Latrán hned pod zámkem. V přízemí s gotickou klenbou je ateliér s hrnčířským kruhem, pecí a policemi s keramickými výrobky, v patře a podkroví se bydlí. Sešlo se tu několik nadšenců připravujících první krumlovskou demonstraci, která má zanedlouho začít. Všichni jsou neobyčejně milí a přátelí se spolu, a všichni jsou samozřejmě výtvarníky. Seznamujeme se, popíjíme červené víno a přikusujeme chlebíčky. Přípravy naruší nečekaná návštěva maminky L., šedovlasé paní v pleteném baretu, která začne L. přede všemi přemlouvat k návratu domů. L. je to krajně nepříjemné, maminka se nakonec nechá ukonejšit ujištěním, že budeme opatrní, a držíc nám palce odchází. Ještě předtím se stihne pronikavým pohledem ubezpečit, že jsem dobře vychovaný chlapec, který by mohl její nespoutanou dceru umravnit. Při znalosti dosavadních životních peripetií L. mám pro její starost pochopení.
S vyrobenými transparenty vyrážíme dolů Latránem přes dřevěný most k náměstí Svornosti s nadějí, že přijde i někdo další. Sochař Marek B., sympatický prototyp zarostlé brýlaté máničky, nemá o spoluobčanech, které nazývá sráči, valné mínění, a sází se, že tam budeme šaškovat sami. Ale naštěstí prý nás nemá kdo rozehnat, neboť místní milicionáři byli včera odveleni ku Praze.
Co se týká účasti, mýlil se. Několik desítek lidí se sešlo ještě před naším příchodem a z úzkých uliček se trousí další a další skupinky. Bouřlivě se k nám hlásí dělníci z fabrik, které jsme přes den navštívili a prosili je, ať přijdou, dorazili i gymnazisté. Takový ohlas jsem nečekal, velmi rychle jsem si osvojil skepsi svých nových přátel. Nakonec se zaplňuje určitě polovina náměstí.
Poletuje sníh, stojíme pod morovým sloupem u paty kašny naproti transparentu Demokracii pro všechny a když dostávám slovo, čtu prohlášení studentského stávkového výboru s výzvou k odstoupení soudruhů Jakeše, Husáka, Biľaka, Indry, Lenárta, k potrestání viníků pátečního masakru, k propuštění politických vězňů, legalizaci nezávislých novin a samozřejmě k účasti na generální stávce. Přidávám k tomu vlastní komentář a pak s L. ve zkrácené podobě prezentujeme svůj příběh ztlučených dělnických dětí. Dělníci se dostávají do varu. „Marrx by se teda divil, kdo má vlády dělnický třídy plný zuby,“ poznamenává L.
Ke konci demonstrace k nám přistupuje asi padesátiletý pán s bradkou, který se představuje jako primář místní chirurgie, smeká beranici a táže se, smí-li nám potřást rukou. Pak s vlhkýma očima dojatě děkuje. Mně, po dvou měsících medicíny! Připadám si jako falešný Ježíš.
Vystoupením na náměstí jsme se stali celebritami. Večer trávíme v nedaleké pivnici, kde nás štamgasti poplácávají po zádech, posílají nám panáky a dostáváme vážně míněné dotazy typu, kdo bude prezident, jestli budeme komunisty věšet, jestli známe Havla. Užíváme si to a blahosklonně rozdáváme rozumy. Náš vliv ale přeceňují i jinak osvícení manželé Peškovi, kteří nám podsouvají petici proti výstavbě jaderné elektrárny Temelín, což je v kraji po černobylské havárii téma číslo jedna. Musíme jim slíbit, že to v Praze předáme a pokud možno i zařídíme.
Rozjaření se po několika pivech a zelených vracíme na Latrán a rozdělujeme si funkce v budoucí vládě. Na ministra zdravotnictví se ještě necítím, ale premiérské křeslo bych vzal. L. bude ministryní kultury. Zda prezidentem uděláme Kaisera, nebo Lábuse, ještě uvidíme. Temelín samozřejmě zařízneme.
Vlaďka nám připravila pokoj v podkroví se starožitnou postelí a květovanými peřinami. Když L. usne, rozhrnu záclonu, otevřu zamlžené okno a nastavím obličej ledovému vzduchu. Naslouchám zvuku vody padající přes jez. Nad domy lze tušit siluetu zámku a měsíční světlo zalévající bílé střechy dotváří snovou kulisu. Vím, že tohle všechno brzy skončí a je mi to líto. Je to až příliš nereálné. A také vím, že na to nikdy nezapomenu.
Ráno po deváté sejdeme po rozvrzaném schodišti na kafe a snídani, ostatní už dávno pracují. Vyrábějí se letáky, vymýšlí se další strategie. K Vlaďce přicházejí noví a noví lidé, kteří se chtějí zapojit. Potřebujeme fotky z Národní třídy, a tak volám na stávkový výbor. Žádný problém, stačí říct číslo faxu místní pošty a za deset minut si je vyzvedávám. To na mě udělá velký dojem a získávám příjemný pocit, že organizace stávky je ve spolehlivých rukou. Náměstí je v pátek téměř plné. Navečer sledujeme v televizi šarádu s obměnou vedení ÚV KSČ a jsme znechuceni. Ale jaký div se to stal s televizním vysíláním – během dvou dnů zmizela veškerá cenzura!
Na poslední noc v Krumlově nás Vlaďka přesunuje ke svým přátelům na sídliště – Občanské fórum dostává avízo, že se estébáci pochlapili s chystají zátah, ale nakonec se ukáže, že to byla jen poplašná zpráva. Spaní v paneláku na rozkládací pohovce, únava. Autobus na sever, pach nafty, písnička Richarda Müllera v rádiu, podivný smutek. L. mi usíná na rameni.

KAPITOLA V. – EPILOG

Po návratu do Prahy na mě doléhá kocovina. Spolužáci z kruhu si mysleli, že se někde flákám nebo nedejbože šprtám, protože jsem jim nestihl říct, kam odjíždím. Nedělní milionová demonstrace na Letenské pláni, kam vyrážím s mámou, připomíná nejen místem, ale i tím, že je tam úplně každý, oslavy Prvního máje. Vážně se bude aplaudovat premiéru Adamcovi? Rádoby vtipné moderování kněze Malého mě neoslovuje. Uprostřed davu se cítím ztraceně, neměl bych stát na tribuně s Hutkou a Mišíkem? Neměl bych se zařadit po bok studentským vůdcům Pánkovi a Mejstříkovi? Samozřejmě jsem si dobře vědom toho, že má přítomnost na Národní třídě i českokrumlovské dobrodružství byly dílem náhody a souhry okolností, ale i tak propadám frustraci zneuznaného hrdiny.
Místo řečnění před davy teď jako anonymní pěšák vylepuji plakáty Havel for president, kompletuji propagační materiály ve Špálově galerii a po večerech se propíjím ke svobodě v Uteru, U Šumavy a v jiných putykách, původně týdenní stávka se protahuje do Vánoc. Události těchto dnů mi splývají dohromady. Ze stávkového výboru přicházejí různé instrukce, například jsme vysláni kamsi do Dejvic, abychom zabránili Státní bezpečnosti odvážet pryč tajné složky. Padá mokrý sníh a nemůžeme najít tu správnou budovu, tak jdeme na pivo.
Setkávám se s E. a po prvotních rozpacích se ukazuje, že náš rozchod byl jenom nedorozumění – prý jsem to špatně pochopil. Na Národní třídě byla se spolužačkou i ona, ale podařilo se jim odejít ještě před útokem zásahové jednotky. Vrací se mi všechno, co jsme spolu zažili. Naše spaní pod širákem, hraní na kytaru, naše – pro oba první – milování. Nedá se nic dělat, musím si vybrat. Vybírám si E.
Zatímco si všichni naplno užívají nadšení převratné doby, já se utápím v melancholii, mám pocit, že mi cosi proklouzlo mezi prsty. Slíbený semestr anatomie navíc se nekoná, prostávkované týdny je třeba dohnat. Na chodbách morbidní budovy Anatomického ústavu, v posluchárnách, cvičebnách i na pitevnách znovu zavládne přísný řád a kdo se nepodrobí drilu, dojede na to. Učím se celé noci a chybí mi L., vidím její slzy a hrdý výraz, když jsem jí řekl, že už se nebudeme vídat. Trvá ještě dlouhé měsíce, než se s čerstvou známkou v indexu mohu otřepat a cítit se opravdu volný, před sebou zbylou půlku léta a otevřenou západní hranici. S E. vyrážíme stopem do Švýcarska za prací, půjčeným autem projíždíme Alpy.
Přichází druhák, biochemie a fyziologie. Zatímco já zápasím s učivem a pochybami o volbě profese, E. kromě studia hudební vědy stíhá milion dalších věcí včetně tlumočení z angličtiny. Jednou provází po Českém Krumlově, ta ironie, skupinu britských leteckých inženýrů. Krátce na to mi oznamuje, že se zamilovala. A pak se ze dne na den odstěhuje do Manchesteru k chlápkovi dvakrát staršímu než já.
S dětskou psycholožkou L. se scházím po dvaceti letech. Už neráčkuje, moc jí to sluší a je pořád stejně trhlá. Mám pro ni překvapení: na základě svých poznámek z té doby, které jsem objevil při stěhování, jsem sepsal naše zážitky z prvních dnů Sametové revoluce a publikoval je na Neviditelném psu pod názvem Soukromý listopad. L. je unešená, ihned spoustu věcí upřesňuje a doplňuje další, které mi vypadly z paměti. Shodujeme se, jak je zarážející, že se žádné ze všech těch vyšetřovacích komisí ani žádnému z badatelů, zkoumajících zlomovou událost moderní historie, nepodařilo prokázat, že byl studentský průvod na Národní třídu doveden tajnou policií. Copak jsme jediní, kdo to na vlastní oči viděl? Měli jsme se snad někde přihlásit? Bylo by naše svědectví dostatečným důkazem?
Jeden z diskutujících pod mým článkem radí, že než příště napíšu takovou pitomost, jako že mezi Mikulandskou a Ostrovní stáli policajti, mám si prostudovat prameny, a posílá odkaz na jakousi mapku rozmístění pořádkových sil. Chci odpovědět, že já jsem pramen, ale L. mě uklidňuje, abych se nad to povznesl. „Co není v kánonu, nestalo se,“ praví, a zní to moudře.
Jako zajímavost mi povídá, že se přes své krumlovské přátele dostala ke spoustě fotek, na kterých jsme spolu. Nerozumím, nepamatuji si, že by nás byl někdo fotil. No přece ti, co nás sledovali na každým kroku. Místní estébáci.
Pak jí položím otázku, kterou jsem se dlouho trápil – jestli jsem se k ní tehdy zachoval jako hajzl.
„Zachoval, jako velkej hajzl,“ řekne tiše.
„Vždyť jsme byli ještě strašně mladí,“ namítnu.
„Fajn, tak jako strašně mladej velkej hajzl.“
Beru její ruce do svých, mlčíme. Napadne mě, že bych měl Soukromý listopad přepsat, aby bylo zřejmé, že nešlo o revoluci, ale o lásku.

Ostatní tvorba Štěpána Votočka publikovaná v Divokém víně:
DV 122/2022: Listí, Studánka a další
DV 120/2022: Lovec, Lodivod a další
DV 119/2022: Kladenská noc a další
DV 118/2022: Kříž, Pouť a další
DV 117/2022: Františkánská zahrada a další
DV 116/2021: První sníh
DV 115/2021: Křtiny
DV 114/2021: Třetí jaro a další
DV 113/2021: Rosengarten
DV 112/2021: Červená hlína a další
DV 111/2021: Útěk, Jesličky a další
DV 110/2020: Kurýr
DV 109/2020: Potom, Po dešti a další
DV 108/2020: Velký pátek a další
DV 107/2020: Válka, Sasanky a další
DV 106/2020: Někomu, Noční chodec
DV 105/2020: Oheň, Slať a další
DV 104/2019: Krev, Morfium a další
DV 103/2019: Vlci, Polomy a další
DV 102/2019: Stopař, Jezdci a další
DV 101/2019: Předjaří, Jaro a další
DV 99/2019: Vlk
DV 98/2018: Bohyně
DV 97/2018: Podzim, Smutky a další