Štěpán Votoček

BÍLÉ MĚSTO

Když jsem přišel k sobě, veškerá bolest byla pryč. Docela zmizela. Otevřel jsem oči. Nahoře modré nebe s bílými chomáčky, pod nohama tvrdá béžová země, okolo zvlněná krajina s řídce rozesetými olivovníky a trsy suché trávy. A přede mnou pohled, který jsem si nechal nakonec: dlouhá bílá hradba s tmavou skvrnou brány uprostřed. Pohled, který mi byl povědomý.
Vykročil jsem lehkým krokem po kamenité cestě, slunce v zátylku. Nepamatoval jsem se na nic předtím a nevadilo mi to. Věděl jsem, že jsem mladý a cítil jsem se tak. Nad hlavou mi zakroužil pták, mezi balvany spásalo stádo koz nízké keře. Šel jsem nedočkavě a jak jsem se blížil k městu, rozeznával jsem nad čarou hradby střechy staveb, zaznamenával jsem nerovnosti z dálky jednolitě vyhlížející hradební zdi. Prohlížel jsem si zástup lidí procházejících branou dovnitř i ven – prostovlasé bosé nuzáky v hadrech, kupce v barevných hábitech tlačící káry se zbožím, snědé rolníky s osly obtěžkanými svazky ovoce a zeleniny.
Zařadil jsem se mezi ně, vdechoval pot lidí i zvířat, naslouchal malebné cizí řeči, které jsem z nějakého důvodu rozuměl, a sledoval vojáky hlídkující po obou stranách brány. Prohlížel jsem si jejich zbroj, helmy, lesknoucí se pláty krunýřů chránících hruď a ramena… K jaké armádě je přiřadit? Nevypadají jako Římané ani Achájci, mohou to snad být Mauři? A co město, do něhož vstupuji, a které jsem už – vím to – viděl, jaké má jméno? Toledo? Trója? Jericho?
Prošel jsem branou a její výška, mohutnost vytažené mříže a síla zdí mě ohromily a připomněly mi mé ohromení tenkrát. Ale kdy tenkrát? Hned za branou se mezi hradbami a prvními domy tísnilo malé náměstí s kašnou, do níž prýštila voda ze chřtánu kamenné lví hlavy. Splavení příchozí ji nabírali do dřevěného vědra, polévali si hlavu a krk, nebo ji chlemtali přímo z hladiny kašny. Ponořil jsem obličej a dlouze se napil i já. Osvěžení mě naplnilo radostí a uspokojením.
Vedle kašny prodával stařec čerstvé fíky. Dostal jsem hlad, ale v kapse jsem neměl ani minci. Stařec mě zpozoroval a po chvilce mi pokynul rukou, abych přišel blíž, a jeden z fíků mi beze slova podal. Poděkoval jsem jejich řečí, usmál se na něj a začal hltat sladký lepkavý plod. Zeptal se, odkud a proč přicházím. Odkud? To nevím. Proč? To se uvidí.
Opláchl jsem si v kašně ulepené ruce a pokračoval ulicí vedoucí od brány do mírného svahu. Míjel jsem otrokyně nesoucí džbery s vodou či amfory s vínem, koše s citrusy a vonícím čerstvým chlebem, míjel jsem zmrzačené žebráky natahující dlaně, děti hrající si v ulicích se štěňaty, děvčátka skákající v obrazcích namalovaných na dlažbě. Míjel jsem taverny v bočních uličkách, kde u stolů vysloužilci hráli kostky, kde smlouvali obchodníci a občerstvovali se důstojníci, a poblíž nich se i uprostřed odpoledne nabízely nevěstky – tak mladé a tak krásné! Sedaly na klíny vojákům a hladily je ve vlasech a rozkroku, vojáci jim polévali prsa červeným vínem, které pak srkali skapávající z ňader. Pružná těla a úsměvy dívek otevřely zámky mé paměti a já se náhle rozpomněl, proč tu jsem, a kam jdu – jdu za NÍ!
Zrychlil jsem, cestu jsem nějakým způsobem znal. Hlavní ulice ústila na Chrámové náměstí, které sloužilo jako tržiště. Stánky s látkami protkanými všemožnými vzory, pálenou keramikou, opracovanými kůžemi, sladkostmi, ovocem, sýry i vínem byly obklopeny ševelícím davem. Chrám stál uprostřed náměstí a k jeho vchodu stoupalo široké sešlapané schodiště. Sloupy chrámu byly zdobeny vytesanými a obarvenými postavami, ale neměl jsem čas zaobírat se významem scén a rolí zobrazených figur. Že nejde o římskou, řeckou ani maurskou architekturu bylo zřejmé, ale když už jsem znal smysl své cesty, přišlo mi zbytečné lámat si hlavu epochou, která mě obklopuje. Do chrámu vcházeli a z něj vycházeli lidé, u paty schodů stáli dva holohlaví kněží v bílých řízách a mávali závěsnými miskami s hořícím kadidlem. Nevěděl jsem, jakému božstvu chrám slouží, ale nic nesvědčilo proti jeho mírumilovnosti.
Obešel jsem chrám a pustil se do kopce úzkou příkrou uličkou mezi domy. Nemohl jsem říci, že kráčím po paměti, protože jistota, kudy jít, nepramenila ze vzpomínek, byla intuitivní, podobná jistotě tažného ptáka letícího do zimních hnízdišť. Ale JI jsem si vybavoval. Její oči, její husté vlasy, její nádherné tělo a laskavý hlas. Slast, které mě obstoupila, když jsem se ocitl v jejím objetí. Neznámí bohové neznámé civilizace, jak je to už dlouho? Co se to děje s mou myslí?
Vešel jsem otevřeným domovním vchodem a spěchal po schodech do patra, prošel pavlačí, z níž byl výhled na Chrámové náměstí zalité plným světlem pozdně odpoledního slunce. Ocitl jsem se před zlatě natřenými dveřmi a oknem zakrytým záclonou s květinovým ornamentem. Vzal jsem za tepanou kliku a vstoupil do přítmí místnosti, srdce mi pumpovalo naplno a dech se mi zrychlil. Seděla na čalouněné pohovce, stejná, jakou jsem si ji vybavoval a snil o ní. Nepřišlo mi divné, že pohovka se k mobiliáři starověkého domu příliš nehodí, stejně jako gramofon s troubou na dýhovaném stolku a křišťálová karafa s koňakem stojící vedle. Nepodivoval jsem se atmosféře evokující vídeňský apartmán z Belle Époque. Proč taky – byl jsem u NÍ.
Neznatelný úsměv jejích mandlových očí a pootevřené rty, bradavky a klín prosvítající pod tenkou látkou jejích šatů, vůně svůdného těla, kvůli kterému bych obětoval – a někde v hloubi nevědomí tuším, že jsem již obětoval – všechno.
Stál jsem před ní a chtěl se jí dotknout, přivinout ji, líbat a pomilovat. Zarazila mě. „Vyslov nejdřív moje jméno,“ řekla tou jejich řečí. Její jméno – to bych měl přeci znát? Vítala mě stejnou hádankou i poprvé? Vítá mě stejnou hádankou pokaždé?
Lovím v prázdnotě paměti, vážně se snažím, protože touha ji mít je sžírající. Ona mě pozoruje, nalévá si z karafy koňak a vlídně, ale naléhavě opakuje: „Řekni moje jméno, vím, že je znáš, tak je řekni, jestli mě chceš.“
Otevřeným oknem k nám zvenčí dolehly sílící hlasy, které narušily naše hádankové napětí. Vyšel jsem na pavlač a spatřil podivné divadlo odehrávající se na Chrámovém náměstí. Z chrámu vycházeli holohlaví kněží v bílých řízách a každý před sebou vedl jednu dívku, zastavili na prostranství pod chrámovým schodištěm obklopeni davem trhovců i nakupujících. Napočítal jsem tucet kněží a tucet dívek v bílých tunikách, které jedna po druhé odhazovaly, až stály všechny nahé, černé terče pohlaví zakrývaly dlaněmi. Pak se to stalo: zpod říz kněží náhle vytáhli široké meče, dav začal skandovat, kněží roztočili meče nad hlavami a dívky dál bez hnutí stály a čekaly. Pak naráz, aniž by přišel jakýkoli povel, uťalo dvanáct kněží dvanáct hlav, zahodilo meče, a než se stačila bezhlavá těla zhroutit na dlažbu, každý z kněží uchopil tělo své oběti v podpaží a nechal krev z krkavic tryskat do výšky. Stál jsem neschopen pohybu a uvědomoval si, že i tohle jsem už viděl. Ale to nezvláštnější teprve přišlo: proud krve z přeťatých tepen neustával, ale sílil, třísnil zfanatizovaný dav, třísnil zdi chrámu, a pak se dvanáct krvavých gejzírů spojilo v jeden, který ve vzduchu nad Chrámovým náměstím vytvořil neustále se proměňující trojrozměrný obraz ženské tváře, až se nakonec znovu rozpletl na dvanáct pramenů, z nichž se každý proměnil v gigantickou pulsující rudou květinu.
Aniž jsem si toho všiml, stála náhle vedle mě. „Ty jsou pro mě, chápeš?“ usmála se a pokynula davu i kněžím, kteří se všichni jako jeden otočili naším směrem. Městem se rozlehl jásot a v tu chvíli se vrátila moje bolest. Sevřela mi břicho, zkroutila mé tělo do škubajícího se uzlu. Zvládl jsem ještě dojít těch několik kroků do pokoje, kde jsem se svezl na koberec a opřel se o stěnu. Sledoval jsem přes záclonu, jak mává a přijímá ovace, jak se rudé květiny na povel její ruky rozpadly a zkropily město krvavým deštěm, jak se vrací dovnitř a z police, které jsem si předtím nevšiml, vytahuje gramofonovou desku, klade ji na kotouč a nechává jehlu vklouznout mezi drážky.
Deska zapraská, z trouby gramofonu se rozezní akustická kytara a známý hlas: Here I lie in my hospital bed, tell me, Sister Morphine, when are you coming round again?
„Tak už víš?“
Bolest je nesnesitelná, Jaggerův zpěv je jak bodání nožem, kývu hlavou, už vím.
„Musíš to říct.“
„Morhpine. Jmenuješ se Morphine.“
Vstala, šaty nechala sklouznout na podlahu, sedla si na mě, její husté vlasy stíraly studený pot z mého čela, její útlé ruce vytahovaly železné hřeby z mých zad a zmítající se hady z mých útrob. Nevěděl jsem, co je ještě utrpení, a co už slast. Ztratil jsem vědomí.
Když jsem přišel k sobě, veškerá bolest byla pryč. Otevřel jsem oči. Nahoře modré nebe s bílými chomáčky, pod nohama tvrdá béžová země, okolo zvlněná krajina s řídce rozesetými olivovníky a trsy suché trávy, přede mnou dlouhá hradba bílého města s tmavou skvrnou brány uprostřed. Pohled, který mi byl povědomý.

Ostatní tvorba Štěpána Votočka publikovaná v Divokém víně:
DV 131/2024: Květa
DV 130/2024: Někdo to utřete a další
DV 129/2024: Hibernia
DV 128/2023: Končina a další
DV 127/2023: Soumrak bohů a další
DV 126/2023: Červen, Poslední večeře a další
DV 125/2023: Někdo by řekl krev a další
DV 123/2023: Soukromý listopad a další
DV 122/2022: Listí, Studánka a další
DV 120/2022: Lovec, Lodivod a další
DV 119/2022: Kladenská noc a další
DV 118/2022: Kříž, Pouť a další
DV 117/2022: Františkánská zahrada a další
DV 116/2021: První sníh
DV 115/2021: Křtiny
DV 114/2021: Třetí jaro a další
DV 113/2021: Rosengarten
DV 112/2021: Červená hlína a další
DV 111/2021: Útěk, Jesličky a další
DV 110/2020: Kurýr
DV 109/2020: Potom, Po dešti a další
DV 108/2020: Velký pátek a další
DV 107/2020: Válka, Sasanky a další
DV 106/2020: Někomu, Noční chodec
DV 105/2020: Oheň, Slať a další
DV 104/2019: Krev, Morfium a další
DV 103/2019: Vlci, Polomy a další
DV 102/2019: Stopař, Jezdci a další
DV 101/2019: Předjaří, Jaro a další
DV 99/2019: Vlk
DV 98/2018: Bohyně
DV 97/2018: Podzim, Smutky a další