na další stranu
Leopold Němec
ROZHOVOR S JANEM HUSEM
Pomníky v příkré stráni na hřbitově za dráhou
nalepeny jeden na druhém,
snad aby se zahřály,
či z obavy, že se ztratí.
Chodník mezi nimi není, tak drahý je to země kus.
Neklidné Trojmezí.
A zde, v Beskidach Šlaskich,
mezi Strumieňskim a Rosenthálem
leží jakýsi Jan Hus.
Sto roků leží loket na loket
za hlavou z opuky náhrobní kámen,
katolík, žid
a evangelík augsburského vyznání.
Pozůstalých budoucí svět.
Ptám se, k jakému jste došli poznání.
Šance, ty zvětralé kameny kousek za hřbitovní zdí,
jsou už jen atrakcí,
stejně jako my.
Bohužel, není místo na bohudík.
Mosty u Jablunkova, pátek 28. dubna 2006
NÁSTUP PŘEDJAŘÍ VE SKALICI NAD SVITAVOU
Zimou unavené slunce konečně se zmátořilo,
vytáhlo ruce z kapes,
aby omlazujícím řezem sadaře
zkrátilo polední stíny.
Čekárna venkovského nádraží
plná krátkých sukní, dlouhých noh,
a nápadně vzpřímené dívčí chůze
signalizuje nástup předjaří.
V nestoudné nahotě rozverně rozepnuté blůzy
ukazují dvě malá pózující kuřátka,
pevná a pyšná
jak hradní stráž.
Výpravčí v červené čepici a plácačkou pod paží
sleduje nástup s hříšnou představou,
jak na pozadí vrtících se na schůdcích
tiskne nádražní razítko - Skalice nad Svitavou.
Místo toho s píšťalkou v puse
mistrovsky zvedá plácačku,
od lokomotivy k ocasu zrakem zkontroluje vlak
a píská odjezd.
NÁHRADNÍ RŮŽENEC
Mezi prsty koulím památku na Černé moře,
žlutě zbarvený kamínek.
Ač němý a chladný,
umí vyvolat vzpomínky,
jak plamínek svíčky na hrobě přítele.
Plamínek, žluťásek v kalíšku,
jak vzpomínka v hlavě, smutně mihotá.
Po chvíli plamínek ztrácí se,
a vzpomínka zhasíná.
Jen žlutě zbarvený kamínek
dál v mých prstech
neposedně kolotá.
POSLEDNÍ NÁVRAT
Na skalním ostrohu s vyhlídkou na řeku,
od větru a revmou pokroucená borovice,
z dáli i blízka,
vypadá jak loupežnická sukovice.
O místo na slunci soupeří
s dohola ofoukaným skaliskem ze žuly,
popukané mrazem,
jak krajině od semínka měří čas.
Už dlouhá léta věrnými společníky
jsou jim vítr, déšť a modrá obloha,
která černými mraky
bývá v létě obtěžkána.
Větve se ustavičně kymácí, skalisko se ani nehne.
Znavenému poutníkovi
srdce tvrdé jak skála dojetím jihne
a vzpomínky se mihají
při pohledu na to souznění.
MALÁ HANÁ
Stébla polní trávy
pod ostrým břitem kosy
druhé vedle prvního
kloní se do ranní rosy.
Jak tráva padla, tak leží.
Voňavý vzduch z herbáře louky
tesařík křídly čeří.
Dřevěný maják v krajině,
vlašský ořech stárne.
Pod ostrým břitem kosy,
louka znovu mládne.
NAUČNÁ STEZKA
Bašta a hrad k sobě se tulí
pod nimi ve stráni
má zámek v empíru
hrabě Mensdorff - Pouilly
pod zámkem Zahrady
a židovská čtvrť
jen kousek dál na Sráku
náhrobky židů
co potkala je smrt
od Černého mostu
vidět je Pilský dvůr
za kterým na kopci
do nebe se tyčí hrad
nemluví
nekřičí
a stojí jen tak
v údivu poutník se zastaví
ač neslyšel stůj
přimhouří oči, zacloní zrak
nemluví
nekřičí
a stojí jen tak
LETNÍ VEDRA
Tak snadná byla láska
když se v létě brali
přátel spousty
i ráno večírky
a sny se zhmotnit daly.
Pak přišla první hádka
jak letní bouřka z veder.
tu spolu ještě přečkali
večer nahé usmíření
plné slaných slz
slůvka jako med si šeptali.
Po letech s kýmsi
oba svou lásku zpackali
jenže usmíření
snadné již tak není
bolavá věta útěchy
„vždyť si to tak neber“
spaluje všechno jako blesk
při bouřce z letních veder.
|
