Olga Nytrová

O TOUZE PO RADOSTI

Když se lidé radují, jsou vždycky dobří; zatímco když se snaží být dobří,
zřídkakdy se u toho radují.

                                A. de Mello

V galerii Cesty ke světlu Zdeňka Hajného proběhla koncem roku 2003 prezentace almanachu Pošli to dál, sestaveného Věrou Ludíkovou. Jedním z autorů, kteří zde přečetli svůj příspěvek, byl pan profesor Zdeněk Matějček. Ve své eseji hovořil o „souradosti“, o společně prožívané radosti, jež je nesmírně důležitá a stmelující, obzvláště v rodině s dítětem s postižením. Tento úžasný odborník, který sám věděl, že ho zanedlouho přemůže jeho zákeřná nemoc, vyzařoval úžasné emoce a tolik naděje, vztahující se ke všemu pozitivnímu. Jeho vystoupení bylo nesmírně dojemné a přesvědčivé.
Radost ze života také vyzařoval a rozdával můj a manželův dlouholetý přítel Jan Vodňanský. Pěstoval a uchovával v sobě tuto obdivuhodnou pozitivní emoci. Bytostně čiré naladění, bez něhož se autorská tvořivost nemůže naplňovat. „Uchovej si v sobě dítě, v tom je zdroj tvořivosti. Človíček se dokáže radovat, žasnout, jsou v něm gejzíry nápadů,“ říkával mi se svým typickým úsměvem a radostností. Dobře věděl, že z nadání, talentu, inteligence se radovat máme. Jsou to dary, můžeme říci, že se jedná o hřivny, které jsme dostali a měli bychom je zúročit, nikoli zakopat. Je důležité mít vůli a obdržené dary nepromarnit. To by byl nevděk a projev velké nectnosti, jíž je lenost. My si však obvykle velmi vážíme lidí, kteří jsou tvůrčí a pracovití a v jakémkoli oboru pak bývají přínosem pro druhé.

Zastavme se u myšlenek několika odborníků

Německý teolog Alfons Auer radost chápe jako „projev skutečné životní gradace“. „Předpokladem radosti je proto rozvíjení a naplňování lidského bytí; radost sama pak je jeho psychologickým odrazem v oblasti emocí,“ říká. Čím intenzivnější bytí v sobě máme, tím lépe.
Že radost vždycky nějak souvisí s láskou, která staví na vzájemné úctě a integritě, nikoli však na vzájemné závislosti, konstatuje americký filosof a psycholog Erich Fromm.
Psycholožka Verena Kast nás vybízí, abychom si začali psát „autobiografii radosti“. Přicházejí pak otázky a my narazíme na důležité stopy vitality a spojíme se s uzdravujícími silami v nás.
Teolog a filosof Anselm Grün tvrdí, že dokážeme-li se znovu radovat při vzpomínce na minulou radost, budeme mít větší chuť do života a objevíme v sobě více sil k tomu, abychom dokázali čelit destruktivním tendencím. Z emoce radosti vychází léčivá síla. Radost ze života zakusíme, když zapojíme fantazii, abychom udělali radost druhým. Pokud sledujeme stopu radosti ve svém životě, objevíme přesně tu duchovní cestu, která je nám šitá na míru.
Český psycholog a spisovatel Jaro Křivohlavý v rámci pozitivní psychologie říká, že je možné vidět radost jako vedlejší produkt smysluplného života a nadějné cesty k cíli.

Pěstujme kladné emoce

Mnohé výzkumy zaměřené na zjišťování trvanlivosti či proměnlivosti pozitivních nálad přinesly dost jednoznačný výsledek. Ten sděluje, že lidé pozitivních nálad zůstávají relativně stále v dobré náladě. Radost je emoce, uvádí v nás něco do pohybu, stává se uzdravující a inspirující silou. Anglický slovník Webster jí definuje jako emoci velkého potěšení a štěstí, případně jako stav štěstí a blaženosti, způsobený tím, že se stalo něco dobrého a uspokojivého. Pěstovat kladné emoce bývá žádoucí, rozšiřují naše myšlení, tvořivou myšlenkovou aktivitu. A pravdou je, že ve většině případů větší míra radosti se objevuje tam, kde lidé prožívají život smysluplný. Pokud mají srovnané hodnoty, vnímají svou odpovědně uchopenou hierarchii hodnot. Záleží ovšem také na schopnosti naděje a nesporně i na odolnosti.

ODOLNOST JE NEZBYTNÁ

Každý z nás ze zkušenosti může potvrdit, že v životě velkou roli hraje odolnost. Když psychologové popisují, jaké vlastnosti pomáhají člověku vyrovnat se s různými životními situacemi, nazývají tuto schopnost resiliencí. „Takovýto název a úhel pohledu vznikl i na základě dlouhodobých výzkumů dětí, které vyrůstaly ve značně nepříznivých podmínkách, a přesto jejich vývoj nebyl negativně poznamenán,“ uvádí specialista na danou problematiku, lékař Ch. Stock. Odolnost si osvojují děti zhruba v prvních deseti letech života. Ovšem i dospělý člověk může tuto vlastnost do jisté míry posílit a získat zpět ztracené sebevědomí prostřednictvím terapie. Jaký je odolný člověk? Má charakter, pevnost povahy. Jde totiž o to necouvnout hned, vydržet zátěž, věřit si. Případně doufat, že mi přijde na pomoc někdo ušlechtilý a hledat člověka směřujícího k dobru. Měli bychom se snažit zůstávat odolní průběžně, ne jenom někdy. Odolný je ten, kdo si navzdory neúspěchům zachová duševní rovnováhu a dále ji dokáže rozvíjet. Umí přistupovat k problémům. Uznává totiž, že problémy k životu prostě patří. Nevyhledává však zbytečná rizika, ale když se nějaká objeví, postaví se jim čelem. Uvědomuje si „souvztažnost věcí“ a podle toho k nim přistupuje. Brání se bezmoci a beznaději, nepropadá malověrnosti. Zamýšlí se nad naplněním smyslu života. Má ideály a vzory, nebojí se riskovat pro dobro.

Tříbení odolnosti

K pěstování odolnosti pomáhá přátelství a rodina. S přáteli za zády jsme mnohem schopnější zvládnout zátěž. Přispívají k naší odolnosti svým nadhledem a moudrou radou v pravý čas. Když je člověk oslaben, empatický přítel schopný odolávat ho podepře. A příště zase naopak.
Spisovatel Thornton Wilder ve své knize Devět měst radí, že máme mít v každé generaci tři přátele a budeme tak lépe rozumět životu. Také slavný filosof Aristoteles přátelství vysoce oceňuje, když uvádí: „Přátelství je v životě ze všeho nejpotřebnější, neboť bez přátelské radosti by nikdo nedokázal žít, i kdyby mu patřilo bohatství světa. Přátelství pomáhá mladým vyhnout se chybám, starým nahrazuje ubývající síly, dospělé povzbuzuje k ušlechtilým činům, protože ve dvojici se přemýšlí i koná lépe.“ Přiznejme si, že je třeba dokázat svěřit se s problémy, vnímat úlevu a podporu. Ale mělo by to být oboustranné.
Rodina, zvláště ta kvalitní, posiluje své členy vůči strastem života i profese. Její příslušník má díky výchově své zásady a sám ve svých vlastních očích nechce být slabošský, ale přeje si obstát před těmi, kterých si váží. Dítě a mladý člověk, ale nejen oni, potřebují zažít vztahy, jež mají trvalost, vydrží bouře. Moji prarodiče, s nimiž jsme žili v rodinném domě v Radotíně, měli celý život (byli spolu padesát šest let) harmonický vztah plný lásky a úcty a tím mi ukázali, že něco takového v realitě možné je. Neobejde se to samozřejmě bez jisté životní odolnosti, která se ovšem váže k síle a ryzosti charakteru, mravní čistotě a vědomí odpovědnosti vůči vyššímu mravnímu řádu.
Vzpomínám, jak jsem si v dětství pěstovala v rodině odolnost já sama. Od osmi, devíti let jsem četla díky dědečkovi knihy Karla Maye, tehdy zakázanou literaturu. Jeho příběhy o Old Shatterhandovi a Vinnetouovi mě skutečně nadchly. Oceňovala jsem statečnost obou hrdinů a se zatajeným dechem jsem četla, jak se obracejí k Bohu. Fandila jsem jim, protože se mi líbilo, že pomáhali druhým, riskovali pro ně. Chránili dobro, stavěli se na odpor zlu. A také pro mne jmenovaní hrdinové byli symbolem takového přátelství, po jakém jsem i já toužila a rozhodla se ho hledat. Vztah, jenž není s „ručením omezeným“. Se vztahem, který je mravně zakotven, je v něm přítomno spolehnutí, se dá lépe vzdorovat obtížím života.

Zachránce životů

Jedním ze silných příkladů životní odolnosti jsou pro mne osudy Alexandra Fleminga. Spisovatel André Maurois o tomto badateli, bakteriologovi, jenž se díky svému talentu, nesmírné pracovitosti a odolnosti stal vynálezcem penicilinu, napsal knihu, nazvanou Život sira Alexandra Fleminga. Náš hrdina se narodil ve Skotsku na statku a byl jedním z devíti sourozenců. Chudoba, způsobena malou úrodností půdy, nedostatkem dopravních prostředků a podnebím, se zde spojila s přísností mravů a vytvořila lidi tvrdé a odvážné. Alexandr byl již v dětství velkým a trpělivým pozorovatelem přírody, rostl v něm přírodozpytec. Sám ovšem tvrdil, že kdyby ho nepostrkovala matka a bratři, tak by zůstal doma a byl statkářem.
Flemingovu životní dráhu určovala řada zvláštních příhod. Do studia medicíny se pustil na radu svého staršího bratra Toma. Součástí jeho života se stal sport, který zvyšoval Flemingovu odolnost a byl protiváhou k vědecké práci. Do nemocnice Saint Mary, kde pak strávil celý život, nastoupil vlastně kvůli možnosti věnovat se zde vodnímu pólu. Dobře také střílel, a proto byl přizván do laboratoře slovutného sira Almrotha Wrighta, který se zabýval bakteriologií, když při ní vznikal střelecký klub. Bakteriolog ze Skotska byl všestranně nadaný a přitom měl velkou myšlenkovou kázeň. A „los Osudu ho posouval k jeho životnímu úkolu“. Kdyby byl méně ukázněný v myšlenkách i v přístupu ke svému oboru, nedospěl by patrně do svého cíle. Tento důsledný člověk však žil v přehledném světě tradičních hodnot a věnoval se čistým radostem obyčejného života. K Flemingovu největšímu objevu přispěla šťastná náhoda, která, jak známo, přeje připraveným. Všiml si totiž na staré neumyté Petriho misce plísně, která vylučovala látku, jež hubila mikroby kolem. Zkušený vědec pochopil význam tohoto zjištění a další jeho práce vyústila v důležitý objev, který zachraňuje dodnes životy. Za objev penicilinu dostal Fleming celou řadu cen a dne 25. října 1945 získal, společně s chemikem Ernstem Chainem a biochemikem Howardem Floreyem, Nobelovu cenu za medicínu.
Na Harvardově univerzitě, kde obdržel čestný doktorát, pronesl Alexandr Fleming tato slova: „Rozhodl jsem se, že vám povím příběh, v němž osud hraje velkou úlohu. Je obdivuhodné, jaký podíl na našem životě má Štěstěna. Rozhodnutí, jež jsme učinili bez nějakých vážných důvodů nebo jež učinili druzí za nás, mohou mít hluboký vliv na naši životní dráhu. Možná, že jsme figurkami postrkovanými na šachovnici života, ačkoliv si naivně myslíme, že sami rozhodujeme o našem osudu.“ (...) „Pokusil jsem se vám ukázat, že šťastná náhoda může mít na náš život překvapující vliv. Mohu-li něco poradit mladému badateli, pak tedy, aby nikdy nepřehlédl, co se mu zdá nějak neobvyklé. Někdy třeba tato nepravidelnost nevede k ničemu, jindy je však klíčem, který otevírá dveře k objevu. To však neznamená, že máme trpně čekat, až náhoda zasáhne. Musíme pracovat, tvrdě pracovat a znát svůj předmět. Pasteurův tak často citovaný výrok, ‚Náhoda přeje jen duchu připravenému‘, je pravdivý, neboť duch nepřipravený nespatří ruku, kterou mu Štěstěna podává. Celkem vzato není v mých radách mladým lidem nic nového:pracujte usilovně, pracujte dobře; nezatěžujte ducha tím, co bylo a vždy ochotně, pohotově vítejte štěstí, jež vám bohové posílají...“ řekl na závěr studentům.

VE VZDUCHU SE „TŘEPOTÁ“ NEKLID DOBY

Zamýšlíte se někdy nad tím, jak vnímáme současnou dobu? Každodenní zkušenost postmoderního člověka je „rozkouskovaná“. Prožíváme zvláštní „nahodilost“ bytí, epizodičnost prožitků a závratnou proměnlivost všech aspektů společenského života, nepevnost a netrvalost, dokonce snad zánik standardů „toho, co je normální“. Lidé jsou vrženi do postmoderní společnosti a nemají kam utéci.
Sociolog Zygmunt Bauman je odborníkem, který dokáže chápat postmoderní dobu a společnost ze sociologického i filosofického hlediska. Současnou situaci analyzuje takto: „(Lidé) se musejí podívat do tváře vlastní mravní nezávislosti, a tedy mravní odpovědnosti, kterou jim nelze vzít, ale jíž se ani nemohou zříct. Tato nová nutnost je často příčinou mravního bloudění a zoufalství. Dává však také morálnímu subjektu šanci, jakou dosud nikdy neměl.“ Baumanovy psychologicky fundované podněty nám pomáhají přispět k lepšímu porozumění rozporům společnosti, v níž žijeme. Odvolává se přitom také na německého filosofa a sociologa Jürgena Habermase, který říká, že reálie lidského života sice nejsou takové, jaké bývaly kdysi, že však úkol, který z nich vyplývá, se nezměnil a že tedy není důvodů pro to, abychom o jeho smyslu pochybovali.

Oč se jedná ve sporu o postmodernitu

Zygmunt Bauman se dále zamýšlí nad tím, o co jde ve sporu o postmodernitu. Filosofie, sociologie a další humanitní obory se utvářely ve svérázné symbióze s modelem světa, v němž byly situovány. „Strategie sloužily k úvahám nad modelem, model sám se pak utvářel a upevňoval během těchto úvah (...) Těžko tedy říci, kdo zde byl tkalcem a co bylo tkaninou, ale tkalcovský stav sám i způsob tkaní odpovídaly přesně jak druhu příze, tak vzorům, jež měly být utkány,“ praví. Můžeme asi jenom souhlasit. Přiznejme si, že se nám nechce zbavovat se ověřených myšlenkových návyků a revize tohoto postoje je mnohdy bolestná. Lze to pochopit. Bojíme se vnitřních rozporů, obáváme se mnohoznačnosti, toužíme po jednoznačných vizích, po shodě v principech, jež jsou pokládány za nezbytné pro přežití celku. Danou problematiku výstižně shrnul francouzský představitel postmoderní filosofie Jean Francois Lyotard. Moderní život podle něj plynul v neustálém napětí mezi provinční zaostalostí, nemotivovaností a neprůhledností aktuálního stavu na straně jedné a všeobecností, vědomým sebeutvářením a průhledností stavu budoucího.
Dnes jsme opět dále a podle Baumana prožíváme „tekutou“ dobu, což je pochopitelně velmi náročné. Existuje tu tlak mnoha protichůdných požadavků. Epizodičnost a rozkolísanost doby některé lidi uzurpuje a deptá. Obracejme se proto tváří v tvář ke svým duchovním oporám a nezapomínejme na kořeny své spirituální totožnosti. „Tekutá“ doba, a také „tekutá“ láska, na nás jako na křesťany klade vysoké nároky. Chce to opravdovost, odpovědnost vůči svému bytí. Nechme se oslovovat Pravdou, dejme se jí vést a vnitřně scelit.

Ostatní tvorba Olgy Nytrové publikovaná v Divokém víně:
DV 129/2024: Přicházíš a další
DV 128/2023: Superúplněk a další
DV 127/2023: Zrání, Můžete být vidoucí? a další
DV 126/2023: Hádanky, Zpoždění a další
DV 125/2023: Vizionáš, Vnitřní zrak a další
DV 122/2022: Jak můžete vnímat sobotu a další
DV 121/2022: Letní mrholení a další
DV 120/2022: Inspirace, Mozek a další
DV 118/2022: Josif Brodskij a další
DV 117/2022: Dantemu a další
DV 114/2021: Radost – Projev naplněného života a další
DV 113/2021: Radost – projev naplněného života a další
DV 112/2021: Jsme eticky slepí a další
DV 111/2021: Podzimní Žofín a další
DV 110/2020: Abrahám a Izák a další
DV 109/2020: Samotář plný veršů a další
DV 108/2020: Nadpřirozený úděl člověka
DV 103/2019: Pegasovi, Ahasver a další