Olga Nytrová


V Chýňavském potoce.

JOSIF BRODSKIJ

Osamělý vlk poezie
se sklání před posvátností slova
Zapaluje ticho pokorných
jeho srdce tvrdě dostává nezvažitelná
závaží osudu
Soudkyně odsuzující Josifa do mrazivého vyhnanství
se mladého muže v soudní síni zeptala :
„A kdo vám řekl, že jste básník?“
Odvětil: „Bůh“

DEN VŠENÁPRAVY

očekával apoštol Pavel i Komenský
Důmyslné lži Zákeřného
klouzají po internetu a děsí maličké
srážejí na kolena ty okoralého srdce
všechny kdo opovrhli svými životodárnými kořeny
nedokážou ani poděkovat studánce
že jim dala napít

LÍHEŇ SUDBY

Hořká líheň osudu
vydává zvláštní plody
někdy připomínají
zavřenou zahradu Ráje
Seraf s mečem stojí na stráži
kdo se neproměnil až do dna duše
nemůže vstoupit

ZEĎ OKOLO SEBE

Někdo se brání životu a jeho tvrdému dopadu
tím že znesvěcuje všechno u druhých
posměšným odmítáním ironickými šlehy
buduje okolo sebe zeď za kterou polyká
chlad depresí a zakyslý vztek

VYBÍLIT CHALUPU

Mám klid a pohodu
vše se srovnalo
v myšlenkách a pocitech
jak říkával Jiří Voskovec
na jaře vybílit chalupu

ČÍM JE NÁM POEZIE

Někdy jsme v noci na lůžku a nemůžeme usnout. Vyjevují se nám chvíle vítězství i proher. Před vnitřním zrakem sledujeme mapu svého života, opěrné body, horské cesty, nížiny a naše zázračné studánky. Vybavuje se nám, do jakého společenství rodiny jsme patřili. Do kterých tváří jsme se dívali a čí hlasy jsme slýchávali. Kde jsme potkávali své spřízněné duše. Vychutnáváme si okamžiky nerušeného snění. Prožíváme mytické děje, stojíme na tajemných křižovatkách. Kolik slibů a nadějí vyvstává...
A občas si klademe otázku: „Co mi chce sdělit mýtus mého života? Co mám v podvědomí a vynořuje se to v podobě veršů, které vyrůstají z látky snění?“ Můžeme v této souvislosti prohlásit, že snad všichni si uchováváme v mysli vlastní posvátné háje, do nichž se v takovýchto chvílích uchylujeme. Já mám ty své v lesích, v modřínovém háji nad Radotínem, a také v přírodní rezervaci na Kopanině, kde jsem se v dětství a v mládí ze své borovice dívala do skalní propasti a vnímala vznešené ticho. Ve snu se na tato místa vracívám. Vznáším se nad krajinou, někdy sama, a občas se svým bratrem. Vnímám svou jeskyni, svůj strom, svou nezapomenutelnou lesní studánku a bublající potůček. Mám samozřejmě i svou řeku dětství, jíž je Berounka. Na jejím břehu jsem naslouchala kytarovým improvizacím Štěpána Raka.
Čarovná místa imaginace neztrácíme. Zůstávají s námi, jsou naším vnitřním domovem a pomáhají nám objevit v sobě obraznost, představivost. Její síla se také probouzí, když jsme v divadle, na výstavě, anebo ve chvíli kdy čteme poezii. A samozřejmě ve vzácném okamžiku, kdy sami básně píšeme. Poezie se dotýká posvátného v nás. S ní se dostáváme ke kořenům svého bytí. Je objevné, ale také nebezpečné sestupovat k jejím vnitřním pramenům. Hýčkáme si přitom své pábitelství, své tvůrčí rozpoložení a naskakují nám nečekané metafory.
Před lety mi řekl básník a výtvarník Jiří Kolář při jednom natáčení pro Český rozhlas, že při práci a během tvorby vlastně hledáme mýtus svého života. Ano, občas jej zahlédneme, vynoří se nápad na báseň a osobní mýtus se do verše otiskne, naprosto originálně vpečetí. Vnímáme to jako obdarování a nezpochybnitelný hlas duše. Pootevírají se skryté zdroje. Dotkne se nás tajemství, přichází inspirace a extáze, což jsou prazvláštní dary. Pociťujeme úžas a otevírá se nám netušené a nepojmenovatelné.

Ostatní tvorba Olgy Nytrové publikovaná v Divokém víně:
DV 117/2022: Dantemu a další
DV 114/2021: Radost – Projev naplněného života a další
DV 113/2021: Radost – projev naplněného života a další
DV 112/2021: Jsme eticky slepí a další
DV 111/2021: Podzimní Žofín a další
DV 110/2020: Abrahám a Izák a další
DV 109/2020: Samotář plný veršů a další
DV 108/2020: Nadpřirozený úděl člověka
DV 103/2019: Pegasovi, Ahasver a další