Běla Janoštíková


Variace na dávnou fotografii z roku 1966.

LEHKOST TÓNŮ A TÍŽE SLOV

Hudba začíná tam,
kde slovo končí.
Na kraji útesu,
kde pevnou zem střídá
prostor, v němž se lze
bez tíže rozletět.
Dát slovům sbohem.
Rozžehnat se.
A jen se nést.
Tam, kde váhu slov
nahradí lehčí tón.

Báseň začíná tam,
kde slovo ještě ví
o své tíži,
a přece se vznese.
Slyší hudbu,
a přece se ještě
umí vyslovit.
Vydat jiskřičku, oheň.
Zůstává slovem.
A přitom dobře ví,
že na řeči není čas.

HARFA

O čem ta harfa hrála?
O strunách asi ne.
Ani o prstech hbitých.
Nebyl to ladný rám,
zlacené zdobení
nebylo tou písní.
Snad zazněl vodopád
pramínků říčky.
Snad volání jasmínu,
sněženek, lilií?
Možná zněl zlatý déšť.
Ten, co se v červnu
s větviček keřů spouští.
Byla to tráva ve větru?
A luční kvítí spolu s ní?
O čem ta harfa hrála?
Odkud přišlo to zpívání?

AMABILE

Klavír zněl líbezně.
Tóny se lehce nesly.
Tančily ve víru
jak poskočivší srdce
v záplavě emocí.
Jak jarní přeháňka
dešťových kapiček.
Klavír líbezně zněl.
S hudbou vtančily
zářící tóny barev.
Svěží a vábné
jak jarní kvítí v trávě.
A čas zůstal stát.
Utíkat zapomněl.

Ze sbírky "S hudbou", 2021