Marie Kofroňová


Příhrazské skály v Českém ráji. Naďa byla přesvědčená, že v hotelu v Příhrazských skalách ji zplodili rodiče v roce 1946.

VĚNOVÁNÍ

Poezie patří těm,
kdo za života přichází
i o slovo.
Potom přikrade se
jako luční kvítí
báseň.
To když je smutno
v zahradách.

POKOJ, KTERÝ NENÍ

/ 19.2.2022 /

Záclony
až na zem
dlouhé jako Cesta.
K očím nebe.
Ano,
závoj nevěstin.

Mořený stůl.
Rukama ztěžklá
temná jeho deska.
Obočím hustým
- časem -
vrostlý čin.

Na skříni se sklenkami
výška.
Svatební obraz,
z ptačích úsměvů.

O gesto vedle
radost bílá
- bez pohnutí -
úsměv
chobotího slona.

Je plný z porcelánu
žil.

U SEBRÁNÍ

26.2. 2022

Den uzavřeli
na sluneční západ.

Tmu
tichem podvádím.

Do ptačích křídel
náruč světla
padá,
nedopadá.

Pohyb.
Pohyby!

Píseň, Která mlčí.

Propast zpívá.
Žízní.
Nevpíjí.

Ostatní tvorba Marie Kofroňové publikovaná v Divokém víně:
DV 119/2022: Klopotání, Slepec a další
DV 117/2022: Myšlénka, Štěstí a další