Marie Kofroňová


Příhrazské skály v Českém ráji. Naďa byla přesvědčená, že v hotelu v Příhrazských skalách ji zplodili rodiče v roce 1946.

VĚNOVÁNÍ

Poezie patří těm,
kdo za života přichází
i o slovo.
Potom přikrade se
jako luční kvítí
báseň.
To když je smutno
v zahradách.

POKOJ, KTERÝ NENÍ

/ 19.2.2022 /

Záclony
až na zem
dlouhé jako Cesta.
K očím nebe.
Ano,
závoj nevěstin.

Mořený stůl.
Rukama ztěžklá
temná jeho deska.
Obočím hustým
- časem -
vrostlý čin.

Na skříni se sklenkami
výška.
Svatební obraz,
z ptačích úsměvů.

O gesto vedle
radost bílá
- bez pohnutí -
úsměv
chobotího slona.

Je plný z porcelánu
žil.

U SEBRÁNÍ

26.2. 2022

Den uzavřeli
na sluneční západ.

Tmu
tichem podvádím.

Do ptačích křídel
náruč světla
padá,
nedopadá.

Pohyb.
Pohyby!

Píseň, Která mlčí.

Propast zpívá.
Žízní.
Nevpíjí.

Ostatní tvorba Marie Kofroňové publikovaná v Divokém víně:
DV 132/2024: (S)tvoření a další
DV 131/2024: Hroznové bílé a další
DV 130/2024: Pozvání, Talisman? a další
DV 129/2024: Lůžkové oddělení a další
DV 128/2023: Modrá z popele a další
DV 127/2023: Úděly, Zlom a další
DV 125/2023: Jitra, Vesnická madona a další
DV 124/2023: Křídlo v rohovém pokoji a další
DV 123/2023: List z poslední propouštěcí zprávy a další
DV 122/2022: Upomínka na rok 1950 a další
DV 120/2022: Tam u nás a další
DV 119/2022: Klopotání, Slepec a další
DV 117/2022: Myšlénka, Štěstí a další