Marie Kofroňová

TAM U NÁS

Zdá se,
že slunce
opravdu je věrné
ve svém západu.

A hrůza novoluní,
kdy kráčíš
krok sum krok...
A psi?
A spící lidi?

Chvost noci.

Pod paží
jednou zimní,
jednou letní čas.

Pamětí šátráš,
chodíš po schránkách
a hle -
tento starý dům:

To ze zdí mluví ještě
pantáta z pradávného rána.
Babička křísí měkce
kvásek,
kyselo k snídani.

Ach slunce,
tma tichem doorává
k žiténce…
k Jinému Svítání.

CESTA

Kodrcá.
Neznajíc ústrku,
nešlape na paty.

MÁ JEDINÁ

kolej křížová
(skrz pražce zpovídáš se)
Kolej
co vše     vše
a

vše     vše
o pustinách zná.

MRHOLENÍ

I do snů
hlásili slzy s deštěm.
Spánek. Jakoby škubali
mrtvého za provaz.

Bylo zima.
Páchlo rybinou.
S neúprosnou slaností
moře vzkazovalo, že
přijdeš – li,
právě s takovou odevzdaností
rybáři
házet budou
sítě. Aby
to všechno bylo Zde.

Této chvíle pochopil jsi
na dně
hvězdice.

Hluboko napadaly,
snad proudem
světelných let.

Ptal ses,
zda bys to dokázal.
Nepomohla ti
ani Hřebenatka Svatojakubská,
znamení poutníka.

Ostatní tvorba Marie Kofroňové publikovaná v Divokém víně:
DV 119/2022: Klopotání, Slepec a další
DV 118/2022: Věnování, Pokoj, který není a další
DV 117/2022: Myšlénka, Štěstí a další