Františka Vrbenská

STOPY VE VĚTRU

Otisky úzkých, sevřených vlčích tlap se modře třpytily krystalkami jíní, mezi nimi korálová šňůra z čerstvé krve. Drzá vlčí smečka po řadu zim hospodařila na chlumeckém majetku pana Markvarta.
„Hrom ať toho lotra spálí!“
Rytíř Markvart div nepukl vzteky. Šedí lupiči se odvažují až do samé blízkosti hradu! Jejich mohutný vůdce, mazaný jako sám ďábel, se dnešní noci vlámal dovnitř ovčína. Odvlekl odtud půl stržené ovce. Není obvyklé, aby vlk bral takovou výslužku!
„Chci jeho prašivou kůži i s lebkou! Kdo z vás mi ji přiveze, synové moji?“
Pán z Chlumu pohlédl na dva štíhlé mládence s kadeřavými vlasy. Klopili hlavy, mlčeli.
Stopy směřovaly do borových hvozdů na sever, kde se prostírají hluboké mokřinaté rýhy a průrvy v pískovcích. Dno stěží prozkoumáš zrakem, olovnicí k němu nedosáhneš. Drží se v nich stojatá voda, co v zimě zamrzá zelenavým krunýřem. V jamách se rodí písečné vichry, smršti s krupobitím a metelice, které ženou krajem kusy čirého ledu… Temné síly tam obcházejí, pradávná Paní větrů jim poroučí a najisto nedbá na křesťanskou víru. Prokletá místa!
Pan Markvart polkl hořkou slinu zklamání. Obrátil hněv proti třetímu z mladíků, jenž se držel stranou na kostnatém, starém koni. „Bočku! Co tak zevluješ? Netroufáš si? Uštvi tu zlodějskou obludu, dřív se mi nevracej!“
***

Boček, osiřelý syn Jimrama, do nedávna pána hradu a okolního území, nezdědil otcovo léno. Strýc získal vlivnější přímluvu na královském dvoře. Na Chlumu začal vládnout důmyslný, nenasytný Markvart.
Mladý muž pobídl svého ryzáka. Z větví borovic padal stříbrný poprašek, pod kopyty koně praskala krusta zledovatělého sněhu. Strýc bude trousit jízlivé urážky a brát jméno Boží nadarmo, pokud se mu Boček odváží přijít na oči bez vlčí hlavy. Možná ho vyžene z brány… Buďsi; neměl z něj strach! Byla to zvědavost a zanícení lovce, které Bočka vedly dál do nitra skal bílých mrazem. A Větrná paní? Povídačky pro děti!
Obrovská šelma, co si o půlnoci vybrala krvavý díl kořisti, ztrácela náskok.
Ryzák odfrkával, zvlhlá kůže na plecích se chvěla. Boček ho poplácal po šíji a seskočiv, přivázal otěže k rozeklanému buku. Do bludiště pískovcových bradel postupoval sám, tiše a bedlivě. Třímal kuši přichystanou k výstřelu, po boku lovecký tesák.
Bořil se do závějí, hukot vlastní krve jej téměř ohlušoval. Kápě hrubého pláště sklouzla do týla, rozcuchaná kštice se lepila ke skráním. Postřehl velký šedý stín pod klenbou houštin, zlatistý svit divokých zřítelnic, hluboké hrdelní zavrčení. Hrot střely ukázal na vlčí hruď, prst na spoušti se pohnul.
„Stůj!“ houkl temný mužský hlas.
Boček vskutku zarazil, příliš překvapen. V mrazivém, nekonečném lesním tichu nebylo človíčka.
„Jimramův synku, vyměním s tebou svůj život a skopové za ruku své dcery,“ pokračoval neznámý.
Panoš z chlumeckého hradu spustil levici ze sochy kuše, sevřel v pěsti amulet se svatým říkáním. Lidské zvuky vycházely z vlčí tlamy.
„Zlý mě omámil,“ vyhrkl Boček. „Vlci nemají dar slova a s vlkodlaky dobrý křesťan nerozpráví!“
„Vlkodlaci? Pchí!“ mohutná šelma v téměř lidském úšklebku zkřivila pysky. „Troupe, jsou i jiné houby než jedovaté muchomůrky,“ zahučela. Chňapla znovu po rozpůlené ovci odložené do závěje. Vysoko nesla zakloněnou hlavou obtíženou tučnou kořistí, dlouhým lehkým krokem klusala k útesům ve stromoví.
Boček uvolnil tětivu kuše a zvíře následoval, jako by jej uhranulo. Věděl, že se dopouští bláznovství a snad i hříchu... Nesešlo na tom.
I kdyby se nedržel šlépějí vlčího průvodce, nalezl by cíl jejich cesty. Kouř z ohniště a vůně pečeného masa, které se vznášely z pískovcové sluje, vedly spolehlivě.
Vchod se zdál úzký jako skulina mezi dlaněmi, avšak prosvítal teplou žlutavou září. Když Boček proklouzl táhlým jícnem skály, ocitl se v prostorné komnatě. Dřevěné ostění a kožešiny obkládaly stěny, zem byla vystlána suchou travou a chvojím, kouty chránily závěsy utkané z rákosiny. Před hrubým jasanovým stolem a kláty namísto sedátek stála dívka v prosté kytlici vesničanů; vedle ní tři velicí vlci.
Vzkřiknuv bojové heslo rodu, Boček s napřaženým tesákem vyrazil proti šelmám. Zvířata se nepohnula, světlýma očima utkvěle hleděla na mladého muže.
"Neubližuj mé rodině!" zvolala panna. Tak poroučí dcera krále.
Sklonil zbraň, aniž by ji vrátil do pochvy. Smečka jej důstojně očichávala širokými, studenými čenichy.
„Nebojím se dravců, ozbrojenců ani kouzel," vyhrkl, aby se hájil. "Jen jsem tě chtěl chránit... Ale ty jsi čarodějka, obejdeš se bez lidské síly.“
Pozvedla k němu něžnou tvář, plášť rusých vlasů se blýskal v jasu smolnice.
„Přispěl jsi bezbrannému stvoření na obranu jako pravý rytíř,“ řeklo děvče vlků. „Naše ochránkyně, Paní větrů váží úmysl, ne čin. Získal jsi její přízeň.“ Hlas připomínal vánek v korunách kvetoucích jabloní.
Pro dívčí půvab, který mu poutal smysly, Boček nezpozoroval, kdy se v jeskyni místo šelem objevili lidé: mladík, stříbrovlasá žena a vysoký stařec s mohutnými rameny.
„Byl jsem silný, držel jsem hradiště na Chlumu a půdu, jež k němu od věků patří. Vychovával jsem své děti, bojoval jsem a vysmíval se svým nepřátelům,“ pravil šedý muž. „Ale není válečník tak statečný, aby se jednou neocitl stísněn přesilou mocných. Odešli jsme za husté mlhy a uchýlili se do obydlí v kameni, žili jako lítá zvěř, až jsme se stali vlky. Paní větrů se slitovala nad naší bídou a poskytla nám záštitu.“
Boček cítil, že krásná dívka z něho nespouští zrak, a srdce mu bilo křídly jako lovecký sokol.
„Za dlouhá léta hradiště pohltily plameny,“ vzdychl vlčí stařec. „Jiní bojovníci vzali majetek, který mi patříval, a tvůj děd zbudoval novou pevnost. Skalní lože je příliš tvrdé pro moji Předslavu. Odveď ji s sebou! Pochází z dobrého rodu.“
„Hrad na Chlumu obdržel strýc Markvart,“ namítl panoš smutně. „Smím přebývat za hradbami Chlumu jen z jeho rozmaru. Můj otec zemřel v nemilosti… S mečem v ruce stranil kralevici ve vzpouře proti králi. Pozbyl svobody, léna i života. Nikdy nezískám rytířské ostruhy a nebudu vlastnit půdu. Nemám, kam bych Předslavu odvedl.“
Rusá kráska pozvedla ruku něžnou jako leknín. Na jejím útlém prstu jiskřil zlatý prsten s rubínem, krůpějí krve.
„Tvůj strýc Markvart vymění mé věno za díl země po své vůli,“ pronesla dívka. „Nebude to dědictví vlčí nevěsty, ale dcery rytíře, který válčil pro kříž a slávu svatého Jeruzaléma.“
„Kéž bych nikdy nebyl odešel!“ vzdychl šedý muž. Jeho žena a syn se podobali němým, tesklivým stínům. „Dovolil jsem, aby vzklíčila cizí zášť. Z Boží země jsem přinesl semeno kletby.“
Stařena vzala půli ovce a zmizela, aby připravila pokrm pro hosta a nastávajícího zetě. Budoucí švagr vyšel v lidské podobě ven; chtěl se postarat o panošova starého koně.
Bočkovi prolétlo myslí, že si odvede choť, která je oděna do pláště čar a prokletí. Slyšel Markvartovy nevraživé výtky a posměšky bratranců. Usoudil, že osudu pastorka, jenž přebývá v nemilosti lenního pána i příbuzných, víc nemůže nic přitížit - a políbil líbeznou Předslavinu tvář.

***
Markvart z Chlumu zešedivěl ve službě králi a svému majetku, který vůčihledně rozmnožil. Oběma synům odevzdá nemalé jmění! Brzy rozšíří hranice chumeckého panství, dřevěné věže hradu zamění za kamenné, jakými se pyšní okolní královská sídla. Slávu rodu nezaložil Jimram, který se protivil vůli panovníka, ale přehlížený druhorozenec Markvart!
Pouze jednoho se bál, svého synovce.
„Král Václav stárne a churaví. Kdo ví, jak brzy zemře? Odbojný kralevic převezme trůn i korunu. Pak si vzpomene na oddaného Jimrama - a bude chtít, abych vrátil jeho synovi celou državu!“
Boček teď ke všem svízelům přivedl na Chlum cizinku, jejíž rodina zahynula v závějích pohraničních pralesů. Půvab, vznešené vychování a šperk, který si přinesla, Předslavě dosvědčily urozený původ. Nebylo vyhnutí, když dívka před královským sudím požádala Markvarta o rytířskou ochranu a mladému zachránci jako dík věnovala svůj drahocenný prsten. Boček vzápětí nabídl ten klenot strýci, výměnou za nevelký pacht na chlumecké půdě. Markvart by s chutí odmítl, a ještě raději zakázal synovci sňatek! Avšak se sklonkem jeseně Bočkovi vypršel jednadvacátý rok: jen král nebo Bůh nad ním měli právo.
Pán na Chlumu seděl ve své hodovní síni a marně splachoval trpkost medovinou. Uvažoval o jedu, nájemném ostří, o blescích a uhranutí, které by synovce zbavily života... Venku tály rampouchy a na jívách se vyhřívalo slunce předjaří.

***
Jak chořel a slábl vládce na trůnu Přemyslovců, sílily pletichy, sváry, šarvátky a loupeže.
Dva Bočkovi sousedé přihřáli křivdy a nevůle, z nichž po léta vinili nebohého pana Jimrama. Kdopak jim poradil, ať si vyberou odplatu na Jimramově synu? S tuctem ozbrojenců oblehli tvrzičku na okraji chlumského panství. Stačilo to… Nevysokou palisádu mohl hájit jen Boček sám s jediným čeledínem, postarším chlapíkem s napůl chromou levicí.
Útočníci nespěchali, čekali na noc. Nestojí za to přijít zbytečně o některého z poddaných. Boček měl pádný meč a dobrou mušku ve střelbě. Nemínili ani zapálit. Co když se uvnitř domu ukrývají cennosti, které si Bočkova manželka potají přinesla, kdo ví z jakých krajů? Škoda by bylo, kdyby shořely, dvakrát škoda rusovlasé krásky, kdyby měla zahynout. Markvartův syn Lupold by si ji rád vzal – až ovdoví!

***
„Můžeme zbaběle uniknout, ale pak by ti bylo lépe, milá moje, kdybys zůstala v pískovcové sluji, než být chotí muže beze cti a bez domova,“ uvažoval chmurně Boček. „Není, kdo by nám poskytl záchranu.“
„Přinesla jsem ti prokletí,“ řekla Předslava. „Nepomohlo, že jsem obešla dům s pochodní, co byla zažehnuta ne křesadlem, ale třeným dřevem. Nezahnalo neštěstí, že jsme zbudovali krb tam, kde rozhozená ječná zrna neodskočila od země. A ty teď vezmeš zbraně a hrdinně zahyneš v boji.“
„Čekáš něco jiného?“ opáčil Boček věcně, dotkl se něžně ženiných lící a vyšel na dvůr malé tvrze.
V té chvíli jej mrštně předhonila rezivě šedá šelma. Mihla se jako dým, přelétla palisádu a splynula se šerem, jež klesalo jako pohřební praporec.
Když zmizely poslední stíny, vyrazili nepřátelé do útoku.

***
Uprostřed lesních mokřin, mezi pískovcovými průrvami jako zelená zrcadla věčnosti, zavyla rezavá vlčice lidským hlasem.
„Ochránkyně! Naše matko! Vznešená, slituj se! Zachraň toho, koho miluji!“
„Buď vítána, dceruško,“ pravila Větrná paní, vystupujíc ze závojů polotmy. Svištivě odhrnula průzračné vlasy a usmála se. Její tvář se podobala rybí masce a oči žhnuly jako vycházející měsíc. „Jsem tu, abych ti přispěla.“
Předslava se uklonila po vlčím způsobu, hluboce schýlila šíji, půvabně kývajíc huňatou oháňkou. „Nemohla bys útočníky smést větrnou smrští, ó matko?“ zeptal se opatrně.
Paní větrů zamyšleně zavrtěla hlavou. „Za dávných časů - jistě. Teď poslouchám křesťanského Boha, a ten by mi to nedovolil. Mohu však tvému manželu napomoci, aby se nepřátel zbavil sám.“ Vztáhla ruku podobnou vrabčí nožce, utrhla snítku kapradiny a švihla s ní do popelavého vzduchu časné noci.

***
Čeledín padl při prvním náporu, zkrvavený oštěp nepustil z pěsti zdravé pravice.
Bočkovi zbyla míhající se čepel, palčivý mráz ran a kruh zápasících jako půlnoční lačné přízraky. Umřu, říkal si maně v záblescích loučí, nárazech zbraní, výkřicích bojovníků. Má paní se vrátí domů, k vlčí rodině! Srdce se mu sevřelo bolestnou něhou...
Tkáněmi projel žhavý plamen. Cítil, jak mu praští údy a vnitřnosti se vzdouvají. Před zrak vystoupila rudá mlha.
Dopadl na studenou zemi a v mžiku vnímal stovky zvuků, tisíce vůní. Pohnul se. Tělo, jež nepatřilo člověku, se zvedlo s mocnou silou a hladkou hbitostí. Zařval a škubl sebou; z tlap velkých jako sedlo vyjely čepele drápů. Vtrhl mezi oděnce zdřevěnělé hrůzou, vlk mezi ovečky. Strhával je k zemi, odmetal údery pazourů. Uchvacoval muže do tlamy, třepal s nimi jako pes s ulovenou myší, bezduché odhazoval. Nepronásledoval ty, kdož se dali pěšmo na úprk. Koně oblehatelů se splašili pachem a rykem obrovité, děsivé šelmy, jíž se stal.
Osaměl na troskách bojiště. Všichni byli pryč, krom jeho nehybných či sténajících obětí. Vyvrácená vrata dvorce skřípěla v nočním vánku. Rozpačitě se zatočil do kolečka a huhlavě zaskučel. Husí kaluž v koutě dvora mu pod třpytem hvězd vrátila jeho novou tvář - pokrytou žlutou srstí, se žlutýma divokýma očima, s přečnívajícími meči špičáků, s bohatou hřívou ohromného lva. Vzepjal se a zoufale, bezútěšně zaryčel: ze střechy stavení se tím zvukem drolily rákosové došky. Posledním prchajícím mrzla krev a zalehl sluch…

***
Markvart, pán na Chlumu, klidnil svého plašícího se koně. Nocí zazníval podivný hluk, jako by se valila zběsilá povodeň. Pokrčil nechápavě rameny, dávno mělo být po všem. Poštval na Bočka zapřisáhlé protivníky jeho nebožtíka otce. Nic už nemělo ohrožovat blaho Markvarta a jeho synů. Chtěl se o úspěchu svého úskoku přesvědčit na vlastní oči.
„Pohni se, herko!“ štěkl vztekle. „I kdyby přilétla sama zlořečená matka větrů, jedeme dál!“
Hřebec zaječel hrůzou, vyhodil zadními a vymrštil rytíře obloukem do trávy. Dusot kopty dozníval, když otřesený Markvart vzhlédl. Neměl to raději učinit.
Bledá, přelévající se postava, děsivá a nádherná a blouznivá. Vlasy jí šlehaly podobny chomáčům suchého býlí, hnaným vichřicí. U nohou jí stálo čtvero vlků s očima bíle planoucíma jako bludičky nad močálem.
„Něco za něco,“ pravila Paní větrů. „Jedna podoba musí vystřídat druhou, takový je zákon kouzel. Aby se proměněnému vrátila lidská podoba, jiný ji musí po právu ztratit – ten, kdo pošpinil svou duši.“
Závan....
Markvart, vladyka z Chlumu, skučivě zaštěkl. Rudý drsný jazyk se mu pletl pod prasečí spárky, jež nahradily škorně z měkké kůže. Svrabovité boky prasopsí nestvůry, porostlé kosmatou srstí, se zvedaly v chrčivém dechu.
Vlci zamávali chvosty, jako činí psovité šelmy, když se dobře baví. Přikrčili se a vyrazili ke štvanici na podivného kance. Bude dlouhá, veselá!
***

Na dvoře nevelké tvrze se probudil mladý muž z tíživého, zmateného snu. Ještě vládla tma, kolem se táhl pach krve. Noční vánek položil Bočkovi na rameno smotek lehký jako pavučina, kterou se loučí léto. Až počne svítat, uvidí, že mu Větrná paní předala kadeř rusých vlasů…

Ostatní tvorba Františky Vrbenské publikovaná v Divokém víně:
DV 119/2022: Strom se květem odívá
DV 117/2022: Klenoty v dálavách
DV 116/2021: Sojčí pírko
DV 115/2021: Zbirožská balada
DV 114/2021: Zázrak nesvatého Jana
DV 113/2021: Kočka v dobách antiky
DV 112/2021: Kočka v nejslavnější legendě