Františka Vrbenská


Certaldo.

ZÁZRAK NESVATÉHO JANA


Giovanni Boccaccio.

Úzkost mu probodne útroby jako palčivý meč.
Starý muž se dusí, zápasí o doušky vzduchu. Přítmím komnaty spatří, jak se v koutě na truhlici s písemnostmi rozvalil černý ďábel. Cení tesáky, poulí ohnivá očiska, namísto moudí se šklebí jeho druhá, odporná tvář. Neviditelná síla šátrá po lidské duši, už ji drtí v sevření…

„Messire Giovanni, měl jste špatnou noc?“
Oknem vtékalo jasné letní ráno. Místo pekelníka se nad lůžkem skláněl Guasparruolo, dlouhý nos zvrásněný starostí: „Přinesu vám nálev z hlohu a meduňky.“
Starý muž se s obtížemi posadil. Hruď mu dosud stahovaly obruče a hrůza tepala v cévách. „K čemu jsou mi lektvary? Potřebuji se zbavit svých hříchů.“ Mávl k nízké truhle mezi psacím stolkem a policí s knihami.
„To jste říkal mockrát, můj pane. Vaše lejstra, vaše rozhodnutí. Když se jich musíte zbavit, udělejte to. Ale mistr Francesco, ten, jak nedávničko umřel – budiž mu nebe přáno! – vykládal, že by to byla věčná škoda.“
Petrarca… Starý literát stiskl víčka. „Přátelé jsou k nám příliš laskaví,“ zahučel pak. Prsty naběhlých nohou zašátral po trepkách a vklouzl do nich. Odmítavým gestem zastavil Guasparruola, který se k němu hrnul s domácím oděvem. „Ne, přines mi suknici, tu tmavě modrou s veverčím lemováním, a hedvábnou kápi s dlouhým cípem. Půjdu po nákupu.“
„Můj pane, copak jste se nechystal přepisovat vaše pojednání o bozích? Povídal jste, že vám za ně dají nejméně patnáct florinů! “
„Genealogia deorum gentilium libri… Dílo si žádá úpravy a doplnění,“ zamumlal ser Giovanni. „Pustím se do práce, až přijdu. Připrav mi zatím nová pera. Dobře je seřízni!“
„Paní Adalieta se bude zlobit! Nemám vás pouštět. Nakupuje služka – sám byste…“
„Ať třeba pukne, moje sestřička,“ odsekl.
Po lomeném schodišti sestupoval pomaličku. Obejde se bez hole i bez poroučení.
Stačí, že Adalieta panuje domácnosti. Pravda, všechno pořizuje ze svého majetku... a dává mi to znát, macešina dcera. Vyvedla se po ní. Teď vypadá jako sušená mišpule. Hrom sper jedovaté vdovy! Cožpak mi dům v Certaldu neodkázal otec? Uvízla tu, osina z bodláčí: co s ní? Nechám ji po sobě dědit!
Nejbližší příbuzná vřískala na kuchařku a nevšimla si, jak se starý literát prosmýkl z domu na ulici zlenivělou jitřními stíny. Všichni se tu znají navzájem, Certaldo je malé, vedle Florencie chudobka pod růžovým keřem. Vtěsnalo se do hradeb obkružujících podlouhlý vrchol kopce nad řekou Elsou. Ani prostor na kloudné náměstí se nenašel, krámky řemeslníků a kupců se táhnou pod loubími budov.
„Messire Giovanni! Přišel jste si pro česnekový chléb nebo anýzové koláčky?“
Vzdor věku, jenž by jej netrápil, nebýt zlého churavění, rozbušilo se mu srdce jako zvon ze stříbra. Usmívala se, štíhlá a líbezná, temně plavé vlasy spletené v cop a ozdobené vínkem z barevných pentlí. Na prknech stánku pokrytých čistým plátnem voněly bochánky, calty, focaccia se šalvějí… Více jej vábily oči krásné pekařovy dcery.
„Moje milá Catellino, vezmu si placky se slaninou a olivami.“ Sáhl do kapsáře pro pár denárů. Utonul by s chutí v těch zelených tůních pod černým rákosem řas. Ale…
„Děvče, ty jsi plakala!“ Vztáhl paži a lehce se dotkl hřbetu její útlé ruky. Znal ji od dětství a nakupoval u ní pochoutky nejen kvůli pekařské dovednosti Musciatta Franzesiho, nejlepšího a nejpaličatějšího ze všech, kdo žhavili chlebové pece mezi Sienou a Pistoiou.
„Vždyť víte… Těch osmdesát zlatých florinů, bez kterých mne Andreuccio nedostane za ženu.“
„Poradil jsem ti, jak to máš navléknout,“ řekl starý literát zmateně. Dobrý nápad - nosil ho v mysli dlouhá léta, jen se mu kdysi nevešel do příběhů; další podobné už nenapsal. Ty, které vytvořil v bujarém rozletu, samy postačily k zatracení. „Tvůj otec přece před svědky prohlásil, že chce vidět peníze tvého milého, aby jen tak nezhltl věno a zlehka se neusadil do teplého hnízda.“
„Jinak by si mě prý v manželství nevážil,“ vzlykla. „Jenže Andreuccio by mne nikdy netloukl a nepodváděl jako jiní!“
Ser Giovanni souhlasně pokývl. Catellinin mládenec byl boží duše, jehňátko v říši vlků. Až by se vzali, kalhoty určitě nebude nosit on. Leč s mistrem Franzesim nešlo vést řeči: stanovil si lhůtu.
„Andreuccio si mohl ruce upracovat,“ ronila pekařka slzy. „Pořád mu dvaatřicet florinů schází. Zkusila jsem tu vaši lest, ale nepůsobí správně. Mince nejsou jasné, odraz se ztrácí jako v mlze.“
„Slavnost svatého Tomáše, ochránce našeho města, se koná pozítří,“ zatrnul. „Proč jsi mi nepověděla dřív, že se ti pro tvůj klam nepovedlo doma najít nic lepšího? Otec nesvolí k odkladům a provdá tě za někoho jiného.“
„Za Bentivegnu Palermina,“ žalostila dívka. „Má křivé zuby a z uší mu trčí chlupy jako suchý mech.“
Nejhorší z nočních můr bolely literáta méně než Catellinin nářek. „Já…“ vypravil ztěžka. „Věř mi, dceruško, pomohu ti!“


Decameron.

Poledne se horce rozvalilo na prejzových střechách, když ser Giovanni v sedle oslíka nechal za zády svůj dům s krytou terasou a vysokou rodovou věží – v něm lamentace paní Adaliety. Čekala jej trudná cesta do Florencie. Což jízda samotná, byť žhnulo slunce a zvedal se prach. Osel byl statný mimochodník, kráčel a klusal statečně. On sám však lapal dech, záda úpěla, nohy zdatně otékaly. Nejhůř, že jeho duše se vzpírala té návštěvě, jako by mířil do hlubin očistce.
Do bran stihl vjet, než je se soumrakem uzavřeli. Honosné obydlí mony Isabetty, konkubíny biskupského vikáře, by našel i o půlnoci. Zadoufal na okamžik, že jej nepřijme… Jen co by si počala Catellina? Směl vstoupit: tak se odsouzenci ubírají na popraviště.
V jasu dvou svícnů – ach, je zámožná! - znovu po letech spatřil její tvář, ztěžklou blahobytem a konejšivou prázdnotou. Čepec vyšívaný perličkami, závoj z mušelínu nad smetanovou pletí, jež mu připomněla vadnoucí list okvětí. Rty, které tak dávno líbával, zůstaly nevlídně semknuté.
„Má paní,“ odhodlal se, „omlouvám se, že ruším tvůj klid. Přišel jsem tě ve jménu Krista slitovného poprosit, abys mi vrátila dar.“ Mlčela. Poléval ho stud tím hůře, že střevíce pokryl prach, šat se onosil a tělo pod ním ztučnělo a změklo. Dokázal by ji ještě obejmout? Kdyby mu srdce dovolilo, jistě!
Jako by klopýtal přes rozpálené kamení, pokračoval: „Jednou jsem ti přivezl vzácné zrcadlo ze skla, aby ti za mne stvrzovalo tvůj půvab. Máš-li ještě tu věc, buď té lásky a přenech mi ji na pár dní.“
„Dary se nevracejí,“ odvětila ostře. „Našel bys zrcadlo v mé ložnici, ale já mám chuť otlouci je o tvoji učenou hlavu plnou básní a záletů. Hodláš je věnovat nové milostnici?“
„Jen půjčit bych je rád…“ namítl nešťastně.
„Míníš tím tedy, že jsem zošklivěla a nemám je dál užívat!“
„Je určeno pro ženu, přiznávám – ne, tak tomu není! Potřebuji lesklou plochu, ale podnos z kovu se rychle opotřebí, zmatní a poškrabá. Není tak snadné sehnat nový, z jasného stříbra… To děvče se utrápí, když jej nezachráním.“
„Poznávám tvé kejkle! A čímpak se ti beruška odvděčí? Zalichotí tvé moudrosti a vtipu, a ten, co drahnou dobu odpočíval, čile vstane?“ sekla jedovatě Isabetta.
„Je jako moje dcera… Ty víš, paní, že jsem přijal svěcení.“
„Svátost nezpůsobuje újmu na těle,“ v temných očích jí blýsklo. „Co jsi učinil pro naši Violante?“
„Plakal jsem pro její smrt,“ hořkost oné chvíle vzplála.
„Pět žen ti dalo pět dětí, jediné z nich nepřežilo! Jedinou z nich jsi neučinil svou chotí a plodům své touhy jsi nedal otcovskou péči! Proč…?“
„Nechtěl jsem vstoupit mezi mříže, Isabetto,“ přiznal. „Píšu, skládám věty a verše - pak nedokážu myslet na nic jiného. Neumím přijmout pouta, i kdyby byla z barevného peří.“
„Vezmi si moje krásné zrcadlo z Benátek.“ Víčka se jí chvěla; snad Giovanniho jen zmýlil těkavý plamen svící. „Vracet je nemusíš. Tvůj osel už podřimuje ve stáji, na tebe čeká komnata pro hosty. A kéž tě ráno víc nespatřím!“
Té noci neusnul, sužován peklem neduhů a výčitek. Nicméně s rozbřeskem vyrazil nazpět. Trpěl jako Kristus, ale nezastavoval, a oslík poslušně cupkal. K poledni zahlédl město z růžových cihel v náruči hradeb, podobné koruně na pletenci cypřišů, jasanů a borovic. Literát téměř ztrácel vědomí, když stoupali strmou pěšinou k bráně Certalda. Guasparruolo jej musel z oslího hřbetu složit a podpírat, dokud svého pána roztřeseného horečkou neuložil do pokrývek.
Než se nechal pohltit mrákotami, svěřil ser Giovanni Boccaccio sluhovi plochý balíček, pečlivě zavinutý v česané vlně a suknu. „Zajdi ke stánku pekaře Franzesiho, prodává tam jeho dcera. Tohle jí předej. A opatruj to jako hostii!“
Zítra předstoupí Catellina, provázena Andreucciem, jeho laním pohledem a kučeravou bradkou, před nasupeného otce a počestné svědky. Ponese velký proutěný tác, zčásti zahalený bílým šátkem. Kupa mincí zlatě zazáří na jemné tkanině i na lesklé ploše, jež věrně odrazí jejich rub a líc: florentskou lilii a Jana Křtitele. Mistr pekař spatří osmdesát florinů, tak jak požadoval. Svatý Tomáš žehnej snoubencům!


Zlatý florin.

Třebaže bolavý a rozlámaný, vyšplhá starý literát po dřevěných schodech na vrchol rodové věže. Pod ním příkré ulice, houfec nízkých střech kropenatých lišejníkem, dvorky lemované zelení. Kroužící holubi se odrážejí v kašně. Věže San Gimignana na jihu, azurové hřbety hor na severozápad. Rozezněly se zvony kostela svatých Jakuba a Filipa mezi jeho domem a klášterem augustiniánů; opar svítání, který se táhne od řeky ke kopci, přináší hlahol z tomášské zvonice.
Ser Giovanni vidí pouze sen, co jej navštívil v blouznění. Větrem poletuje zlaté listí a on pomáhá venkovanům sklízet zralá jablka. Padají do blátivé trávy. Zvedá je, otevírají se mu v dlaních. Šeptají píseň a prozpěvují příběh, vyprávějí verše, svěřují, co nesmí zůstat ztraceno…


Dům rodu Boccacciů.

Ostatní tvorba Františky Vrbenské publikovaná v Divokém víně:
DV 113/2021: Kočka v dobách antiky
DV 112/2021: Kočka v nejslavnější legendě