Jaroslav Lejček

13.7.

Léto si užívá počasí
myšlenky stínem si cloní
všechno se odělo do krásy
vzpomínky růžově voní

Ulrika před láskou otálí
Johan se na osud zlobí
vítr si pohrávás motýly
červenec obilí zdobí

Třináctka co může zamotá
krevní tlak tlakoměr šálí
Markétka hází srp do žita
mosty se ve snění pálí

„NE,“ ŘEKLA.

Byl jsem na obědě, u stolu jen já a najednou se nějaký pán se zeptal, zda by mi nevadilo, kdyby si přisedl. Kývl jsem, že ne a on si sedl naproti.
„Už máte objednáno,“ oslovil mne.
„Ano,“ odpověděl jsem a podal mu jídelní lístek.
Podíval se na nabídku a mávl na číšnici:
„Dejte mi, prosím, to co si objednal ten pán,“ a ukázal na mne.
„A co si dáte k pití,“ usmála se.
„Také, co ten pán,“ dodal a dívka odešla.
Něco mi blesklo hlavou. Sáhl jsem do kapsy pro bloček s tužkou a napsal si to.
„To je chytré,“ řekl, „mne také občas něco napadne, jenže si to nezapisuji a zapomínám, polepším se podle vás.“
Přinesli nám polévku a po té i kuřecí řízky s americkými bramborami a oblohou. A když jsme dojedli, tak kávu a minerálku.
„Vy jste abstinent,“ zeptal se.
„Ne, ale když jsem u ní, tak mám nejradši vodu, venku mívají spíše minerálku.“
„ Jste tu cizí,“ pokračoval ve výslechu.
„Tak nějak, jsem tu několik měsíců a za pár dní se budu vracet.“
„To je dlouho, několik měsíců,“ poznamenal.
„Život je někdy takový,“ řekl jsem.
„U ní,“ opakoval, “tedy nemyslíte doma. To se jí radši zeptejte, jak jste na tom. Mně kdysi v podobné situaci řekla má bývalá, že nijak. Kdybyste dopadl stejně, tak až se tu zítra sejdeme, pobrečíme si.“
„Dobře, večer ji zavolám.“
Zazvonil mobil.
„Omluvte mne“, řekl neznámý, „příbuzenstvo“ a do mobilu „moment jdu ven, tady je špatně slyšet.“
Rozhlédl jsem se, zda je poblíž ta hezká dívka, co nás obsluhovala. Byla a všimla si mne.
„Rád bych zaplatil,“.
„Přinesu účet“.
Za chvíli byla zpět. Zaplatil jsem. Řekla:
„Doufám, že někdy přijdete znovu.“
„Rád,“ odpověděl jsem.
Neznámý se vrátil.
„Vidím, že jste na odchodu.“
„Ano, jen jsem čekal, abych vás mohl pozdravit.“
Pozdravili jsme se a šel jsem domů, do domu, ve kterém, po celou dobu, co jsem v Trojměstí, bydlím.
Když jsem tenkrát ráno do města přijel, nejdříve jsem měl smůlu. Byt, který mi zajistila realitní kancelář, byl pronajat někomu jinému. Kancelář se mi sice na můj telefonický dotaz hned omluvila, že došlo k politováníhodnému selhání jejich, jinak velmi spolehlivé, pracovnice, ale jinou nabídku pro mne neměla. Tak jsem se vydal na procházku, abych si trochu, než se večer vrátím zpátky, město prohlédl. Auto jsem nechal na parkovišti před domem, kde jsem měl bydlet. V trafice u zastávky jsem si koupil pár lístků místní dopravy. Pak jsem se podíval na jízdní řády. Několik trolejbusů mělo i zastávku s názvem Hvězda, jeden z nich přijížděl, tak jsem si řekl, pojedu na Hvězdu. Bylo to takové malé náměstíčko s hodinami uprostřed, do kterého ústilo šest ulic. Vybral jsem si tu, kterou jsem trolejbusem přijel. Jak jsem šel z kopce a prohlížel si zástavbu, potkal jsem, dá se říct po pár krocích, hezkou, usmívající se, paní, která mne oslovila:
„Vy někoho hledáte?“
Také jsem se usmál, pozdravil a odpověděl:
„Mám takový problém. Dnes ráno jsem sem přijel a zjistil jsem, že tu nemám kde bydlet.
V bytě, který mi zajišťovala jedna realitní kancelář, bydlí někdo jiný, tak se tak dívám, zda neuvidím nějakou cedulku o pronájmu.“
„Možná máte štěstí,“ pokračovala paní, „teď jsem byla na návštěvě u jedné známé a ta se mne ptala, zda o nějakém, slušném nájemníkovi, nevím. Vy nevypadáte jako fanfárum, akorát se mi zdáte moc mladý, ona lidi pod 35 nepovažuje za důvěryhodné, jakou máte profesi?“
„Jsem technik.“
Ještě jsem jí řekl, jak se jmenuji, že jsem svobodný, že mám přísnou maminku a že patřím mezi lidi 35 a výše a dal jsem jí číslo mobilu.
„A taky vtipálek, no, zkusím Vás doporučit. Tady máte mou vizitku a řekněte, že Vás posílám.“
„To jste hodná, děkuji“, řekl jsem a vzal si vizitku.
„Ještě mi ji půjčte, napíšu na ni, jak se jmenuje.“
„Tak a teď je snad vše dobře. Když se podíváte přes ulici tak je to ta budova před námi, prvý vchod, jakmile vyběhnete schody. Mějte se, spěchám, na shledanou.“
Také jsem pozdravil a přešel ulici a zazvonil na zvonek, kde bylo napsáno jméno a příjmení z vizitky.
„Ano?“ ozval se milý ženský hlas z domácího vrátného.
„Jdu kvůli nájmu, posílá mne Vaše známá …“
„Dobře, jděte do třetího podlaží a ještě jednou zazvoňte,“ instruovala mne, pak se ozval bzučák, já vešel do domu a udělal, co mi řekla. Otevřela mi, také hezká, hnědovláska:
„Pojďte dál, do těchto otevřených dveří,“ ukázala a dodala “já přijdu za chvíli, jestli chcete, něco si prohlížejte. Dáte si kávu, či čaj?“
„Kávu, rozpustnou, máte-li, nemáte-li, tak tu co máte. “ odpověděl jsem a šel dovnitř.
Ona zatím vešla do jiných dveří. Nevím, co myslela tím prohlížením – zařízení, knihy, noviny, časopisy nebo obrazy? Bylo mi hloupé si sám sednout (do křesla, na pohovku, na židli?), tak jsem šel k jednomu oknu a podíval se ven. Ulice je do kopce, lemují ji stromy, na druhé straně jsou v zahradách takové menší, zřejmě prvorepublikové, budovy, spíše vypadají jako větší vily. A protože budova je v kopci, kousek pod zmíněnou Hvězdou, je z okna i hezký pohled na klidnější část Trojměstí. Zamyslel jsem se.
„Mohu vyrušit?“ zeptal se hlas, který jsem před chvílí slyšel.
Vrátil jsem se do reality, otočil se, usmál se a poznamenal: „Promiňte, zamyslel jsem se. Něco mne napadlo.“
„Chcete tužku a papír? Abyste nezapomněl,“ řekla a postavila na stolek tácek s kávou a něčím na talířcích a pokračovala:
“Sedněte si třeba sem do křesla.“
„Děkuji. Tužku a bloček mám vlastní, když tedy mohu, chvilinku nás zdržím,“ odpověděl jsem a stručně si zapsal, co mne napadlo. Pak jsem jí podal vizitku s tím, že mne její známá posílá kvůli možnosti pronajmout si zde byt.
„Bože, ta je rychlá,“ podivila se, „sladíte?“
„Kávu a čaj ne, známí říkají, že mám dostatečně sladký život.“
„A máte?“
„Jak kdy.“
„A můžete mi, jako zájemce o byt, teď, při kávě, zodpovědět několik otázek?“
„Doufám.“
„Jste ženatý?“
„Nejsem, ale doufám, že budu.“
„Takže hledáte byt pro dva?“
„Ne, jen pro sebe, ona je dlouhodoběji v zahraničí.“
A zopakoval jsem to, co jsem před chvíli řekl její známé o smůle s realitní kanceláří.
„Na jak dlouho byt potřebujete?“
„Tak, na několik měsíců, nemám přesnější představu.“
„Já ten byt zdědila, štěstí je, že je v tomhle domě a na stejném patře jako můj. Pokud bychom se dohodli, tak byste byl prvý nájemník.“
„A co pro tu dohodu mám udělat?“ zeptal jsem se.
„No, asi si ho, až vypijeme kávu, prohlédnout, jestli by se vám líbil. A souhlasit s výší nájmu,“ usmála se.
Pak jsme si povídali o městě a o sobě, ale opatrně, moc jsme si neřekli, jen takové informace typu co jsme studovali, ona řekla, že je sama, na rozdíl ode mne, momentálně, nikoho nemá, kolik je nám roků, že máme rádi operu atp. Dopili jsme kávu a šli se podívat na byt. Byl jsem příjemně překvapen, jenže byt byl velký a zařízen.
„Líbí se mi, ale asi si ho nebudu moc dovolit. Škoda,“ řekl jsem.
Podívala se na mne s údivem.
„No byt je úžasně zařízen, já počítal jen s obyčejným nájemným něčeho malého, tak 1+1.“
„A kolik je takové obyčejné nájemné?“
Řekl jsem částku.
„A kdyby stál o tisícovku výš, to by bylo moc? Předpokládám, že by pro vás bylo, stejně jako pro mne výhodné, kdyby tu někdo jednou za deset dní nebo tak nějak, pořádně uklidil a občas umyl okna, paní, která tu uklízí, si účtuje právě tu tisícovku.“
„To bych přežil, ale co vy?“
„Já nic, mně by ta částka na výlohy a amortizaci stačila, kdyby v budoucnu ne, tak bychom to řešili v budoucnu. Jenže, říkal jste, že půjde o několik měsíců, takže změna není moc pravděpodobná.“
Nebylo co řešit, dohodli jsme se. Má domácí mi dala klíče a čísla účtů, kam mám posílat nájem a ostatní poplatky, poradila mi, kde poblíž domu parkovat, a popřála mi, ať se mi tu líbí. Poděkoval jsem, dali jsme si č. mobilu, rozloučili jsme se, já si jel trolejbusem pro auto a pak se nastěhoval. Druhý den jsem pro ni a její známou koupil kytky, kytky doručilo květinářství na její adresu. Těch několik měsíců, co jsem tu, se spolu téměř nevídáme, zřejmě většinou přicházíme a odcházíme v jinou hodinu. Párkrát jsme se pozdravili ve městě a v divadle, na opery chodí s tou známou, co mne doporučila, já chodívám sám.

Jak jsem před tímto dějepisem říkal, z oběda jsem se vrátil domů. Sedl jsem si k počítači a pokračoval v dohánění restů. Samozřejmě jsem si dělal přestávky, ale poměrně krátké, proti jindy jsem byl ve formě, práce mi šla od ruky. K večeři jsem si jako obvykle vzal jablko, jogurt a piškoty (někdy si dávám tyčky nebo obé), u kávy si trochu prohlédl noviny. Pak jsem ji, jak jsem na obědě slíbil, zavolal (přes Skype). Pozdravili jsme se.
„Zdá se, že tu jsem téměř hotov, za pár dní bych se mohl vrátit,“ řekl jsem.
„Ach,“ povzdechla si.
„A jak jsi na tom ty,“ zeptal jsem se.
„Nijak,“ odpověděla.
„To znamená, že je nějaká změna?“
„Ano. Vracet se nemůžeš, já tu zůstávám.“
„Na dlouho?“
„Ano.“
„Nemám za tebou přijet? Nechceš si popovídat, přes Skype to není ono.“
„Ne,“ řekla.
„Ne?“, zeptal jsem se.
„Ne,“ opakovala.
A „zavěsila“.

Zajímavé. Dvě písmena a změnila mi život. Po dlouhé době jsem sám. No, po dlouhé době, vlastně jsem sám, co tu žiju, jen jsem si myslel, že se mám kam vrátit. Tak jsem se alespoň vrátil k práci. Bohužel pohoda z odpoledne byla pryč. Šel jsem se projít. Ani večerní procházka nebyla to, co jsem potřeboval. Šel jsem spát. Kupodivu, příroda byla milosrdná, hned jsem usnul. Ani ráno jsem se necítil nějak špatně. Zřejmě svou roli sehrálo odloučení, pán z oběda měl pravdu, několik měsíců je dlouho. Zacvičil jsem si, věnoval se hygieně, nasnídal se a začal přemýšlet co dál. Nejdříve mi napadlo, že bych mohl v Trojměstí zůstat. Akorát najít byt. Zkusím se zeptat své domácí, zda o něčem neví. A pak budu přemýšlet dál. Vzal jsem mobil a zavolal ji. Pozdravil jsem:
„Neruším? Potřeboval bych s vámi mluvit. Ale nespěchá to.“
Také pozdravila:
„Co potřebujete?“
„Jen se chci na něco zeptat a mobil mi nepřipadá to pravé.“
„Teď zrovna si budu dělat kávu. Pokud jednu snesete, ráda vás uvidím.“
„Děkuji. Rád přijdu. Tak za čtvrt hodinky?“
„Čekám.“
„Tak se tu čtvrthodinku mějte. Na shledanou.“
„Vy také. Těším se.“
Za čtvrt hodiny jsem zazvonil. Otevřela, usmála se a ukázala na dveře jako minule. A jako minule řekla, že přijde za chvíli. Ale přišla hned, na stolek dala tácek s kávou a něčím na talířcích a řekla:
“Sedněte si do křesla. Minule jste mu slušel.“
Poděkoval jsem a sedl si a začal míchat kávu.
„Je opět rozpustná,“ řekla, „proč ji mícháte, když nesladíte?“
„Líbí se mi to.“
Usmála se:
„Tak se ptejte, ale lehké otázky, abych uměla odpovědět.“
Také jsem se usmál:
„Lehčí už neznám. Trochu měním plány do budoucna a přitom mne napadlo, že bych mohl v Trojměstí zůstat. Akorát musím najít byt. Té své realitce už nevěřím, tak jsem se chtěl zeptat, zda vy, jako paní domácí, nevíte o něčem?“
„Vy se budete ženit?“
„Ne, proč se ptáte?“
„Tenkrát jste doufal, že budete.“
„To doufám i nadále, ale momentálně už není s kým.“
„Momentálně?“
„Od včerejška.“
Zamyslela se, pak řekla:
„A vám se tady nelíbí?“
„Ale líbí, jenže pro vás by asi mohovitější nájemník byl lepší.“
„No, jestli se Vám tu líbí, tak mně takový nájemník jako jste vy, stačí. Nic nechcete, tu a tam se potkáváme, na návštěvě jste již podruhé, prostě, až na ty peníze, ideál, jedna nemůže mít všechno.“
Odmlčela se. Také jsem mlčel. Pak řekla:
„A máte se na co těšit, když je to od včerejška? My jsme, tedy já a ta má známa, jak vás ke mně poslala, zítra večer v divadle, problém je, že jsme měly jít čtyři, ale další dvě nachladly a nám zbyly dva lístky. Kdybyste si jeden koupil, divadlo by určitě mělo radost.“
„A co dávají?“
„Lakmé, s A. K., říká se, že je skvělá.“
„Jste hodná, dobře, budu se těšit na zítra, lístky mi prodejte oba, možná, že jeden udám.“
„A komu?“
„Ale, ani nevím, dnes se s ním mám setkat na obědě. Jako mužský to nedokáži posoudit, zřejmě se vám bude líbit.“
„Řeknu vám. Jinak, hodná nejsem, hodná je náhoda.“
Zvedla se, přinesla lístky, dal jsem ji peníze. Pak jsme si ještě chvíli povídali o tom, jak se mi v Trojměstí líbí a co ona dělá, dopili kávu a rozloučili se.

Na oběd jsem přišel prvý, hezká dívka ze včerejška tu opět obsluhovala, usmáli jsme se na sebe, já si objednal a neznámý dorazil. Objednal si stejně jako včera a řekl:
„Jak tak na vás koukám, budeme brečet.“
„Tak nějak, ale pokud by vám to nevadilo, tak po obědě, u pití.“
Slečna nám přinesla polévku a vzápětí druhý chod a po té pití.
„Měl jste pravdu, několik měsíců je dlouho, zůstává v zahraničí, zřejmě trvale,“ začal jsem.
„To je mi líto. A?“ Poznamenal a zmlkl.
„A kupodivu bych se domníval, že to bude horší,“ řekl jsem. „Mimochodem, co děláte zítra večer, mám dva lístky do opery.“
A vyprávěl jsem, jak jsem k nim přišel.
„Takže brečet nebudeme, já sice na vážnou muziku moc nejsem, ale jsou-li ty dámy milé, proč ne, nic v plánu nemám. Tak mi ten lístek dejte.“
Dal jsem mu lístek, on mi dal peníze. Řekl jsem:
„Jsou milé a navíc hezké.“
Akorát je problém, zda budou o nás stát,“ pousmál se.
„Třeba budete mít štěstí.“
„Třeba, třeba vy také, já vím, je to brzo, ale my mužský jsme praštění. Takže zaplatíme a půjdeme se sebou něco udělat.“
Zaplatili jsme, s dívkou se pozdravili a šli svou cestou.

Co dodat, A.K. byla vynikající. A po Lakmé mi život začal trochu připadat jako červená knihovna, z neznámého se stal kamarád, ze známé mé domácí, kamarádka a já se s domácí dost sblížil, říkáme si křestními jmény. Raději přestanu vyprávět, abych tu krásu nezakřikl.

Ostatní tvorba Jaroslava Lejčeka publikovaná v Divokém víně:
DV 113/2021: Noémie z Galie a další
DV 112/2021: Ach vy křivky a další
DV 111/2021: Neptám se, 2021 a další
DV 110/2020: Sfoukla jsi polibek z dlaně a další
DV 109/2020: Kdy ti oči, Lampička
DV 108/2020: Když šero odezní a další
DV 107/2020: Jsem rád a další
DV 106/2020: M.L., Tvůj úsměv
DV 105/2020: Kdosi si v rádiu hlásí a další
DV 104/2019: Slzy jako hrachy a další
DV 103/2019: Teď zřejmě podzim a další
DV 102/2019: Cosi v tvé blízkosti
DV 101/2019: Na stěně visí si a další
DV 100/2019: Málokdo z básníků a další
DV 99/2019: Svět si letí a další
DV 98/2018: Krásná slova světem letí a další
DV 97/2018: Krása je barevné mámení a další
DV 96/2018: Před oknem za oknem a další
DV 94/2018: Tvoje všechno, Když tě mám a další
DV 93/2018: Sypají se vločky písmen
DV 92/2017: Roleta popleta a další
DV 91/2017: Snad dopouštím se omylu a další
DV 90/2017: Ty lásko a další
DV 89/2017: Chtěl jsem ti něco říct a další
DV 88/2017: ***
DV 86/2016: Plus jedna minuta
DV 85/2016: Po x-letech
DV 84/2016: Na hodinách bylo 10:00
DV 83/2016: ***
DV 82/2016: Dlouho nepršelo
DV 81/2016: Vánoční čas