Jaroslav Lejček

ACH VY KŘIVKY

n-tých stupňů
ach vy pasti exaktní
rovinné či prostorové
ještě dnes mi v uších zní
ty záhadné věty předků
singulární kabaly
paměť asi nespočítá
co nocí mi zabraly

Ach vy křivky
obalové
v jedinečném stvoření
tajemné a indolentní
exaktnímu moření
mužů moudrých věty chybí
všechno ústí do kdyby
ach vy křivky obalové
co vám jeden neslíbí

Ach vy křivky
ach vy noci

KDYŽ SE PROBUDIL.

Když se probudil, počasí nic moc. Nerad vstal. Zamířil do koupelny. Hygiena ho dala do pořádku natolik, že byl schopen postavit si na čaj a kávu a ošidit se sušinou (housky a chleba). K snídani si otevřel rádio. „Radiožurnál“, jako obvykle před zprávami, šířil písničku angloamerické provenience. Zprávy, hlavně zmiňovaly smutnou statistiku covidové epidemie (+ 9 721 nakažených, + 9490 nemocných, celkem podlehlo 1230). Tak rádio raději vypnul. Podíval se na internet. Jen informace, které se také ke snídani nehodily, vesměs politika a k ní odpovídající, spíše negativní, diskuse čtenářů. Včetně víkendu měl před sebou několik volných dnů. A v tom volnu ho navštěvovaly vzpomínky. A v rozporu k jeho společenské důležitosti, i zbytečné myšlenky. Bohudík patřil mezi ta kolečka lidského stroje, která mají na dění minimální vliv (příbuzní, známí). Spíše se dá říct, že žádný a domníval se, že je to dobře. A pokud se ohlédl, bylo tomu tak od mala.

Narodil se v Trojměstí, tehdy se to město jmenovalo jinak. Dnešní jméno získalo kompromisem při sloučením tří míst, ani jedno z nich se nechtělo jmenovat podle ostatních. Jeho svět byl poměrně jednoduchý, černá barva byla černou, bílá barva bílou, tamní lidé byli moudří a laskaví. Jak se jmenovaly paní učitelky ze školky, si nepamatoval, ale věděl, že byly milé a krásné. Ve školce se mu líbilo, byla v moderní vile na křižovatce jejich ulice a ulice, kde občas probíhaly motocyklové závody. A v té ulici, která se později také přejmenovala, byla i zahrada, ve které byl vstup do velkého krytu. Jak byl kryt velký, nevěděl. Protože byl malý, bál se jít pořádně dál, vždy byl uvnitř jen zkraje. A když trochu vyrostl, do krytu už nebyl přístup. V té ulici bydlela i paní K., která ho učila na piano. Těch prvních pár let, i těch druhých, povinných školních, uběhlo jako voda, moc si toho z nich nepamatoval. Jen takové maličkosti. Například, že vchodové dveře jejich domu (a branka) byly přes den otevřené (branka i v noci). Zahrádky byly propojené vrátky, takže bylo možné si cestu do školy a zpět a jinam, zkracovat, popřípadě děti v sousedství bez problémů navštěvovat. Všichni se znali, dospělí děti považovali za sobě rovné. Rádi si s nimi povídali a hráli, ti mladší i různé míčové a podobné hry. Hlavním hřištěm byla ulice, oblíbené hry vybíjená, nohejbal, vedlejšími hřiště v zahradě u vojáků, nezastřešený zimní stadion, louky, les a silnice, poměrně bezpečné pro cyklistiku, aut bylo tehdy málo, řidiči opatrní.
Pan učitel Š. byl jeho učitelem v první třídě. Byl velký, hodný, všechno znal, měl bílé vlasy a hrál na housle. Ve druhé, třetí a čtvrtém třídě měli učitelky, moc si je nepamatoval. Ze školy domů mu to normálně trvalo okolo 10 minut. Jenže jeho fantazie často byla jiného názoru. Například, díky příběhům z biblické dějepravy z hodin náboženství, se jeho myšlenky procházely starověkem, domů přicházel značně opožděně. Paní učitelka S. je učila v páté třídě. Bydlela v jejich ulici, ve vilce poblíž mateřské školky a odpoledne je, u ní doma, učila němčinu. Díky tomu si psal s jakýmsi Detlevem z Německa, dopisování se nějak vytratilo, ani si nepamatoval, kdo z nich neodepsal. Škola byla velká, občas byli v jejím areálu i vojáci a branci, on patřil mezi ty zvědavé, kteří vojáky navštěvovali.
Od šesté třídy bylo ve škole vše jiné. Měli třídního učitele a učitele na jednotlivé předměty. A odpolední vyučování. Někdy se odpolední vyučování se trochu prodloužilo. To, když jeho součástí, jak bylo například zvykem pana učitele P. - český jazyk a tělocvik, byl hromadný odchod v trojstupech po schodišti k hlavnímu vstupu.
„Nazdar žáci.“
„Zdar soudruhu učiteli (i mučiteli).“
A protože mučiteli převažovalo, pan učitel nelenil a několikrát trpělivě všechny vrátil, než byl pozdrav podle jeho představ.
Pozemky a tělocvik patřily mezi oblíbenější předměty. Když bylo hezky, hodiny tělocviku probíhaly venku. Plavat se chodilo do 25m bazénu, bruslilo se na zimním stadionu. Lyžování jim škola zařizovala na horách, stejně tak, na konci školních roků, i několikadenní výlety.
Na střední školu nemusel dělat přijímačky, na vysokou ano. Všechny školy mu uběhly ani nevěděl jak. V dospělosti se vídával pouze se spolužáky z průmyslovky (jenom mezi nimi se našli ti, kteří taková setkání zajišťovali).

Do vzpomínek se rušivě vetřely jakási myšlenky, asi reakce na smutnou statistiku Kvidové epidemie:
„Podle vyjádření odborníků EU a USA, a to jak z politiky, tak ze zdravotnictví, zřejmě zatím nikdo nezná cestu vedoucí k obratu. A rozsah pandemie v jednotlivých státech se posuzuje z různých údajů, které pořadí úspěšných, či neúspěšných, postupem doby výrazně mění. K tomu přistupuje i skutečnost, že někteří politici z EU se stále staví k myšlence jednotnosti fungování unie laxně, popřípadě přímo odmítavě. Možná je to tím, že svět je, díky způsobu komunikace (sociální sítě), asi 30 let jiný. A politici se této jinosti, která produkuje některým jednotlivcům rychlé zisky, přizpůsobili. Takže řada rozhodnutí a informací je šitá horkou jehlou, hlavní je mediální obraz, co platilo včera, dnes je zapomenuto, co bude zítra, je vzdálená budoucnost. V tomto smyslu se chovají i různé skupiny společnosti, které nerespektují výsledky voleb a rozhodnutí těch, kterým dali pravomoc. A sdělovací prostředky tyto excesy podporují, protože teď je ve světě takový způsob komplikování rozumného chodu společnosti moderní. A ti v EU, co mají pravomoc rozhodovat, pravděpodobně ani nevidí, že například jednotnost unie v pravidlech chování občanů by, nejen v dnešní těžké době, napomohla jak zdravotnictví, tak běžnému životu unie.“

Jak mu myšlenky nenadále přišly tak i odešly. Jenomže vzpomínky se kamsi ztratily. Takže se rozhodl věnovat všem možným restům, bohužel jich bylo tolik, že volno uběhlo a zásobník restů se ani moc nezmenšil. A po volnu se vrátil do běžného života, pokud se život dal za běžný, v covidové době, považovat.

Ostatní tvorba Jaroslava Lejčeka publikovaná v Divokém víně:
DV 114/2021: 13.7. a další
DV 113/2021: Noémie z Galie a další
DV 111/2021: Neptám se, 2021 a další
DV 110/2020: Sfoukla jsi polibek z dlaně a další
DV 109/2020: Kdy ti oči, Lampička
DV 108/2020: Když šero odezní a další
DV 107/2020: Jsem rád a další
DV 106/2020: M.L., Tvůj úsměv
DV 105/2020: Kdosi si v rádiu hlásí a další
DV 104/2019: Slzy jako hrachy a další
DV 103/2019: Teď zřejmě podzim a další
DV 102/2019: Cosi v tvé blízkosti
DV 101/2019: Na stěně visí si a další
DV 100/2019: Málokdo z básníků a další
DV 99/2019: Svět si letí a další
DV 98/2018: Krásná slova světem letí a další
DV 97/2018: Krása je barevné mámení a další
DV 96/2018: Před oknem za oknem a další
DV 94/2018: Tvoje všechno, Když tě mám a další
DV 93/2018: Sypají se vločky písmen
DV 92/2017: Roleta popleta a další
DV 91/2017: Snad dopouštím se omylu a další
DV 90/2017: Ty lásko a další
DV 89/2017: Chtěl jsem ti něco říct a další
DV 88/2017: ***
DV 86/2016: Plus jedna minuta
DV 85/2016: Po x-letech
DV 84/2016: Na hodinách bylo 10:00
DV 83/2016: ***
DV 82/2016: Dlouho nepršelo
DV 81/2016: Vánoční čas