František Cinger

HIPOGRYF – POLOVINA ORLA A POLOVINA KONĚ


V sérii portrétů bájných zvířat zahájených uměleckohistorickou esejí Emila-Mély Machálka, věnovanou kentaurům, se ještě vrátíme k jednomu tvorovi připomínajícímu koně. Je to hipogryf, spojující přední část trupu orla s tělem koně.
Zrodil se ve fantazii italského renesančního básníka Ludovika Ariosta (1474 – 1533) v rytířském eposu Zuřivý Roland (italsky Orlando furioso) z roku 1516. Do češtiny ho na konci 19. století přeložil Jaroslav Vrchlický a v roce 1974 Jaroslav Pokorný. Jméno vzniklo spojením starořeckého označení koně, tedy híppos, a italského griffin, z latinského gryp nebo gryphus. Což je česky gryf, mytologické stvoření sahající svým původem až do 3. tisíciletí př. n. l., které mělo lví trup, včetně zadních nohou i ocasu, a orlí hlavu, krk, křídla i pařáty. Spojení koně a gryfa se v eposu používalo jako metafora pro cosi nemožného až nevhodného.


Gustave Doré: Ruggiero zachraňuje Angeliku.

Ariostovo dílo opěvuje boj rytířů krále Karla Velikého s africkým králem Agramantem ve Francii a v Africe. Roland byl hlavním rytířem evropského krále. Hipogryf je v eposu vykreslen jako mimořádně rychlý tvor, schopný navíc létat po celém světě a dokonce i na Měsíc. Jezdili na něm kouzelníci i potulný saracénský rytíř Ruggiero, potomek trojského Hektora, který se v Pyrenejích v bitvě setkal s křesťanskou válečnicí Bradamante a zamiloval se do ní. (Označení saracén sloužilo v evropském středověku k označování muslimů, především Arabů a Turků, ale i dalších muslimských etnik.)


Pirolliho hipogryf z roku 1793.

Rolandův bratranec Astolfo si také půjčuje hipogryfa, aby šel hledat Rolandův rozum, který on ztratil poté, co ho odmítla krásná Angelika. Ta se zase zamilovala do saracénského bojovníka Madora.
Hypogryf ale žil i v jiném uměleckém prostředí. V roce 1793 vznikla jeho podoba pro vydání Danteho Božské komedie. Rytina se jmenuje Vider Beatrice volta, navrhl ji anglický sochař a kreslíř John Flaxman a provedl italský rytec a nakladatel Tomasso Pirolli. Nutno říci, že je na ní zdůrazněna orlí podoba hipogryfa.
Ikonografickou podobu hipogryfa k eposu Zuřivý Roland však vytvořil v 19. století francouzský ilustrátor, grafik a rytec Gustave Doré.


Novodobá podoba rytíře.

Jak to už bývá, legenda ožila vlastním osudem. „Objevily“ se jiné tradice, které původně „nemožné“ a „nevhodné“ zvíře považovaly za symbol lásky, protože jeho údajní rodiče, klisna a griffin, jsou přece přirozenými nepřáteli.
Hipogryfa si vybrala do své série o kouzelnickém učni i anglická spisovatelka J. K. Rowlingová. Zdůraznila, že je to zvíře velice hrdé, takže by se k němu mělo přistupovat s úctou. Pokaždé se mu uklonit a počkat, až se zase ono ukloní vám. Pokud se neukloní, je lepší zmizet, než projeví svou nelibost.


Harry Potter a hipogryf Klofan.

O tom všem se ve třetím díle nazvaném Harry Potter a vězeň z Azkabanu přesvědčil především Harryho protivník Draco Malfoy. Hajný Hagrid totiž přivedl hipogryfa jménem Klofan (anglicky Buckbeak) na svou hodinu péče o kouzelné tvory. Harry se při té příležitosti na něm dokonce i proleťel, ale Malfoye zranil. Kopl ho, jelikož se nechoval přiměřeně jeho hrdosti. Na Klofanovi také unikl Potterův kmotr a ochránce Sirius Black do bezpečí.


Klofan ve filmu Harry Potter a vězeň z Azkabanu.

Autorka, ilustrátoři i filmoví umělci zdůraznili také jeho ptačí podobu, kdy tělo pokryli z velké části peřím a šupinami. Samozřejmě ho vytvořili s velkým zobákem a dlouhými pařáty. Kritik Al Roker nazval podobu Klofana ve filmu Harry Potter a vězeň z Azkabanu režiséra Alfonsa Cuaróna z roku 2004 „jedním z nejskvostnějších a nejrealističtějších tvorů v historii filmu.“ Nutno dodat, že Hagrid na hodinu přivede dvanáct hipogryfů, nejen Klofana samotného.


Kreslený hipogryf.

Nežili bychom v „tržním hospodářství“, když bychom neobjevili i komerční využití hipogryfa. Ale proč ne? Svědčí o tom, že přes svůj relativně mladý věk patří k našemu životu.


Hipogryf jako přívěsek.

Ostatní tvorba Františka Cingera publikovaná v Divokém víně:
DV 111/2021: Chiméra, další bájné zvíře
DV 110/2020: Sleipnir – osminohý kůň, přivazovaný ke „světovému stromu“
DV 109/2020: Další mytologický tvor – vodní kůň
DV 108/2020: Jednorožec, bytost bájná, ba přímo biblická
DV 107/2020: Pegas coby báje, inspirace, pohřební ústav, ale i neveřejná digitální síť…
DV 106/2020: Kentaurky aneb skromná pocta Emilu Machálkovi
DV 105/2020: Vzpomínky na Zdeňka Mahlera a další
DV 50/2010: Žáčkoviny
DV 43/2009: Paradoxy Pavla Vernera
DV 12/2004: (Na zahradě v Hájku 19. září 2004…)
DV 4/2003: Bohumil Hrabal Přítel Jaroslava Haška a Franze Kafky