Martin Honzák

Text nebyl redakcí korigován

I. kapitola

PRVNÍ LEKCE

Aurelius se v roce a půl pokusil o první krůčky. Frederika Nová, jeho matka, byla už trochu nervózní, že tak pozdě, a plná obav, zda je syn v pořádku, dělala svému manželovi Dušanovi z domova peklo. Její ustavičné šílené nálady, odsekávání a úsečné, nepříjemnými tóny vydávané věty Dušana doháněly k šílenství. Tloukl mnohdy do bicích tak intenzivně, dokud všechnu zlost nevybil, což častokrát trvalo celé hodiny. Garáž, která sloužila jako zkušebna, se otřásala a plechová vrata chrastila tak silně, že jen Dušanovo postavení v práci nepřimělo sousedy volat Pořádkové sbory, aby s tím hlukem přestal. Kdysi hrával pro radost, nyní to byla nutnost, aby se nezbláznil.
Ne snad, že by to bylo jediné období, kdy jej žena doháněla až ke krajnostem. Nebyla možná úplně zlá, proti jeho první ženě se zdála vlastně docela milá a starostlivá, ovšem když něco nebylo podle jejích představ, měla sklony propadat hysterii, malomyslnosti, bezmoci a z ní narůstajícímu vzteku. A nikdy jej v sobě nedržela. Bohužel neměla kamarádky a s rodinou se nestýkala, ba neměla ani sklony najít si nějakou jinou zábavu, při které by zažívala radost, a tak se zcela zákonitě stal hromosvodem její manžel.
„Dušane, proč Aurelius nechce začít s prvními krůčky? To je tvoje vina! To jsou ty večírky, samé pití a kouření – a teď tohle!“ šila do něj ten den už tolikrát, že ji ani neposlouchal. Jenže stejně to nepomáhalo, atmosféra byla napjatá a on si pomyslel, že kdyby měla bič, jak jí kdysi pro zpestření jejich erotických hrátek ponoukal, už by byli zmalovaní oba. Když už to nevypadalo, že se z jejího teroru vymaní a alespoň na hodinu zaleze do garáže, vztekle se na ni obořil: „Drž už chvíli hubu!“ čímž si vysloužil jen prásknutí Aureliovým chodítkem a následně dveřmi. Sklo na nich se zachvělo a prasklo. Jako něco v něm.
Přistoupil k synovi a vnutil mu chodítko: „Sem dej ruce – a jdi!“ poručil mu, jako už tolikrát. I tentokrát se Aurelius rozplakal a teprve poté, co celý zrudl hysterickým brekotem, po obličeji se mu roztekly slzy a hleny a teplota mu vzrostla nejméně o dva stupně, to Dušan vzdal. Jejich syn ještě nebyl připravený, to věděl, ale současně se mu už nechtělo Frederiku dál poslouchat.
Zkusil to znovu. Tentokrát jej do chodítka doslova nacpal a sám se odbelhal s tím svým o kus dál, v ruce třímal Aureliovu oblíbenou hračku a mával s ní na něj: „Chceš ji? Pojď si pro ni!“ Syn se na něj díval, jako by tu krutost nemohl pochopit, jenže hračka jej lákala. Dušan mu předvedl, jak může v chodítku popojít o kousek vpřed, a řekl: „A teď ty! Jeden krůček – a jsi blíž k Teddovi!“ mával zběsile medvídkem a usmíval se jako šílenec. Dveře se pootevřely a zpoza nich vykoukly uplakané, zvědavé Frederičiny oči. Dívala se ze svého invalidního křesla a vypadala poněkud překvapeně. Čekala spíš, že Dušan zmizí do garáže jako obvykle.
Aureliovi zářily oči nadšením, když udělal svůj první krok. Hlavní roli v té záři hrál fakt, že se přiblížil k Teddovi, nicméně v té chvíli byli potěšeni všichni. A to se v téhle rodině nestalo už pěknou dobu. „Vidíš, jak ti to jde! Ještě kousek!“ burácel Dušan a udělal namáhavý krok směrem k němu. A Aurelius zase jeden směrem k Teddovi. Dveře už byly doširoka otevřené a Frederika opět plakala, tentokrát to byly slzy štěstí. Když po dalších třech Aureliových krocích sevřel v ruce medvídka, zajásal a Frederika zatleskala.
Aurelius se smál a samou radostí začal poskakovat. Úsměv z tváří obou rodičů v tu chvíli zmizel, jako by vše, co syn dokázal, následně zmařil. Přesně to totiž udělal!
Facky, které do Aureliova poskakování přiletěly od otce a následně od matky, jež přijela na svém křesle blíž, veškerý jásot proměnily opět v brekot. Seděl pod chodítkem a nechápal vůbec nic, jen usedavě plakal.
„Nesmíš poskakovat, víš?“ hladila jej matka po tváři a otec se tvářil přísně. Hrozil na něj prstem: „S chodítkem smíš chodit, ale skákat – to ne, ne, ne! Ošklivý kluk!“ odříkával hlubokým, sytým hlasem.
Zkoušeli to ještě několikrát. Aurelius se mnohdy poskakování radostí neubránil, pohlavky jej však učily, že toto se nesmí. V následujících dnech pochopil, co se od něj chce, a poskakování přestalo. Byl díky tomu zahrnutý mnoha dalšími hračkami a cenná životní lekce v socializaci byla dokončena. Tedy až do chvíle, kdy se stalo, že chodítko pustil a rozeběhl se k otci po svých.
Ten den se fyzické tresty neomezily jen na pár facek. Otcova hůl mu na zádech a zadku způsobila taková jelita, že se bez bolesti nemohl ani hnout. Nebyly to hezké dny, jenže oba rodiče věděli, co dělají. Jejich syn prostě nesměl být jiný než ostatní – nesměl chodit po svých! Chodítko mu Frederika páskem připoutala k rukám tak pevně, že jej nebylo možné pustit. A on získával druhou lekci z pozice dospělých, totiž že není žádoucí být svůj. Vybočovat není žádoucí. Chodit samostatně se zkrátka nesmí.
Vrcholná lekce jej čekala překvapivě v garáži. Tam Aurelius rád chodil, neboť byla plná krásně barevných plakátů firmy Kolex vyrábějící kolečková křesla. Pod pestrobarevnými obrázky se skvěly nápisy: „Bez nás to nejede!“ a „Kola pro život!“, což chlapec ještě nedokázal přečíst a vůbec mu to nevadilo; okouzlovaly jej barvy a úsměvy šťastných lidí na nich. Krom plakátů tam měl otec bicí soupravu, na kterou často hrával. Ba ten den tloukl do bubnů jako zběsilý. Na vině byla neshoda s Frederikou ohledně oběda, to když jí neodsouhlasil, co se chystala připravit. Strhla se další zbytečná hádka a její pokračování probíhalo skrz Dušanovy paže a paličky na membránách bubnů. Bylo to přeci jenom lepší než mlátit ji nebo syna.
Aurelius se s chodítkem došoural právě tam a poslouchal ty divoké rytmy, které ze sebe jeho otec dostával ve velkém. Zrovna rozjel jakousi strhující pasáž, která Aurelia doslova chytla za duši, a tak se pustil chodítka a začal tančit. Smál se a hýbal se, jak mu to připadalo vhodné. Když byl v nejlepším, všiml si jej otec. Hudba rázem přestala, otec popadl berle a plný hněvu pajdal směrem k němu. Když byl dostatečně blízko, se zlobným pohledem a brunátnou tváří nadzdvihl berli a vší silou roztančeného Aurelia udeřil. Pak ještě několikrát, což ten chudák už ani nevnímal. Svíjel se bolestí a plakal. „Tančit!“ dopadala berle tvrdě na Aureliova záda, „Rozhodně!“ následovaly ji další a další rány, „Nebudeš!“ vtloukal Dušan Aureliovi do hlavy. Tentokrát úplně doslovně.
Při večeři, tiché a napjaté, se matka na Aurelia přísně dívala a už asi po desáté opakovala: „Tanec je zakázaný, jestliže bys při něm stál na nohou! Pamatuj si to! Hýbat smíš jenom tělem, nohama ne!“ mluvila na něj jako na malého, což koneckonců byl.

Když byly Aureliovi tři roky, začal navštěvovat školku, kde se mu líbilo, neboť se tam stále něco dělo. Malé děti byly plné energie a potřebovaly ji nějak vybít, k čemuž sloužila chodítka s malými předními koly, která umožňovala rychlý přesun.
Žádné dítě ale nikdy chodítko nepustilo, aby běhalo bez něj. Ó, to by bylo zlé! To už věděly od svých rodičů, podobných lekcí jako v Aureliově rodině probíhalo v celé zemi miliony, miliardy. A tak poslušně třímaly svá chodítka, která do sebe tu a tam s děsivým hlomozem vrážela, což vyvolávalo vlny smíchu a zábavy.
Učitelky je pozorovaly ze svých kolečkových křesel, často na ně pokřikovaly či se jinak dožadovaly poslušnosti, až se mezi dětmi vyvinul jakýsi pud, který je od nich odháněl. Odstup od dospělých, naučený už kvůli přísnosti rodičů a jejich trvání na chodítkách, se zde rozvinul v jakýsi naučený instinkt, prvotní rebelii, spočívající v tomto stádiu především ve snaze se dospělým vyhnout. Aurelius tuto snahu dováděl k dokonalosti - mnohdy učitelky ani nevěděly, že ve školce byl. Vždy se trochu stranil; nepostřehly, že především dospělých.
Když mu bylo pět, měl už pár stálých kamarádů a s ostatními dětmi vycházel skvěle. Ty větší, které by jej mohly šikanovat, brzy omrzel, neboť se příliš nebránil. A taky měl kamaráda Fedora, který byl větší a jehož chodítko obsahovalo skrytý klacek, kterým se nerozpakoval mlátit každého, kdo by na Aurelia byť jen zvýšil hlas. K těm dvěma patřila ještě Zaira a Kvido, sourozenci, kteří byli trochu divní. Nikdy se ani neusmáli. Zato řečí měli až až, a tak se je brzy učitelky naučily ignorovat. Tahle čtveřice si užívala klidu, který jim dospělí ponechávali, ke svým hrám. Aurelius dokázal bušit klacíkem na všechny věci s takovým zápalem, že to zbylé členy party doslova uchvacovalo. A bubínek opravdu nepotřeboval, posloužil bábovičky, kýble, sklenička, plechovka, prolézačka - vše, co vydávalo nějaký zvuk, když jste do toho třískli.
„Taky vás rodiče tak řežou?“ nadhodil jednoho dne Fedor. Ostatní se na něj podívali, jako by spadl z višně. „No jasně že jo, prosím tě!“ zasmál se Aurelius a bouchal při tom do kýble jakýsi nezvyklý rytmus. Každou třetí a první vynechával, tu a tam na první třískl do něčeho jiného. „Copak to někteří nedělají?“ podivila se Zaira a vyhrnula si sukni. Na stehně měla modrofialový flek. „Tohle mám ze včera. Pustila jsem se chodítka a udělala krok sama. Jenže to viděla máma,“ dodala. „To já už ani nezkouším, vždycky je to hrozně rozběsní,“ pokrčil rameny Fedor. Instinktivně si sáhl na záda, kde mu tričko skrývalo černofialovou šlicnu od násady koštěte. „Pojďte radši ven!“ odváděl řeč jinam Kvido. Nebylo pro něj snadné dívat se na to, co ukazovala jeho sestra. Když ji rodiče mlátili, bolelo ho to i za ni.
Lezli po prolézačce, smáli se každému pádu a dávali si pozor, aby nepoužili nohy. Ono to beztak moc nešlo, byly ochablé a slabé. Jenže oni byli mladí a plní chuti objevovat všechny své možnosti, a tak se občas přeci jen neubránili. Jako právě teď.
„Kdo to byl?“ ozval se jekot jedné z učitelek, která si všimla, že jeden z nich chvíli postával jen tak, bez chodítka. „Tak kdo?“ pokračovala přísně a přijela na svém křesle blíž. Mlčeli jako zařezaní a provinile se na sebe dívali. „Dobře, jak chcete! Když neřeknete, kdo to byl, odskáčou si to všichni! A rodiče se dozví, že jste byli hlavními viníky!“ usmála se na ně zlověstně a ti čtyři zbledli. Budou si muset příště dávat větší pozor, bylo jim v tu chvíli jasné, protože následky budou kruté.
Jméno však nezaznělo, ani když si je volali po jednom k ředitelce. Ta měla vyzáblý, starý obličej a oči tak hrůzostrašné, až vás přiměly se rozplakat a cítit se vinní, i když jste nic neprovedli. Na plakátě za ní visel reklamní plakát firmy Kolex, na němž pod nejnovějším typem kolečkového křesla stálo: „To je jízda!“ Hřímala ze svého křesla řeči o poslušnosti, morálce, státu, rodičích a jejich zklamání, předkládala srdcervoucí emoce a každý ze čtveřice od ní odcházel s pocitem, že může za všechno zlo světa.
Zbytek dne byl krušný. Po školce už se mezi dětmi šuškalo, co se stalo, a tak se na Aurelia, Fedora, Zairu a Kvida dívaly ostatní děti s údivem, nepochopením, odsouzením a ještě různými jinými pohledy. Obdiv mezi nimi nebyl. Ten by totiž byl potrestán stejnými prostředky, jako kdyby tu šílenost provedly ony samy.
Učitelky všechny děti svolaly do jedné místnosti a jezdily mezi nimi na svých křeslech, pražily je všechny pohledem. „Dnes se stalo něco, co zde nemůžeme a nebudeme tolerovat! Jsou prostě věci, které se nesmí! Jeden – nebo jedna – z vás se dnes pod prolézačkou postavil!“ zvýšila pro efekt hlas. „Nebo postavila!“ pokračovala po dramatické pauze Oxana, hlavní paní učitelka. Očima přitom tvrdě přejížděla po každém z dětí. Mlčely, některé nabíraly.
„Možná máte pocit, že jsme na vás zbytečně zlé nebo snad kruté,“ bouchla přitom pěstí do stolu, až mnoho z nich nadskočilo, „jenže my to děláme pro vaše dobro! Nikdo, rozumíte, nikdo v této zemi nesmí chodit samostatně – a tedy ani stát! Pro tyto účely máte chodítko! S chodítkem můžete cokoli – chodit, běhat, šourat se – jak je libo. Ale pustit jej, to nesmíte. Pamatujte si to! To je v naší zemi zákon, který musíte dodržovat! Rozumíte?“
Všechny děti jako zhypnotizované kývaly, včetně Aurelia a jeho party. Bylo jim to jasné, učili je to odmala, trvali na tom jako běsní, jenže bylo to tak silné pokušení! Pochopení pro tyto výstřelky nicméně učitelky ani rodiče neměli.
V této zemi byla samostatná chůze zakázána. Lidé se směli pohybovat buďto s berlemi, nebo s chodítkem či na vozíku. Čím dříve to děti pochopí, tím lépe pro ně – i pro jejich rodiče. Ty, které toto nepochopily a stavěly se na zadní, byly rodičům odebírány a posílány do Ústavů pochopení na převýchovu. A v těchto ústavech, to vědělo každé dítě, bylo peklo na zemi.
Rodiče takto provinilých dětí byli zavíráni do vězení či posíláni do dolů a pracovních táborů, z nichž se nikdo nevracel, a byla jim odepřena veškerá rodičovská práva. Jejich provinění bylo totiž jedno z nejtěžších: Zklamali v té nejdůležitější věci, tedy připravit děti na život ve společnosti. A tím byl především, tedy alespoň zpočátku, pohyb pomocí chodítek.
Normy této společnosti bylo třeba bezvýhradně dodržovat, to věděl každý rodič, a pracovní tábor byl podobně pekelný jako ústav pro převýchovu. Jen snad o dost krutější, protože mládí, které dokáže snést mnoho, už je pryč a zbývají jen nekonečná muka. Duševní i fyzická. A až dlouho potom smrt.
Rodiče tedy byli ostražití a neústupní, pokud se týkalo chůze, podobně jako učitelky ve školce. Své dělala také všeobecná podpora anonymních hlášení, za které byly dokonce i odměny ve formě státní loterie, což byl geniální tah premiéra Adolfa Hrabala. Když jste jako občan zahlédl byť jen nepatrnou podporu rodičů ohledně chození jejich dětí, mohl jste to natočit na displej a nahlásit. A vyhrát třeba automobil. „Vzájemná podpora štěstí!“ bylo jedno z hesel vlády; šťastní byli ti, kteří dodržovali její nařízení. Rodiče i děti po nahlášení zmizeli, při troše další iniciativy jste získal i jejich byt. Zabydlel jste se, usmíval se na sousedy a oni na vás. Museli.
„Na spoluobčany se usmíváme!“ bylo totiž další heslo.


II. kapitola

POŘÁDKOVÉ SBORY

Toho rána, ostatně jako kteréhokoli jiného, vstal Karel Send z postele levou nohou a zadkem napřed, jak by řekla jeho babička, kdyby ještě žila. Byla to hodná paní a Karel oceňoval, že ho nechávala být, jaký byl – velmi mrzutý, zejména před pátou ranní. Sám nevěděl, čím to je. Věkem se to nezlepšilo.
Dnes už mu bylo osmadvacet, kariéru v Pořádkových sborech (zkráceně PS) měl slušně našlápnutou, své výbuchy vzteku dokázal nasměrovat do správných míst, s rodiči celkem vycházel, děti byly hodné a manželka mu byla po vůli, kdykoli chtěl. Dokonce měla ráda, když jí to dělal do zadku, což byla jinak mučící praktika poněkud náruživějších a svérázných komisařů… Inu, měl krásný život.
Předurčilo jej už dětství a před dokončením střední školy ho korunovala nabídka z displeje, který vyhodnotil veškeré jeho dosavadní aktivity, fyzičku a prý i stovky dalších údajů (tohle číslo slyšel, ale moc mu nevěřil; vždyť čip hlídá přeci hlavně zdravotní kondici, jak říkala vláda) a doporučil mu Akademii PS. Byl přijat a dodnes je ze své práce nadšený.
Displej mu na ruce zablikal, jako by věděl, že na něj pomyslel, a spustil se hymnus „Strana lidí všech budí blaha vzdech“, což si, jako každý Občan, zazpíval také. Dělo se to třikrát denně, přesněji čtyřikrát: V pět ráno to měly pořádkové sbory, které už nemohly později, neboť mnohdy byly v terénu. Běžní Občané ji tedy pěli v osm ve škole či v práci, v poledne v jídelnách a úderem šesté večerní doma.
Bylo povinností každého Občana třikrát za sebou tuto mantru zpívat nebo alespoň recitovat. Na pět minut se proto zastavila veškerá činnost v Nové zemi a Strana byla oslavována. Dnes se překvapivě téměř rozplýval při slovech, která mu ještě včera ani nepřišla tak působivá. To měl na té písni rád, že ji bylo možné pokaždé prožívat s novým zápalem. Než tedy smyčka skončila, on si ještě dvakrát za působivého hudebního doprovodu zapěl:

Zlo jak setnou její kati,
krutě ztrestá každou lež!


Následovalo ranní zpravodajství. Uváděl jej už od pohledu důvěryhodný mužský obličej, který s vážným pohledem a nepatrným, milým úsměvem pronášel oduševnělým hlasem: „…dnes, dvacátého prvního srpna 2085, si připomínáme patnácté výročí zavedení zákona o povinné vakcíně, se kterou přišel tým našeho milovaného ministra Zdraví. SVL tímto krokem pomohla lidstvu dosud nevídaným způsobem a ochránila tím své Občany před nebezpečím úrazů a jinými nepříjemnostmi spojenými s pohybem po vlastních nohách. V ulicích na důkaz vděčnosti slaví miliony lidí, šťastný krok našich ochranitelů nám připomínají slavnostní průvody s alegorickými vozy v nápaditých tvarech injekčních stříkaček a ampulí s vakcínou, které jezdí ulicemi každého města…“
Karel ťuknutím na displej ztlumil zvuk na minimum. Úplně vypnout nešel, bylo důležité, aby byl každý Občan šestnáct hodin denně zpravován o dění ve společnosti. Od páté hodiny ranní (pro Občany nepracující v PS pak od šesté) do deváté večerní. Poté jste měli možnost pustit si nějaký dokument o krocích Strany všech lidí, ve zkratce SVL, nebo displej zhasnout.
Veškerá média patřila Straně a každý přístroj, ze kterého to na Občany z jejich paže blikalo a povídalo, také. Tím se zajistila plná informovanost.
Všichni Občané věděli, co se děje, to Karel oceňoval. Byla to pohnutá doba a bylo stále ještě dost lidí, kteří bojovali proti SVL a krokům BAOOBu, organizace stojící za zrodem SVL, jež se jako maják řádu vynořila z chaosu v roce 2040 a jejíž písmena v názvu znamenala Bezpečí A Ochrana Občanů. Nechápal, proč proti nim ti odpůrci tolik protestovali! Vždyť BAOOB zajišťoval lidem bezpečí, dával jim práci, bydlení i jídlo a příliš za to nechtěl, jen abyste pracovali. To je přeci férové, ne?
Ostatně bez práce nejsou koláče, jak zase říkal jeho děda. Přesněji pan vychovatel, kterému tam každý říkal „dědo“. To byl takový veselý člověk, hubený a dlouhý, zatímco babička menší a zavalitá, zato milá a starostlivá. „Už máš holku?“ zeptal se ho děda jednou, to mu mohlo být tak patnáct. Zavrtěl hlavou. Babička zrovna procházela kolem. „Nevybírej si černovlásky, když jsou starší, naroste jim knír,“ zasmál se. Karel blýskl okem po tmavovlasé babičce, ta ale nad dědovými slovy jen mávla rukou a cosi si brblala pod vousy.
Karlovi bylo třináct, když vakcínu zavedli. Povinnost chodit jen s berlemi nebo chodítkem, která se jej díky členství v PS netýkala, byla v platnosti už deset let, a tak šlo jen o logické potvrzení nařízení vlády. Lidé si mezitím na pohyb s berlemi a vozíkem zvykli a připadal jim normální a mnohem bezpečnější než chůze. „Lidi si zvyknou na všechno,“ pokyvoval hlavou děda; sám už berle mít musel nejen kvůli tomu, že to chtěli „ti nahoře“.
Dnešní velký průvod pro něj znamenal spoustu práce, a to místo obvyklého povinného nedělního výletu s kolegy, při kterém by se mohl trochu odreagovat. Přeci jenom šest dní v týdnu sloužit Nové zemi trochu unaví, už mu nebylo dvacet, a celodenní utužování kolegiálních vztahů bylo příjemným odpočinkem, jejž jednou týdně absolvoval velmi rád. Místo toho bude celý den v terénu, navlečený v ochranné kombinéze, neprůstřelné vestě, se samopalem na zádech, obuškem a pistolí u boku, s helmou a plastovým štítem. Bude to náročná šichta. V půl šesté za ním zaklaply dveře a on vyrazil do počínajícího horka letního dne. Zamířil na stanici, kde mu v šest začínala služba. Sloužil však rád a pořádek musel být. Podíval se na displej. 5.33, dnes se o minutu zdržel. Bude si muset trochu pospíšit, navléknout si všechny ty věci nějakou dobu trvá a v šest mají nástup!
Celodenní šichta se týkala osmdesáti mužů, kteří nyní stáli na seřadišti stanice Pořádkových sborů. Velitel Hans hřímal ze svého vyvýšeného stupínku: „…a je naší povinností ochránit každého Občana před vlivem nekalých živlů, lůzy, těch odporných špinavců a budižkničemů! Nikoho nešetřete, potírejte každou revoltu všemi dostupnými prostředky! Nic nesmí narušit pokojný průvod našich Občanů, jejich zaslouženou oslavu a radostný den! Jasné?“
„Pane, ano, pane!“ zaznělo unisono ze všech úst. Karel tuto ranní instruktáž miloval, třebaže při každé větší akci byla stejná. Dnes to vypadalo, že se schyluje k jakési velké mele – a tu on miloval ještě víc. „Kolují řeči,“ zazněl znovu Hansův silný, agitační hlas, „že se dnes bude odehrávat řada protestů. Víme, kde ti sígři budou, zatneme jim tipec! Každá jednotka má určené místo, kde bude působit. Jeďte a konejte svou povinnost vůči Straně a lidem!“
Ze stanice vyjelo deset velikých obrněných vozů, v každém po osmi mužích. Velitelova slova brzy potvrdila hlášení o nepokojích a oni mířili najisto. Kousek za náměstím Míru postávalo několik desítek lidí a hlasitě křičelo protirežimní hesla. Když se šest jejich vozů přiblížilo a zatarasilo cestu kousek před průvodem, aby to lidé v něm museli vzít jinudy, na střechu aut začaly dopadat s hlasitými zvuky dlažební kostky.
Velitel jednotky otevřel zadní dveře auta, všichni vyskákali ven, seřadili se, počkali na posádku z dalších vozů a vyšli proti davu. Chytli ten menší, na hranici okrsků se ovšem schylovalo k mnohem většímu protestu. Do oněch míst zamířily čtyři zbylé vozy – na pomoc tamním jednotkám.
Všech osmačtyřicet mužů postupovalo proti rozvášněnému, zhruba stohlavému davu. Tito lidé se sem stahovali z venkova, kde už desítky let žili jako nějaká divá zvěř. Odmítali se začlenit mezi slušné Občany a jednou za čas, obvykle při nějaké oslavě, doputovali do města a konali zde výtržnosti. Byli to vyvrhelové, kteří se odmítali nechat chránit Stranou, ignorovali zákaz chůze a podněcovali chudinu k hloupým myšlenkám o jakési svobodě a důstojnosti, ba někdy ponoukali i Občany. Ještě před třiceti lety jich bylo mnohonásobně víc a zásahy byly těžká řezničina, jak Karlovi vyprávěl Hans.
Z davu krom dlažebních kostek tu a tam vylétla i hořící láhev, která explodovala při dopadu. Jeden ze střepů se Karlovi bolestivě zahryzl do lýtka. „Svině!“ ulevil si, vytáhl kulomet a několikrát vystřelil nad jejich hlavy, načež jej ovládl hněv a chvíli to kropil přímo do nich. Zděšeně se stáhli a couvali. Díval se na ně a přemýšlel, kolik z nich to vůbec přežije. Vážně se jim divil. Když je chytí, čeká je jen výslech a pracovní tábor. Že jim to za to stojí…
Na školeních jim říkali, že vzbouřenci nemají co ztratit, čímž jsou nebezpeční. Že jejich život je jen přežívání z různých krádeží, kterými mimo jiné ohrožovali Občany, a oni, strážci veřejného pořádku a bezpečnosti, jim udělají dobrou službu, jestliže je z těch bolestivých pout vlastní ztracené existence vysvobodí.
Takhle okrasně se už pak kromě školitelů nikdo nevyjadřoval. Hansovo „Zabijte ty parchanty!“ bylo v tomhle mnohem přímočařejší i srozumitelnější. Nicméně za svou kariéru dvanácti let u PS neboli psů či hafanů, jak jim říkali zatčení, pár stovek zářezů na pažbě měl.
Zastřelit vzbouřence však nebylo tak uspokojivé, jak si myslel. Při střelbě je hned všechna legrace pryč… Většinou to byl nějaký špinavý, otrhaný otrapa, co si rád otevíral hubu a vůbec netušil, která bije, když mu hlavou prolétlo olovo. Když ho ale vzal něčím po hlavě, bylo to mnohem uspokojivější, navíc celkem snadné – a hlavně křupavé.
Tenhle způsob zabití si oblíbil: Rád se díval na výraz tváře toho grázla ve chvíli, kdy mu hlavu rozdrtila ocelová tyč – jak se v očích objevilo překvapení z pochopení, že už je konec, jak mu povolily všechny obličejové svaly a z očí mu zmizela jiskra a lesk, podlomila se mu kolena a svezl se k zemi. A on sám v tu chvíli vždy pocítil, jak z něho veškerý ten sužující, nahromaděný vztek mizí a tělem se mu rozlévá úleva. Pojil si ji vždy s tím, že je o jednoho hajzla méně, třebaže někde vskrytu tušil, že důvod může být jinde.
Celá jejich akce tu netrvala ani půl hodiny. Výsledkem bylo dvacet čtyři mrtvých, tři rozsápáni psy, které s sebou měli na každém zásahu, a čtyři desítky zatčených. Ostatní se rozutekli. Naskládali vězně do aut, nasedli k nim a jeli na stanici.
Cestou kolegovi Mirkovi ruply nervy. Mirek totiž nesnesl skuhrání asi třináctiletého chlapce, který se tam kroutil kvůli tekoucí krvi z roztrženého obočí a několika vyraženým zubům. Prudkou ranou pěstí mu vyrazil další dva, chlapec omdlel a svalil se na podlahu, Marek sundal zbraň a před vyděšenými zraky zatčených jej ranami do hlavy ubil k smrti pažbou pušky. Vlastně bylo docela zábavné, jak se ze zvuku drcených lebečních kostí stalo čvachtavé mlaskání a jak obsah chlapcovy hlavy stříkal na boty všech přítomných. Hlasitě se těm cákancům a kusům mozku s Mirkem smáli a nikdo ze zatčených už ani nepípl, takže byl alespoň klid.
Na stanici je nevybíravě vyhnali z auta a po jednom zavřeli do tmavých cel. Na dvou metrech čtverečních v pološeru blikotavé žárovky a s nemytým kýblem na tělesné potřeby, zřídkakdy vynášeným, strávili zadržení týden až dva. Pak obvykle někteří mluvili. A někteří ne. Bylo to však jedno, důležitější byly jiné ryby, ne tyhle čudly.

Pořádkové sbory byly elitou Nové země, privilegovanou vrstvou, jíž byla ponechána chůze – tuto oběť museli podstoupit kvůli bezpečí Občanů a státu. Pářit se mohli výlučně mezi sebou, aby byla zachována čistota pečlivě vybírané pořádkové krve, a jedině takto zrozené děti směly chodit.
Dalším zdrojem, kam SVL sahala pro adepty, byly Ústavy pochopení. Karel si vzpomínal na dětství v jednom z nich. První rok byl krutý, plný šikany a ponižování od starších dětí. Jeho sklony chodit tu ovšem byly podporovány a rozvíjeny! Po roce plném psychických i fyzických muk začal těm, kteří přežili, tvrdý výcvik, takže už po dokončení střední školy mohli po nabídce na displeji k PS rovnou nastoupit.
Nejproduktivnějším pramenem lidských zdrojů byly Zahrady zrození, instituce Nové země, v nichž docházelo k oplodňování vhodných žen příslušníky PS. Bez ustání sem týdně proudily stovky pečlivě vybraných dívek ve věku od osmnácti do pětadvaceti let, aby splnily svou povinnost k vlasti a byly zde přivedeny do jiného stavu některým z členů Pořádkových sborů, jimž povinnost rozšiřovat řady „čisté krve“ stanovoval zákon. Pokud vám bylo do třiceti a neměli jste nejméně dvě děti, byli jste povinováni jezdit do Zahrad dvakrát ročně, po třicítce už jen jednou. O počtu novorozenců a o jejich vstupu do služeb vlasti byl jednou týdně pořad v jakémsi nezvykle oslavném duchu; manželky hafanů se s touto nezbytností musely smířit.
Takovýchto Zahrad byly po celé Nové zemi desítky. Karlovi se tam vždycky moc líbilo, mohl ukázat na libovolnou dívku a strávit s ní až tři dny u bazénu opalováním, vodními hrátkami, rozmanitou večerní zábavou a hlavně vášnivým sexem. Jenže brzy mu bude třicet, což znamenalo, že si už dívku nebude moci vybrat, ba že na jednu bude víc mužů najednou, aby byla šance otěhotnět vyšší. Na to se netěšil, další ztopořené údy si kolem sebe při sexu ani nechtěl představovat, bylo mu to protivné. Nějak to ale zvládne, povinnost je povinnost a jejím výsledkem musí být nový budoucí člen PS. Narozené děti byly dívkám odebrány a vychovávány v Ústavech.
Strana si touto cestou zajišťovala spokojenost členů Pořádkových sborů v podobě jakéhosi lechtivého bonusu pro ně, dívkám dávala omamně výhodné pracovní pozice a množství kreditů za porození zdravého dítěte a pro sebe získala ohromný zdroj všehoschopných psychopatů, kteří z dětí bez mateřského, citového kontaktu a především díky krutým ústavním výchovným metodám vyrůstali. S těmito dětmi se tam rozhodně nemazlili, neboť Strana potřebovala tvrdé, poslušné muže a ženy k ochraně své i všech Občanů.
Karel neměl ani ponětí, že tato nákladná zvrhlost je placená z výdělků on-line přenosů a prodeje sestříhaných záznamů z pokojů Zahrad, a to skrz značně populární stránky pro dospělé…

„Mirek, Vasil, Sáva a Karel!“ ozvalo se náhle z Hansovy kanceláře. Pospíchal za tím magickým hlasem podobně jako ostatní jmenovaní. Hans na ně pohlédl a houkl: „Převoz zadržených z cel D711 až D755. Vlak Ossek. Potom kontrola domu 887 v sektoru R2, hlášeni revolucionáři. Odchod!“
Neustálý příliv zadržených, jejich výslechy a následný odvoz zapříčinil výstavbu Center PS, a to v každém velkém městě. Tohle bylo jedno z nich, třebaže rozhodně ne největší, Centrum tu bylo jen jedno. V bývalých metropolích světa jich byly i desítky. Důmyslně navržené stavby, které propojovaly stanici sborů s věznicí i mučírnou. Tedy výslechovou místností, mučírna jí říkali v žertu jen mezi sebou. Přesun zadržených byl rychlý, jejich odsun díky přistavěným kolejím také.
Z každého Centra v pravidelných intervalech vyjížděly vlaky. Karel se vydal s dalšími třemi naplnit jeden z nich obyvateli výše zmíněných cel, což obvykle zahrnovalo spoustu křiku a násilných gest, čili dostatečné množství uspokojivé zábavy. Tuhle práci prostě miloval.
Když všechny ty rozklepané, špinavé trosky vyhnané ze zapáchajících cel spolu s kolegy hnali k vlaku, žádná z nich se dnes nepokusila o útěk. Sice byl nemožný, jenomže tyhle rebelie mu obvykle zpříjemnily den – a on se zrovna cítil tak trochu neuspokojený. Před zeleným vagónem, do něhož se vězni postupně soukali, se zastavil u jakési sotva desetileté dívenky, jež nedosáhla na madlo a začala proto natahovat. Z nedostatku lepší zábavy ji tedy udeřil pažbou po hlavě, načež zmlkla a sesunula se k zemi. Nějaká žena, pravděpodobně její matka, zoufale vykřikla a vrhla se k ní. Několikrát do ní kopl: „Pospěš si!“ Vězni s vypětím sil nasoukali raněnou dovnitř a on zaklapl dveře.
„Ty se s tím teda nemažeš,“ uznale na něj houkl Vasil. Měl východní přízvuk a z toho, co Karel věděl, sem byl převelen zhruba před pěti lety. Byl to dobrý kolega a kámoš. Jenže člověka nepřevelí jen tak, proto si před ním přeci jen dával pozor – mohl to být dvojitý agent. Bylo běžné, že si systém prověřoval loajalitu svých členů různými metodami. Role pokušitele byla popsána ve školícím materiálu TA45 a jeho velmi zaujala. Určitě by ho poznal, říkal si tehdy, dosud však nikoho takového nepotkal. Alespoň si to tedy myslel.

Všichni čtyři výše jmenovaní nasedli do obrněného vozu určeného k převozu vězňů a vyrazili do sektoru R2. Budova 887 byla dobrých sto let opuštěná nemocnice v dezolátním stavu před demolicí. Na jejím místě bude stát už příští rok nový bytový dům pro Občany. Těch přibývalo, lidé postupně přicházeli k rozumu. Zjišťovali, že odpor je marný – a smrtelný. Strana si na rozvraceče nepotrpěla a Karel byl její prodlouženou rukou velmi rád. Líbil se mu řád, pravidla, příkazy a blahobyt.
Bylo pozdní odpoledne, když jejich vůz zastavil před zadním vchodem do zchátralé budovy. Vešli dovnitř a systematicky prohledávali místnost po místnosti, patro po patru. Brzy natrefili na vystrašenou rodinu, namířili na ně zbraně a štěkali rozkazy. Zatčení si klekli a on se díval, jak se třesou strachy nebo možná odporem. Obojí miloval.
Zbývalo už jen usvědčit obviněné. Odboj používal falešné náramky a jeho členové předstírali, že nechodí. Tím splynuli se sta tisíci chudými neobčany pohybujícími se mimo obytné zóny Občanů. Chudí byli vcelku neškodní, zato zapáchající a nehezcí.
Stoupl si před vousáče odhadem padesátiletého: „Jméno?“ „Harry Smith,“ utrousil neochotně. Karel se nad něj naklonil, aby si jej zblízka poslechl ještě jednou, což obvykle vězně znervóznělo. Harry náhle vymrštil ruku, ve které třímal lahev, a vší silou praštil Karla do lebky. Tedy, chtěl se do ní trefit, jenomže Karel byl cvičený a snadno uhnul. Vmžiku vytáhl pistoli a střelil Harryho do hlavy.
Krev s kusy mozku a úlomky lebečních kostí se rozstříkla po podlaze, na kterou se sesunulo i bezvládné tělo, a zděšený křik ženy a malého chlapce klečících vedle něho naznačoval, že spolu měli jakýsi vztah. Drtit nepřátele Nové země, ty neužitečné, ničím nepřispívající ke společnému dílu, ty příživníky a potížisty, se mu zdálo velmi správné. Odpor slábl, neboť jeho nositelé umírali.
Karel stáhl muži z ruky náramek a stiskem prstů jej rozlomil. Atrapa, přesně, jak si myslel. Otočil se k té ženě, jejíž srdceryvný ryk mu byl velmi nepříjemný, chytl ji pod krkem a několika tvrdými fackami ji umlčel. Poté čtveřice hafanů nevybíravě a neurvale přinutila oba zadržené táhnout mužovo tělo za nohy až k autu. Když pláčem a vysílením už nemohli, hrubě do nich kopali, dokud se zase nepohnuli. Naložili je do vozu a odváželi směrem k Centru. Vyčistit budovy bylo v této době nutností. Takoví, jako jsou tihle, se tam ukrývali velmi často.

Později toho večera dorazila na místo nedávné hrůzné scény patnáctiletá dcera popraveného muže, Světlana. Uviděla čerstvý krvavý flek, který se od kaluže táhl po zemi ke schodišti. Z ruky jí vypadla nádoba s jídlem a s hlasitým šplouchnutím se její obsah rozlil po zemi, až se smísil s krví. Srdce se jí sevřelo a bylo jí jasné, že už se s nimi neuvidí.
Přesto nejméně dvacetkrát prohledala celou budovu od sklepení po střechu. V čirém zoufalství volala hlasem nalomeným steskem a hrůzou. Našla však jen otcovu knihu, z níž jí často předčítal. Pravda, nebyly to zrovna pohádky, ale ty příběhy zněly podobně neuvěřitelně. Napsal ji tatínkův kamarád Adam, kterému říkala ‚dědečku‘, a pojednávala o dějinách dvacátého prvního století. V úvodní kapitole Začátek konce však píše o staletích předchozích a zní to jako dost špatný horor. Ráda Adamovi po večerech naslouchala jako všichni z komunity. Měli tehdy pocit, že je třeba znát něco z minulosti, aby se lidstvo vyhnulo chybám, poučilo se z nich. „Vypadá to jako dobrý nápad a stále v to doufám, bohužel jsme se doopravdy poučit nedokázali nikdy a stále důvěřujeme mocným,“ krčil při těchto úvahách stařičký Adam rameny.
Během noci se Světlana s pláčem potulovala městem a ráno už byla přesvědčená, že se půjde sama udat. Třeba by se s nimi setkala. Jestli to přežili. Tolik si přála, aby ano! Podvědomě tedy mířila velkou oklikou k Centru. Co jim poví, až tam přijde? Jenže kam by jinam šla? Možná ještě za Arturem. Může jej takhle ohrozit? Strýček byl hodný muž, hrával si s ní, když byla malá, dívali se spolu na jeho displeji na ta nesmyslná videa o továrnách a slavných krocích Strany, ale to byl právě ten problém. Patřil vlastně k nim. Přijal, co mu nabízeli, a s tím i všechno, s čím se její otec nedokázal smířit.
Tatínek zvolil raději život na ulici, ačkoli Světlana to nejdřív nechápala – jak jen mohl takhle ohrožovat celou svou rodinu? Proč raději nežijí v pohodlí bytu jako Občané? Na takovéhle otázky jí často odpovídal vyprávěním o všech hrozných věcech, které na těch videích nebyly, o hafanských zátazích, o zatýkání, vyslýchání, vraždách, o mučení a cílené likvidaci milionů obyvatel, kteří se nepodvolili. To, co jí však opravdu hluboce zasáhlo, byly živě vysílané popravy zatčených, které viděla na Arturově displeji.
Každý den od osmi do devíti večer ukazovali ty, kteří byli odsouzeni za velezradu. Emotivně, afektovaně a pomstychtivě přitom zněl hlas obžaloby, padala slova jako kolaborace, vlastizrada, podvratná činnost, ilegalita, partyzánství, špionáž. Tehdy tomu ještě příliš nerozuměla, ale tváře vězňů vypovídaly za vše. Vždy každý z nich, ať muž, nebo žena, se slzami v očích přiznávali všechny ty šílené věci, odrazovali do kamery ostatní, aby nic z toho rozhodně nedělali, že si neuvědomili vážnost svých činů, že moc litují a už by nikdy… než je kat strhl na gilotinu, která vzápětí navždy utišila jejich srdcebolná doznání a nářky.
Mnoho nocí kvůli tomu nespala a proplakala. Bála se. Otec ji utišoval a sliboval, že je nikdy nechytí. A pak klidně a sugestivně mluvil o pracovních táborech a dolech, kde prý statisíce vězňů denně vypouštěly duši kvůli celkové tělesné slabosti a podvýživě. Když se s pláčem bránila, proč prý jí to říká, odpověď zněla, že to musí vědět, poznat SVL a BAOOB i z druhé strany, aby chápala, kdo je tu nepřítel. Ona pracovní tábory nikdy neviděla, svému otci nicméně věřila. Podvědomě tedy do Centra jít nechtěla.
Tu noc naštěstí potkala Stana. Všiml si jí, jak se plouží ulicí o berlích, vyčerpaná, vyděšená, osamělá. Oslovil ji a pozval na setkání Autonomu, ilegální odbojné skupiny. Poslechla si jeho přednášku, poznala část odboje a s novou vidinou vzdoru se rozhodla, že udělá cokoli, aby se postavila systému. Tohle jim přeci nesmí procházet!
Jenomže ani myšlenka na pomstu, třebaže mlhavá a nekonkrétní, jí smutek ze ztráty rodičů nevrátila. Stýskalo se jí každou noc a proklínala ten den, kdy od nich odešla shánět jídlo. Říkala si, že by alespoň byli spolu. Netušila, jak krátká by to byla chvíle.
Až k Autonomu získá důvěru, půjčí jim Adamovu knihu. Oni jí jistě porozumí více než ona, třeba jim bude i užitečná. Často ji po nocích otevírala a četla, to aby si připomněla večery s tatínkem a také sílu nepřátel:

ZAČÁTEK KONCE

(Dějiny jednadvacátého století aneb Od demokracie k císařství. Adam Sejmór. Vydáno samizdatem roku 2080; Libri Prohibiti n.65)

Evropané byli vždy extrémně rozpínaví a lační bohatství. Po čase jim přestala stačit plocha, kterou obývali a o kterou po mnohá tisíciletí vedli válku. Když se územní rozdělení ustálilo a bylo víceméně jasné, které komu náleží, už nebylo tak snadné si nárokovat plochu jiného státu. Od šestnáctého století byla tedy oblíbenou činností přímořských evropských zemí kolonizace. Navíc se na ní dalo výrazně víc vydělat.
Pod rouškou vzdálenosti a neinformovanosti evropské země ze svých nových legálních (tedy legálních podle svého práva) území neslýchaně bohatly a v Africe, Americe, Asii i Austrálii se po stovky let krom pěstování plodin a těžby kovů, dřeva či kamene děly masakry, genocidy, zotročování, vyvražďování a mrzačení desítek, stovek milionů původních obyvatel té které kolonie či toho kterého území. Vzpoury a pokusy tamních lidí o sebrání otěží oněm uzurpátorům byly vždy krutě a krvavě zastaveny, až se stalo, že odboj přestal existovat, neboť byl vyhlazen.
Když se ve dvacátém století podařilo navrátit politickou moc původním národům, stovky let zotročování a vykrádání si vyžádaly svou daň – obvykle se tyto země už nedokázaly vymanit ze svých násilných historií: V Africe vládla korupce, brutalita, hlad a deflace. V Severní Americe byly Indiánům, jichž během čtyř set let osidlování Evropany zemřelo na osmdesát milionů, vyčleněny rezervace, kde ti zbylí mohou žít. Samotní Američani se nyní přistěhovalců až úzkostlivě bojí, jako by tušili, co dokážou. Jižní Amerika prosperovala jako pěstírna drog a zásobárna dřeva, to kvůli deštným pralesům. V Austrálii odebrali domorodcům děti a celou jednu generaci převychovali po svém, čímž přerušili mnoha tisíciletou tradici. Nelidské evropanské postupy si jen lidnatá a přizpůsobivá Asie po vyhnání kolonizátorů upravila po svém a korupční systém se stal významnou součástí ekonomiky tamních zemí.
Evropské války o územní rozsah a národní svébytnost vyvrcholily první celosvětovou válkou.

Dvacáté století však přineslo i druhou světovou, ve které šlo o ideologii. Třebaže zvrácenou, stavějící na nadřazenosti a jedinečnosti určité „rasy“. Jakkoli byla tato teze hloupá, podařilo se vtáhnout do této hry celý svět. Zemřelo více než šedesát milionů lidí.
Nacisté usmrtili v koncentračních táborech přes šest milionů těch, které prohlásili za méněcenné. Nakonec byli zastaveni a ochrany se v mnoha zemích chopil politický směr zdánlivě pěkný, v němž vše vlastní stát a všichni pracují pro blaho všech: Komunismus. Ukázalo se, že lidská práva jsou mu však zcela lhostejná a ve své zvrácené podobě během padesátých let zlikvidoval lidí v dolech a pracovních táborech o mnoho víc, než jich zemřelo v těch koncentračních.

Dějiny ukázaly, že většina lidí je schopná přijmout kterékoli politické zřízení takové, jaké je, a že jim nějaká ta míra nesvobody v zásadě nevadí; chtějí si jen dobře žít a starat se o své. V dějepisných hodinách, rovněž však v příbězích, filmech a seriálech byli vždy oslavováni dobyvatelé a císaři, knížata a králové, kteří ve vlastním zájmu vyvraždili oponenty a nepřátele a sebrali jim, co původně jejich nebylo, čemuž se neříkalo krádež, ale válka a válečná kořist, dobytí území.
Také byla v těchto hodinách a učebnicích popisována každá autoritářská, totalitní moc, která v zásadě dělala s vlastním národem to samé, protestující lidi však zabíjela především na duchu, třebaže fyzické likvidaci se nikdy v zájmu upevnění své moci nebránila; a tak v devatenáctém a dvacátém století vznikaly koncentrační a pracovní tábory, politické věznice a podobně.
A protože dějiny píší vítězové, lidstvu bylo vždy nějak podvědomě, nevyřčeně jasné, že hlasy mířící proti vládnoucí skupině jsou likvidovány a vždy likvidovány byly, a to v kterémkoli politickém uskupení, dokud zcela neutichnou. Přesně v souladu s heslem, že není-li žalobce, není ani soudce; přesněji vítěz je – musí být! – oslavován a na to špatné se zapomene (nebo přestanou existovat pamětníci).

V informační době počátku dvacátého prvního století vládnoucí skupiny zjistily, že k přerozdělení bohatství a moci už mezi jednotlivými vyspělými zeměmi války nejsou vhodné. Vzhledem k tomu, co všechno totiž bylo možné přenášet živě a on-line vysílat do celého světa, postrádaly ozbrojené střety svůj původní půvab, kterým bylo získání nadvlády nad územím, mlčenlivá likvidace vzdoru a pozvolné vytěžení jeho bohatství.
Představitelé těchto vládnoucích skupin však současně prohlašovali významná slova o lidských právech, díky kterým držela celá takzvaná civilizovaná společnost pohromadě. Nebylo možné na jedné straně vést tyto řeči a na straně druhé je všechny popírat ve válce, z jejíchž všech hrůz je pořizován důkazní záznam.
Lhát a dezinformovat, manipulovat a docilovat svých zájmů je pro každou vládu snazší bez důkazů.

Po celou dobu válečných dějin Evropy probíhaly rovněž boje o svobodu. Národů i jednotlivců. Tyto boje obyčejných lidí nemajících touhu ovládat ostatní zaznívají z lidových vyprávění, z pohádek, mýtů, poezie, prózy i dramat pěti tisíc let literatury. Jsou viditelné v národních revolucích a mocenských převratech, silně zní v protestech velkých a oslavovaných osobností, které za svůj názor byly obvykle popraveny. Lidstvo si však na vysněnou svobodu muselo počkat.
Skutečně demokratická státní zřízení, v němž by lidé mohli beztrestně projevovat svou vůli, přišla až po pěti tisíci letech rozvoje civilizace, a to koncem dvacátého století. Na začátku dvacátého prvního se lidstvo dočkalo takové míry uvolnění, kterou by nikdo z předků nečekal ani ve snu: Že nebudou žádní císařové a králové, žádný jejich absolutismus, cenzura ani tajná policie, žádná vládnoucí strana ani církev, žádný šílený diktátor. Ba že si lidé (ano, i nemajetní, různobarevní, homosexuální, Židé nebo dokonce ženy!) budou zákonnou cestou moci sami zvolit své vládnoucí zástupce, kteří budou sloužit jim i státu k všeobecné prosperitě všech.
Začátek dvacátého prvního století tak Evropanům nabízel život ve svobodných zemích. Ti v minulých dvou staletích udělali výrazný pokrok v délce průměrného věku – z osmadvaceti na pětašedesát – a během posledních několika desetiletí získali možnosti, o nichž se lidstvu do té doby ani nesnilo: Měli elektřinu, teplo, pitnou vodu až do domu, automobily, vysoké výdělky, luxusní bydlení, dostupnou zdravotní péči, nadbytek oblečení i potravin a vlastně všeho, Internet, žádné války a svobodu slova i voleb. Mohli cestovat po celém světě a žili si v blahobytu.
Ukázalo se, že to umí málokterý z nich docenit.

Nově nabytou svobodu, po níž lidstvo tisíce let prahlo, přestali lidé ochraňovat už po pouhých několika desítkách. Lidská práva už nedokázala zaručit ani všemi přijatá Listina, kterou pod tlakem uměle vyvolané paniky politici brali jen jako doporučení, které lze obcházet. Lidé si nechali svobodu vzít – a dostali proto rozklad a zmar.
K moci se postupně dostali ti, jimž rozhodně nešlo o blaho lidí, chtěli jen tu spoustu peněz, která se v tom točila. Dělali to velmi vychytrale: Tvrdili, že jim o blaho lidí jde. A lidé jim to z různých důvodů věřili. Mocní se ukazovali v dobrém světle, tu a tam udělali nějaký vstřícný krok, rozdali koblihy a všemožně odváděli pozornost od velkolepých přesunů peněz, které od občanů vybírali na daních a z EU dostávali přídělem.
Rozmáhala se přebujelá byrokracie, nehlídaná korupce, mafiánské praktiky, přesuny a záhadné mizení obrovských finančních toků. Mnohamiliardové zakázky padaly do klína rádoby politikům, jejichž plusové částky na tajných kontech se začaly rovnat minusové částce státního rozpočtu podobně jako v Súdánu a jiných afrických zemích.
Političtí činitelé byli mnohdy navázaní na mafii, dosazeni z jejích řad, aby podporovali lobbystické skupiny nadnárodních korporací se sídly v daňových rájích. Do vlád všech zemí se dostávali arogantní a neodvolatelní psychopati, kteří si ze správy státu udělali výnosný byznys a postupně tisíci kauzami, jež házeli novinářům jako drobky, znechutili voliče natolik, že ti k volbám, jedinému legitimnímu nástroji na rozdělení moci, přestali chodit. Přesně po tom populističtí politici toužili, protože k urnám dorazila nakonec jen masa těch, u nichž se jim podařilo důvěru vzbudit a kteří kvůli kterékoli dobře znějící lži přišli vždy – a ti volili je.

Začátek třetího tisíciletí civilizace lidstva provázel navíc rozmach kyberprostoru. Zájem lidí o planetu a o cokoli povznášejícího či živého jako jsou zvířata nebo rostliny, už do té doby spíše vlažný, lapil nyní do svých sítí. Přesněji do jediné, ovšem celosvětové. Její vládci v touze co nejvíce lidem prodat a vydělat na tom mračna peněz sestavili superpočítače a namířili je proti pomalému, tisíciletí se vyvíjejícímu lidskému mozku, aby vymyslely, jak jej co nejelegantněji a zábavnou formou zneužít.
Superpočítače se učily tak rychle, že brzy zkrátka měly navrch a nikdo je nehlídal. Pokřivovaly svět a dění v něm iluzivními fake news a konspiracemi, sociálními bublinami, zneužíváním sesbíraných informací z datových toků. Odváděly pozornost a zaměstnávaly lidi, přičemž jim současně poskytovaly zábavu: Svět, do kterého mohli uniknout.
A lidstvo, jako by čekalo celé ty tisíce let jen na tohle, unikalo. Dostalo do rukou elektronické hračky, díky kterým mohli pomocí fotek a příběhů budovat svou osobní značku – ego – a hrát hry. Exponenciálně se navyšovalo číslo uživatelů sociálních sítí a měřících přístrojů, které nazývali „chytré“, aby je lidi o to více chtěli a aby jimi bylo snadné lidi číst a ovládat, neboť k tomu měli jejich stoprocentní souhlas.

Lidé manipulovaní tu vládci kyberprostoru, tu politiky, tu zájmovými organizacemi a světovými hnutími se postupem času stali apatickými a zajímali se už jen o to, co jim přinášelo radost, aniž by hleděli na důsledky. Nechovali se tedy jinak než kdykoli jindy, jenže když zabavíte celý svět sledováním protichůdných nesmyslů a necháte politiky u tak velkých koryt bez dozoru, zavání to průšvihem.
Demokracie všech zemí se postupně a nenápadně zevnitř hroutily, neboť psychopatickým lídrům nikdo nevěřil a do oné politické žumpy se těm čestnějším nechtělo, ba mezi žraloky neměli šanci přežít. Opozice přestala být pákou, voliči byli znechucení – a tím jen sílila moc těch legitimně zvolených, leč vychytralých a pokřivených.
Politici si zařídili legální pračku a přerozdělovnu peněz s koloniálními pravidly jménem Evropská unie, přebujelý byrokratický aparát s astronomickým rozpočtem a dokonale neprůhlednými vnitřnostmi, jemuž rozuměli jen ti nejzasvěcenější. Bohatí bohatli a chudí chudli, obě skupiny skokově.

Na tyto nesrovnalosti se začalo poukazovat v zemích, kde nebyla veškerá média v rukách politiků. Pravda, nebylo jich mnoho, avšak novodobá cenzura nestačila na všechny ty informační kanály, které jednadvacáté století nabízelo, navzdory velké zbrani, kterou měla v rukávu: Kteroukoli pravdu prohlásila za konspiraci a ta mezi dalšími za vlasy přitaženými teoriemi, jichž existovalo přes sto tisíc, vypadala nevěrohodně. A každého, kdo by na takovou pošpiněnou pravdu poukazoval, prohlašovali ve svých médiích za blázna.
Oligarchové přesto hledali něco, co by odvedlo pozornost běžných občanů na dlouhou dobu. Jednorázové korupční a tunelářské kauzy už byly ohrané a navíc zaváněly kriminálem.

A vtom se objevil maličký komár jménem Covid, ze kterého jednoduchým trikem vzbuzení strachu udělali celosvětového velblouda, jenž kopyty nakažlivosti dupe po všem, co dýchá, čímž na dlouhé roky zaměstnali veškeré lidstvo, které zpanikařilo a už se nedokázalo bavit o ničem jiném. Covid získal nesmrtelnost a vládní ochranitelská rétorika i jejich bizarní omezování svobod na základě pokřivených dat spolu s trvalým zaměřením pozornosti většiny lidí tímto směrem skrz veškerá vládě patřící média přinesly brzy zkázu lidstva skrze strach, izolaci a úmyslné oslabování imunity.

Ostatní tvorba Martina Honzáka publikovaná v Divokém víně:
DV 113/2021: III. Kapitola - Ministr H. a další
DV 110/2020: Setkání s Aylou a další
DV 109/2020: II. (Jóga. Výpověď. Žádost rektora. Klání.) a další
DV 108/2020: I. (Sen. Napětí. Úzkost. Alkoholismus. Procitnutí. Anna. Smích.) a další
DV 103/2019: V atriu hotelu a další
DV 102/2019: Piš si, Sopečné lidstvo a další
DV 101/2019: Vlak do nikam a další
DV 100/2019: Rytmy nitra a další
DV 99/2019: Medúza, Časový pres a další
DV 97/2018: Krok do neznáma a další
DV 96/2018: Roztančený, Uragán a další
DV 95/2018: Pravda z nitra a další
DV 94/2018: Samožer, V první řadě já a další
DV 93/2018: Po bouři, Trosečník a další
DV 92/2017: Zloděj, Protiklady a další
DV 91/2017: Poušť, Mapa a další
DV 90/2017: Hráz, Vrah a další
DV 88/2017: Střední věk, Včely a další
DV 87/2017: Přátelské nakopnutí a další
DV 86/2016: Vzkaz, Zloděj klidu a další
DV 85/2016: Průjmy, Zabiják a další
DV 84/2016: Na molu, Telefonát a další
DV 83/2016: Jarní míza a další
DV 82/2016: Šála Šílená a další
DV 81/2016: Rozhoupat se a další
DV 80/2015: Rytířský sál a další
DV 79/2015: Debata, Sebevrah a další
DV 78/2015: Telefonát, O myších a další
DV 77/2015: Hrabě Ego a další
DV 76/2015: Realita, Odpuštění a další
DV 75/2015: Klepání, Žít v budoucnosti a další
DV 74/2014: Dramata, Rozseknutí a další
DV 73/2014: O rebelce, Démoni a další
DV 72/2014: Láska, Spisovatelka a další
DV 71/2014: Oslava, Zajatec a další
DV 70/2014: Napětí, Podivné poselstvi a další
DV 69/2014: Diagnóza, Vzácný přítel a další
DV 68/2013: O strachu, Ego a další
DV 67/2013: Výjimečný, Černé myšlenky a další
DV 66/2013: Mocná čarodějka a další
DV 65/2013: Neklidné vody, Krásný život a další
DV 64/2013: Rybolov, Šťastlivec a další
DV 63/2013: Plískanice, Rentgen a další
DV 62/2012: Bratři, Procházky a další
DV 61/2012: Mé múze, Přízraky a další
DV 60/2012: Houbař, Kámoška a další
DV 59/2012: Quijote, Síť a další
DV 58/2012: Odpočívadlo, S přáteli a další
DV 57/2012: Jiné barvy, Čokl a další
DV 56/2011: První jízdy, Křižovatky a další
DV 54/2011: Nahý, Verše v míse a další
DV 51/2011: Dravá řeka života, Přítel
DV 50/2010: Dospívání a další
DV 49/2010: Strach, Balada o pánu z Vídně, Ztráta
DV 45/2010: Po třicítce, Můj čas a další
DV 36/2008: Dědeček, Potkal jsem anděla