na další stranu
Martin Honzák
MEDÚZA
Slyšel jsem mnohé už o síle ducha,
kterak žít změnou a jak šťasten být,
opustit že mohu místa ta hluchá,
ve kterých necítím plnost a klid,
nehledět do stran, ba vpřed ani vzad,
s nitrem svým zažívat harmonii
a nechat stát se to, co se má stát,
s důvěrou v kosmickou energii.
Ona ví nejlépe, kam já patřím,
pravdivé má pro mě odpovědi!
Strnulost cítím a bojím se hnout,
hadi tu syčí, brzy ji spatřím,
jak na mě upřeně, mlčky hledí:
Zkamením ve lži svých domnělých pout.
ČASOVÝ PRES
Jsem teď v časovém presu
tak jsem se zastavil
u mekáče
poslouchám písničky
z jůtůbu
a ke třetímu dvojtému presu
jsem od snídaně
přešel k obědu
Píšu tu zbytkový alkohol
z podařené párty
jízdy až do rána
alespoň se zdála dobrá
hlava bolela
jen trochu
a obvyklé nezbytnosti
díky tomu
ztratily tvar
ani soukolí ještě zcela
nešrotuje
Omáčka ale pokapala
klávesnici
a nedostal jsem se
skrz její hutný
obranný val
ani vzdáleně k tomu
co mě trápí
Schoval jsem to pečlivě
je to hluboko
asi až v prdeli
nebo nevím jinak
co mě tak žere
všechno je fajn
daří se tančit
na ostří břitů
lokty pohnout
mezi mlýnskými kameny
a tu a tam slovo utrousit
když první jsem zamlčel
Vyleze z gatí
jako hnědý náhrobek
smysluplnosti bytí
šťourám do něj
trochu to smrdí
ryju den úmrtí
ale nemohu se shodnout
dnes nebo před lety
v dětství či příští rok
VZPOMÍNKA NA NEVLASTNÍHO DĚDEČKA
Vyprávěl mi příběhy
třeba o tom
jak se jeden rytíř vracel
na hrad Orlík
a dědeček se ocitl
v jeho době právě v ten čas
pil s ním a jedl
povídal si
a nakonec mu ten rytíř
dal minci
Celý jsem se třásl
aby mi ji ukázal
jistě je tou
nejkrásnější na světě!
„Bohužel jsem ji ztratil,“
zaznělo od něj náhle
a mně to vzalo
veškerou naději
Zatvářil jsem se
zdrceně
a on se mile usmál
vrásky mu vykreslily
ještě dobrotivější
podobu
a jedním dechem dodal:
„Slyšel jsem od něj
moc hezkou pohádku,
řeknu ti ji,
chceš?“
Nadšeně jsem
pokyvoval
a on mluvil dál
svým uklidňujícím
a pobaveným hlasem
Moc rád jsem mu
naslouchal
přívětivé pointy
jeho příběhů
hladily jak vlnky
na břehu jezera
a vyplňovaly
prázdná místa
mezi novými kulisami
bylo mi devět
a jich víc než dost
O šest let později
jsem oněmělý
zíral na jeho bledou tvář
a hubené tělo
bez dechu
na posteli v jeho pokoji
kde spával sám
protože babička chrápala
Dodnes slyším její hlas
jak zmateně do telefonu
domlouvá s pohřebáky
odvoz těla
svého muže
s nyní tak divně
propadlými tvářemi
a očima navždy
zavřenýma
a pořád cítím lítost
že už neuslyším ani jediný
z jeho příběhů
že už spolu nebudeme
stahovat králíky
krmit slepice
zalévat zahradu
sázet stromy
smát se pětkám
ve škole
chodit na borůvky
a dlouhé túry
hlubokými lesy
a posedávat ve stínu
obrovského ořešáku
SPRÁVNÝ SMĚR
Možná je načase přestat se bát:
Léta nic hrozného a ani předtím.
Výchova strašením přesto je znát,
jak na zlé pomyslím, zděsím se hned tím.
Co vše stát může se, jasné je přeci!
Neštěstí nechodí daleko v horách…
Dívám se na svět dnes, zavřený v kleci
z předsudků, polopravd, připraven na krach.
Šílenství naštěstí není má káva,
ač kdekdo loká ji bez cukru, mléka,
zapleten médii do jejich her.
Chtít cítit radost je pro mě věc pravá!
Těžko však, když slza z oka mi stéká,
a strach mi brání zřít ten správný směr.
UVNITŘ TMA A HNILOBA
Pohnout se
aniž by mě rozsekaly
nože slov
těch co to myslí dobře
je skoro bez šance
Všichni jsou strašně chytrý
a já než utopen
v čemsi neurčitém
a rozporcován
ostřím všech těch
skvělých rad
jež mi říkají
co a jak
abych se vešel
do té které formy…
Co je mi do nich!
Jako by umění
bylo o podmínkách!
Stačí že jich je tolik
pro štěstí
po němž prahnu
zavřený v betonové
džungli
zatímco ono si poletuje
po louce
Stejně ale
navzdory tolika veršům
zamlčuju
víc než řeknu
cosi hnije natěsnané
ve skříni
a začíná to páchnout
rozkládám se
zevnitř
a ty nože
vlastně ani
nepotřebuju
JEDINÁ
Tu a tam
ji potkám
usměje se plaše
a o něco méně
rozpačitě
než já
Znám ji od dětství
hrávali jsme si spolu
celé dny
ponořeni
v propojení
se vším
co dělá svět
zábavným a krásným
za její smích bych dal
cokoli
a ona se mnou
zářila štěstím
miloval jsem ji
a nepochyboval
Ztratili jsme se
někde cestou
jak už to s prvními
láskami bývá
ale vzpomínka
na tu opravdovost
slov i činů
třebaže vetkaných
do dětských her
mi nedá spát
kdykoli ji spatřím:
Ten její milý
a láskyplný úsměv
To porozumění
v zářících očích
Ta bezprostřední
a samozřejmá
blízkost
a až bolestná jistota
že jedině ona
je ta pravá!
Někdy zatoužím
přestat podvádět
sám sebe
a zkusit ji pozvat
k sobě domů:
Duše přeci jediná
přetváří svět
na smysluplné místo
plné harmonie
zatímco prázdnota
v nitru
ubíjí
|
