na další stranu
Martin Honzák
RYTMY NITRA
Tiká tam bomba kdes!
Plamenem sežehne
klasy i pole, vřes,
vše, co se na nich hne!
Hle, nitra tikot ten,
v temnotách děsí mě;
jen nejsem ochoten
posvítit si v té tmě…
Strach mám, co uvidím?
Rozhodnout s kleštěmi
modrá, či černá, či bílá?
Sobě sám lžu jen, vím:
Rytmus přec duše mi
v tlukotu srdce kdys skryla.
DEFORMOVÁN
Odpustit sobě snad
důvěru naivní,
že jsem se nevzepřel
rodičům, milenkám…
Duše než pustý sad!
Ponuré ticho v ní
a vše je na dostřel.
Spoušť už dnes držím sám…
Chtěl jsem než vyhovět!
Anebo do pózy
stavím se tuze rád.
Báseň nemnoha vět
taví se do prózy
podivných sebezrad.
PROZŘENÍ
Mohu se vrátit zpět
ke zvykům dřívějším,
nevyrůst, nedospět.
To, co dnes je mi vším,
jako dřív zahodit,
pustit či nechat plout;
z klece zas stavět byt,
modřiny skrývat z pout…
O sobě vědět jen
z odlesků zrcadel
postřehy matoucí.
Byt dál je ze čtyř stěn
a pouta na uzel.
Oči však vidoucí!
VELKÁ BÁSEŇ
Stvořit pěknou, mocnou báseň!
Jenže srdce tíseň svírá
a verš každý sytí bázeň,
jež se nitrem rozprostírá…
Zapomněl bych, jak jsem slabý:
Slova ta by smyslem čpěla,
chmury duše objala by
a navíc by krásně zněla!
Básníkem všech generací
stal bych se jí přes noc, rázem!
Vydavatel neprodělá!
„Básníků je! Jsou i tací,
kterým to jde. Vrať se na zem!“
říká duše… ač by chtěla.
VYHOŘELÝ
Promlčené rozhovory
vzdálenost bližních
a zmatený princ
rezavým mečem
utíná hlavu
princezně
Svázaný agónií
vyšumělých Kdysi
zatínám zuby
do pláště smrti
Cítím
že bych měl přestat
žužlat ty švy
a její prsty
v mých vlasech
nevnímat jako
pohlazení
jenže stěhovat se
kamkoli jinam
je nad mé síly
Ze spáleniště
na pláních nitra
stoupá dým
z mrtvol přátel
krále
Na jeho tváři
strnulý úsměv:
Nepřítomně hladí
dívčí hlavu
s korunkou
zatímco její tělo
leží opodál
Vážně je lepší
vyhořet
než se pohnout
z místa?
MILENKA? DUŠE? SMRT?
Dotknout se tě
jako bys byla skutečná
políbit tě
možná na ústa
skrz půvabné
měkké rty
v záblesku šílenství
uzřít opravdovost
Tančit s tebou
na čtyři doby
těžké jako zoufalství
rozmáchlé
od pólu k pólu
a potom něžně
nalít do šálku čaj
z hvězdokup
Teče žilami
a kometami
a blikotáním
dává najevo
odlesky chutí
Snad se tě dotknout
byla bys skutečnější
poprvé
naposled
a všechno mezi tím
jako slaboduchý román
napsaný křídou
do lávové řeky
V útrobách země
energetickými drahami
vede porozumění
Dovol mi vstoupit
jestli si to někdy
dovolím
OCEÁN PLNÝ RADOSTI
Nicota tupící
životní ostří
meče lásky
zalila sirupem
z hlenů a výkalů
čepel i rukojeť
Z mozku než rosol
a zápach nesmyju
jedinou koupelí
v rybníčku radosti
děsivě studeném
kalném a bahnitém
Jen ryby plaším tam
pod vrbou vysvlečen!
Hučel jsem do ní dost
seschla a švihla mě
do krve proutím
a meč už orezlý
zubatě směje se
když zlobně zvednu jej
s výkřikem nad hlavu:
Skápne z něj nechutnost
přímo mě do očí
pro slzy nevidím
a v tanci podivném
nahý a bičován
ve větru větvemi
zapadám do bahna
močálu u břehu
a kroutím se jako červ
trapně a zbytečně
Nějak se do těch
radostí života
neumím pořádně
ponořit
U KORMIDLA
Uprostřed toku
energií
v milé společnosti
úsměvů přátel
na vrcholu sil
a s příznivým větrem
jenž napíná plachty
stojím u kormidla
a nemůžu pohnout
rukou
Vytřeštěně zírám
do prázdna
loď se naklání
úpí a skřípe
a v podpalubí
chystá se vzpoura
bezduchých hrdlořezů
proti slaboduchému
kapitánovi
Jen cynismus
mi umožňuje
neplakat nad ztrátou
směru
jenž by měl smysl
Přede mnou ostré
útesy
držím však stejný směr
ačkoli je tam
s podivnou jistotou
tuším
|
