Martin Honzák

III. KAPITOLA - MINISTR H.

Černá limuzína přijížděla ke kované bráně obrovité dvoukřídlé vily, přesněji snad menšího zámku na okrajové části Metropole. „Tyhle cesty z letiště mě unavují,“ vyfoukl oblak doutníkového dýmu z pootevřeného okénka doktor H., udržovaný muž kolem padesátky, a usmál se na ženu v krátkých červených šatech sedící před ním. Byla to spíše velmi mladá dívka rozpačitě si mnoucí bříška prstů rukou. Za celou dobu nepromluvila, jak si to ten pán v černém obleku přál. Muž sedící naproti doktorovi počkal, až odložený doutník přestal dýmat, a zavřel okénko. Byl zodpovědný za ochranu ministra a nesl dost nelibě, když bylo otevřeno. Jenomže ministr se vyjádřil jasně a byl neústupný.
Vilu hlídaly speciální oddíly PS rozmístěné skrytě po rozsáhlém pozemku. Z domu vyběhlo několik mužů v uniformách, kteří kontrolovali okolí, zatímco jeden z nich otevřel zadní dveře limuzíny, jež právě zastavila před hlavními dveřmi. V nich se objevily čtyři postavy sloužících, tři mužské s berlemi a jedna ženská s chodítkem. Všichni čtyři vážní a už od pohledu loajální.
Doktor H. vystoupil z vozu hned po onom širokém, vysokém a statném muži, jenž mu dělal ochranku. Úklonem hlavy pozdravil všechny, kdo jej vítali, vstoupil dovnitř a s odměřenou tváří kývl na ženu, která mu zde sloužila: „Přivezl jsem si hračku, chci ji mít úderem desáté připravenu.“ Služebná se zapáleně pousmála a odbelhala se směrem k autu.
První ze sloužících pomohl doktorovi s kabátem, další s botami a ten třetí se před ministra prostě jen vyzývavě postavil. Doktor H. se na něj zlostně podíval, pak se rozmáchl, ozval se pleskavý zvuk a onen chlapík silou doktorovy rány klesl na kolena, pravou tvář zcela rudou, berle rozhozené po podlaze. „Děkuji, Vaše Excelence!“ pokyvoval s úsměvem a tvářil se vděčně, přičemž se snažil zorientovat se natolik, aby se při tom mohl dívat jeho směrem. Jeho Excelence však nevšímavě vykročila vestibulem vstříc svým plánům.
Vstupní hala se rozkládala na dvou stech metrech čtverečních, podlaha byla z leštěných tmavých parket, stěny vykládané růžovým mramorem zdobeným žlutými a zelenými jaspisy. Na stěnách visely zvláštní malby dávno mrtvých umělců ze světa, který dnes už neexistoval. Uprostřed vstupní haly začínalo mramorové schodiště s těžkým rudým kobercem, které se nahoře rozdvojovalo. Přesto byl dominantou nádherný, nesmyslně veliký a blyštivý lustr z vltavínů a granátů, v němž se tu a tam třpytily brilianty. Vnášel do místnosti jakousi jásavou náladu a chvílemi až oslňoval blikotavými odlesky, což ministr zbožňoval.
Doktor H. přešel po rudém koberci až do své šatny, kde se převlékl do pohodlnějšího domácího obleku, a potom se přemístil z obývacího pokoje na terasu, kterou usilovně zametal jakýsi chlapec. Jakmile doktora spatřil, vmžiku srazil paty k sobě, sklonil hlavu, zřetelně a nahlas řekl: „Promiňte,“ jako by plnil jakési instrukce někoho, kdo na tom velmi lpěl, a i s pojízdným chodítkem zmizel do tmy.
Ministr na terase osaměl, pousmál se do ticha noci, zapálil si doutník a díval se na rozlehlou Metropoli. Byla nádherná! Kochal se tu tak často, jak mu to jen jeho pracovní povinnosti dovolovaly. Metropolitní světla jej uklidňovala, a třebaže jeho práce s sebou nesla řadu nepříjemností, toto byla jedna z chvil, která jí dělala smysluplnou. Nebyla jediná, pochopitelně, uměl si život protkat řadou drobných radostí.
Miloval výtvarné umění. Byl přesvědčený, že opravdoví umělci na plátně dokážou zachytit skutečnost daleko zajímavěji, než to s ní dělá realita sama. Tolik emocí, které nese jediný pohyb štětce na malbě! Kdyby minulost byla jiná, těžko by se mohl obklopovat plátny velikánů, toho si byl vědom a cítil vděk. V pozici ministra Zdraví ovšem obrazy dostával darem při každé příležitosti. Těšilo jej, že díky bigotnímu otci a upjaté matce, odtažitých rodičů, které bytostně nesnášel, dostudoval lékařství a vrhl se do výzkumu. SVL jej povolala a on řekl jasné „ano“ pokroku a ochraně lidí. A že je bylo třeba chránit! Tolik infekčních a jiných chorob stále ohrožovalo lidstvo, ten křehký živočišný druh nadřazený všemu na planetě!
Doktor H. byl především vědec. Uvažoval racionálně, uměl vše analyzovat i syntetizovat, spočítat i rozebrat. Miloval chemii a možnosti jednotlivých prvků i sloučenin mu mnohdy nedávaly spát – tolik toužil přijít na to, co všechno by se s nimi dalo dělat! Naštěstí pro něj SVL takovéto zapálené vědce plně podporovala, dala mu stipendium na studia a grant na postgraduál. Při něm přišel na onu slavnou vakcínu, díky které mohl být tak prospěšný ostatním.
Opět začalo sněžit a na terasu se snášely sněhové vločky. Jedna z nich zasyčela a rozptýlila se jako pára, když se dotkla žhavého konce doutníku. Doktor H. se usmál – příroda, další jeho radost. Lidstvo se k ní v minulosti nikdy příliš dobře nechovalo, a tak mnoho nedotčených míst už není, ale v létě s přáteli ze SVL objevují její skrytá zákoutí, loví a získávají trofeje. Ty tedy těší zejména jeho přátele z ministerstva Jídla, kteří jsou do lovu celí diví a místo pláten mají po svých vilách a haciendách rozmístěná vycpaná zvířata. U větších naštěstí jen jejich hlavy. Pouze doktor L. má v přijímací hale vycpanou celou žirafu, blázen jeden. Jenže když stojíte nahoře na schodišti, můžete si z její tlamy stiskem tlačítka nalít čistou vodku, což tuto podivnost trochu omlouvalo.
Doktor L. vede severní divizi dvou set podniků MasoTovu, tedy továren na výrobu masa v Novém světě. Je to energický muž mezi padesátkou a šedesátkou a z celého ministerstva Jídla snad jediný člověk, se kterým je pořádná řeč. Asi je to tou vodkou. Také si jednu dá, pomyslel si a luskl prsty. Ze stínů se vynořil sluha. „Vodku bez ledu,“ prohlásil suše a zanedlouho popíjel z broušené sklenice mnohokrát destilovanou lahodu. Polkl a ještě jednou se díky tomuto nápoji vrátil v myšlenkách k doktoru L. Příští měsíc bude mít jeho podnik velkou oslavu, a tak by mu rád věnoval dar osobní povahy. Proto tu ostatně mrzne na terase, popíjí vodku a dívá se na město: Aby jej políbila múza. Navzdory své racionalitě tak nějak chápal, že k jeho milovaným malířům promlouvala jinými cestami než rozumem.
Pak vešel do domu, oklepal ze sebe tu trochu vloček, které nestihly roztát, a sundal si sako. Obývací pokoj byl vytopený a v krbu praskalo dřevo. Menší zvon umístěný ve věži nad kuchyní upozornil na hotovou večeři.
U dlouhého stolu obloženého rozmanitými dobrotami seděl sám. Lokajové s pojízdnými stolky projížděli kolem, nabízeli mu různé pokrmy, on si vždy kousek z nich odkrojil a položil na talíř, zanedlouho pozvednutou dlaní udělal odmítavé gesto, aby se koloběh zastavil, a začal jíst. Vařit tu umí dobře! Celý okázalý proces trval bezmála hodinu. Následně vstal a přesunul se do druhého křídla svého domu.
Byl čas koupele.
Vana stála uprostřed nemalé místnosti vykládané tvrdým černým dřevem, ze kterého vystupovaly křišťálové lampy. Zvláštní kontrast bílé vany a černých stěn s útulným teplem jej pohladil po duši. Koupelnu v tomto domě měl rád. V některých jeho jiných domech byla tu moc velká, tu příliš malá, někde až moc světlá, jinde zase nepochopitelně tmavá, ale tady, tady to bylo akorát. Vyváženost obdivoval.
Z vany stoupala pára, kterou zhruba z poloviny zadržovala pěna. Vonné oleje, na něž si potrpěl, dokreslovaly celkovou relaxační náladu této místnosti spolu s několika svíčkami, jež hořely jasným žlutým světlem. V horké vodě strávil třicet minut, než jej jemné zaťukání na dveře upozornilo na vypršení předem nastaveného časového limitu. Znají jeho zvyky, to mu vyhovovalo. A vychovat sloužící netrvalo ani nijak dlouho.
Oblékl si dlouhý černý župan a už užchtěl vyjít z místnosti, když vtom zazvonil telefon. Byl to těžký, starodávný přístroj, celý černý, sluchátko se sundávalo z kovové vidlice a k jeho mikrofonu mířil mosazný stočený plech ve tvaru malého býčího rohu. Volat sem může jen premiér. Vzbudilo to v něm údiv, a zatímco se šoural blíž a blíž drnčení zvonku, kterým byl telefon opatřen, přemýšlel, o co by mohlo jít, zda třeba něco neslíbil a nedodržel, zda má průšvih. Nic jej nenapadalo, ovšem zvonění mluvilo o opaku. A tak hezký večer se to zdál!
„Dobrý večer,“ pronesl do kovového mluvítka. Chvíli naslouchal, nakonec přikývl a zopakoval: „Euforie na osm, A1-Z25, rozumím,“ vyslovoval co nejsrozumitelněji. „Nashledanou.“ Poté se došoural ke svému pracovnímu stolu, položil na něj kufřík stojící dosud na zemi a cosi uvnitř chvíli šteloval. ‚Tady někdo potřebuje informace,‘ pomyslel si přitom. Byl jedním z mála, kdo měl přímé přístupy, a tak po něm jeho nadřízený tu a tam chtěl službičku. A on vždy okamžitě a bez vyptávání vykonal, co bylo zapotřebí.
Nakonec vyšel z místnosti, jak měl v plánu před telefonátem. Tam jej už čekala služebná: „Vše je připraveno, pane.“ Kývl na ni, sedl si na křeslo a odjel dlouhou chodbou do ateliéru.

Sotva otevřel dveře, dívenka s sebou trhla a vyděšeně se na něj dívala. Zavřel, popojel trochu blíž a prohlížel si ji. Ateliér byl navržen tak, aby plně využíval denního světla, proto byl prosklený i strop, důsledkem čehož bylo v této místnosti v tomto ročním období poněkud chladno. Doktor H. tu rád maloval akty právě v zimě, neboť dívkám stály bradavky a tu a tam jim naskakovala husí kůže, čímž vypadaly o něco vzrušenější. Dojel křeslem až k plátnu a chopil se palety a štětce. „Neboj, maličká, budu tě teď chvíli malovat, tak se pěkně uvolni a ukaž pořádně prsa,“ oslovil ji.
Věděla, že to přijde. Mírně se třásla a nedokázala zakrýt své obavy, ačkoli jí ta služebná, když ji před chvílí koupala a drhla záda kartáčem, vysloveně upozorňovala, že musí být uvolněná. „A rozhodně se nesmíš stydět! Jeho Excelence je hodný člověk, má jen trochu zvláštní záliby. Rád maluje mladé dívky. Ale neboj, neublíží ti. Já sama jsem mu jednou seděla modelem – a jak vidíš, žiju, zdráva a spokojená,“ povídala, slova z ní padala tak klidně a samozřejmě, jako by se znaly už mnoho let a jako by jí běžně oplachovala mydliny z těla. Přešla na vlasy a pokračovala: „Víš, chápu, že jsi trochu vyděšená. Ráno jsi ještě byla ve škole a teď ti cizí ženská myje záda a vlasy. Nemusíš mít obavy, brzy se zase s rodiči setkáš, stačí zvládnout tenhle večer,“ usmála se na ni mile, mateřsky. „Hned ráno odjedeš, dostaneš spoustu kreditů a budeš zase s rodinou a kamarády. Máš nějaké?“ ptala se jí klidně a prohlížela si její vlasy. Dívka přikývla a rozhodla se služebné věřit nebo se alespoň nevzpouzet. Co jí také zbývalo… ta samá žena jí před chvílí velmi jasně řekla, co by se stalo, kdyby se nepodvolila. A krom ní by z povrchu zemského zmizela i celá její rodina. Polkla a doufala, že to, kvůli čemu ji ta žena koupe, nebude dlouho trvat.
Teď tu tedy seděla nahá na podivném otomanu, nohy k němu přivázané za kotníky a ruce spoutané za zády, nasvícená několika reflektory. To jí na klidu rozhodně nepřidávalo. „Seděla bych takhle i bez těch pout,“ třásl se jí hlas, když to před hodinou říkala služebné. Ta zavrtěla hlavou: „Tohle musí být, je to součástí malby.“ Pak odešla a přišel ten podivný, odpudivý stařec.
Místností se nesla tichá hudba, takřka meditativní. Ona však byla vyděšená až do morku kostí, cítila, jak se uvnitř třese. Kdyby jí nakonec služebná nepřelepila ústa páskou, snad by i křičela, takhle úpěnlivě volaly o pomoc alespoň její oči.
Doktor H. se tím nenechal nijak ovlivnit. Přívětivě se na ni usmíval a začal se svou prací.
Krom umění a lovu se mu také líbily mladé slečny těsně poté, co prošly přírodní přeměnou v ženu. Jejich krásná, téměř dětská tvář kontrastovala s ženskými vnady, ještě tak nevinnými a nedotčenými… Obvykle tu měl dívky nečipované, které mu vodili přímo ze stanic PS po nějaké té razii. Fascinovalo jej malovat detaily jejich hlav bez onoho čipu na pravé straně. Takovéto obrazy ale nikde neukazoval. Zato dívky čipované, to byla jiná. Měly lepší tělesnou stavbu, přeci jen dostávaly pravidelně najíst, také zdravější chrup a silnější vlasy. A byly často ještě panny, zatímco lůza ve svých peleších zřejmě znásilňovala, koho mohla. Verbež jedna.
Tuhle exotickou dívku si vyhlédl ve škole v dalekém kraji, kde dnes dopoledne vedl přednášku o zdraví. Zdraví, to bylo jeho velké téma, životní poslání. A ty dívky, to byla taková jeho radost, cena za služby, řekněme. Stačilo tu, která se mu líbila, při loučení nebo při školní přehlídce pořádané na jeho počest pohladit po hlavě – a domů už nedošla. Stejně by ji tam nikdo nečekal; zmizela totiž i celá její rodina. Jejich sousedé se ještě toho dne dozvěděli, že to byli zrádci Nové země, což je (vždycky) ohromilo a nevěřícně kroutili hlavou, aby nakonec pronesli: „No, když o tom tak mluvíte, byli nějací divní!“ a z dané oblasti se po nějakou dobu množila sousedská udání. Lidé jsou až trapně jednoduší.
„Zdvihni hlavu!“ obořil se na ni po třech hodinách, kdy jí zřejmě vysílením z celodenního napětí trochu polevily svaly. Okamžitě se probrala a říkala si, že si musí dávat větší pozor. Zatím to šlo dobře. Nesmí to zkazit!
„Mám skoro hotovo!“ zaznělo po dalších dvou hodinách od stojanu. V krbu, který před chvílí na mužův pokyn naplnil sluha, praskalo dřevo svým uklidňujícím způsobem a vlévalo do místnosti teplé blikotavé světlo, pravý opak reflektoru, který jí nevybíravě osvětloval tvář a ňadra. „Teď ještě tajnou přísadu!“ pronesl olysalý malíř podivným, žádostivým tónem, ze kterého jí zamrazilo.Zatáhl za jakousi páku, jež byla vedle stojanu.
Reflektor zhasl a celý otoman, na němž bez hnutí už tolik hodin seděla, se dal do pohybu. Po nenápadné kolejnici, které si ostatně všimla až teď, se její sedadlo posouvalo směrem k onomu starci, přičemž se naklánělo dozadu a vůbec vykazovalo jakýsi zlověstný pohyb. Nemohla dělat zhola nic, a zatímco se přibližovala ke stojanu, dostávala se do polohy téměř vleže, přičemž jí ten podivný vynález roztáhl nohy. Prudce trhala hlavou, vydávala tlumené zvuky vzdoru a zděšení skrz lepicí pásku. Když jí ten úlisný stařec olízl přirození a pak do něj, třebaže jemně, ponořil štětec, z očí jí vytékaly slzy vzteku a odporu.
„To dodává zvláštní kouzlo mým obrazům, víš?“ usmál se na ni opět přívětivě a během následující mučivé hodiny pomalu a důkladně potřel celé plátno jejím poševním sekretem míseným se slinami.
Když byl hotov, prudce tleskl a do místnosti vstoupila služebná. Otřela dívce ručníkem pot, slzy i rozkrok a zatažením za další páku vrátila otoman do původní polohy. Muž na vozíku odjel, na stojanu zůstala jen lesknoucí se malba jako připomínka téhle bizarní odpornosti.
„Vidíš, už je po všem,“ uklidňovala ji služebná, „teď tě odvedu do postele a ráno tě řidič vezme domů, ano?“ hladila ji něžně, mateřsky po vlasech. Odpoutala ji, usadila na křeslo, přikryla dekou a mírně roztřesenou ji odvážela pryč.

Doktor H. uléhal do postele. Tyhle návraty domů miloval, kvůli nim probděl klidně i celou noc. A malování, to jej vážně uklidňovalo a uspokojovalo. Dříve nechával dívkám ústa nezacpaná, jenže příliš křičely nebo fňukaly, přemlouvaly, dramaticky mu líčily své pocity a celkově se chovaly velmi nevhodně. Takhle to tedy bylo lepší.
Ostatně páska přes ústa se hodila i nadále, neboť se mohl v klidu prospat a neslyšel ten jejich šílený křik, když je služebná odvedla k dvacetičlenné ochrance do sklepních prostor sídla, kde tato elita Pořádkových sborů se zvláštními výhodami dívky až do rána znásilňovala a mučila, aby je pak odvezla do některého z pracovních táborů, kde přežily sotva pár měsíců.

IV. KAPITOLA - NOVÁ TOVÁRNA

Dušan Nový hleděl na displej svého služebního telefonu s mírnou nechutí. Že si to nechává vždycky na sobotu, dědek bláznivá! Pak hovor přeci jenom přijal: „Dobrý den, pane řediteli!“ zašveholil a usmíval se. Někde četl, že je důležité to dělat, i když se nejedná o videohovor, protože to zkrátka je poznat, třebaže vás ten druhý nevidí. „Rozumím, přijdu ve dvě,“ dodal po vcelku dlouhém ředitelově monologu a telefon odložil na stůl.
Pozvánka na ředitelství, to zavání průšvihem, nebo povýšením. Doufal v to druhé. Pracoval pro Kolex, státní firmu, která se specializovala na kolečková křesla. Z dělníka se dostal na pozici šéfa sekce převodů, což se mu podařilo, když se Aurelius narodil. Nyní, po pěti letech, vedl celý závod a tu a tam přišel s nějakým zlepšením. Obvykle to bylo po sexuálních hrátkách s Frederikou, neboť mu v tu chvíli připadala konstrukce křesel mnohdy nesmyslná nebo přinejmenším vhodná k úpravám. Na dotazy, jak na tak šikovnou věc přišel, se vždy jen usmíval, krčil rameny a říkal: „Inu, to víte...“
A teď ten telefonát. Po kraji se už dlouho šeptá cosi o nové továrně.Má to být veliké, a tak se uklidňoval tím, že to spolu může souviset. Jistý si ale nebyl, nikdo mu nic oficiálně neřekl ani neoficiálně nenaznačil a na druhou stranu, pozdních příchodů má také docela dost. Ne však víc než ostatní, přeci jenom, když nemůžete chodit, jste pomalejší. Ale když nemůžou chodit všichni, pomalost se stane normou – a za tu se netrestá. Zvlášť když tu jsou ty dopravní zácpy a na silnicích námrazy...
„Ranní kávu?“ rozrazila poněkud nešikovně dveře jeho sekretářka Alice. Všimla si Dušanova výrazu a nadhodila: „Nebo později?“ a začala couvat. Když se její šéf tvářil takhle, tak nemuselo být zle, ale klidně i mohlo.
Dušan trhl hlavou a pokýval: „Ano, Alice. Tu nejsilnější, co umíte. Ve dvě mám být na ředitelství, volal Lesník. Něco se děje, tak doufám, že jen to dobré,“ dokončil zadumaně a sedl si. Alice se usmála a v její hezké tváři velmi neurčitého věku se zračila úleva i radost: „To bude určitě skvělé! Držím Vám palce, šéfe, máte naši plnou podporu!“ a odjela. Dušan se díval za zavírajícími se dveřmi a chvíli přemýšlel, jestli to, co Alice říká, je více formální klišé, co se zkrátka tak říká, nebo zda jsou mu zaměstnanci opravdu nakloněni. Tipl by to druhé. Stačí, když vyrazí až po dvanácté.
Přesně v poledne se rozezněl hymnus. Těsně před dvanáctou se jako vždy mezi lidmi rozvlnila jakási zvláštní energie, jako by se mělo dít cosi mimořádného, co naplní jejich nitro štěstím. Všichni se narovnali, dali si pravou ruku na srdce a začali se tak zvláštně usmívat, jako by je to někdo učil už od malička. A tak to vlastně i bylo.
Každý den už od roku 2040 zněla tato píseň na všech displejích Občanů, v jejich bytech, v úředních budovách a všude, kde SVL působila, a to ráno, v poledne i večer.Lidé si ji dokonce zpívali i mimo své tři povinné časy,hudba to totiž byla krásná a povznášející, radostná. Slova vystihovala to podstatné, čím Strana pro všechny byla. A když jste to celé dozpívali potřetí, měli jste pocit souznění s ostatními, takové zvláštní, příjemné sladění.
Hymnus se skládal ze dvou slok a z refrénu, který zazněl jednou na začátku a třikrát na konci, kdese po dozpívání opakoval ještě do ztracena za působivých zvuků houslí a žestí. Sloky byly sice jen dvě, zato podávané s odhodláním a nadšením, které se přenášelo na každého. Dušan si položil ruku na hrudník a zpíval s ostatními:

Strana lidí všech
budí blaha vzdech!

Straně věrnost přísaháme,
bezmezně jí věříme!
Vše, co dělá, rádi máme,
milujeme, co zříme:

Jak nás živí, jak nás šatí,
domov dá a práci též!
Zlo jak setnou její kati,
krutě ztrestá každou lež!

Strana lidí všech
budí blaha vzdech!


Dříve se mezi lidmi se šuškalo, že čip vyhodnocuje hlasitost a nadšení, se kterým hymnus zpíváte. Snímač prý je zabudován v displeji, který občané nosí na pravé ruce, takže to do sebe pěkně zapadalo, jako ostatně v každé konspirační teorii.
Časem tyto řeči utichly, neboť na displej přibyla kontrolka, která vám míru iniciativy měřila. Z řečí se stala realita.Žádoucí bylo držet se v hodnotách osm až deset z deseti. V nižších číslech jste se ale pohybovat ani nechtěli, u ukazatele nižších hodnot byly totiž zamračené emotikony a poznámka o slabé občanské angažovanosti. A každý věděl, že ukazovat se Straně jako málo nadšený Občan nemůže mít dlouhého trvání, někdo z PS se vás na to přijde zeptat. Nebo prostě zmizíte.

Budova krajského ředitelství státního podniku Kolex se tyčila v centru města do výše osmi desítek metrů a ředitel měl pro sebe celé nejvyšší patro. Bylo prosklené a velmi světlé, se skvělým výhledem. V budově pracovaly stovky lidí a každý se tvářil nanejvýš důležitě a zaměstnaně. Belhali se chodbami, popojížděli od kopírky ke stolům a budovou zněl klapot psacích strojů, klávesnic i berlí a hučení výtahů.
Minutu před druhou hodinou zaklepal na obrovské vyřezávané dveře krajského ředitele Lesníka. Když vcházel dovnitř, jako vždy jej mile překvapilo, kolik ty dveře vytvoří místa při otevření. Se svým chodítkem mezi nimi skoro proběhl, aby přišel opravdu včas. V místnosti však nečekal pouze Lesník, na svých kolečkových křeslech u stolu seděli další lidé, podle všeho většina ještě výš než ten, za kterým přišel. Tvářili se neurčitě, přikývli na jeho pozdrav, někteří usrkávali kávu.
„Dušane, vítám Vás! Dochvilný jako vždy,“ usmíval se na něj ředitel a otočil se k ostatním mužům v místnosti: „Dovolte mi, kolegové, představit vám Dušana Nového, vedoucího místního závodu!“ Podívali se na něj a kývli; někteří se usmáli, jiní jej zkoumali jako nově objevený druh hmyzu.
Dušan se rozhodl všímat si především těch úsměvů, protože kdyby šlo o nějaký průšvih, tak je na něj nevysílali, no ne? Jenže na druhou stranu, politika a on, to si ne vždy úplně rozumělo, a tak prostě jen vyčkával, s čím přijdou.
Usadil se, kam mu ukázali, na druhou židli zleva u opravdu dlouhého stolu. V čele po jeho levici seděl starší muž s bystrýma, pronikavýma očima. Byl mu povědomý z televize. Lesník počkal, až se usadí, a ukázal na muže kolem: „Pane Nový, toto je kompletní vedení firmy Kolex. Nestává se často, že by se sešli jinde než ve svém sídle v Metropoli nebo na ministerstvu, nyní ale udělali výjimku. Tím důvodem jste Vy sám,“ usmíval se na něj nadále se stejně přehnanou intenzitou, až to začalo působit poněkud křečovitě. Ale asi chtěl na své nadřízené udělat dobrý dojem, pomyslel si Dušan.Také se takhle často usmívám na Frederiku a Aurelia. Nebo na sousedy. Kolegy. Přátele. Lidi kolem...
Z úvah jej vytrhl Lesníkův hlas, který pokračoval jakýmsi podivným, snad až nuceným veselím: „Ne snad tedy, že by šlo jen o to Vás poznat!“ zasmál se nahlas.Když si ale vysloužil jen několik letmých pousmání a rozpačité pokrčení rameny od muže po jeho levici, pokračoval naopak až příliš vážně:„Sledujeme Vás už dlouho a Vaše zlepšováky nám dávají jistotu, že svou práci máte rád a inovacím se nebráníte, ba na nich sám pracujete. Jste proto náš nejvhodnější kandidát na nové pracovní místo, o kterém by Vám rád pověděl generální ředitel Kolexu a ministr zdravotnictví, pan doktor Hrůza,“ dokončil svůj proslov a povzbudivě se na Dušana usmál, otřel si pot z čela a odmlčel se.
Muž v čele stolu po Lesníkově levici na Dušana upřel oči a ujal se slova. Mluvil o závazku vůči Straně, lidem, o hospodářských výsledcích a plynule přešel k nutnosti vyrábět lepší a moderní křesla a ve větším množství, neboť poptávka převyšuje nabídku. Současně že je zapotřebí přijít s něčím, co život lidem těžce pracujícím pro státusnadní. No a to „něco“ by měl zajistit nový závod, který brzy začnou stavět. Bude speciální, nesmírně vytížený! K jeho vedení potřebují toho nejschopnějšího. Všichni zde věří, že to bude právě on, Dušan. Nejenže za ním lidé stojí, ale on sám neúnavně přichází s nápady, neváhá navíc o jejich smysluplnosti přesvědčovat ostatní, ba sám jít příkladem. „Inu, ne každý vyhraje cenu Inovátor roku, že,“ usmál se na něj srdečně.
Dušan se mírně uklonil a úsměv opětoval. „Inovátor roku“ bylo ocenění, kterého opravdu dosáhl málokdo. Celá Strana jednou za rok hledá jednohočlověka napříč všemi podniky, které v Nové zemi jsou, a toho vyznamená. On toho dosáhl pro Kolex za prototyp přídavného zařízení s kolem a řídítky před kolečkové křeslo. Tato záležitost umožnila vozíčkáři proměnit se v motoristu, čímž mu velmi usnadnila život, zvlášť na delších cestách. Šlo odlouhou tyč s řídítky nahoře a kolečkem dole, pod motorem. Ten byl tedy dost hlučný, vymontoval jej z mopedu, nicméně všechny toto zařízení nadchlo. Proslýchalo se, že Strana vážně uvažuje o jejich sériové výrobě, jen nejspíš s elektromotorem. A možná je to tady!
Dušan seděl na křesle, zčásti naslouchal ministru, zčásti zvažoval, co teď. Ano, bylo lákavé na to kývnout, bylo mu ale jasné, že se současně zaplete do politiky. Že se stane něčí loutkou, že na něj bude opravdu vidět. Tato nebezpečí zvažoval však jen chvilku, protože něco podobného vlastně měl už ve svém nynějším pracovním postavení, jen to bylo za méně peněz. Alespoň doufal, že Strana tento post oceňuje finančně výše.
Když tedy zaznělo ministrovo: „Tak co na to říkáte?“, bez váhání kývl a řekl: „Jsem vám plně k službám, kdy nastupuju?“ a široce se usmál. To na všechny přítomné udělalo dojem. Pochopitelně si byli jisti, že bude souhlasit, nicméněočekávali předtím i nějaké otázky. Třeba ohledně stěhování, platu nebo míry zodpovědnosti. Ovšem kdyby s tím Dušan začal, bývali by zapochybovali, zda už je na tak zásadní politický post zralý, tím si byl zase jistý on.
„Pan Nový je muž činu!“ zaradoval se nahlas a za všechny Lesník. Poté došlo na šampaňské, jásání a podrobnosti, ze kterých Dušanovi šla hlava kolem. Nebo to bylo z těch bublinek?

V. KAPITOLA - SVĚTLANA

Sluneční paprsek pronikal skrz jedinou škvíru v jinak zatemněném okně a opíral se tak dlouho do víčka dívky třesoucí se chladem, až se rozmrzele pohnula a zaškaredila se na nové ráno. Brzy ji však špatná nálada přešla, neboť dnes bylo úterý. A v úterý dávají jídlo U Vlka. Byla to jídelna, která dvakrát týdně přebytky z kuchyně rozdávala chudým bez náramku, tajně tedy, to bylo jasné, takže opatrnost musela být oboustranná. Ona se nesměla prozradit a oni nesměli být chyceni, že jídlo rozdávají.
Naštěstí bylo v tomhle zatuchlém městě provozoven tolik, že by nebylo snadné je spočítat, natož ohlídat. Světlana věděla, že jídelen je dvě stě padesát šest; od malička obrážela jednu po druhé, jenomže riskovat exkomunikaci za pomoc lůze, tedy lidem bez čipu, byl ochotný jen personál některých z nich.
Vstala, doběhla k trubce, z jejíhož ohybu odkapávala voda, a zanedlouho se díky ní cítila zcela osvěžená a probuzená. Chumel zatuchlých vlhkých dek a hadrů, v kterém přečkala noc, zanechala na místě, jen zpod nich vytáhla otcovu knihu, pohladila ji a povzdechla si. Už dva roky! Potom ji pečlivě ukryla pod šaty a při odchodu jen zadoufala, že se bude kam vracet. Pořádkové sbory – nebo také péeska, podvraťáci, slintalové, Alíci, smrduté jazyky či hafani, jak se jim říkalo – byly velmi aktivní a vyhledávaly skrýše téměř neúnavně. Naštěstí tohle městonebylo ničím významné ani nijak zvlášť velké, a tak tupsů nebylo tolik. Jenže jich přibývalo, jako prý všude.
Strana totiž v posledních letech nabírala nové a nové horlivé členy, mnohé právě z řad chudých a nečipovaných, kteří dříve, tak jako ona, přežívali na ulici a po různých squattech. Mnohé už omrzelo přežívat jako krysy v kanálech a přijali stranický milodar v podobě náramku s pár kredity týdně na jídlo za drobnou protislužbu, lehký úklid v ulicích. Museli tedy pro Stranu pracovat. A odsud už to bylo jen krůček k tomu, aby se z nich stali tajní spolupracovníci hafanůčerpající velké výhody za svá donášení. Už tedy nebyli úplnou lůzou, ale zároveň ještě ani Občany; pohybovali se na tenké hranici. A znali různé skrýše…
Světlana dlouho pozorovala dění na ulici otvorem, který dříve býval dveřmi. Krom obvyklého pohybu lidí s berlemi, chodítky a křesly se nic zásadního nedělo. Nelíbil se jí jen jeden žebrák v otrhaných, zašpiněných hadrech, který s nezvyklým zájmem hleděl na hemžící se lidi. Tohle měl se Světlanou společné, ona si ale byla téměř jistá, že je to jeden ze spolupracovníků PS. Proto až ve chvíli, kdy se díval na opačnou stranu, nenápadně vyklouzla ze své skrýše a v rámci splynutí s okolím se o berlích vydala oklikou směrem k Vlkovi. Měla dost času, obědy vydávali až po jedenácté.
Hluk v ulicích byl ohromující.Z postranních uliček a otvorů po oknech ledabyle překrytých špinavými textiliemi se ozýval křik z rodinných a jiných hádek. Tu a tam přerůstal v akty násilí. „Za kolik, škaredo?“ vrazil do ní nějaký šupák berlí a zašklebil se. Vmžiku mu jednu natáhla tou svou a běžela pryč. „Ty náno!“ popoběhl za ní, ale nestála mu za to.
Za rohem se trochu uklidnila. Ve svých sedmnácti letech byla střední štíhlé postavy, což nebylo těžké, přejídání totiž nebylo možné.Dlouhé tmavé vlasy si spletla do copu. Tvář měla pěknou, i když špinavou a poznamenanou mnoha útrapami. Přežít v téhle betonové džungli bylo rok od roku těžší. Na oprýskané zdi zval plakát na koncert stranické kapely: „Silvestr 2086 podle našich not!“ Ušklíbla se a strhla jej. Na odkrytém místě se ukázalo veliké „A“ v kroužku:Znak revolty, Autonomu.Usmála se na něj jako na nečekaného dobrého známého a pomalu se šourala ke svému cíli.Dávala si mnohem větší pozor na obejdy.
Před jedenáctou už postávala na rohu ulice, odkud byl výhled na zadní vchod jídelny. Kolem byl klid a nic nenasvědčovalo tomu, že se tu odehraje jedna z mnoha humanitárních pomocí. Podobně jako ona tu však porůznu vyčkávali další a další. Zatím by náhodnému pozorovateli mohlo připadat, že tu jen posedává větší množství lidí, což vlastně neobvyklé nebylo.
Pokud jste neměli čip, nemohli jste pracovat, přesněji vás nikdo nezaměstnal – a takových bylo v tomto i v dalších městech stále dost a dost. V rámci zachování vlastního života většina chudých přijala od SVL náramek, vstřícný krok Strany těm dosud nerozhodnutým, malou ukázku výhod, které má pro případné Občany připravené, jak zněla její medová slova. Měla to promyšlené dobře: Lidi obvykle hněv z nespravedlnosti i ztráty svobod a důstojnostipřejde, když dostanou najíst. Časem zjistí, že přespávání po squattech není to pravé ořechové, zvlášť když mají děti, a že ten věčný strach o život rodiny i vlastní jim za tu ušmudlanou, nehumánní napodobeninu svobody vlastně nestojí.
Mnozí proto vstoupili. A Strana si ráda počkala na ty, kterým to holt trvá trochu déle.O to radostněji vítala nové Občany pracující bez dovolené šest až sedm dní v týdnu pro ni, o to víc je uměla ocenit! Zajistila jim teplé a klidné bydlení, bezpečí, školu pro děti, práci a jídlo. A oni to řekli svým známým, kteří brzy také vstoupili. Bylo to dokonalé.
Nijak zvlášť dobře jste se neměli, ani když vám ruku zdobil náramek. Nejtěžší to ale bylo bez něj, to znala z vlastní zkušenosti. Dokud jste se však nesrocovali, nedělali hluk a neprotestovali, PS vás obvykle nechávaly být.
V jedenáct se zdánlivě náhodný shluk lidí začal nenápadně sunout směrem k zadním dveřím ukrytým v temných stínech. Ty se napůl otevřely, lidé se po jednom dali do pohybu, zpoza kabátů vytahovali nádoby a procházeli kolem jejich pootevřené náruče. Vždy se tam chvilku zastavili a pak pokračovali dál.
Světlana si stoupla do pomyslné fronty a čekala, až přijde na řadu. Vytáhla oprýskaný ešus až těsně před nimi a radostně zašveholila: „Ahoj, Arture!“ „Nazdar, Světlano,“ zaznělo z temného otvoru a ozval se čvachtavý zvuk, jak se ešus plnil voňavým jídlem. „Jak to jde? Co chystáte?“ zdánlivě jí z temnoty Artur vykal. „Už bylo líp. Blíží se Den zúčtování,“ mrkla do tmy. „Kdy?“ „To bys neměl vědět, vlastně čím míň víš, tím líp,“ opatrně odpovídala. Značně přeháněla, sama nic ve skutečnosti nevěděla, jen slyšela tato slova od Stana na minulém setkání. Artur byl její strýc, jenže dneska člověk nikdy neví. „Kdybyste něco potřebovali, dej vědět,“ zaznělo ještě z temnoty. Poděkovalaa s berlemi se odšourala za nejbližší roh, kde je sevřela v ruce, vyběhla schody a schovala se ve druhém patře polorozbořené budovy. Tam se hltavě pustila do jídla.
Až do večera se porůznu pohybovala po městě, opatrně, o berlích. Pokoušela se vypadat, jako že patří k zaměstnaným, a tak tu a tam zametala chodníky a uklízela odpadky. Byla to bezvýsledná a nekonečná práce, kolikrát se musela v duchu smát, že by jí přeci jen měli platit, když nepracuje o nic méně než ostatní. Jenže to by znamenalo vstoupit k nim. K těm, kteří jí zavraždili rodinu, k těm, kteří tomu pomáhali, kteří mrzačili lidstvo a popírali jeho práva. A to nemohla. Nedovolil jí to ani její smysl pro spravedlnost, ani vlastní hrdost.
Setmělo se a také ochladilo. Promrzlými prsty zapnula těch několik knoflíků, které jí na kabátu zbyly, a chvěla se. Mířila na setkání. To jediné snad mělo smysl.

Svolávali se tajnou šifrou tištěnou v reklamních novináchobchodních řetězců, kterou tam vždy vpašoval Kurt z tiskárny (i mezi čipovanými se občas našel částečný partyzán).Ano, dokonce i v této době vycházely každý týdennabídkové letáky tištěné na kvalitním papíře, třebaže výrobci potravin byli jen čtyři a patřili, jak jinak, Nové zemi. SVL kdysi usoudila, že to lidé mají rádi. A že jim zvyšuje spokojenost, když mohou něco ze svých těžce vydobytých kreditů ušetřit, když to vidí napsané někde jinde než na displeji. Desítky barevných stran ukazujících běžné zboží s úžasnými slevami. „Šunka Mňam jen za dva kredity! Sleva 20 %“ hlásal nápis pod obrázkem ukazujícím velkou kilovou konzervu.
Kdysi zhlédla na Arturově displeji dokumentární film o velkovýrobně masových konzerv, prakticky jediného zdroje masa v Nové zemi, a to z hovězího nebo vepřového masa. Onen závod, MasoTov, byl větší než tohle město, ze stovek komínů se bez ustání kouřilo, po kolejích jezdily vlaky s dobytkem tam a další s konzervami ven. „Nakrmíme vás!“ problikávalo v dokumentu heslo SVL. Vzpomínala si, jak si tehdy musela utírat slinu z koutku úst, když viděla všechny ty párky a šunky a uzené… Noviny raději odložila. V dokumentu zapomněli zmínit, že v továrnách otročí na nucených pracích statisíce lidí z ulice,bez čipu, jako byla ona. Vykonávají tam svůj trest. Na to ji upozornil až tatínek.
Ten jí také vyprávěl historii BAOOB neboli hnutí Bezpečnosti a ochrany Občanů. Často si o ní četla i v Adamově knize. Tato zločinná organizace vládne Nové zemi od roku 2040, ona ji vlastně ustanovila, když v onom roce vyhrála volby. Založila Stranu všech lidí a nastavila tvrdou totalitu. To vzbudilo vlnu odporu. Konaly se obrovské demonstrace a protestních pochody, které byly Stranou krvavě potlačovány a vůdci revoluce byli zavíráni a popravováni ve zrychleném procesu.
Rozhodně ne všichniv té době prahli po čipu a pozdější vakcíně; to ale v médiích nezaznívalo a dodnes pochopitelně nezaznívá, protože médiapatří Straně. Čtyřicátá léta byla plná poprav vzbouřenců, stavění měst a továren, potlačování nepokojů.
Prý ještě na počátku padesátých let to vypadalo skoro nerozhodně. Davy se bouřily, panovaly rozsáhlé občanské nepokoje a doznívaly původní občanské války. Tyto záběry dnes nikde neukazují, všude jen prorežimní propaganda. Jenže tehdy ještě existovaly spousty lidí, kteří se nebáli projevit vzdor, jak říkal tatínek. V tomhle zaplivaném městě jich prý byly statisíce, ale v jiných i miliony! To musela být krása moci se projevit, hlasitě protestovat a skandovat úplně jiná hesla, než která jim do hlavy vtlouká SVL!
Jenže Pořádkové sbory dělaly svou práci důsledně a neúnavně.Protestujících ubývalo a zásahy byly ošklivé, šlo o zdraví i o život. Brutalita PS je dodnes až nehorázná a jen se stupňuje. Ti, kteří protestovali i nadále a odmítli vstoupit do SVL, zmizeli v pracovních táborech. Dnes se ti rebelující scházejíve městech sotva po stovkách a navíc tajně…
Samotné setkání se konalo jednou měsíčně na různých místech.Kdo znal šifru, tedy patřil k nim, dokázal onu lokalitu najít. Ta nynější se nacházelav bývalém protiatomovém krytu hluboko v podzemí. Scházeli se tam tajně jako krysy, ubozí, nemajetní, bez kreditů a budoucnosti. Lidé, kteří nemají co ztratit krom vlastního života, ovšem také lidé s vizí, se společným nepřítelem. Byl jím, jak jinak, BAOOB.

Skupina si říkala Autonom. V tomto městě ji vedl charismatický muž jménem Stan. Byl to zarostlý čtyřicátník, muž vysoký, rozložitý, s tvrdým pohledem, už jen svým zjevem vzbuzující respekt. A jeho hlas! Kdyby nebyl tak starý, líbil by se jí snad ještě víc. Takhle se na něj ale vždy dívala spíše jako na otce, který jí tolik chyběl. Na každém shromáždění měl hlavní slovo, a třebaže říkal vesměs to samé, vždycky to členy tohoto odboje povzbudilo a naplnilo nadějí.
Dorazila, když už schůze byla v plném proudu. Bezmála dvě stovky jí podobných existencí tam postávaly před vyvýšeným pódiem postaveným ze starých dřevěných palet místy zčernalých ohněm. Ten hořel v sudech a způsoboval oblaka dusivého kouře, teplo však bylo přednější. Už zdálky slyšela Stanův energický hlas. Odložila u vchodu berle a šla blíž.
„Bojujeme proti silnému nepříteli. Denně nás drtí, zatýkají, pořádají veřejné popravy takzvaných vlastizrádců, přitom ale lidí obyčejných jako vy nebo já! Každý z vás, jak tu stojí či sedí,“ udělal Stan široké gesto zahrnující přítomné, „o někoho kvůli nim přišel. O matku, otce, bratra, sestru, někteří o všechny jmenované. BAOOB hlásá dobro, ale je to čirá přetvářka, to jste poznali na vlastní kůži! Ztráty nás bolí, jenže oni se s nimi nespokojí. Ne, to ani trochu! Nabírají členy i z našich řad; dělají to, co dělali ti zlí vždycky – poštvou nás proti sobě a sami se smějí, protože jim všechno vychází! Holedbají se, jak zachránili lidstvo, ale z těch, kdo přežili, jen selektují masu, která je jim ochotná sloužit! Platí jim za zradu, kterou denně páchají na nás! Odpírají nám jídlo, výdělek, důstojnost i lidství! My se ale nenecháme zotročit!“ řečnil sugestivně a ona cítila, že alespoň někdo je na její straně. Že v tomhle brutálním světě není sama. Podobně se díky tomuto muži cítili všichni tady.
Kývla hlavou na pozdrav Stanovi, ten jí oplatil zamáváním a pokračoval ve svém projevu: „Lidstvo přišlo o svou lidskost, ti průměrní jsou jen pracujícíma rukama aposluhují někomu, kdo má neomezenou moc, a my, lidé neoznačkovaní, jsme stavění do situace, která se zdá k nepřežití. Ale to se změní! Jednotlivec nemá žádnou šanci, ale podívejte se kolem!“ a v jeho dalším širokém gestu bylo objato celé publikum. „Takových, jako jsme my, jsou na celém světě miliony! Těch, kteří nezapadají do jejich šíleného systému, do koloběhu práce a jistot.Jistot – ale za jakou cenu!Otročiny a nesvobody!“ Shromáždění pokyvovali hlavou, někteří se umívali. Ne snad, že by tyto řeči mohly někoho z nich zachránit, toho si byli vědomi. Jenže na světě už jedna organizace, která slibovala celosvětovou záchranu, byla. A nechat se ochraňovat za cenu ztráty vlastní identity a morálky nechtěl žádný z nich.
Když o Stanových slovech občas přemýšlela, nevěděla, co si s nimi počít. Hezky se poslouchala, ale najíst se z nich nemohla. Také se nezdálo, že by cokoli mohla změnit. Jenže tento způsob uvažování, jak často Stan říkal, vede jen k rezignaci a podvolení se.
Ve skutečnosti ta slova zoufale potřebovala. Chodila sem, aby je slyšela, jednou měsíčně jako narkoman pro dávku, protože jí připadalo, že alespoň není jediná, kdo to tak vidí a cítí. Všichni ti konformní lidé, Strana s těmi jejími hesly, podvraťácká špionáž lidí z BAOOB a zvrácenost vládních nařízení tak ostře kontrastující s jakýmkoli pojetím svobody a humanity v ní vzbuzovaly natolik silný odpor, že ani nemohla jinak. Sebrali jí domov, zavraždili rodinu, znemožnili žít jako člověk. Ať to znamenalo cokoli.
„Lidská společnost, která po tisíciletí hájila oprávněné zájmy svých členů ve jménu pokroku a svobody, zanikla. BAOOB využil strachu v těch zlých dobách po velkém rozpadu. Vytvořil systém novodobého otroctví. Přikazuje a zakazuje, nařizuje a vládne. Ale kdo doopravdy bohatne? Kdo všechno ovládá, kdo má moc, kterou se pyšnil snad jen Alexandr Veliký a římští císaři?“ vznesl otázku, na kterou zúčastnění neměli odpověď, neboť to jméno nikdy neslyšeli a slovo císař znali jen z pohádek, které jim jako malým vyprávěli dědové.
Stan se nulovou odezvou nedal odradit a pokračoval: „Slova z dávných dob, která zní jako rajská hudba, se dochovala a čerpáme z nich naději, že se jednou to krásné vrátí! Poslyšte poselství z minulosti, slyšte evangelium!“ vytáhl mnohokrát přeložený list a chystal se číst. Světlana zpozorněla, tuhle část má nejradši. Stan bude říkat cosi, co zní jako pohádka a utopie (to slovo kdysi slyšela od otce) a je to tak nesmyslné, až je to krásné. A už je to tady!
„Každý má právo na život. Nikdo nesmí být zbaven života. Nedotknutelnost osoby a jejího soukromí je zaručena. Nikdo nesmí být podroben nuceným pracím nebo službám.“ Odmlčel se a lidé zatleskali. „SVL nás nenutí pracovat, jenže abychom dostali kredity, museli bychom k nim. A nebo tady, poslyšte, jak si kdysi lidé žili!“ zahřímal a přiložil si list blíže k očím: „Každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života,“ pronesl vážně a list zase schoval.
„Tato slova byla kdysi skutečností!“ udělal teatrální gesto.„Nestávalo se, že byste byli sledovaní a že by vám odvedli děti nebo zabili rodiče. Já vám tady říkám, co víte každý z vás: Tohle není správné! Není v pořádku, aby nás takhle pronásledovali, aby nám vládli ti, kteří mají lidi jen jako pracovní nástroj! Abychom jen poslouchali, plnili jejich zvrácené požadavky a rádoby ochranitelské příkazy. Třeba ta vakcína! Vždyť kdo se nechá dobrovolně zmrzačit? A kde to jsme, že se to stalo normálním?“ zakončil pateticky. Po jeho slovech se ozval potlesk a ukázalo se několik úsměvů plných souznění.
Ty se však vzápětí se změnily ve zděšené grimasy! Do místnosti totiž s hlasitým jekotem vpadl plynový granát, ozvaly se výstřely a štěkot psů. Okamžitě nastal chaos, střelba pokračovala a lidé pobíhali sem a tam, někteří padali k zemi zásahem z pušky či z pistole.
Světlana byla v šoku, držela si hlavu a krčila se za jedním ze sudů, ve kterém dál nerušeně plápolal oheň. Stan zmizel z jeviště, všude bylo plno dýmu. Ze sudu, který s hlasitým cinknutím provrtal výstřel, se vyrojily stovky jisker a na malý okamžik způsobily v oblacích dýmu drobný ohňostroj. Pořádková služba konala svou práci:Vraždila lidi a potírala odboj.
Někdo ji chytl za ruku. A je to tady, půjdu za rodiči, blesklo jí hlavou a zvedla oči.
Stanův pohled byl plný energie a rozhodnosti: „Pojď se mnou!“ a táhl ji za sebou. Proplétali se mezi sténajícími těly, pobíhajícími lidmi a běsnícími psy směrem za pódium k dalšímu východu. I tam se však vynořili členové PS s namířenými zbraněmi. Začali tedy couvat, vzápětí Stan vykřikl, popadl nejbližší berli a prudce udeřil do hlavy klečícího fízla, který přestal škrtit ležícího Ludvíka, Stanova kamaráda. Ludvík na nicnečekal, jedním mocným pohybem svého mučitele odhodil, kývnul na Stana, popadl paletu a prudce ji vrhl směrem ke dvěma mužům zlověstně se k nim blížícím. Ztratili rovnováhu a spadli, čímž způsobili překážku těm za nimi. Nastal chvilkový zmatek, který Stan, Ludvík a Světlana využili k vyklouznutí z atomového krytu. Velikým kamenem pak ještě rozbili lebku psovi, jenž se Stanovi při útěku zakousl do lýtka, a poněkud klopýtavě a ve vzájemné opoře zmizeli v labyrintu podzemních chodeb, jejž tak dobře znali. Brzy dorazili ke schodišti a zamířili na střechu.
Do boku přitom dloubala Světlaně Adamova kniha, kterou nosila stále u sebe. Zrovna včera si četla o té pandemické hrůze, která lidstvo začátkem století potkala a která může za všechno tohle, za útěk po střechách, za střílení do lidí…

OPRAVDOVÁ PANDEMIE

(Dějiny jednadvacátého století aneb Od demokracie k císařství. Adam Sejmór. Vydáno samizdatem roku 2080; LibriProhibiti n.65)

Virová onemocnění tu byla vždy. Když se však v roce 2020 ukázalo, že se dá silou nátlaku médií vzbudit celosvětová panika dokonce i něčím podobným jako je chřipka, jež každý rok zabíjí miliony lidí, rozjel se kolotoč, který dosud v dějinách lidstva nemá obdoby.
Média vyvolala hysterii, kterou denně po dobu mnoha let podporovaly vlády snad všech států. Působila nejvíc škod nikoli smrtí, ale strachem: Zatímco se ona nová infekční choroba obvykle neprojevovala hůře a závažněji než zmíněná chřipka, úmrtnost byla v porovnání s jinými nemocemi zanedbatelná a dotýkala sezejména těch s podlomeným zdravím, strach se dotkl každého.
Lidé už po několika měsících intenzivní mediální masáže začali propadat paranoie a obavám z mnoha do té doby obvyklých věcí, jako je styk s druhými, komunikace tváří v tvář, doteky, blízkost. Pod rouškami zmizely ze světa úsměvy. Zatímco dosud ve všech válkách byl nepřítel vždy někdo z jiného národa, tady stál náhle přímo vedle vás. Soused, kamarád, kolega, chodec, syn, vlastní matka… Brzy si tedy lidé zvykli dívat se na druhé jako na možnou hrozbu.
Během několika málo let ona takzvaná pandemie téměř ochromila veškerý běžný život obyvatel. Zákaz vycházení, stýkání se s druhými a s tím spojený konec kultury, sportu a veškerých činností, kde by se mohli lidé potkávat, izolace, komunikace jen v tajně i veřejně sledovaném kyberprostoru a tisíce omezení ze stran bezradných vládních kruhů způsobily konec světa tak, jak jej znaly generace lidí před ní.

Nejprve se restrikce zdály jako dobrý nápad, aby se šíření nemoci zastavilo. Vlády všech zemí se předháněly, která zavře obyvatele své země doma na delší dobu nebo která vyhlásí tvrdší či absurdnější opatření – na jednom ostrově například zakázali dýchat, v jisté zemi zase zpívat.
U rozhodovací moci však byli byznysmeni, mafiánia úředníci, kteří byli politicky bezzubí a ve skutečnosti neměli ani ponětí, jak vládnout. Kdyby pandemie nepřišla, nakradli by si to své, svedli neúspěchy na ostatní a zmizeli by, tak jak to bylo obvyklé v demokratických zemích, kde je volební účast do padesáti procent. V nich se totiž politikům podařilo znechutit žumpou, jíž vytvářeli, své svobodné občany natolik, aby k volbám už nechodili, a tito lidé měli proto volné ruce k páchání čehokoli, a to legitimně: Většina z těch, kteří k volbám přišli, přeci volila je.
Jenomže najednou museli před občany své země jednat.Současně potřebovali udržet tu směšnou celosvětovou zástěrku co nejdéle při životě, aby mohli využít situace, vyhlašovat nouzový stav, vyloučit díky němu veřejnost ze schvalování i sledování čehokoli – a vše ovládat a bohatnout. Nikdo si ničeho nemohl všimnout, neboť pozornost všech patologicky poutala jen nová nemoc.
Opatřili si tedy vlastní „odborníky“ s tituly a na základě iluzorních čísel bez hlavy a paty propojených dělali, co cílevědomí dělávají: Přikazovali a zakazovali, terorizovali a hlídali dodržování stovek absurdních a protichůdných nařízení, z nichž mnohá netrvala ani několik dní, jiná platila nepřetržitě. Jejich nedodržování však po čase trestali astronomickými pokutami, hanobením „viníků“ a štvavou kampaní, sváděli vinu na neposlušné, vyzývali důvěřivé spoluobčany k napomáhání při dodržování jejich výmyslů, o kterých všem tvrdili, že jsou pro dobro všech.
Pandemická situace se zhoršovala a zhoršovala, jak tvrdila jejich čísla. Objevovaly se nové mutace. Bylo třeba tvrdších a tvrdších opatření, která vyhlašovali každý týden a jež si mnohdy zcela protiřečila.
Po dvou letech už docházelo i těm nejdůvěřivějším, že něco není v pořádku. Dokud však měli stálý příjem díky státní pomoci čerpané z geometricky narůstajícího státního dluhu, nic je nenutilo to řešit. Je lepší být doma, než jít ven a nakazit sebe nebo někoho dalšího. Tím už si byli jistí.
I vzduch venku byl podle médií a státních nařízení nakažlivý! Smělo se tam jen s rouškou, jejíž účinek je prokazatelně velmi sporný. To ale, jako mnoho věcí, nikomu nevadilo.
Ve vnitřních prostorách jste pak museli nasadit respirátory, které brání okysličování krve a prokazatelně škodí zdraví, máte-li je na sobě mít déle než hodinu. Výrobci to testovali a uváděli na výrobku jako varování, aby byli při případné žalobě z obliga. Vůdci se ale žaloby nebáli. Své občany dusili skrz respirátor osm až dvanáct hodin mezi čtyřmi stěnami jejich pracoviště, pokud jim tedy pracovat vůbec dovolili.
Ústava ani Listina základních práv a svobod neznamenala víc než chodské majestáty, pro něž se Kozina vrchnosti postavil. Jak dopadl, všichni víme.

Brzy nebylo od koho vybírat daně, neboť většina lidí nepracovala. Státům docházely potřebné příjmy. Přestaly mít peníze na vyplácení náhrad za ušlou mzdu, na platy úředníků, učitelů, lékařů, vojáků i policistů a dalších. Pracovní místa vznikala prakticky už jen v novém Úřadu na vymýšlení státních restrikcí, kde bylo jedinou podmínkou pro přijetí titul z vysoké školy a schopnost myslet v detailu, ať jde o sebevětší absurditu.
Státní dluh narůstal exponenciálně a důvěra věřitelů prudce klesala. Bankrot se blížil.
Odumřela kultura, vzdělávací systém i sport.
Lidstvo zaplavilo planetu dalšími sta tisíci tun jednorázových plastových rukavic, obalů, ochran a chemií všeho druhu. Krčilo se v domácím vězení se zakrytými ústy, umlčené a vyděšené, a čekalo na napadení virem, který se stal celosvětovým zaklínadlem.
O posilování zdraví se nemluvilo vůbec.

Nezaměstnanost a bída se šířila světem jako mor Evropou ve čtrnáctém století. Během něj tehdy vymřela třetina Evropanů, dvacet pět milionů. Kdo by byl řekl, že lehčí odnož chřipky o několik staletí později totéž udělá s celým světem…
Koronavirus samotný to však nebyl. Až to, co přišlo po něm.

Opravdovým pandemiím předcházelo globální podlomení zdraví řízeným oslabením lidské imunity. Ve své aroganci totiž politici nařizovali i činnosti, které lidem opravdu škodily. Nošení respirátorů a roušek bylo jednou z nich. Ačkoli kus textilie na obličeji nedokázal před nákazou ochránit (stěží zamezil šíření, když vy sami jste byli nakaženi) a žádné výzkumy prospěšnost tohoto fenoménu neprokázaly, stala se z roušek a respirátorů všespásná modla: Jejich nenošení se totiž dalo snadno zjistit a pokutovat a lidé se navíc mohli navzájem sami hlídat, z čehož se mocní radovali a z udávání se stal mezinárodní sport. Společnost se rozdělovala.
To, co nesmyslná „ochrana“ opravdu přinesla, bylo životu nebezpečné. Roušky a respirátory bylo nutné nosit po celý den, týdny, měsíce, roky. Ti vystrašenější v ní i spali. Brzy přišly do módy ochranné kombinézy, helmy, plexiskla i dýchací masky. Odér dezinfekce se stal přitažlivějším než parfémy.
Imunitní systém člověka, který se dokáže adaptovat takřka na cokoli, se přizpůsoboval novému prostředí: Dvacetiprocentní příděl čerstvého vzduchu, zatímco mozek a tělo jich ke své zdravé činnosti potřebuje právě sto;menší množství nových virů zvenčí, kterých bez roušky projde denně plícemi na třicet miliard; jen vlastní bakterie, donekonečna cirkulované vydýchaným vzduchem,jenž zvyšuje v organismu kyselost. Vlhkost a plísně. Uvykl si na jednoduché, vcelku neagresivní prostředí, protože v něm existoval týdny, měsíce, roky. Přizpůsobil se této sterilitě a přestal být odolný vůči podnětům zvenku, protože zkrátka téměř žádné nebyly.

Lidská imunita všech věkových skupin se tedy vinou roušek a respirátorů stala tenkou jako cigaretový papírek. A někdy kolem roku 2025 se celá tato bizarní ochrana obrátila proti svému nositeli: Lidé začali umírat na běžné nemoci, na které to paradoxně nikdo nečekal a jež se s důsledky původní pandemie takřka nedaly srovnat. Byly totiž opravdu příšerné.
Nejrozmanitější onemocnění se šířila rychlostí blesku a obvykle v nejrůznějších kombinacích. Zdravotní systém, do té doby neuroticky přepínaný všudypřítomnou hysterií z první, poněkud přifouknuté pandemie, kdy sloužil především jako gigantická pračka peněz, zažil kolaps.
Mezi lidmi došly peníze, neboť jim je už stát neměl z čeho vyplácet. Do té doby mnohokrát navýšený státní rozpočet většiny zemí se zhroutil, což mělo katastrofické následky. S penězi došlo i jídlo, dodávky elektřiny, vody, plynu. Nebylo ani na nájem, ani na oblečení. Nebyly vůbec žádné léky. A to byl teprve začátek.
Umíraly desetitisíce, statisíce lidí denně. Zuřily občanské války, vyděšení lidé už totiž neměli jinou možnost, jak projevit touhu po změně, než vyrazit do ulic. Planetu zachvátily měsíce, roky trvající krveprolití.
V těchto letech zemřely miliardy lidí. Celosvětová migrace začala být nekontrolovatelná, jenže ať jste se hnuli, kam jste chtěli, všude to vypadalo podobně: Hlad, bída, násilí, mrtvoly, nenávist a krutost.
A strach. Na ten lidstvo umíralo především.
Mrtvá těla ležela prakticky všude, nikdo je nestíhal pohřbívat a jejich rozkladem se šířily další nemoci…

Stačilo pouhých patnáct let a civilizace, dosud skvělá a neohrožená, se zhroutila. Padly všechny měny a celé bankovnictví, přestaly existovat státy jako takové, policejní, vojenská i lékařská ochrana se vytratila, nebyl totiž nikdo, kdo by tyto složky financoval. Nebylo z čeho.
Ohromující množství zbraní a munice, které takzvané vyspělé země produkovaly bez výrazného odbytiště celých pětasedmdesát let od poslední světové války, si rozebrali zločinné kartely, které nyní třímaly veškerou moc, tentokrát nikoli skrytě. Od třicátých let dvacátého prvního století začalo platit právo silnějšího.


Kniha Země invalidů vyjde koncem června a lze si ji objednat na honzakovapoezie@gmail.com.

Ostatní tvorba Martina Honzáka publikovaná v Divokém víně:
DV 112/2021: První lekce a další
DV 110/2020: Setkání s Aylou a další
DV 109/2020: II. (Jóga. Výpověď. Žádost rektora. Klání.) a další
DV 108/2020: I. (Sen. Napětí. Úzkost. Alkoholismus. Procitnutí. Anna. Smích.) a další
DV 103/2019: V atriu hotelu a další
DV 102/2019: Piš si, Sopečné lidstvo a další
DV 101/2019: Vlak do nikam a další
DV 100/2019: Rytmy nitra a další
DV 99/2019: Medúza, Časový pres a další
DV 97/2018: Krok do neznáma a další
DV 96/2018: Roztančený, Uragán a další
DV 95/2018: Pravda z nitra a další
DV 94/2018: Samožer, V první řadě já a další
DV 93/2018: Po bouři, Trosečník a další
DV 92/2017: Zloděj, Protiklady a další
DV 91/2017: Poušť, Mapa a další
DV 90/2017: Hráz, Vrah a další
DV 88/2017: Střední věk, Včely a další
DV 87/2017: Přátelské nakopnutí a další
DV 86/2016: Vzkaz, Zloděj klidu a další
DV 85/2016: Průjmy, Zabiják a další
DV 84/2016: Na molu, Telefonát a další
DV 83/2016: Jarní míza a další
DV 82/2016: Šála Šílená a další
DV 81/2016: Rozhoupat se a další
DV 80/2015: Rytířský sál a další
DV 79/2015: Debata, Sebevrah a další
DV 78/2015: Telefonát, O myších a další
DV 77/2015: Hrabě Ego a další
DV 76/2015: Realita, Odpuštění a další
DV 75/2015: Klepání, Žít v budoucnosti a další
DV 74/2014: Dramata, Rozseknutí a další
DV 73/2014: O rebelce, Démoni a další
DV 72/2014: Láska, Spisovatelka a další
DV 71/2014: Oslava, Zajatec a další
DV 70/2014: Napětí, Podivné poselstvi a další
DV 69/2014: Diagnóza, Vzácný přítel a další
DV 68/2013: O strachu, Ego a další
DV 67/2013: Výjimečný, Černé myšlenky a další
DV 66/2013: Mocná čarodějka a další
DV 65/2013: Neklidné vody, Krásný život a další
DV 64/2013: Rybolov, Šťastlivec a další
DV 63/2013: Plískanice, Rentgen a další
DV 62/2012: Bratři, Procházky a další
DV 61/2012: Mé múze, Přízraky a další
DV 60/2012: Houbař, Kámoška a další
DV 59/2012: Quijote, Síť a další
DV 58/2012: Odpočívadlo, S přáteli a další
DV 57/2012: Jiné barvy, Čokl a další
DV 56/2011: První jízdy, Křižovatky a další
DV 54/2011: Nahý, Verše v míse a další
DV 51/2011: Dravá řeka života, Přítel
DV 50/2010: Dospívání a další
DV 49/2010: Strach, Balada o pánu z Vídně, Ztráta
DV 45/2010: Po třicítce, Můj čas a další
DV 36/2008: Dědeček, Potkal jsem anděla