Františka Vrbenská

Kočka v dobách antiky

Obrazová galerie – Kočky v mytologii č. 3: Kočka v dobách antiky
Soubory: wikimedia.commons.org + archiv Františky Vrbenské


KOČKA

Srst plavě hnědá tak jí voní,
že jsem byl večer jeden den
skrz naskrz celý navoněn,
ač jsem jen jednou sáhl po ní.

Toť domácího krbu duch.
V své říši přísné samovlády
vše řídí, soudí, dává rady.
Je snad to víla nebo bůh?

Když se k té kočce, mně tak milé,
mé oči točí poslušně,
jako by magnet táhl je,
a já se hroužím v štěstí chvíle,

vídávám náhle, zmaten z nich,
plameny jejich zornic žlutých,
těch luceren v tmách zažehnutých,
upřeně na mne hledících.

(Charles Baudelaire; přeložil Svatopluk Kadlec)


Kočičí den na Forum Romanum.

Nemělo by nás překvapovat, jak rozporuplný vztah antika chovala ke zvířatům; ostatně nebyla v tom sama. Na jedné straně obdiv a úcta, na druhé bezskrupulózní využívání těch, které lze nazvat spolutvořeními na této planetě. Zpočátku se vyskytují domácí kočky mezi dávnými Řeky a Římany ojediněle. Nedostává se jim skutečné pozornosti, a to ani v mytologii. A přesto nakonec dokazují, jak jsou houževnaté, úžasné…a neodolatelné.


Reliéf kočky v Horově chrámu v egyptském Edfu (r. 47 př. n. l.).

KOČIČÍ ANABÁZE

V Egyptě byly kočky předmětem zbožnění a kšeftování s religiózními suvenýry. Na export živých zvířat existovalo po jistou dobu embargo, šlo přece o cennou komoditu. Jenže kočičí plemeno si najde vždycky cestu. Zamířilo do světa z pradávné obilnice – Středního východu už před šesti a půl tisíci let. Během putování navazovalo úzké svazky s divokými kočkami, a jejich potomci vandrovali dál na severozápad. Přesto se staroegyptské kočky začaly v 8. stol. př. n. l. šířit do Evropy. Potvrzují to kočičí kosti objevené archeology na ostrovech ve Středozemním moři, analýza mitochondriální DNA těchto pozůstatků pak vylučuje pochyby. Zhruba o 200 let později vstoupily kočičí tlapky – už bez božské aury - na minojskou Krétu, do Mykén a dál na Peloponés, na Apeninský poloostrov do řeckých osad, jako byl jihoitalský Tarent (Taranto) či k Etruskům.


Detail z podstavce sochy z Atén datované do doby mezi r. 510 - 500 př. n. l. zachycuje konfrontaci psa a kočky.

Jak se jim to podařilo? Některé si sebou vzali jako domácí mazlíčky Egypťané, kteří se usadili v nově vznikajících řeckých městech. Jiné kočky propašovali či zakoupili obchodníci. Pašování koček do Evropy mají na svědomí především Féničané, kteří je zase předávali svým hojným ekonomickým kontaktům. Další micky se na kupeckých veslicích vesele plavily do vzdálených destinací, naloděny jako živé lapače škůdných hlodavců, případně infiltrovaly na palubu potají, věrny svému dobrodružnému duchu. Založily tak tradici „lodních koček“ se svébytnou neomytologií, jíž jednou v budoucnu dodá říz II. světová válka na mořích.


Aténská pohřební stéla datovaná do r. 440 př. n. l. zobrazuje zesnulého, na římse vedle jeho paže odpočívá zřejmě domácí kočka.

Forenzní genetika vůbec přináší ohledně koček zajímavé informace: mapuje, jak se proplétaly kočičí cesty, k jejichž konání nenápadně využívaly lidi a jejich dopravní prostředky. Například 2 000 let stará kočka ve frekventovaném egyptském přístavu Bereniké měla sekvence DNA typické pro divoké kočky v Indii. Ve stejné době pronikly italské, již křížené kočky s římskými obchodními plavidly až na Cejlon.


Kočka a její paní na řecké váze; na dlani muže vlevo si můžeme všimnout klubka příze.

KOČKY ŘECKÉ

Během archaického období se v Řecku nevyskytovaly kočky, což spíše než z neexistujících kosterních pozůstatků (je více důvodů, proč bývají obvykle vzácné) lze dedukovat z nulových zmínek v řecké kultuře. Přelom dokládá reliéfní řezba ze základny sochy kourosů z Atén, která se datuje zhruba mezi roky 510 a 500 př. n. l. Dva mladíci seznamují svého psa a kočku, obě zvířata s obojky a na vodítkách: ať odhadnou znalci etologie, zda dojde k boji, nebo hře. O půlstoletí později se potkáme s kočkami, evidentně v pozici mazlíků, na pohřebních stélách jejich majitelů a majitelek.


Časté bývalo anekdotické zpodobení zvířat jako lidí: zde myši v roli ctěného obtloustlého kněze a kočky, která jí slouží, ovívá ji a předkládá pečenou kachnu - kresba na vápencové destičce, Egypt, mezi lety 1295-1075 př. n. l.

Působivý důkaz o přítomnosti domácích (v tomto případě spíše domáckých) koček na evropské pevnině pochází z oblasti jižní Itálie kolonizované Řeky, tzv. Magna Graecia, z poloviny 5. stol. př. n. l. Na dvou nalezených mincích jsou zvěčnění Iokastos a Phalanthos, legendární zakladatelé významných měst Rhegionu (Reggio di Calabria) a Tarasu, hrající si se svými kočkami. Vážený, důstojný vládce s domácím zvířátkem představuje pro kočky vynikající reklamu a důkaz, že jejich společnost odedávna netěší výhradně ženy, ale rovněž četné muže.


Slavná mozaika s kočkou lovící ptactvo u fontány, město Santa Maria Capua Vetere, Kampánie.

Jenže Řekové obecně měli pro kočky málo pochopení. Nepotřebovali lapače myší, protože využívali k ochraně obilí tchoře a jejich domestikovanou formu dodnes oblíbenou – fretky. Také používali pro lasicovité šelmičky a kočky stejný výraz. Slovo, které se ve starořecké literatuře nejčastěji používá k označení domácích koček, je αἴλουρος ( aílouros ), což doslovně znamená „věc mávající ocasem“ či „zvíře s dlouhým chvostem“.


Kočky z jižní Itálie.

Nicméně kočky v úloze myšolapek vytěsnily fretky (kdo má zkušenosti s chovem jedněch i druhých, při veškerých sympatiích k roztomilým fretkám pochopí) a vstoupily do éry klasického Řecka…i do umění. Dramatik Aristofanés (asi 446–386 př. n. l.) ve svých hrách často uváděl komickou frázi „to udělala kočka“ na otázku „kdo za to může?“ – podobně jako jsme si zvykli na obrat „postel už hořela, když jsem si do ní lehal“. Plinius je spojoval s chtíčem, Platón s čistotou, Ezop s nevyzpytatelností a mazaností. Těžko však zjistíme, zda byly oblíbenými, ceněnými a drahými domácími společníky spíše, než trpěnými pohyblivými pastičkami na myši.


Dětská pohřební stéla: chlapec s kočkou a kohoutem, 2. stol. n. l., Provence.

KOČKY A ŘÍM

Od počátku ke kočkám chovali sympatie vojáci řečtí i římští. Řecký vojevůdce Agathoklés při tažení do Numidie (dnes Alžír) v r. 307 přecházel se svou armádou horskými svahy, kam se uchýlily přemnožené, polodivoké kočky – široko daleko vylovily všechny ptáky. Vojáci si řádku šelmiček odchytili a odnesli domů, do Řecka. Nebyl to jediný případ; a ještě většími fanoušky koček se stali římští vojáci. Setkávali se s nimi mimo Itálii v okolí armádních táborů, když si tam kočky chodily pro zbytky jídla a lidskou společnost. Opatřovali si je jako společnice a šířili jejich přítomnost dál. Kočičí stopa sleduje trasy římských legií: Libye, Tunis, Alžír, Maďarsko, Turecko, Francie, Anglie, Itálie, Nizozemí, Belgie, Rakousko, Německo.


Civilizace odcházejí, kočky zůstávají – spáč v Coloseu.

Dochoval se legionářský deník se zápisem vojáka, který si z Egypta dovezl kočku pro svoji mladičkou neteř. Legie i germánští válečníci ctili kočku pro smělost a mazanost. Její obraz nosili na výzbroji i výstroji. Jedna kohorta pretoriánské stráže se nazývala cattiar (odvozeno od kočky) a ke jménu si připojovali přízvisko Cattius. V zaalpských provincích získala kočka značnou popularitu. Z římské Británie nám přes propast času podávají svědectví cihly a střešní tašky s otisky kočičích tlapek, jak je malý suverénní chodec zanechal na ještě nevypálené hlíně a nevytvrzeném cementu. Galořímské pohřby zachycují kočky na pohřebních stélách a sarkofázích: hlavně děti drží kočky, nebo zvířátka stojí vedle nich.


Mozaikový portrét lovící kočky, Faunova vila, Pompeje, konec 70. let 1. století n. l.

Římané byli především pragmatici. Kočky brali jako užitečné zabijáky myší a krys, zanechali nám návody, jak odradit myši už pouhým kočičím pachem. Často je užívali k léčbě. Například spolknout kočičí trus pomohlo odstranit kůstku zapíchnutou do jícnu, kočičí srst smísená s mlékem se osvědčila coby obklad na popáleniny. Do 1. století n. l. bylo méně obvyklé chovat kočku jako mazlíčka, svědčí o tom malý počet kosterních pozůstatků z vykopávek v Pompejích. Ostatně Římané preferovali jako společníky psy, jimž dokonce stavěli náhrobky, a opeřence. Známe hodně starořímských psích jmen, kočičí (na rozdíl od Egypta) žádné.


Cihla z římské vily v Británii, za čerstva „podepsaná“ nezávislou kočkou.

Ale z Říma se šířila stále větší obliba koček – možná za to mohl i stále oblíbenější kult egyptské Isis – Esét, která byla v určitém aspektu rovněž spojována s kočkou. Na konci 4. století n. l. už byly kočky v římské říši běžné. Mozaiky koček nacházíme od Jordánska po Maroko, třebaže zdůrazňují lovecké schopnosti šelmiček a zapomínají na jejich mírumilovnější vlohy. Za časů císařství se dětem začala dávat kočičí jména: Felicula, Felicla, adjektivum cattus pak označovalo bystrého člověka. Ano, Římané měli kočky velmi rádi, a jejich společnice už nebyly pouze užitkovými tvory ani luxusní hračkou. Zabydlily se u všech společenských tříd a po celé rozlehlé říši.


„Svobodná kočka“, jak ji ztvárnil v r. 1869 architekt a historik umění EugeneViollet- le-Duc.

KOČKY V ANTICKÉ MYTOLOGII

Řím horoval pro povinnost, poslušnost a věrnost, ale tyto vlastnosti se kočkám většinou nepřisuzují (ovšem kočky dokážou být oddané). Stejně oceňoval svobodu, nezávislost a samostatnost, což mezi kočičí ctnosti náleží. Tak se stalo, že kočka byla zasvěcena Libertas, bohyni svobody a nezávislosti ve frygické čapce, jakou nosili propuštění otroci. Římané si pro kočky vymysleli úsloví „libertas sine labore“ – svoboda bez námahy, pro jejich nepokořitelnost je pokládali za posvátné a jako jediným zvířatům jim povolili přístup do chrámů.


V Římě mimořádné popularity dosáhl kult původně egyptské bohyně Isis – Esét, a s ní přišlo také uctívání kočky jako ženského / mateřského principu.

Kult bohyně Artemis se u Řeků spojil s kultem Bastet. Jenže Artemis byla vlastně jedním ze tří aspektů bohyně Měsíce (měsíční srpek) spolu se Selené (úplněk) a Hekaté, paní novoluní, temnoty, záhuby a magie. Ačkoli v egyptské mystice je kočka vtělením boha Ra, který zabíjí noční příšeru Apopa, stalo se, že ji Féničané spojili s Hekaté – snad pro její noční toulky. Hekaté je jinak spojována s černými psy podobně jako temná keltská Morrigan a na artefaktech z dávných dob se s kočkou neobjevuje, ale pomluvy se jeden tak snadno nezbaví.


Ré v kočičí podobě zabíjí netvora Apopa, transformovaného v hada – skutečné kočky chránily Egypťany před jedovatými plazy.

Souvisí s mýtem o Héraklovi (římském Herkulovi); když Zeus svedl Héraklovu matku, královnu Alkméné, Héra ji chtěla zahubit a způsobila, že Alkménin porod neměl konce. Královnina bystrá služebná Galanthis však bohyni ošidila, Héraklés přišel na svět a Héra smělou služebnici proklela. Galanthis byla proměna v lasičku – nebo kočku (viz terminologický problém) a od té chvíle musí sloužit Hekaté. Pověst kolovala i poté, co se s pohlcením řecké kultury Římem změnila Artemis v Dianu a Hekaté, vládkyně čarodějnic, v Trivii. Příběh písemně zaznamenal Ovidius ve svých proměnách a v dalším století Antoninus Leberalis (2. století n. l.). Tady prý koření nechuť antických Řeků ke kočkám. Co hůř, do časů středověku se přeneslo, že kočky patří k temnotě, transformaci, podsvětí a čarodějnictví. A lasičky to odnesly taky, jak se později prokázalo při inkvizičních procesech.


Hekaté, trojjediná paní kouzel; vytvořil William Blake v r. 1795.

Dlouho se tvrdilo, že se v Pompejích nedochovaly důkazy o kočkách chovaných v domácnostech jako součást rodiny. Už to neplatí. Archeologický výzkum odhalil pod vrstvami popela tělo mladé ženy: v náručí objímala kočku.


Athénský Parthenon a jeho obyvatelka – snímek Risto Kinnenun.

Ostatní tvorba Františky Vrbenské publikovaná v Divokém víně:
DV 112/2021: Kočka v nejslavnější legendě