Františka Vrbenská

STROM SE KVĚTEM ODÍVÁ

Prosím, má paní nejmilejší, lehni, má nejkrasší růže, mé srdce bez tebe býti nemůže! Svlec se a lehni, má holubičko, polož mnoho neb maličko… (Hynek z Poděbrad: Májový sen)

Mysl ponurou jako vypálená tvrz, seděl pan Hynek nad bělavými listinami. Nenáviděl tohle nezbytné zlo… Smlouvy, dopisy, dokumenty! Možná se mu nedostává majetku – ať si jeho bratři v pokoji ponechají sporné dědictví – ne však vliv a význam v české zemi. K čemu však uznávaný politický hlas, když z krále Vladislava nevymámí jeho dluhy a nesplněné sliby. A což teprve dohady s králem Matyášem!

Platby? Choť Kateřina Saská zas jednou vydatně sáhla do manželova měšce. Účty? Kdyby Hynek nepořádal turnaje a hodokvasy, neplýtval dary a neodpouštěl dlužníkům, nemusel by sám zatínat sekyru. Soudy? Proč se handrkovat! Je hříchem zbavit bližního pohody a míru. Syn Jiříka Poděbrada, třeba si ošklivil krvavé šarvátky, neuhýbal sporům. Nicméně měl kolem sebe rád lidi v dobrém rozpoložení, a za svoji čeleď se bral.

Ze slohy písemností vytáhl načatý list. Strázně a smutky, jež na něj doléhaly, léčil vínem a verši, v nichž se Štěstí s Neštěstím sváří o poddané. Za krátkou pavučinou písmen se rozlévala duhová jezírka, jak horké podletí bušilo zlatými šípy do skleněných terčů okna. Hlasy a zvuky, jimž obvykle zněl poděbradský hrad, pohlcoval plášť líného dusna.
Pan Hynek otevřel křídla okenic. Vedla nad nevelkou zahrádku; za nedávných přestaveb jeho paní máti, zvyklá na rodné blatenské lesy, zvlídnila strohý kastel dlaní zeleně. Pak zahradu převzala do péče rozmilá paní Kateřina ze Štítar, pokud ovšem dlela na hradě. S vůní vplul do komnaty jemný šelest kroků. Mezi růžovými keříky, moruší, jablůňkou a cypřiškem přecházela dívka v tyrkysovém šatu. Rusé vlasy stékaly v královském závoji k bokům, útlým pod zřasenou sukní. Záříc oslnivou krásou, vzhlédla k mladému muži s úsměvem, jenž učiní ze zbabělce reka, rozmařilce ze skrblíka.

Nezaváhal. Co by Otčenáš odříkal, vpadl do zahrady dychtivěji, než slušelo důstojnosti knížete. Neznámá zmizela. Jako by jej polil ledovicí. Třikrát nadarmo obešel nádvoříčko, marně zpovídal zahradníka. Nakonec s ním proklábosil sklonek odpoledne: pan Hynek si cenil prosté moudrosti.

Při svících se vrátil ke svým papírům, pergamenům - a snům. Moje milá, jak jsi krásná, když tě vidím! Tvrdím, že jsi spanilejší, nežli všechny dívky zdejší…

„To je z Maximianovy elegie,“ podotkla rusovláska, stojíc u okna do zahrady. Hlas měla lahodný jako zralé třešně. Pokračovala starou písní: „Vstaň a přistup ke mně blíž, milý, dražší mi než svět. Kéž mé srdce označíš znakem lásky nejdražší.“

„Nejenom, že na poděbradském hradě obchází fraucimor, který neznám,“ řekl a stanul vedle ní, „objeví se mi v komnatě patrně přivát Zefýrem, a navíc se vyzná v poetice. Trápím se v opuštěnosti, soužení na mne doléhají podobna houfům ozbrojenců… Má paní, nechtěla bys ukrátit můj smutek?“

„Mám zálibu ve schůzkách s galantními básníky,“ připustila, „stejně jako v ušlechtilém písemnictví. Můžeme se snadno spřátelit. Ty, pane, však už milenku máš – i pošetilé dívky, které ti za sladká slova rády odevzdají přízeň. Doufám, že mne nebudeš obtěžovat důvěrnostmi.“

„Paní Kateřina ze Strážnice, jejíž lásku chovám, odcestovala k churavé paní máti na Štítary. Co se zdejších panen dotýče, žádná se ti nepodobá. Bez vznětu srdce není potěšení, jak jistě víš,“ sdělil vážně a položil paži kolem oblých ramen pod širokým výstřihem.

„Radost ze sdílení myšlenek může být větší než ze společného lože,“ opáčila.

…objímal jen vzduch prosycený dechem zeleně. Dole pod okny šumělo listí v závanech noci. Tu byl přesvědčen, že jej mámí líbezný sen.

Stýskalo se mu po Kateřině, pravé družce a průvodkyni životem namísto druhé Kateřiny, jeho zákonné choti. Ještě více tesknil za překrásnou neznámou. Vyptával se po hradě, po širém okolí, žádný však učenou dívku v tyrkysové sukni neznal. Jiný by si pomyslil cosi o pekelném pokoušení; pan Hynek na ďábla nevěřil. Nemohl spát, obraceje se na loži ustlaném kmentem a zlatohlavem, bádat ve své alchymistické laboratoři, ba ani pokračovat v překládání laškovných povídek Florenťana Boccaccia, tak jej trápila bolestná touha. Noci plynuly tokem trnové řeky.

Ó má nejmilejší, krásná paní, já jsem se zapálil v tvém milování, že hořím právě jako v peci! Nevzal bych za to jmění všeho světa, budu-li tě mít vedle svého boka…

„Ví Bůh, že jsem přišla k tobě dobrým úmyslem, neboť věrně ze srdce přeji a téhož se od tebe naději!“ zaznělo od okna. Rusovlasá kráska vstoupila dovnitř, podala mu ruce a políbila jej na ústa.

„Má paní,“ řekl jí pokorně, „nemohu ani jíst, ani spát, ani se těšit poezií. Doufal jsem, že pozdržíš a vyléčíš mé hoře – nebo je veta po mém zdraví.“

„Nedovedu být vřelá jako tvá Kateřina,“ odpověděla, „ale mohu tě ve tvé opuštěnosti trochu utěšit.“

Zůstala u něj přes noc; za svítání zmizela s Jitřenkou. Zjevila se za poledne či před západem slunce, důvtipně rozmlouvala, a když prodlela po setmění, sedávali spolu u prostřeného stolu, popíjeli víno a skládali verše. Začasté odcházela, zanechávajíc pana Hynka svízelům opuštěnosti – a neodbytným otázkám.

S nebem počítal právě tak málo jako se Satanem. Přemítal… a zdálo se mu, že pochopil. Vešel do zahrady. Nebe bledlo, zpívali ptáci, koruna moruše se zachvívala jako kštice vlasů ženy, jež stojí udýchaná rychlou chůzí. Vztáhl dlaň a zaklepal na její kmínek.

„Ničemníku!“ vzkřikla rudovlasá dívka. A byla tu, ruce založené v bok. „ Splácíš mi něhu rušením odpočinku! O takové hrubosti ve svých básních mlčíš. Co budeš dělat, až se vrátí tvá Kateřina?“

Zesmutněl – jen pro první chvíli. Když může manželka Kateřina unést povědomí o milé Kateřině ze Strážnice a Štítar, nemusí mít druhá Kateřina tušení o dívce z morušového stromku; tím spíše, že nejde o lidskou pannu, ale květinovou bytost. Trávili dále dny v libosti a roztomilé pohodě.

Žal mizí rychleji než stín, jak o vás stále přemýšlím, má sladká vládkyně a paní…

Pak rusovlasá víla jednoho dne nepřišla. Zato se vrátila paní Kateřina ze Štítar, vřele vítajíc milého. Když se nazítří vypravil do zahrady, zbyla po moruši jen zasypaná jáma. Zahradník se oháněl chorobou, která zachvátila kořeny. Pan Hynek žalostil dlouhý čas – který milostivě smývá smutky.

Jistě by truchlil méně, kdyby slyšel v den jejího příjezdu paní Kateřinu a morušovou vílu.

„Má paní,“ pravila rusovláska, „ splnila jsem slib. Žádná jiná žena se k vašemu příteli nepřiblížila a neuloupila jeho duši. Jsem vám vděčná za život, když jste můj stromek zjara zachránila. Ještě více vás budu chválit, jestliže mne dáte přesadit do zahrady onoho mladého klerika, jenž dlí na konci města. Věřte, že mi nebylo proti mysli poskytnout přítelkyni radostnou službu – leč neváhajíc vám navrátím místo i povinnost srdce, jda za těmi, které mi budou bez výhrad náležet.“

Protož, kdo chce vesel býti, ten musí snům nevěřiti. A má-li kdo najevě pěknú ženu, nedávaj ji v žádnú cenu! Miluj ji a ona tě také milovati bude a žádný ji z toho nesvede…

Hynka z Poděbrad, syna krále Jiřího z Poděbrad, v roce 2022 připomínají hned dvě kulatá výročí: narození dne 17. května 1452 v Praze, úmrtí dne 11. července 1492 v Poděbradech. Působil jako významný diplomat, první v Čechách překládal povídky z Dekameronu Giovanniho Boccaccia. Sám tvořil poezii a prózu - nejen v renesančním a navíc erotickém duchu, ale docela revolučně v českém jazyce. Kromě své vzdělanosti a politických aktivit proslul i velkou náklonností k něžnému pohlaví. Milostné pletky se mu také staly osudnými: je prvním Čechem, u něhož byla doložena Venušina choroba…a připravila jej předčasně o život. Úryvky v textu pocházejí z jeho nejznámější básně Májový sen.

Ostatní tvorba Františky Vrbenské publikovaná v Divokém víně:
DV 122/2022: Kalendárium smutků a nadějí
DV 121/2022: Schovávaná
DV 120/2022: Stopy ve větru
DV 117/2022: Klenoty v dálavách
DV 116/2021: Sojčí pírko
DV 115/2021: Zbirožská balada
DV 114/2021: Zázrak nesvatého Jana
DV 113/2021: Kočka v dobách antiky
DV 112/2021: Kočka v nejslavnější legendě