Olga Nytrová

RADOST – PROJEV NAPLNĚNÉHO ŽIVOTA

Před lety jsem při jedné návštěvě v Galerii Cesty ke světlu Zdeňka Hajného viděla zajímavý pořad. Psycholog Zdeněk Matějček v jeho rámci přečetl svou esej O radosti. „Společná radost lidi spojuje – kdežto společná starost nikoliv,“ řekl mimo jiné. Mít někoho rád, vysvětlil, to znamená, že jde o vztah, který předpokládá vzájemnost. Lidská společná radost je jedním z úhelných kamenů stavby osobnosti, počínaje již útlým dětstvím.
Mnicha, psychologa a spisovatele Anselma Grüna nadchl Aristotelův názor, že je pro něj radost projevem naplněného života. Dovozuje, že nejintenzivnější radost pociťuje ten, kdo naplní své schopnosti a jehož aktivita není blokována vnitřními ani vnějšími překážkami. Radost v nás totiž něco uvádí po pohybu. Jde o uzdravující a inspirující sílu. Grün je přesvědčen, že v okamžicích radosti jsme s to prožívat jednotu se sebou samými. Doporučuje nám, abychom si vybavili radostné chvíle, vzpomněli si i třeba na to, jakými gesty jsme dávali najevo tuto emoci v dětství. Tleskali jsme, tančili, poskakovali, zpívali? Dokážeme se znovu potěšit při vzpomínce na minulou radost? Jsme schopni se osvobodit od traumatických zážitků a více se zaměřit na léčivou sílu tohoto pozitivního citu?
Humanistický filosof Erich Fromm chápe jako jev hojnosti lásku, a právě tak i radost. Ta proto vždycky nějak souvisí s láskou, která staví na vzájemné úctě a integritě, nikoliv na vzájemné závislosti. Fromm lásku pochopitelně pokládá za ctnost. Tato hodnota pro něj znamená především přičinění. V lásce můžeme rozvíjet schopnosti, které jsme dostali do vínku. Můžeme je nazvat hřivnami, a ty, jak víme, nemají ležet ladem, ale máme je zmnožovat.
Švýcarská vědkyně Verena Kast hovoří o radosti jako o „povznášející emoci“. Pozitivní emoce nám propůjčují křídla a vytvářejí spojení mezi lidmi. Tato psycholožka nás vybízí, abychom si začali psát „autobiografii radosti“. Takováto autobiografie začne našemu životu klást následující otázky: „Jak jsem dosud prožíval radost? Co mi ji kazilo? Kde mi byla odepřena? A také: „Co se s ní během mého života stalo? Vzrostla?“
Zakončeme naši malou úvahu o úloze radosti povzbuzující myšlenkou A. Grüna, který píše: „Tam, kde si člověk uvědomuje svou vitalitu a energie se v něm rozproudí, tam se setkává s Bohem a dokáže v sobě odhalit prapůvodní duchovní stopu.“

TOUŽÍME NACHÁZET CESTU ŽIVOTA

Podle chasidů, jak se nad nimi zamýšlí stále velmi inspirativní myslitel Martin Buber, je každý jedinec zde na zemi něčím novým a svou osobnost má na tomto světě dovést pokud možno k co největší dokonalosti. Boží všeobsáhlost se totiž vyjevuje, a to je velmi nadějné, skrze nekonečné množství cest, které k Němu vedou, a každá z nich je člověku otevřena. Ja'akov Jicchak Horowitz, „Jasnovidec“ z Lublinu, zvolal: „Jaký by to jen byl Bůh, kdyby měl jenom jediný způsob, jak by mu bylo možno sloužit!“ Tím, že může každý člověk přicházet k Bohu ze svého místa, ze své podstaty, může k němu dojít i lidstvo samotné, postupujíc všemi cestami. Bůh nepraví: „Toto je cesta ke mně, a to není,“ ale říká: „Vše, co činíš, může být cestou ke mně, pokud to děláš tak, že Tě to ke mně vede.“ To je řečeno vskutku šalamounsky. Připomíná nám to, že se máme zaměřovat na to, abychom byli stále a co nejvíce v přítomnosti Hospodinově.
Každý by měl rozpoznat, k čemu je povoláván právě on. V každém je něco vzácného, co není v nikom jiném. Chasidismus učí, že radost ze světa, jejž jsme posvětili celou svou bytostí, vede k radosti v Bohu. S každou lidskou bytostí se do světa vkládá něco, co ještě nebylo, cosi původního a naprosto jedinečného. Svou povahou jsi na světě jediný, nikdo takový tu ještě nebyl, protože kdyby někdy už někdo takový existoval, nebylo by zapotřebí tvoje narození. Každý z nás je zde něčím novým, a svou osobitost na tomto světě má přivést k duchovní vyzrálosti.
Cesta k Bohu má být úsilím o čistotu srdce, o život v Boží přítomnosti. Máme být v souladu s myšlením a cítěním Božím. Jak upozorňuje Anselm Grün, jsme pokoušeni démony, kteří v nás vyvolávají myšlenky a skrze ně se nás pokoušejí dostat do nesprávného postoje vůči Bohu a lidem. Démoni žárlí. Ochrání nás jedině to, když se ponoříme do pokorné modlitby, když vrůstáme do Boží přítomnosti.
Rabi Michal ze Zločova pravil, že i my stejně jako praotcové Abraham, Izák a Jákob se máme stát, každý z nás svým způsobem ve světle učení a služby, původci něčeho nového. A nedělat to, co již bylo učiněno, nýbrž to, co je právě potřeba udělat. K našemu sebeuvědomění a hledání cesty napomáhá zajímavý pohled na chasidy z pera filosofa Martina Bubera, který tak skvěle zpracovává vztahování se našeho já k Božímu Ty. Je tím, kdo nám dokáže poukázat na originální souvislosti a neotřele nás povzbudit na naší duchovní cestě.

Ostatní tvorba Olgy Nytrové publikovaná v Divokém víně:
DV 112/2021: Jsme eticky slepí a další
DV 111/2021: Podzimní Žofín a další
DV 110/2020: Abrahám a Izák a další
DV 109/2020: Samotář plný veršů a další
DV 108/2020: Nadpřirozený úděl člověka
DV 103/2019: Pegasovi, Ahasver a další