Olga Nytrová

JAK MŮŽEME VNÍMAT SOBOTU

„Vykašlem se na robotu, na tu slotu, chceme jen anglickou sobotu,“ zpívala mi před lety písničku o anglické sobotě o dva roky starší sestřenice Zuzana Opršalová, studentka pražské konzervatoře. K natáčení dnes již klasického filmu Černý Petr si pak „Zuňu“, hnědovlásku s ofinou, vybral režisér Miloš Forman pro menší roličku. A já jsem měla radost z jejích úspěchů. „Robotu“ v podobě sobotní výuky jsem zažívala ještě během části studia na střední škole. A pak náhle opravdu nastaly volné soboty, a to jsem si nesmírně vychutnávala. Volno jsem si třeba užívala u kytaristy Štěpána Raka v domě jeho rodičů, kde se scházela naše „radotínská parta“. Četla jsem tu svoje básně a Štěpán je doprovázel hudebními improvizacemi. Tyto zážitky z mládí už budu mít vždycky spojené se sobotou a jejím vnitřním nábojem.
Židovský myslitel, rabín, básník, filosof Abraham J. Heschel je přesvědčen, že technická civilizace je dobývání prostoru člověkem. Tohoto triumfu však často dosahujeme obětováním základní složky bytí, totiž času. V technické civilizaci vynakládáme čas, abychom získali prostor. Naším hlavním cílem je posílit svou moc ve světě prostoru. Moc nabytá ve světě prostoru na hranici času náhle končí. A přece je srdcem bytí čas. Smyslem duchovního života však není získávání stále nových informací, nýbrž otevření se svatým okamžikům. Duchovní život uvadá, nejsme-li schopni vnímat vznešenost toho, co je v čase věčné.
Sobota, šabat neoslavuje prostor, ale čas. V tento den jsme voláni k tomu, co je v čase věčné, jsme vybízeni, abychom se od výsledků stvoření obrátili k jeho tajemství; od světa stvoření ke stvoření světa. Abraham J. Heschel, který se narodil ve Varšavě roku 1907 v chasidské rodině s dlouhou a slavnou minulostí, a byl obdařen básnickou obrazností, uvádí dále, že světit sobotní den znamená slavit korunovaci dne v zázračné duchovní krajině času. V krajině, jejíž vzduch dýcháme, nazýváme-li šabat potěšením. Je možné v této souvislosti říci, že sobota inspiruje, ostatní dny jsou jí inspirované.
Vydala se naše civilizace cestou zkázy, jak se někteří domnívají? S tím bych nesouhlasila. Je třeba přemýšlet o tom, jak být ve světě a zároveň nad ním. Civilizaci neodmítat, ale překračovat ji. Šabat coby den odpočinku podle židovského pojetí hodnotu práce nesnižuje, ale pozvedá; obdařuje práci božskou důstojností. Sobota může být dnem, v němž se „překračovat civilizaci“ učíme.
Erich Fromm, radikální interpert Starého zákona a jeho tradice, vysvětluje, že šabat je anticipací mesiášského času ne pro magický rituál, ale pro formu praxe, která uvádí člověka do reálné situace harmonie a míru. O šabatu je podle židovského chápání člověk plně člověkem – bez jakéhokoli jiného úkolu než být lidským. Je to den svobody a radosti. Člověk byl stvořen k obrazu Božímu. Má Bohu příbuznou kvalitu, jak tvrdí E. Fromm.
„V předvečer šabatu, Svatý budiž požehnán, dává člověku přídatnou duši a ke konci šabatu mu ji odjímá,“ pravil rabín Šimon ben Lhakiš. Můžeme dodat, že o sobotě by tedy člověk měl rozjímat, meditovat, modlit se, věnovat se poezii, umění, lásce, přátelství a rodinným vztahům.

LÁSKA JAKO HODNOTA

Láska je umění, jako je jím život sám.
            E. Fromm

Lidé sice touží po lásce, ale navzdory hluboké touze po ní příliš často považují téměř všechno ostatní za důležitější, než je ona: úspěch, prestiž, peníze, moc... Dá se říci, že prakticky všechna naše energie se spotřebuje na to, jak dosáhnout těchto cílů, a takřka žádná se nevynaloží na to, abychom se naučili „umění milovat“ o němž tak skvěle píše slavný psycholog, filosof a sociolog Erich Fromm. S jeho stejnojmennou knihou jsem se setkala již před půlstoletím a silně mě ovlivnila, a tak bych vám ráda přiblížila několik myšlenek z jeho objevné a moudré publikace, ale i další podněty z děl mých dalších oblíbených myslitelů jako jsou Zygmunt Bauman, Joseph Fletcher, Martin Buber, nebo Milan Machovec.
Lidské bytosti vnímají, že láska je splynutí mezi lidmi, které není chvilkové. Namísto přizpůsobení tvořivě rozvíjí životnost. Jak Erich Fromm zdůrazňuje na počátku svého spisu Umění milovat, úzce s tím souvisí otázka zralosti člověka. Fromm ji podle filosofa Petra Rezka chápe jako nabytí jednoty, ovšem jednoty pravé, nikoli „pseudojednoty“.
Když uvažujeme o škále hodnot, napadá nás, že nejdůležitější sféra dávání netkví ve hmotných věcech, nýbrž ve specifické říši lidství. Smysl má naše bytí, naše nepředmětné myšlení, to, jak souvisíme s nepředmětnou stranou universa, tedy se Stvořitelem a jeho prvorozeným Synem Ježíšem.

Co dává jeden člověk druhému? Co je projevem lásky? Můžeme odpovědět, že dává sám sebe, nabízí podle Fromma z nejcennějšího, co má, tedy ze svého života – ze své radosti, ze svého zájmu a pochopení, ze svých vědomostí, ze svého humoru i smutku. Obohacuje tím druhého, vyvolává, probouzí v něm něco k životu: „Dávat znamená učinit z druhého člověka též dárce a oba se pak podílejí o radost nad tím, co vyvolali v život.“
Kromě prvku dávání se aktivní charakter lásky projevuje tím, že vždy zahrnuje některé základní prvky, společné všem formám lásky. Jsou to péče, odpovědnost, úcta a znalost. Ty jsou příznakem rysů vyzrálé osobnosti, tj. osobnosti, která plodně rozvíjí své vlastní síly, která chce mít jen to, pro co pracovala, která se vzdala „narcistických snů vševědoucnosti“. Narcis jako mytologická postava pohlédl do studánky, spatřil vlastní obraz a zamiloval se sám do sebe. Narcismus je velkou překážkou ve vztazích, on totiž nevede k vyzrávání osobnosti.
Fromm píše, že „v aktu lásky, sebedávání, v aktu pronikání jiného člověka nacházím sám sebe, objevuji sám sebe, objevuji nás oba, objevuji člověka“. A skutečně, mezi rozumnými a moudrými lidmi nenajdeme nikoho, kdo by si neuvědomoval, že láska je opravdu uměním a jako taková vyjadřuje soustředění, trpělivost a kázeň. Je totiž potřeba pěstovat ctnosti. Rozvíjení ctností, harmonické osobnosti zajisté stojí mnohé úsilí a tříbení charakteru.
Dovedete si kupříkladu představit špičkového spisovatele, výtvarníka, hudebníka, vědce, jenž by neměl vypěstovanou koncentraci, scházela by mu trpělivost a ve vůli zakotvená kázeň? Tvořil by pak jen nesoustředěně, pouze když by měl zrovna náladu – a výsledky by tomu odpovídaly. Pokud máme rádi svou profesi, můžeme v ní vyniknout. A to stejné platí o lásce, chceme-li v ní obstát, musíme mít v sobě kázeň, opravdovost, férovost, spravedlnost, úctu k duši milovaného člověka. Přijímat ho s jeho nedostatky i zápasy. Měli bychom být schopni pro něj riskovat, být ve vztahu s oním druhým stále v „plném nasazení“.
Víme, že láska je láskou také díky své „nedořečenosti“, zůstává tu stále tajemství. Je postojem, orientací, řekli bychom druhem otevřenosti, součástí života naplňujícího se, završujícího se.
Podle Fromma je láska možná jen tehdy, když dva lidé navážou styk z centra své existence, tedy když každý z nich z centra své existence prožívá sám sebe. Myšlenky o schopnosti mít rád sám sebe správným způsobem nelze shrnout lépe než citátem z Mistra Eckharta na toto téma: „Miluješ-li sebe, miluješ každého jiného jako sebe. Pokud budeš milovat někoho jiného méně než sebe, nepodaří se ti skutečně milovat sebe samého, ale když miluješ všechny stejně včetně sebe, budeš je milovat jako jednu osobu, a tato osoba je Bůh i člověk.“

Ke globálně nejrespektovanějším vykladačům naší doby patří světoznámý polský sociolog Zygmunt Bauman. Tvrdil, že žijeme v tekuté době a mezilidské vztahy zkapalněly, dokonce i láska. Hlavním znakem tekuté společnosti je neustálá změna pravidel, jako bychom se pohybovali po tekoucím písku. Pociťujeme chaos, ambivalenci a nejistotu. Chceme lásku, ale také toužíme zároveň prožívat svobodu. Milovat ovšem vždy znamená závazek, který plyne ze vzájemného dávání a braní. Láska vyžaduje „producentský“ přístup, musí se totiž denně obnovovat a budovat.
Ve vztahu je žádoucí se projevovat tvořivě. Nezbytné je si uvědomit, že druhého nelze vlastnit a absorbovat. Pozor na „konzumní“ přístup, to by láska skutečně „zbankrotovala“, jak kongeniálně Bauman konstatuje. Konzumní společnost totiž znehodnocuje to, co je základem veškeré morálky, tedy ideu „života pro“, nejen „života s“, nacházení radosti ve službě někomu. Pokud to člověk se svou svobodou myslí vážně, musí ji skutečně prožívat jako „producent“, ne jako „spotřebitel“.

„Láska usiluje o dobro bližního, ať ho máme či nemáme v oblibě,“ píše americký teoretik a etik Joseph Fletcher. Láska by neměla hledat pouze oblíbence a přátele a mít slabost pro určitého člověka. Je tu pro všechny, její starost je univerzální. Má sociální zájmy, jde jí o spravedlnost a nedělá rozdíly mezi lidmi.
Nezaujatá láska může znamenat lásku nestrannou, všezahrnující, nevybíravou, lásku ke komukoli. Není to však tak jednoduché. Člověk tíhne k lidem, s nimiž je obdobně naladěn, s nimiž vyznává podobné hodnoty, přesvědčení, mravní vzory. Přijímat druhé laskavě – takový postoj bývá značně náročný, vyžaduje sebeovládání, pevný charakter. Toto všechno po nás žádá soustavnou práci na sobě, tedy sókratovsky řečeno „péči o duši“. Koho a jak milujeme a proč, nám dává podle Fletchera konečnou podobu. Nic, co řekneme a uděláme, nebude tak důležité, jako to, že jsme člověka vedle sebe milovali. Zda jsme mu dokázali naslouchat, tolerovat ho a povzbudit. Je třeba si uvědomit, že je velmi namáhavé být ukáznění, vyrovnaní a odpouštějící.
Moudří praví, že láska uvede do života mnoho věcí, v jejichž sféře by ten, kdo nemiluje, neobstál. Je projevem lidskosti a agapální lásky povzbudit ublíženého, trpícího. A jedině v Kristu dokážeme milovat i nedokonalého bližního. Láska je tedy zralou odpovědí na problém lidské existence.

Nezapomínejme v souvislosti s naším tématem ani na známého myslitele Martina Bubera a na jeho Knihu Já a ty. Autor zde uvádí: „Jedním základním slovem je slovní dvojice Já – Ty. (...) Základní slova neoznačují věci, nýbrž poměry (...) Základní slova říkáme svou bytostí. (...) Základní slovo Já – Ty lze říkat jen celou bytostí.“
Často si uvědomuji tuto autorovu myšlenku, že se máme otevírat Hospodinu, onomu nejdokonalejšímu Ty: „Pouze v jediném vztahu – ve vztahu, který obsahuje všechny ostatní – je latence ještě aktualitou. Pouze jediné Ty pro nás nikdy nepřestává být samou svou podstatou Ty. Ten, kdo zná Boha, zná ovšem i stav, kdy je Bůh daleko, a trýznivou vyprahlost v srdci plném úzkosti; nikoli však nepřítomnost Boha. To jenom my tu vždycky nejsme.“

Ke kvalitním vztahům patří dialog, a proto bych zakončila tuto úvahu citací Milana Machovce, který mne zaujal už jako středoškolačku. Filosof Machovec se ptá: „Čím bývá a čím vším může být člověk člověku…“ a odpovídá: „ …potřebuji dialog, potřebuji zažívat, jak jsou lidé lidsky zformovaní, abych srovnáním a konfrontací relativně korigoval omyly a jednostrannosti své cesty.“ Dokážeme-li vést dialog, je nám potom umožněno prožít něco jiného než pouze svůj osud. Podílíme se na příběhu bližního, nasloucháme mu. Mezi mnou a tebou se zakládá vztah, který je „otevřením dimenze výšky“. Jeden ve druhém odhalujeme „osobní lidství“, Jde totiž o existenciální kontakt, otevíráme jeden druhému hlubiny své existence. Zažíváme horizont spolubytí, spolupobývání. Uvědomujeme si, že láska je výsostnou hodnotou, neobejde se bez dialogu. Ten je vzájemným otvíráním se člověka, člověku.
Skutečný vztah nabízí možnost společného hledání, objevování a vzájemného obohacování o znalosti, zkušenosti, postoje, názory, prožitky a emoce. Stává se společným hledáním pravdy. Na závěr bych připomněla geniální sílu poezie, která dokáže evokovat námi probírané téma několika básnickými obrazy:

Zpočátku není láska něčím,
co musí vzejít, oddat se a spojit s druhým
(neboť co by bylo spojení nehotového
a nevytříbeného, dosud podrobeného?) –
je to vznešená příležitost pro jedince,
aby dozrál, sám se něčím stal,
stal se světem, světem pro sebe
kvůli někomu druhému.


            Rainer Maria Rilke

POEZIE, KDY JSI DO MNE VSTOUPILA?

Rozhořela ses plna otázek
vešla jsi do mých skrytých obrazů
opřela ses rozverně do mých dnů i roků
Za tmy jsem si rozdírala nohy
na skalních stezkách
za svítání jsme nahlédla
do zrcadla pravěkých jezer
Vím že na obtížné cestě
se napiju z tvé studánky
usednu na hladké kameny

VÍTR VANE KAM CHCE

Vyčistit mysl
zbavit ji úzkosti
falešných představ
směšných slabik předsudků
zbabělých stereotypů
vykročit volně

Vítr vane, kam chce
ale víra prostupuje
celou moji bytost

NEJISTOTA

Jsme vedeni a chráněni
víc než tušíme
Někdy škvírami dnů
nás osloví náhlá intuice
a my pojednou víme
kam dál v temném lese

STRMOST

Duše je strmá
potácí se
málokdy do ní dáme
někomu nahlédnout
jsme vzdáleni o zeměpisné šířky
o celé kontinenty

ZEĎ OKOLO SEBE

Někdo se brání životu a jeho dopadu
tím že znesvěcuje všechno u druhých
Posměšným odmítáním ironickými šlehy
buduje okolo sebe zeď
za kterou polyká chlad depresí a vztek

Ostatní tvorba Olgy Nytrové publikovaná v Divokém víně:
DV 121/2022: Letní mrholení a další
DV 120/2022: Inspirace, Mozek a další
DV 118/2022: Josif Brodskij a další
DV 117/2022: Dantemu a další
DV 114/2021: Radost – Projev naplněného života a další
DV 113/2021: Radost – projev naplněného života a další
DV 112/2021: Jsme eticky slepí a další
DV 111/2021: Podzimní Žofín a další
DV 110/2020: Abrahám a Izák a další
DV 109/2020: Samotář plný veršů a další
DV 108/2020: Nadpřirozený úděl člověka
DV 103/2019: Pegasovi, Ahasver a další