literární časopis založený v roce 1964

Vašek Vašák

POULIČNÍ BARBARSTVÍ

Včera jsem byl cestou ze křtu nové knihy Jana Kačera svědkem pohřbu několika starých knih. Zatímco se jedna narodila, jiné jakýsi bezdomovec energicky páral a trhal, aby se mu vešly do kufru a mohl je odnést do sběru.
Měl jsem sto chutí se toho pána zeptat, jestli ví, jak dlouho autor takovou knihu píše? Rok, pět let, celý život.
Adolf Branald mi vyprávěl, jak důležitý byl pro něj sběr materiálu, který samotnému psaní předcházel. Než vznikl bestseller Pozor, vizita! musel pan Adolf projít s tužkou a zápisníkem dvaadvacet oddělení pardubické nemocnice. Dostal se i mezi bacilonosiče, mezi nimiž si našel svého Prepsla, kterého pak hrál ve filmu Rudolf Hrušínský.
Na izolaci vstupoval s rouškou před ústy, ve sterilním oděvu a při odchodu se podroboval dezinfekci. Po letech dostala věc absurdní tečku, když mu doktoři omylem napíchli žloutenku B a sám se stal bacilonosičem. Stejně shromažďoval poznatky na téma Sestřičky, Král železnic, Skříňka s líčidly nebo Dědeček automobil. Papíry, které přitom popsal, měl pečlivě poskládané do šanonů, jež v jeho knihovně zabíraly dokonce větší prostor než výsledná díla.
A teď si představte, že knih, které se rodily dlouhé měsíce, ne-li roky, se kdosi zmocnil jen proto, aby je zpeněžil a mohl si koupit šnaps, který mu měl pomoci zapomenout na chmurný životní úděl a lidské selhání.
V tu chvíli se mi vynořila z paměti vlastní neodbytná vzpomínka. Když jsme před lety rekonstruovali byt, potřebovali jsme na hodinku uvolnit pokoj a odstěhovali jsme část knihovny v banánových krabicích na společnou chodbu. Nejcennější kousky jsem nacpal do dvou zánovních sportovních tašek. V oněch skvostech jsem si totiž hýčkal unikátní věnování od Václava Havla, Madeleine Albrightové, horolezce Reinholda Messnera, amerického spisovatele Roberta Fulghuma, herce a milého človíčka Vlasty Brodského, báječného operního pěvce Beno Blachuta, či zmíněného Adolfa Branalda.
Když jsem přišel za pár minut zkontrolovat, jestli se spolu nehašteří, polil mě studený pot. Zmizely!
Okamžitě jsem vyběhl před dům a rozhlížel se kolem, ale nikdo, prohýbající se pod tíhou čehosi kradeného, zrovna nebyl po ruce. Prohledal jsem i popelnice. Dokonce kapsy. Nic.
Napadlo mě obvolat antikvariáty. Dostalo se mi pouze ubezpečení, že jejich nejčastějšími zásobovateli jsou právě bezdomovci.
Neuklidnilo mě ani to, že dnes končí knihy spíš ve sběru. Je to jednodušší. Jen je musí dotyčný napřed roztřídit – tedy roztrhat a rozřezat – protože se jinak honoruje papír a jinak vazba.
Srdce mi při pomyšlení na to barbarství krvácelo.
Kdyby mi „můj zloděj“ nabídl, že mi mé knihy odprodá, milerád mu vyhovím, a navíc ho pozvu na pivo.
Nenabídl.
Dodnes to nepřebolelo.