František Cinger

SLEIPNIR – OSMINOHÝ KŮŇ, PŘIVAZOVANÝ KE „SVĚTOVÉMU STROMU“

V seriálu bájných koňských tvorů, inspirovaném úvodní studií Mély Machálka, věnovanou kentaurům a jejich podobě v dějinách a umění, se postupně dostáváme k legendárnímu osminohému koni jménem sleipnir. Opouštíme tak pomyslné území antických bájí a legend a posouváme se na sever. Do říše keltských, germánských, vikingských, norských pohanských tradic.
Sleipnir (ve staré norštině to znamená štíhlý) je osminohý Ódinův kůň, nejlepší a nejrychlejší ze všech devíti světů. Jakých že světů? Podle staré severské víry jde o mýtická území, v nichž je středem vesmíru bájný jasan Yggdrasil. Představuje osu světa – axis mundi.A právě z tohoto jasanu a kolem něj vyrůstá devět různých světů, kam samozřejmě patří i ten náš. Soudobý severský šaman Raven Kaldera tyto světy, řekl bych až filozoficky, popisuje jako vodou oddělené prostory s vlastním plynutím času i se svým jedinečným ekosystémem.

Osminohý kůň sleipnir.

Zdůraznil bych onu devítku. Devítka, tedy 3x3, je v severské mytologii číslo symbolické, představující plnost a dokonalost. S číslem devět se na severu setkáváme často. Ódin visel na stromě světa devět dní a nocí a od obra Böltóra, Bestlina otce, získal devět kouzelných písní. Bestla byla Ódinova matka. I bůh Frey, patron plodnosti, míru a prosperity, vládce bílých Álfů, musel ve vášnivé touze čekat na svou nevěstu Gerdu devět dlouhých dní a bůh Heimdal je zase synem devíti dcer mořského boha Aegiho.
Nemysleme si, posvátná devítka se týká i nás. Také v pohádkách našeho kulturního okruhu přece musí hrdina přejít devatero hor a devatero řek a největší moc má devatero kouzelného kvítí.
Sleipnir měl takovou jiskru, že ho Ódin musel přivazovat k samotnému Yggdrasilu, což byla jediná síla, která ho dokázala udržet.
Kdože je to ten Ódin, staroseversky Ó?inn? No přece bůh severského a germánského panteonu. Patří kÁsům, staroseversky Asirům, ke skupině bohů sídlících ve světě Ásgardu, ráji bohů. Jsou to magická a válečnická božstva známá pro svou znalost run a kouzelných zpěvů.
Připomeňme si, že runy jsou znaky používané v germánských jazycích především ve Skandinávii a na britských ostrovech. První runové nápisy pocházejí zřejmě z roku 150 n. l. Runová abeceda byla v souvislosti s přijímáním křesťanství převážně nahrazena latinkou, ve střední Evropě roku 750 a ve Skandinávii až roku 1100. V dekoracích se však zachovaly třeba na švédském venkově až do začátku 20. století.


Ilustrace středověké Eddy od W. G. Collingwooda z roku 1908: Ódin na koni sleipnir.

Druhou skupinou božstev, spojenou především s plodností a bohatstvím, jsou Vanové, kteří kdysi s Ásy vedli válku. Po smíření se tři z nich: Njörd, Frey a Freyataké usídlili v Ásgardu a jsou už počítáni mezi Ásy. Praotcem Ásů je Búri, který zplodil syna Bora a ten s Bestlou dal pak život třem bohům se jmény Ódin, Vili a Vé. Náš už známý Ódin se svými bratry zabil prvotního obra Ymiho, stvořil lidstvo a stal se vládcem bohů.
Nejvíce informací se o Ódinovi zachovalo v Poetické Eddě, sestavené ve 13. století z dřívějších tradičních zdrojů, a v Próze Eddě, kterou ve 13. století napsal Snorri Sturluson. Ódin je synem obra Bora a obryně Bestly. Je Otcem veškerenstva, patronem básníků, bojovníků a státníků. Dále bohem magie, války a smrti. Je také bohem extáze, extatického básnění a šamanských kouzel. Dokáže měnit podobu, ovládat mysl nepřátel, věštit a čarovat.
V obou Eddách je Odinovým ořem sleipnir, potomek boha Lokiho a koně Svadilfari, staroseversky Sva?ilfariho. Je popisován jako nejlepší ze všech koní. Próza Edda obsahuje bohatý popis okolností sleipnirova narození a podrobností o tom, že má šedou barvu.
O sleipnirovise také píše v hádance nalezené v legendární ságe ze 13. století Hervararská sága ok Hei?reks, v další legendární sáze ze 13. století zvané Völsunga. Tam se píše o něm jako o předchůdci koně Grani. Toho dostal od Ódina mýtický hrdina Sigurd, ten, který zabil draka. Grani byl tedy sleipnirův potomek.
Jak vypadal kůň s osmi nohama? Obecně je přijímán podle zobrazení na dvou gotických kamenech z 8. století: na obrazovém kameni Tjängvide a obrazovém kameni Ardre VIII.


Ódin na koni sleipnir. Detail z runového kamene z Tjängvide, ze švédského ostrova Gotland.

Krátce po stvoření Midgardu, „středozemní“ země, jedné z oněch devíti, a Valhally, Ódinovy síně vÁsgardu, kam byli provázeni padlí bojovníci, přišel k Ásům muž zrodu hrimthursar, tzv. obrů z jinovatky. Byl převlečený za kameníka, a nabídl jim, že znovu postaví hradby kolem Ásagrdu, zničené během války sVany. Žádal za to měsíc, slunce a bohyni Freyu. Bohové nakonec na radu Lokiho, boha lsti, falše a mnoha jiných špatností, zároveň ale i rybářských sítí, souhlasili, jen pokud se kameníkovi podaří val postavit během jedné zimy, což znamenalo za šest měsíců. Pomáhal mu pouze kouzelný kůň Svadilfari.


Ódin a sleipnir srunovými znaky.

Když bohové zjistili, že kameník je obr a stavbu díky Svadilfarimu stihne dokončit, obořili se na Lokiho. Loki slíbil, že zajistí, aby obr svou odměnu nedostal. Proměnil se v překrásnou klisnu a v této podobě se objevil před Svadilfarim. Hřebec klisnu pronásledoval celou noc a obr nestihl zeď dokončit. Loki se znovu proměnil, ale obrův kůň byl kdoví kde. Zeď se v termínu dostavět nepodařilo. Rozzuřený obr se však stále dožadoval odměny, především krásné Freyi, a tak ho bůh Thór jednou ranou kladiva zabil.
Lokiho samozřejmě zajímalo, jak to doma dopadlo. Dobře odhadl, že by se v Ásgardu neměl nějaký čas ukazovat. Teprve až si byl jistý, že Ódinův hněv opadl, vrátil se domů. Ne však sám – vedl s sebou šedáka, jakého svět neviděl. To, že je Svaldifariho potomek, mu koukalo z jiskrných očí, hrdě se nesl jako král a tím také byl. Sleipnir je totiž králem mezi koňmi, protože jak Loki řekl, když hřebce pokorně předával Ódinovi, jemu se žádný nevyrovná: ani mezi bohy ani mezi lidmi.
Šedák sleipnir tedy rozhodně nebyl obyčejný. Vlastně se dá říct, že ho předčí málokterý kůň, a to ať bájný, nebo opravdový. Ještě jsme si neřekli, že jeho jedinečnost tkvěla v neuvěřitelné rychlosti. Jako pegasové uměl cválat vzduchem, jenomže na rozdíl od nich nepotřeboval křídla. Měl totiž oněch osm nohou, s nimiž mohl doběhnout dokonce i do Heilheimu, říše mrtvých, z níž se nikdo nevrací. A to ani bohové. Na jeho hřbetě bude Ódin také cválat do poslední bitvy, která nastane o Ragnaröku - konci světa.


Sleipnir dal jméno lodi.

V nové době se objevily teorie týkající se jeho potenciálního spojení se šamanskými praktikami mezi severskými pohany.
Dnes se sleipnir objevuje ve folklóru jako tvůrce Ásbyrgi, což je ledovcový kaňon a les ve tvaru podkovy, nacházející se na severu Islandu. Samozřejmě že žije i v uměleckých dílech, v literatuře, dokonce dal jméno softwaru mobilních telefonů nebo lodím.


Bronzový amulet s motivem sleipnira.

Ostatní tvorba Františka Cingera publikovaná v Divokém víně:
DV 109/2020: Další mytologický tvor – vodní kůň
DV 108/2020: Jednorožec, bytost bájná, ba přímo biblická
DV 107/2020: Pegas coby báje, inspirace, pohřební ústav, ale i neveřejná digitální síť…
DV 106/2020: Kentaurky aneb skromná pocta Emilu Machálkovi
DV 105/2020: Vzpomínky na Zdeňka Mahlera a další
DV 50/2010: Žáčkoviny
DV 43/2009: Paradoxy Pavla Vernera
DV 12/2004: (Na zahradě v Hájku 19. září 2004…)
DV 4/2003: Bohumil Hrabal Přítel Jaroslava Haška a Franze Kafky