Milan Nakonečný

NACIONALISTA, KTERÝ NENÁVIDĚL NACISMUS.

Německý spisovatel, esejista, politický filosof Ernst Jűnger, který se dožil věku sto dvou let, není u nás dostatečně znám, byly zatím vydány jen dvě jeho filosofické novely Chůze lesem (OÍKÚMENÉ. 1994) a Na mramorových útesech (Mladá fronta 1995). Nyní vyšlo jeho stěžejní obsáhlé dílo Válečný deník 1914-1918 (ed. Helmuth Kiesel, překl. Nina Fojtů, Academia Praha 2020, 612 str.). Dílo je provázeno zdařilou předmluvou Milana Horňáčka a velmi informativním Komentářem a Přehlednou dokumentací Ernst Jűnger v první světové válce (obojí bez uvedení autorů). Ernst Jűnger nepochybně patří do té trojice autorů, kteří se proslavili sugestivním vylíčením hrůz první světové války (Henri Barbuse, Erich Maria Remarque) a lze říci, že nad ně ničím literárně nevyniká, snad jen tím, že ačkoli válku nazývá „špinavou“, jako ti ostatní, pokládá ji za důležitého činitele utváření pevného charakteru a ve svých vzpomínkách vyzdvihuje „tu nejskvělejší armádu, jaká kdy existovala, a na nejnásilnější boj, jaký kdy byl sveden. Uchovat ji v úctě uprostřed éry renegátství a morální degenerace, je nejhrdější povinností každého, kdo bojuje nejen pistolí a granátem, ale také živoucím srdcem za zájmy Německa“ (Jűnger, s. 409). Z toho by se dalo usoudit, že patřil k oné kategorii německých studentů, kteří byli vyhlášením války Rusku německým císařem, z níž se vzápětí vyvinula první válka světová, nadšeni a dobrovolně se hlásili do armády. A tak tomu skutečně i u Jűngera bylo, ale jak sám uvádí, byla to spíše jakási duševně nezbytná samozřejmost, nikoli nadšení, spíše nuda měšťáckého života, která ho předtím přiměla k útěku z domova a ke krátkému životu v cizinecké legii. Nicméně v předvečer maturity na gymnáziu, se přihlásil jako dobrovolník do císařské armády. Odkud tedy vzešlo to jeho tak přesvědčené národovectví, že se po válce ostře postavil proti „výmarské republice“, která, podle znalců, měla nejdemokratičtější ústavu na světě? V armádě zůstal až do r. 1923, ale potom se zabýval intenzivní publikační činností – po válce vystudoval v Neapoli zoologii a v Mnichově filosofii, zabýval se entomologií, ale i narkomanií, psal povídky, romány, eseje, filosofická a politologická pojednání v duchu výrazného německého vlastenectví, dalo by se říci nacionalismu, ale nikoli rasistického. Avšak když mu nacisté nabídli velmi vysokou funkci v předsednictvu Říšského svazu německých spisovatelů, odmítl ji. A jeho esej Na mramorových útesech (něm. orig. 1939) znamená již radikální odklon od obdivu k totalitarismu. Zkušenosti z jeho služby v nacistickém „wermachtu“ v letech 1939-1944 ho patrně vedly k tomu, že napsal spis Mír, který byl v Německu ilegálně šířen a je někdy pokládán za skrytou výzvu k odporu proti nacismu a Hitlerovi zvláště. Zdálo se, že ho bytostně zaujala válka, kromě řady prací, kde válka hraje prvořadé téma, to bylo zejména jeho dílo Der Kampf als inneres Erlebnis, 1922 – Válka jako vnitřní zážitek – které se zdá být hlasem válečníka. Jűnger to ostatně z prostého pěšáka dotáhl až na důstojníka mnohokrát vyznamenaného, včetně nejvyšším pruským vojenským řádem Pour le Mérite. Avšak o deset let později vyšlé dílo Der Arbeiter, Herrschaft und Gestalt (1932), které o Jűngerových idejích a ideových proměnách prozrazuje více než kterékoli jiné z jeho mnoha publikací, je již vizí nového státu. Jűnger sám svou revoluční ideu „dělnického státu“ objasňuje v předmluvě k předmětnému dílu, jde o to, aby: „Vytvoření struktury („Gestalt“) dělníka, která by byla viditelná, mimo teorie, mimo partajnictví, mimo předsudky jako působící veličina, která již mocně uchopila dějiny a určité formy velitelsky změněného světa““. Obecně vzato, Jűngerův „dělnický stát“ bude státem vybudovaným totalitárně na destrukci světa buržoazního a v rámci pokroku techniky a přírodních věd občany - dělníky. Tomuto cíli stojí v cestě demokracie či liberalismus, a to musí být radikálně odstraněno. Po vyjití tohoto, nepochybně diskutabilního díla, vznikla jeho ostrá kritika: jedni v něm spatřovali novou formu komunismu (filosof Martin Heidegger, 1933), jiní nacionální socialismus, který se již dral k moci. Avšak dílo postrádalo jak ideu třídního boje, tak i rasismu, poněkud přiměřenější byl názor, že je to posun k fašismu, jehož ideou byl silný stát. Nepochybně je Jűngerův „stát dělníků“ hrozivým obrazem ekonomicko-technokratické společnosti, v níž všichni ti prostí dělníci a „dělníci bankéři a manažeři“ jsou ve službách světové oligarchie. Takže je to vize, která se pomalu a jistě uskutečňuje. „S postavou dělníka Jűnger zároveň spojuje i definitivní konec liberální demokracie a jejích hodnot, které ostře napadal již ve svých meziválečných publicistických textech: totální mobilizace materiálu a lidských zdrojů nutných k jejímu zvládnutí vyžaduje autoritativní systém, umožňující rychlá rozhodnutí a bezpodmínečné podřízení se jedince zájmům kolektivu“ (Milan Horňáček, v Předmluvě, s. 12).
Jűngerův esej o dělníkovi (tak je označována jeho literární forma) je nepochybně ideologií velmi pochybnou, ale je současně jakousi vizí budoucnosti Západu. Lze s ním polemizovat, ale lze doporučit i Jűngerovo dílo číst a lámat si hlavu o jeho duchovním vývoji plném rozporů: byl to nacionalista, ale současně formu hitlerovského nacionalismus (nacismus) nenáviděl, prožíval „špinavou válku“, ale spatřoval v ní určitou tvořivou hodnotu, ačkoli je vrcholným ničením všech hodnot. Stojí za to pečlivě číst i jeho válečný deník, který je zde recenzován, nejen jako plastické líčení vražedné první světové války, ale i jako realismus, v němž obnažuje i sebe sama jako vojáka, který myslí především sám na sebe, i když vzpomíná na jiné (scéna, v níž, aby se ohřál, pálí vzácný nábytek jakéhosi svého francouzského nepřítele a je si tohoto válečného barbarství vědom).
Téměř na konci svého života se Jűnger stává konvertitou a hlásí se ke katolicismu. A dnes je tento ideově nezařaditelný individualista, který sní o kolektivistické společnosti čínského typu, pokládán za představitele „konzervativní revoluce“ mezi něž patří jeho němečtí souputníci Arthur Moeller van der Bruck a Carl Schmitt a italští předchůdci velmi diferencovaní ideologicky, ale jednotní v násilnickém aktivismu, George Sorel, Vilfredo Pareto a Julius Evola. Obecně mají jako on blízko ke hnutí „nové pravice“, plné intelektualizovaného politického entusiasmu. U nás ideu tohoto hnutí s protiřečením si názvem formuloval již ve dvacátých letech minulého století významný český fyziolog, filosof a politik prof. František Mareš se svou tezí, že největším pokrokem by byl návrat k minulosti, neboť takzvaný pokrok – ponecháme-li stranou nesmírný pokrok ve vědách a technologiích ¬ v mnohém zmrzačil mezilidské vztahy a zkomercionalizoval nebo popřel základní (věčné) hodnoty.

Ostatní tvorba Milana Nakonečného publikovaná v Divokém víně:
DV 109/2020: Hilský Martin: Shakespeare a jeviště svět
DV 103/2019: Jak demokratická je česká demokracie
DV 100/2019: Část z úvodu díla psychoanalýza básnické tvorby
DV 92/2017: Jan Vrzalík - Historikova trnitá cesta životem
DV 86/2016: Psychologie politiky – zvláště české
DV 65/2013: Únor 1948 - Byl Edvard Beneš vinen?