Marek Řezanka

ŽÁDNOU REZIGNACI

Máš duši dítěte – psal přítel na Facebooku.
Sny a touhy přeje mi – a lepší inspiraci.
Já říkám, vyjděte – a podejte si ruku.
Stůjte rovně před těmi, k nimž hrdý respekt ztrácí.
Srovnáme svět se zemí? Již konec agitací.
Zařadit se do masy, v níž všichni zapomenou
ptát se dřív, než prohlásí, poslušně na kolenou,
že je troska spravená? Tím za komfort se splácí?
Máme mlčet – proč asi? Stačí jít za ozvěnou:
Dospět – co to znamená? Pro mě ne rezignaci.

Kdo že je dospělý? Kdo čeká na seppuku?
Kdo se s falší spokojí – a s prázdnou imitací?
V dáli znějí gospely a ryk krvavých pluků.
Mír spočívá v pokoji, kde smuteční host zvrací.
Povrchním nás odkojí – mnozí jsou vzorní žáci.
Kdo se málo ohýbá, toho hned napomenou,
že mu klesne obliba. Ať kráčí za odměnou.
Máme dělat ramena. Vždy do očí to bací,
co že platí pro časy, v nichž přetvářka je cennou:
Dospět – co to znamená? Pro mě ne rezignaci.

Být tím kdo popře se? Kdo přisátý je k struku,
v němž se jedy hromadí a vedou k toxikaci?
Hlásit se k noblese – a schovat za záruku,
že lze žít i po mládí? Však co je motor hnací?
Tam, kde bzučí ovádi, se slavík těžko vrací.
Zvídavost strach zastíní – morálku tvrdou měnou,
kdy bordel zvou svatyní – mršinu navoněnou.
Jsou-li srdce kamenná – krev plyne bez vibrací.
Nejspíš plochost zaviní, že fetiše se klenou:
Dospět – co to znamená? Pro mě ne rezignaci.

Oblečeni do dresů jsme směsí bezejmennou.
Hnáni zmarem k progresu v proměně za proměnou.
Láska – to je plamen a les, co se nevykácí.
Extrém v sobě ponesu – ne duši nalomenou:
Dospět – co to znamená? Pro mě ne rezignaci.

PODĚKOVÁNÍ HRDINŮM

Dvacátý sedmý květen dopoledne:
Mercedes zvolna do zatáčky vjede.
Granát byl hozen – nebe sytě bledé.
Ze zašlapaných vždy se někdo zvedne.

Opálka, Gabčík, Kubiš, Švarc a Hrubý,
Bublík a Valčík – voda dravě tichá.
Kdo by dnes našel kuráž na Heydricha,
když hnědá barva každou jinou hubí?

Drak chrlil oheň – spálil, na co přišel.
Setnutá hlava ležela mu v břiše.
Co bylo zřejmé? Kdo a proč nás dáví.

Připomeňme si oběti těch lidí,
kteří dnes žít, tak za předklon se stydí.
Koho drak krmí, neutne mu hlavy.

NA KŘÍDLECH SNU

Chci pohádku vám vyprávět,
v níž nevítězí krutí.
V níž ptačí trylek vítá svět
od rána s velkou chutí.

Zlí skřeti budou vyhnáni
a intriky se zlomí.
Již nepovládnou tyrani,
co žijí bez svědomí.

Ač mnohé lektvar omámil,
zas jednou vše se spraví.
Slavík je budí do sta mil
a cvrček zdraví z trávy.

Zlý mág, jenž země rozvrátil,
je poražen a mizí.
Vše vymklo se mu z opratí,
vše vyústilo v krizi.

Již tečka bude za érou,
kdy z hnusných válek mrazí.
Kdo spali, opět zaberou,
by bděli v nové fázi.

Když noční můra pomíjí,
vrátí se správné póly.
Je čas stržených fólií,
kdy jas pár očí bolí.

Dřív skety měly metály,
a reci byli bití.
Teď pokrytectví smetali,
když pravda znovu svítí.

Kde se ta říše nachází?
V mém přání na den dětí.
Ať ustupují nákazy,
a mír se s úctou světí…

MEMENTO DESÁTÉHO ČERVNA

Desátý červen nese pachuť smrti.
Horákův statek sbalen do matrací
přihlížel střelbě, která život drtí.
Štemberka, farář, rovněž vykrvácí.

Benzínem páchly kostel a i fara.
Zazněla střelba – krutá, neúprosná.
Vzpomínka děsu není nikdy stará.
Namísto domu k nebi pne se sosna.

Andílci – děti – osmaosmdesát.
Alej je prázdná – do kamene tesat
jména všech padlých nejspíš chtělo by.

Lidice – to je symbol zkázy, krve.
Je třeba říkat po tisící prvé,
že je čas přestat kráčet přes hroby…

PLAMÍNEK PRO LIDICKÉ DĚTI

Na děti myslím, jež odešly v chvatu,
na ztrátu, na žal, na nelidskou zvůli.
Na alej křídel, kde se svatí zuli,
na bolest matek, na nesmírnou ztrátu.

Zapálím svíčku – plamen neskomírá.
Nacismus, to je požár v plné síle.
Útlak a zrůdnost, kdy je všechno shnilé
a hlavou dolů – jak u netopýra.

Vzpomenu tiše na křivdy, jež křičí.
Na propagandu, již je vidět v chtíči.
Na to, jak málo stačí ke zkáze.

Vzpomenu tiše na lidické děti,
a na ty, jejichž fotky neobletí
svět, v němž je běžné rakve přecházet…

VIDÍME OBRAZ

Ty, kdo se správnou frází zaštítí,
že mohou k lízu, v prvé řadě hřeje.
Z té jejich falše bývá na blití:
Do tváře se vám lotr ještě směje.
Šlechetné věty plynou ze zloděje,
který se jako vzor vší ctnosti tváří.
O pravdě kážou ti největší lháři,
které lze řadit mezi farizeje.
Když spadnou masky, potom v bestiáři
vidíme obraz Doriana Graye.

Dělají, že jsou světci zarytí,
k ohni však nikdy nejdou bez oleje.
Drobky vám vezmou – sebe nasytí,
chrochtají nahlas, až se i žlab chvěje.
Zasloužili by všichni na galeje,
jim se však s drzým čelem sedět daří
v koženém křesle proti sekretáři.
Když mají moc, pak víme, kam to spěje.
Jen, když se něco zvrtne ve scénáři,
vidíme obraz Doriana Graye.

Nepářou se s tím – nejsou zašití.
Na konto myslí – nikdy na ideje.
U břehu se vždy stébla zachytí,
to jenom chudák míří na peřeje.
Někdy i jim je horko, že z nich leje,
neboť je zřejmé, jak že hospodaří
bezúhonní a velcí pohodáři.
Není to exces, že se tohle děje.
Systém to žádá – a my v černé záři
vidíme obraz Doriana Graye.

Rozum je nyní oběť na oltáři
Agrese, z níž pak v kdekom hněv se vaří.
Kde vládne podlost, tam se faleš přeje.
Exitus práva chválí elitáři:
Vidíme obraz Doriana Graye…

KDO SLÍBIL ZMĚNU…

Systém je špatný – pro své nastavení:
K moci tak mohou stále jen ti jistí.
Kdo ještě myslí, že to volbou změní?
Kdo ještě věří, že přijdou „ti čistí“?
Pro politika mnozí jsme jen hlísti:
Řeční, jak bude hájit lidská práva,
jak jeho strana jediná je pravá.
Že mu jen někdo nedá po čelisti
za to, jak lidem zadky nakopává.
Kdo slíbil změnu – všechno ukořistí.

Slyšíte nářky, jak že na nic není,
Zdroje tu jsou – však vám je nezajistí.
Ceny jdou vzhůru – hrůzné představení,
jen sliby spadnou jak podzimní listí.
Není snad granát, jenž se neodjistí.
Vzdávat se plynu? Nebere to hlava,
proč parta chtivých ještě setrvává.
Hlavně, že za vše mohou komunisti.
K banánům bez front kokain se teď dává:
Kdo slíbil změnu – všechno ukořistí.

Vzdělání? Rozhled? Cítím divné chvění:
Myslící jinak jsou hned teroristi.
Poslušných si vždy každý režim cení.
Myslíte, že se ale nepojistí?
Že svoje věrné všude nerozmístí?
Nesnesitelnou se ta fraška stává,
kdy, co je funkční, se hned podkopává.
Snad každý z nás, co chtít má, brzy zjistí.
Máme snad k pohřbům nahlas křičet: Sláva?
Kdo slíbil změnu – všechno ukořistí.

Vidina zítřka? Neskutečně tmavá.
Zlomí nás zima – či válečná vřava?
Tam, kde se škrtá, čpí to nenávistí.
Enormní ceny. Cenzor gumou mává:
Kdo slíbil změnu – všechno ukořistí.

Ostatní tvorba Marka Řezanky publikovaná v Divokém víně:
DV 119/2022: Březnový smutek a další
DV 118/2022: Co nejde, půjde znova... a další
DV 117/2022: Dotek vánoc a další
DV 116/2021: Když choří zeď… a další
DV 115/2021: Máme-li duši a další
DV 114/2021: Krvavé datum a další
DV 113/2021: Chtějme obojí... a další
DV 112/2021: Někdy, Prudká a další
DV 111/2021: A není zamítavá… a další
DV 110/2020: Bez lidí... a další
DV 109/2020: Bez mapy, Nad platany smutek a další
DV 108/2020: Krev zatím teče… a další
DV 107/2020: Kvapí to... a další
DV 106/2020: Toho pak zvedat heverem… a další
DV 105/2020: Kde je ráj, nevím... a další
DV 104/2019: Divoká réva a další
DV 102/2019: K nezapomnění a další
DV 101/2019: Letmá pohlazení noci