Marek Řezanka

KVAPÍ TO…

Snad to byl sen
já octl jsem se v knize
však nedokázal
ani slovo číst
Tmou osvícen
text počal rychle mizet
Kdy tato zkáza
stihne další list?

Jsem uvězněn
ve zvláštním rukopise
jsem jeho částí
Kdo mě zkouší psát?
Jsem prostě ten
kdo zjevit mohl by se
pohlcen pastí
Je to opiát?

Kdy půjdu ven?
Mne vazba knihy tíží
Zavřeli blázna
uvnitř kapitol
Vše beze změn
z vět ukutou mám mříži
slova tak prázdná
vzdechnou: Kvapí to…

PŘITOM NĚČÍM VÍTÁ…

V mezerách leží
Abeceda
Některá z písmen jsou však hbitá
Hra v kostky starcům usnout nedá
vyruší je jen zvony Víta
Když je noc ještě nerozvitá
stín s holí projde pasáží
nesměle do zdí naráží
nabídku žádnou neodmítá
Tma – tento přízrak s bagáží
Nezvala
přitom něčím vítá

S básněmi noci
prach se zvedá
postava kymácí se zlitá
Démona tvář je temně bledá
asi ho nikdo nevymítá
Edison sám je
nikde svita
Dolehne hluk sem z nádraží
kocour své uši nastraží
černý jak bota – Haló vy tam…
Svoboda s jizvou na paži
Nezvala
přitom něčím vítá

Akrobat
věčný neposeda
mezery s řádky volně sčítá
zas něco nové
v duši hledá
Tabule nad vchodem je smytá
Opilec vprostřed cesty škytá
když se všech křivek nabaží
Myslí snad, že je na pláži
a že je mořem senilita?
Múza je dobrá v masáži
Nezvala
přitom něčím vítá

Úspěch je jako závaží
Klesne se pod ním s blamáží
Lež – to je děvka nápaditá
Ordinérností zaráží
Nezvala přitom něčím vítá

SNAD JE TI LÍP…

Jsou zprávy jež vás opaří i zmrazí
že vaše slova váznou v hrdle kdesi
Na svět i z něho odcházíme nazí
Po ránu šálek nikdo nevyvěsí

Kávička ranní náhle hořce chutná
na dně je lógr z mainstreamu a šedi
Tomu vzdor lidí byl a bude putna
Ona se ptala – chtěla odpovědi

Získala první z našich od Asada
rozhovor který lidem cosi sdělil
Nepsala jak jí někdo shora zadá
prázdno tu po ní zbylo po neděli

Stala se štvancem že se nepodbízí
že není pružná jako „mistři pera“
Ti víc než prádlo mění vlastní vizi
Terezo chybíš Rána budou šerá

Byla jsi vždycky milovnicí vína
a také pejsků kteří nezarmoutí
Měla jsi nadhled stejná nikdy jiná
a svoje věty nepletla jsi z proutí

Píšu tak nerad všechna tato slova:
Budeš moc chybět perlo Literárek
Sbohem Ti dává, kdo Tě v úctě chová
Terezo, měj se. Snad je Ti líp
Marek

NAVZDORY

Že prý je ráno – svět je ovšem tmavý
Jako by kreslil divnou noční můru
Lidé v ní vstanou – strach je ale dáví
ptají se jestli spí či již jsou vzhůru

Někteří v brouka proměněni vřeští
jiný zas zírá na podivné chlupy
Kdosi jim vtlouká do hlav konce kleští
přetekla míra – a kdo má hlas úpí

Co lidé znali vše je překopané
z práce jsou doma zmizí mnohá místa
Bídu mor valí – nic ho neodvane
společnost chromá jistý zákrok chystá

Kdekomu hrozí zřejmou amputací
eutanázie seniory čeká
snad ve všech rozích kdosi stavby kácí
Bezmoc kal vlije jak do moře řeka

Na co jsou zvyklí co jim bylo dané
to všechno nyní lidem šmahem berou
Na lůžku vzlykli – bolest nepřestane
Mrak slunce stíní – tma vystřídá šero

Her lidi zbaví chléb jim ještě chutná
brzy ho snědí Kdo jim nový peče?
Chatrné zdraví – nálada je smutná
a všichni bledí jak jim do bot teče

New York dál plave v beznaději značné
napětí roste dojde na rozdíly
Prostředí štvavé k zoufání být začne
jsou jako hosté kdo v něm život sdílí

Evropa dýmá, kouř až k nebi stoupá
hranice taje jako jarní sněhy
Vražedné klima, zápach ztuchlých doupat
Chaos hned zkraje – táhnout hot či čehý?

Zmatek dál kvasí – lidmi úzkost zmítá
mnozí ji smáčí třeba alkoholem
Sešli jsme z trasy – všude kalamita
která je k pláči na obraze holém

Velmi mě mrzí co že nás to tlačí
Navzdory bázni v níž jsme ponecháni
staňme se tvrzí bez šňůr k počítači
Ať duše zazní
ať nás láska chrání…

POZVĚME ROZUM…

Postavme mosty ze všech generací
překlenou propast kterou sebestřední
hloubili roky
Tma nás nepřevrací
zato sám člověk okna v sobě bední

Bořme zeď zášti která lidi dělí
ať zas druh druhu svoji ruku podá
a ať těm slepým zapůjčí zrak bdělý
a v každé studni čirá bude voda

Najděme pramen který z pouště prýští
aby tu byly zdroje pro ty příští
namísto jedné velké potopy

Nechtějme požár Ať nám neroztříští
úplně všechno na tom našem hřišti
Pozvěme rozum který pochopí…

KDYŽ JIM LANO RUPNE…

Někdy vás pocit přepadne
že je vše skvělé bezvadné
Jindy se propadáte na dno
Je fakt že bývá nesnadné
smát se když bezmoc převládne
a když vám úzkost s žalem vládnou

Když váš svět náhle zaniká
a když vás svírá panika
stojíte kousek od propasti
Slyšíte hlas jenž naříká
v uších zní každá slabika
Srdce pak nebuší, však chrastí

Že to vše konec znamená?
Ne jen je duše znavená
a vám pak něčí ruka stačí
Ta jež když váš hlas zasténá
nebude chladná kamenná
a sáhne klidně do bodláčí

Vzdát se je až to poslední:
Věřte, že vždy se rozední
i když je temno neprostupné
Člověče tak se rozhlédni
jsou kolem další potřební
Pomoz jim když jim lano rupne…

S PŘÁTELI PŘEČKÁ…

Je někdy těžké hledat pozitiva
Když se však člověk zdravý probouzí
když ho pak dojme jak pták venku zpívá
tak pořád ještě nejde o nouzi

Když umí vnímat jak že květy voní
a jak se stromům listí zelená
Když hledá lásku umí trpět pro ni
potom lze zvládnout různá břemena

Člověk má věřit dokud trochu dýchá
také má myslit poznat cenu ticha
vzdávat se není na pořadu dne

Bojovat měl by dokud srdce tepe
děkovat za vše co je velkolepé
S přáteli přečká co je záludné…

NEJSOU OPUŠTĚNÍ…

Myslím teď na ty kteří spadli na dno
a kteří cítí že již nevstanou
Sčítají ztráty Někde uvnitř chladnou
Uvízli v síti s duší bezbrannou

Jejich svět boří ukrutné zlé cosi
zánik jim dýchá přímo do tváře
utonou v moři strachu – nazí bosí
uprostřed ticha
v rukou hrobaře

Měli by znát že nejsou opuštění
že ještě mat v hře jejich prostě není
že s námi mohou zase zpříma stát

Že mohou jít i když kulisy změní
hlavní je cit jenž přečká vychýlení
Strastí je mnoho
Skončí zima?
Snad…

KDYŽ VŠE ZHASÍNÁ…

Každý z nás jinak tyto svátky vnímá
přesto je něco co nás sjednotí
Nejde jen o to že odejde zima
což budou slavit tamti nebo ti

Jde mnohem o víc o odkaz jenž čeká
až ho zas člověk v srdci odhalí
Mnohá již ztvrdla – stále jsou i měkká
v nichž jejich obsah předčí obaly

Víme jak ztráta neskutečně bolí
kdy slovo zraje, kdy jde o bláboly
Co je věc vzácná – a co laciná

Bez čeho přežít lze – a kdy se nedá
jaký že význam babička má děda
i plamen v duši když vše zhasíná…

NEJSME TADY SAMI…

Blíží se doba kdy ho z kříže sňali
Ježíše Krista – doba k přemítání
například o tom jak je člověk malý
a čemu všemu nikdy nezabrání

Jak často na nic obrovské jsou svaly
a co že naše kroky popohání
Zastav se chvíli – to tě nezpomalí
naopak dodá sílu do zkoumání

Toho co stoná a co odumírá
kdy že se stane že přetéká míra
zkoumání toho co nás dělá námi

Toho nač člověk různé věci sbírá
kdy je v něm kal – a kdy že studna čirá
vzkřísit chce rozum
Nejsme tady sami…

TAM JE TEĎ DUŠE...

Kam se jen poděl?
Rozptýlil se v knihách?
Kam větry nesly peří zelené?
Je teď blíž vodě
kterou měsíc zdvihá?
Pluje snad s vesly zbaven břemene?

Březen ho hladí po kostnaté tváři
v nesněžném kraji slzu uroní
Ve vráskách mládí uchovat se daří
Verše pak vlají
třeba u koní

Na Malé straně uličky stesk svírá
Díval se na ně
z podkroví Ten výraz...
Nazpaměť ryba naruby děj říká...

Přednesem přešel
kamsi mimo zemi
kde slunce střeše divákem je němým
Tam je teď duše Mirka Kováříka...

PROSTÝ VZKAZ

Kdo nyní věří, že jen poprchává?
Liják je prudký
je čas průtrží
Kdo čeká v keři
až mu uschne hlava
nechápe skutky
Co ho udrží?

Voda ho smáčí
celým břehem smýká
ten potom drolí
všechno vyvrací
Je doba k pláči
velká šlamastyka
kdy v blátě z polí
stojí chytráci
Co není vhodné? Zůstat nevyzrálý
pomoc teď bodne – kašlat na naschvály
Uvízne v jámě kdo ji prohloubí
Můj vzkaz je prostý:
Spojujme své síly
stavme teď mosty
aby neděsily
sny dítě mámě
v tomto podhoubí…

Ostatní tvorba Marka Řezanky publikovaná v Divokém víně:
DV 106/2020: Toho pak zvedat heverem… a další
DV 105/2020: Kde je ráj, nevím... a další
DV 104/2019: Divoká réva a další
DV 102/2019: K nezapomnění a další
DV 101/2019: Letmá pohlazení noci